Čtení na měsíc – březen 2017

Tak jsem v anotaci na jedno dílko objevil větičku: […] svůj román začal ťukat v práci do mobilního telefonu… No jasně. Psací stroje – pasé. Personal Computer – pasé. Dnes asi notebooky, možná tablety. A – mobily…

Já napsal nejvíce knih během svého toulání. Nejčastěji pěšky Šumavou. Pomalu kráčím a v hlavě se mi líhne celý koncept příběhu. Vymýšlím úvodní větu. Kombinuji děj. Cizeluji postavy. Makám na pointě. Vše s předsevzetím, že doma knihu naťukám do compu. Jestlipak jste ode mě něco četli? Ne? Ani jste nemohli. Všechny mé romány zůstaly viset coby cáry pavučin ve větvích smrků. Rozpustily se ve Vltavě. Utopily v Lipně… Ovšem ta věta o psaní do mobilu mi vnukla myšlenku. Dnes je přeci svět start-up projektů, P2P sítí a všemožných aplikací. Jako věčně začínající spisovatel bych si to představoval takto:

Otevřu aplikaci „Spisovatelem snadno a hned“. Žádné psaní. Žádné datlování do miniaturních klávesnic (byť rozložitých) mobilů. Použiju diktafon a aplikaci „převod řeči do psané podoby“. Takže: „Milá Siri, poslouchej a piš si…“ (ano, jsem iOvce). Nastíním příběh, postavy, zápletku… Aplikace má tři úrovně. Lehká, střední, profi. V „lehké“ verzi stačí pár vět. Určit žánr. Styl. Prostředí. Pro jaké čtenáře bude kniha určena. Roboti na základě obrovské digitální knihovny světové literatury vygenerují příběh. U střední musíte trošku máknout sami. V profi levelu píšete (diktujete) vše sám.

Pracuji-li v módu „profi“ (což já samozřejmě ano) pokračuji do aplikace Editor. Ta – třeba hlasem Jiřího Bartošky – navrhne úpravy (opět na základě obrovské digitální knihovny). Nahraji do aplikace Korektor. Případné drobné chyby se ztratí. Česky dnes umí málokdo. Zbytek se svede na ty debilní aplikace.

Během cesty nafotím několik selfíček uprostřed nádherné Šumavy. Proženu je aplikací na úpravu fotografií. Filtry se postarají o to, že nikdo nepozná, o co (a koho) se jedná. Nahraji do aplikace Grafik. Vygeneruji obálku. To vše nasypu do aplikace Sazba. Hotové tiskové pdf odesílá aplikace sama rovnou do nejbližší tiskárny. Vše se samozřejmě zároveň ukládá a synchronizuje v mém cloudu.

Digitální tiskárna vychrlí požadované množství. Než seběhnu z Třístoličníku, čeká před domem auto, jehož řidič je zaregistrovaný v aplikaci Zavezu, přivezu, přinesu. Předává mi autorské výtisky. Zbytek se odeslal do distribuční sítě. To vše mě stálo několik stovek za registrace do aplikací. Několik stovek za datové přenosy. Několik stovek za tisk a distribuci. Za příplatek se to zpracuje do několika jazyků pro vydání v e-formě.

Přihlásím se do aplikace „Pochval se“. Roboti vygenerují pochvalné recenze a nahrají je na všechny myslitelné sociální sítě. Na You Tube nahraji video, kde sám se sebou vedu rozhovor o své nové knize. V pozadí Plešné jezero a památník Adalberta Štiftera.

A ejhle – kniha… :_)

PS
A ti, co mé knihy budou kritizovat, jsou jen nevzdělaní tupci. Závistivci. Jen ať si to zkusí sami, rozumbradové. Napsat takovou knihu… V diskuzích na sockách je rozmetám pomocí aplikace „Uraž, vynadej, zablokuj, mám poslední slovo, debile!“

březen 2017w

01 – Sedláček, Tomáš – Ekonomika dobra a zla

Anotace: Ekonomie dobra a zla ukazuje, jak barvitě uměli o majetku, vlastním užitku a společenském blahu přemýšlet naši předkové. Autor bere čtenáře na dobrodružnou pouť ke kořenům naší civilizace a na příkladech starých Sumerů, Hebrejů, antických myslitelů či filozofa Descartesa ilustruje, jak inspirativní je sledovat proměny lidského tázání z hlediska ekonomie, pokud je zasazena do širšího kontextu. V autorově podání je ekonomie krásný humanitní obor, jehož kořeny a souvislosti jdou mnohem hlouběji, než si dnes člověk dokáže představit. Kniha je ale něčím víc než sondou do dějin ekonomického myšlení. Ukazuje, kolik čerstvých a překvapivě relevantních myšlenek můžeme v dědictví starých civilizací najít. A hlavně, jak přesvědčivě s nimi lze jít proti proudu a kacířsky nabourávat stereotypy, s nimiž dodnes pracujeme – jako lidé každodenního života i jako vědci nebo ekonomové.

