Čtení na měsíc – březen 2018

Březen – měsíc knih… Měsíc, kdy by se o knihách mělo mluvit a psát. Relativně se tak děje. Na březen připadá Velký knižní čtvrtek, zveřejňují se nominace na Magnesia Literu, většina knihoven pořádá různé akce. Jenomže – termín „měsíc knihy“ vznikal v padesátých letech a měl značně ideologický podtext. Knižní čtvrtky evokují dlouhé čtvrteční fronty na těch pár nových knih, které se prodrali komunistickou cenzurou. Přestože je téměř třicet let po sametové revoluci, tak oněch čtyřicet let vlády jedné strany si táhneme jako těžkou kouli uvázanou u nohy. Minimálně ty generace, které to prožily na vlastní kůži. Ty mladší to moc nezajímá. Vyrůstají v naprosto jiném světě. Naší povinností je těmto mladým o té těžké kouli vyprávět. A to i přes jejich nezájem. Třeba prostřednictvím knih. Třeba takových, jako je Magor a jeho doba…

01 – Backman, Fredrik – Babička pozdravuje a omlouvá se

Anotace: Zábavný a napínavý příběh plný nečekaných setkání, nepravděpodobných přátelství a obrovské síly pohádek a fantazie…. Else je sedm, vlastně skoro osm. Její babičce je sedmdesát sedm, vlastně skoro sedmdesát osm. O Else dospělí říkají, že je na svůj věk vyspělá, ale ve skutečnosti jim připadá otravná. O babičce tvrdí, že je ohromně čilá, i když tím myslí, že jim přijde bláznivá. Elsa je jiná než ostatní. Nemá jiné kamarády než babičku, ale jí to nevadí. Babička jí totiž vypráví úžasné příběhy o kouzelné říši, kde není normální nikdo a nic a být jiný je tam největší výhodou. Jenže i v nejkrásnějších

V rámci svého soukromého projektu „najdi knihy, u kterých se budeš smát…“ (– více ZDE) zkouším číst knihy, které jsou obecně za zábavné považovány. Fredrik Backman se do této kategorie etabloval svou knihou Muž jménem Ove…

Muže jménem Ove jsem nečetl. Chtěl jsem, když se objevil film. Mám rád knihu přečtenou před tím, než vidím její filmové zpracování. Jenomže… nakonec jsem se na film podíval dřív. A musím říci, že jsem se bavil. Film je opravdu vtipný a zároveň přiměřeně dojemný. Knihu jsem stále nepřečetl. Mám prostě pocit, že bych se u ní už tak nebavil. Někdy to tak mám. Třeba knihu Už je tady zas Timura Vermese jsem nedočetl. Ale u filmu jsem se smál a myslím, že scénárista (nebo režisér) dokázal úspěšně z knihy vypreparovat onu humornou esenci, kterou jsem sice při čtení kdesi v pozadí cítil, ale nedokázal jsem se k ní sám dobrat. Stejně tak jsem to měl se Stoletým staříkem. Film mě přiměřeně bavil, kniha daleko méně.

A vlastně to samé se mi stalo u knihy „Babička pozdravuje“. Cítil jsem v ní onen vtipný potenciál. A líbily se mi některé obraty, některé fórky, některé gagy. Jenomže mě udolal text jako takový. Nebo lépe řečeno příběh jako takový. V databázi knih jsem knihu následně našel v kategorii „pro děti a mládež“. Tak možná proto… Prostě a jednoduše – knihu jsem nedokázal dočíst. Pár let nazpátek bych se knihou prokousal až do konce. Ale dnes mám neustále nutkavý pocit, že se nemohu zdržovat věcmi, které mi nemohou přinést nic nového, objevného, překvapujícího. Prostě které mě nemohou obohatit.

02 – Kraus, Ivan – To na tobě doschne

Anotace: Knížka o nekonečných trampotách Krausovy rodiny. Pobaví v dnešní nelehké době právě proto, že i ve „vlhkém prádle s prázdnou kapsou“ může být velká legrace. Osoby a události, líčené v této knize, nejsou zcela smyšlené, a připomínají-li někomu osoby a události, které znal, nejde o podobnost čistě náhodnou. Autor měl to štěstí, že v takové rodině žil, a mohl tedy psát přímo „ze života“. To že dnes nosí prádlo suché, je autorovi sice příjemné, ale zároveň trochu líto. Autor přiznává, že až na těchto dvaadvacet povídek nemá, co by dodal.

Druhý pokus najít knihu, u které se budu smát. („najdi knihy, u kterých se budeš smát…“ – více ZDE). A víceméně stejný výsledek…

Mám velmi rád knihy ilustrované Adolfem Bornem. Vzbuzují ve mně pocit, že když na nich pracoval právě on, nemůže být kniha špatná. Dobrý ilustrátor se přeci špatnou knihou zabývat nebude. Z tohoto pohledu kniha Ivana Krause opravdu špatná není. Je kultivovaná a místy snad i vtipná. Jenomže právě jen místy. U první povídky jsem se smál nahlas. Přiznávám. U druhé méně. U třetí už bylo jasné, že kniha jede v jedné šabloně a pojede tak až do konce. Já ji nedočetl. Ze stejného důvodu jako tu předchozí…

03 – Renčín, Pavel – Vězněná

Anotace: Román Vězněná je bezkonkurenčně nejlepším thrillerem z pera Pavla Renčína. Čtenáři přebíhá po zádech mráz, když uváží, že děsivý příběh je inspirován skutečnou událostí ze šumavského pohraničí. Ponořte se do dusivé atmosféry samoty, divoké přírody a zla, které překonává lidské chápání. Při čtení se vám možná vybaví jméno Stephena Kinga, jehož dílům se román žánrově blíží.