Sedláček dává ekonomii nový rozměr, dosah a rozlet a propojuje ji s filozofií, uměním, náboženstvím i současnou filmovou tvorbou – vytrhuje ji ze zajetí pouze technické analýzy. V první části této knihy hledá ekonomii v mýtech, a v druhé mýty v ekonomii. Obojí je díky autorově rozhledu, erudici a čtivému zpracování unikátní příležitostí, jak poznat naši dobu, sama sebe i svůj vztah k věcem hmotným i duchovním.

Chystám se do divadla. Do Bratislavy. Na tuto knihu. No ano. Filmaři zřejmě pohrdli. Ale divadelníci pochopili, jaký má kniha potenciál pro potencionálního diváka. A tak 25. 3. 2017 měla v bratislavském Štúdiu L+S premiéru její divadelní dramatizace. Je to komedie. Jak jinak v divadle pánů Lasici a Satinského. „V predstavení, v ktorom sa za niečo viac než 60 minút dozviete o ekonómii, čo ste určite dosiaľ nevedeli, osobne vystúpi aj autor Tomáš Sedláček,“ potvrdil Ján Jackuliak, producent a herec v jedné osobě (celé viz článek).

Sedláčka čtu už asi třetí měsíc. Ano, přiznávám. Stále ho ještě čtu. Po troškách. Chvílemi se chytám. Chvílemi se topím. Ale povětšinou mě baví nečekané kontexty. Prostě čtu. A snažím se posbírat co nejvíce informací. Třeba se budou hodit. Až se budeme v hospodě hádat. Třeba o EET a Babišovi. Nějaký čas ještě asi číst budu. Ale těším se do toho divadla. Možná tu knihu za těch šedesát minut konečně pochopím…

březen 2017ich

02 – Gladwell, Malcolm – Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky

Anotace: Jak je možné, že se některé změny ve společnosti odehrávají neuvěřitelně rychle? Proč se z neznámé knihy najednou stane bestseller? Jak se z nějakého výrobku stane módní hit? Proč v určitém městě náhle klesne kriminalita? Americký novinář Malcolm Gladwell se na takové zdánlivě tajemné změny vyskytujících se v každodenním v životě dívá optikou epidemií. Myšlenky, výrobky, informace či způsoby chování se podle něj šíří stejně jako viry. V knize nabité pozoruhodnými výsledky psychologických a sociologických výzkumů autor vysvětluje, proč jsou některé nápady a myšlenky nakažlivé, a popisuje typy lidí, díky nimž se mohou rozšířit rychlostí sociální epidemie. Kniha je plná názorných příkladů a ilustračních situací. Jednotlivé fáze šíření epidemie jsou vysvětleny a propojeny dohromady tak, že rozečtenou knihu jen tak neodložíte a na konci je vám jasné, co je třeba udělat a na koho se obrátit, aby právě vaši nabídku na trhu nikdo nepřehlédl.

Gladwell je především novinář. To z knihy dělá umně poskládanou a šikovně vypointovanou záležitost. Otravné jsou vsuvky, které mají knihu zařadit do kategorie „osobní rozvoj“. Otravné je opakování a jakási sumarizace vždy na konci kapitol. Ale jinak se kniha čte opravdu lehce. Je zábavná. Chytrá a plná zajímavých informací. Ne nejsou nové a převratné. Ale jsou dobře pospojované, propletené a nakynuté.

Že svět – a život v něm – funguje v jakýchsi neustále se obnovujících vzorcích, podvědomě cítíte. Fungujete podle nich. V rodině. V práci. Většinou nevědomky. Automaticky. V knize Bod zlomu jsou některé tyto vzorce (zákonitosti, pravidla) velmi jasně pojmenovány, zařazeny do správného kontextu a vysvětleny. Čtivým způsobem. Kniha vyšla v originále v roce 2000. V Česku v roce 2007. Ale vše funguje i dnes. A fungovat bude pravděpodobně dále. Dnes díky téměř nekonečným sociálním sítím o to více.

03 – Roth, Alvin E. – Kdo dostává co – a proč: Nové ekonomické směry v konceptu vhodného párování (matchmaking) a návrzích podoby trhů (market design)

Anotace: Kdykoli se na trhu potkají dva lidé a uzavřou spolu bez donucení vzájemný obchod, mají z toho prospěch oba. A protože takovou transakcí neutrpí druzí, má z takových výměn bez zásahů státu prospěch celá společnost. Proto trhy pracují tak dobře, vysvětluje v knize Kdo dostává co – a proč její autor, americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Alvin E. Roth. Je toho názoru, že ekonomové by měli být spíše inženýry, kteří pečlivě promýšlejí podobu dobře fungujících trhů a hledají možnosti, jak propojit jednotlivé tržní subjekty. Uvádí konkrétní příklady: vyhovující spárování studentů a rezidenčních programů nemocnic, vylepšení procesů, pomocí kterých získávají veřejné univerzity své budoucí studenty či pacienty propojují s vhodnými dárci orgánů. Známé jsou Rothovy aplikace ekonomické teorie na problém veřejného školství, konkrétně v New Yorku a Bostonu. Tato kniha, která vyšla v roce 2015, vzbudila nejen v USA velkou pozornost. Je důkazem toho, že ekonomie a její aplikované obory pomáhají k bezproblémovému fungování společnosti a napomáhají spokojenosti jejích členů.

Svou „ekonomickou“ vlnu jsem ukončil tímto titulem. A to tak, že jsem ji nedočetl. Párování trhu. Nové podoby trhu. Matchmaking. Market desing… To vše mě zaujalo, byť ekonomii vůbec nerozumím. Ale snažím se některé věci pochopit a udělat si vlastní názor. V této knize jsem pro sebe nenašel nic potřebného. Algoritmy, které umožnily organizovat výměnné řetězy při transplantací ledvin, jsou jistě fascinující. A je možná zajímavé sledovat zápis do školek a škol na základě algoritmů podobných. Mě ale zajímá zcela jiná stránka ekonomie. Taková ta přízemní. Mě nejbližší. Jak si vydělat na dobré živobytí…

Již delší čas vedeme s kolegou debatu o garantovaném příjmu. Garantovaný příjem zjednodušeně znamená, že každý občan dané země má nárok na určitý finanční obnos, který mu stát pravidelně vyplácí. Tyto peníze dostane bez ohledu na to, jestli má příjem z práce či nikoliv. Finsko, Kanada a Nizozemsko už chystají pilotní projekty. V budoucnosti by mohlo takové opatření přinést revoluci do systému sociálního zabezpečení a do celé společnosti jako takové. Kolega tvrdí, že by byl takový systém příliš nákladný a populace by zlenivěla. Já v tom vidím docela zajímavou alternativu. Ani jeden z nás však své argumenty nedokážeme podpořit relevantními ekonomickými fakty. Takže jen plkáme. Především v práci. Když si vyděláváme (tvrdě) na chleba. Většinou pak skončíme u snů. Co bychom tak dělali, vyhrát ty miliardy v Eurojackpotu. Budu muset příště sáhnout po ještě alternativnější literatuře. Viděl bych to na titul: Milionářem snadno a rychle…

04 – Puértolas, Romain – Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY

Anotace: Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEA je bláznivým a hořkosměšným dobrodružstvím Inda ze zapadlé provincie, jenž se vypravil do Paříže, aby si v nákupním řetězci IKEA v akci zakoupil speciální postel s hřeby. V kapse má jednu falešnou stoeurovou bankovku a na nose sluneční brýle – oba předměty sehrají velice důležitou roli v jeho dalším životě: první mu na paty pověsí mstivého taxikáře, druhý mu do cesty přivede osudovou lásku, a to vše během několika hodin. Poté začíná jeho nedobrovolná a neuvěřitelná cesta čtyřmi kouty Evropy a Libyí, zprvu ve skříni z IKEA, poté kamionem, letadlem, horkovzdušným balonem i lodí. Absurdním humorem vyprávění probleskuje tvrdá realita: každodenní boj ilegálních migrantů, kteří jsou skutečnými dobrodruhy dneška…

V jedné recenzi (kdesi na webu, na jakémsi bookblogu)se píše zhruba toto: Stoletý stařík pobavil, Fakír je plný laciných vtípků. Mno. A já říkám: Fakír pobavil. Stařík je plný stoletých ohraných vtipů. Toliko komentářová bitva, kde jsem samozřejmě ve značné výhodě. Soupeř o ní totiž neví. Tedy si do skóre zaznamenávám vítězství. Cože? Že je to zbabělé? KDO TO NAPSAL?!! BLOKUJU TĚ, VOLE (NEBO VOLYNĚ)!!!!!!