Středoškolský učitel Martin trpí nočními můrami a podivnými výpadky paměti. Připadá mu, jako by jej stahovala neviditelná bažina, propadá záchvatům zuřivosti – a v posteli se mu zjevuje mrtvá dívka, o níž tuší, že by ji měl znát. Děsí se toho, jakou roli mohl v její smrti sehrát. A možná že se jen ztrácí v hlubině šílenství. Jeho tajemství má kořeny ve čtyřicet let staré minulosti a klíč k němu drží v ruce malá holčička Marie, která jede na prázdniny do šumavských hvozdů. Brána k jejímu hrůznému osudu, jenž je neoddělitelně propojen s osudem Martinovým, je otevřená dokořán a už není cesty zpět…

Opět tak trochu „účelový“ výběr knihy. Kvůli Šumavě. Protože jinak mě anotace typu „jako Stephen King“ odrazují. A u Vězněné se to potvrdilo.

Takže k Šumavě – autor si s rešeršemi moc práce nedal. Splácal páté přes deváté. A to včetně hlavní zápletky. Možná si řekl, že když je to v podstatě „fantasy“, tak nemusí. To ale bude vadit malému počtu čtenářů, kteří to na Šumavě znají, a kteří mají ponětí o historických kontextech. Obecně to příběhu neubližuje. Jenomže ono to je celé takové… no rozhodně ne „kingovské“. A to je to velká škoda, protože příběh sám o sobě je opravdu zajímavý a mohl by být velmi čtivý. Má potenciál, jen by potřeboval lepší zpracování. Viděl bych to tak, že kdyby si s tím pohrál dobrý scenárista nebo režisér, byl by to skvělý biják. Nový temný Král Šumavy.

Nemůžu říct, že je Vězněná špatnou knihou. Dokonce je mi styl psaní Pavla Renčína vcelku blízký. Jen tomu chybí – nevím – snad jiná redakce, jiný editor. Bla, bla, bla… tak to prostě bývá. Tisíc lidí, tisíc chutí…

Horko těžko jsem překlopýtal na konec knihy. Uondán a unaven. Žádné velké a fascinující finále se nekonalo. Vlastně je to docela úleva tu knihu odložit. Škoda. Dle mého se jedná o ukázku zmařených nadějí a nevyužitých možností.

04 – Švehla, Marek – Magor a jeho doba

Anotace: Obsažný, střídmě a přitom velice čtivě napsaný životopis jedné z nejvýznamnějších osobností českého kulturního a společenského života druhé poloviny dvacátého století. Přibližuje detailně Jirousův život od dětství v Humpolci, přes studia v Praze, jeho vztahy s českými výtvarníky v šedesátých letech a soužití s rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. Především ale popisuje Jirouse jako strůjce unikátní, na státu nezávislé undergroundové kultury i pozdější mnohaleté věznění a následky, jež mu způsobilo. Životopis navíc v širokém záběru zachycuje dobu, v níž I. M. Jirous žil, a jeho vztahy s řadou významných osobností českého veřejného a kulturního života. Vzniklo tak jedinečné historické panorama doby zobrazené skrze Jirousův život. Kniha zaujme nejen zájemce o moderní české výtvarné umění, rockovou hudbu, literaturu a politickou perzekuci u nás v letech sedmdesátých a osmdesátých, ale každého, kdo chce hlouběji pochopit novodobé dějiny a kulturu naší země. Je doprovázena desítkami unikátních fotografií ze života I. M. Jirouse i dalších osobností a jmenným rejstříkem.

Je tomu pár let, co jsme tak postávali na peróně naší staničky střediskové, sluníčko svítilo, kecalo se…, když tu náhle, kde se vzaly – tu se vzaly pod plachetkou osoby. Ona a on. On krásné husté dredy, ona rozčepýřené husté vlasy smotané do drdolu. On batikované triko, na nohou kristusky, na očích lenonky, ona dlouhý vytahaný svetr, korále, náramky, pletenou barevnou tašku, rozvernou sukni až na zem. Barevní, svérázní, jiní. Hipíci, které generuje každá generace. Nabarvená ptáčata…

V ten moment se obličej mé „taky“ kolegyně, postarší dámy, křečovitě stáhl do ošklivé grimasy a přes zuby začala cedit: „podívejte se na ně… feťáci špinavý… to je hnus, já bych to všechno pozavírala, do dolů poslala makat…“ „Vy je znáte?“ ptám se. „No jasně, bydlí v našem baráku, ani nechtějte vědět, jakej smrad jim jde z bytu, nemakaj, fetujou… hrůza“.

A tak jsem si s drobnou zlomyslností vychutnal ten moment, kdy jsem se s nimi srdečně pozdravil, prohodil pár vět. Já je totiž znal také. Na malém městě se ti takzvaně jiní lidé přirozeně potkají