Ano. Fakír je groteska. Je rychlá, ztřeštěná, ale udržuje si slušnou kvalitu a úroveň humoru. Je tu a tam dojemná. Smutná. Kořeněná beznadějí. Ano, některé vtipy jsou samoúčelné. Některé situace značně naivní. S touhou zapomenou na zlou realitu. Ale taková groteska bývá. Smutné věci je prostě někdy lepší překlopit do taškařice. Smějete se až k pláči. A při tom zapomenete, co za okny v tom děsivém světě skutečně děje. Je to… tak konejšivé. Nic víc od toho nečekejte.

Vyzdvihl bych překlad Anežky Charvátové. Muselo být pracné některé vtipy a gagy „počeštit“, ale povedlo se.

05 – Sveen, Gard – Poslední poutník

Anotace: Jak souvisí vražda bývalého odbojáře s kosterními pozůstatky z druhé světové války? Kdo byla Agnes Gernerová, krásná dívka, která přijela do Osla na podzim roku 1939? Ve svém domě v lepší osloské čtvrti je v létě 2003 brutálně zavražděn zestárlý podnikatel Carl Oscar Krogh, bývalý člen odboje. O několik týdnů dříve byly v lese na sever od města nalezeny lidské kosterní pozůstatky pocházející patrně z druhé světové války. Osloská policie hledá mezi oběma případy souvislost. Během vyšetřování se brzy ukáže, že Krogh patřil k nejbližším spolupracovníkům mýty opředeného Kaje Holta a byl jedním z těch, kteří se pokusili odhalit příčinu Holtova nikdy nevyšetřeného úmrtí ve Stockholmu na jaře 1945. Bludiště lží a zamlčování zavede vyšetřovatele Tommyho Bergmanna zpátky do válečných časů. Do časů, kdy se pravda obětovala jako první, láska se považovala za břemeno a jediným cílem bylo přežít.

Poslední poutník je prozaickým debutem Garda Sveena, který pracuje jako odborný poradce na norském ministerstvu obrany. Román získal dvě prestižní severské ceny pro nejlepší detektivku roku: norskou Rivertonovu cenu (2013) a skandinávský Skleněný klíč (2014). Všechny tyto atributy predikují dobrý čtenářský zážitek… Jenomže…

Na můj vkus se jedná o zbytečně dlouhou a spletitou severskou ságu. Ne. Nevadí mi tlusté knihy. Naopak. Ale potom musí autor udržet mou pozornost. Příběh musí šlapat. U Posledního poutníka jsem si ale připadal jako ledoborec, který se pracně prodírá arktickou krajinou. Chvilku bylo moře bez ledu, obloha modrá, a na palubě celková pohoda. Ale občas příď lodi drtila kry, a rychlost padala na téměř nula uzlů. Prostě rozporuplné. Bavilo, ale chvilkami bylo čtení pracné.
V knize najdeme dvě dějové linie. Jedna z druhé světové války, druhá ze současnosti. Jedna tak trochu špionážní thriller. Jedna běžně detektivní. Vše se samozřejmě na závěr prolne. Pohled do historie norsko-švédského odboje je zajímavý. Současnost je standardně „seversky“ potemnělá. Celý ten propletenec postav je tu a tam kostrbatý, ale uvěřitelný. Mám raději svižnější záležitosti, ale na dlouhé zimní (severské) noci použitelné…

06 – Zibura, Ladislav – 40 dní pěšky do Jeruzaléma: O pouti bez cukrové vaty

Anotace: Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a opruzenin. Těšte se na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.

Cestopisy miluji. Cestuji a sám tu a tam o cestách něco sesmolím. Ostatně kvůli cestopisům jsem založil nakladatelstvíčko DriftBooks. Humorné je, že knihu svých cestopisů jsem zatím ještě nevydal. Stále ji odkládám na potom. Až bude čas. Příležitost. Peníze na to, vydat knihu přesně podle svých představ. Výmluv se vždy najde plná kopa… A tak je mi sympatické, když někdo nekecá, ale koná. Jako třeba mladý chlapec z Budějc – Zibura.

Nápad jít pěšky do Jeruzaléma je v dnešní době jistě originální. Pěšky do Santiaga už došel kdekdo, a knih o tom je napsáno taktéž přehršel (ostatně i naše nakladatelství jednu takovou – velmi dobrou – vydalo: Pulkrábek, Ondřej – Za sv. Jakubem a na Konec světa). Vzít to na druhou stranu tak dává smysl. Jako škarohlíd (nebo nakladatel) bych dodal především po stránce obchodní. Dnešní doba si žádá originalitu, humor, nebezpečí, rychlý střih. Světu vládnou „jůtůbeři“ a zaujmout čímkoliv jiným je obtížné. Ziburovi se to – myslím – povedlo.

Občas bych si přál být… jako každý. Co to znamená? Nu – když celý svět čte Pottera, chtěl bych ho číst též. Když se celý svět směje nad Stoletým staříkem, chtěl bych se smát také. Když… no už zřejmě chápete, co chci říct. O Ziburovi se píše a mluví poměrně v superlativech. Zábavný fenomén. Jenom já – divnej týpek – jsem to nedočetl. Zhruba v půlce mi došel dech. Ne – nebylo to špatné. Ano – bylo to i zábavné. Jen mě to nějak nevzalo za srdce a „kafemlejnek“ stále stejného humoru mě začal nudit. Noju. Počítám, že chyba bude kdesi v mém stroji a nikoliv v Ziburovi. A… jedná se skutečně o chybu, kterou je nutno opravit? Ta myšlenka – i kniha mi nakonec nedala spát. A tak jsem ji (zhruba po měsíci) otevřel znovu…

A najednou mě to bavilo. Najednou jsem knihu vnímal intenzivněji. Vybavily se mi vlastní vzpomínky na cestování. A v trhlině mezi řádkami jsem nakonec našel i to, co ostatní. Vcelku milé, zábavné, chytlavé a chytré vyprávění. Inu… co k tomu říci. Snad jen to, že i čtení má své dny a ne vždy za to může spisovatel a jeho kniha :_)

07 – Faber, Michel – Evangelium ohně

Anotace: Theo Griepenkerl, skromný akademik s olympským egem, při návštěvě vyrabovaného mosulského muzea shodou okolností narazí na devět papyrových svitků, které po téměř dva tisíce let ležely skryté v duté soše. Po překladu z aramejštiny se ukáže, že jde o páté evangelium od očitého svědka posledních dnů Ježíše Krista. Jenže když se Theo rozhodne podělit o tento senzační objev se světem, ani ho nenapadne, jaký dopad bude mít toto evangelium na křesťany, Araby, vražedné maniaky a zákazníky Amazonu. Faber si dovedně pohrává s mýtem o Prométheovi – ale namísto otázky „co se stane, když lidem dáme oheň“ si klade otázku „co se stane, když lidem dáme náboženskou pravdu, která pálí staré jistoty?“ Evangelium ohně je uhrančivý román o síle slov rezonujících napříč staletími a o transformující moci vyprávění od nespolehlivých vypravěčů.

Velmi dobře jsem se bavil. Pohled na to, co současný knižní trh provede s tak zásadním textem jako je nové – páté – evangelium je úžasně trefný. Čtenářské recenze a komentáře pod knižní podobou evangelia konvertity Malchuse, který byl sám očitým svědkem Mesiášova skonu na kříži, naprosto přesně ukazují zlou nadutost, agresivitu a především bezbřehou hloupost internetových brblalů, pošuků, trollů a další podobné fauny & flory současného internetu

Evangelium ohně je próza na objednávku do řady „Mýty“ skotského nakladatelství Cannongate, která se snaží moderním způsobem převyprávět tradiční báje a pověsti. Knížka přepracovává řecký mýtus o Prométheovi. Namísto ohně nabízí lidem Ježíše čelícího svému trestu se slabostí obyčejného člověka. Prostě taková zajímavá a značně zábavná hříčka…

***

Ale jinak přátelé… JE JARO…

driftbooksehop

Shortlink: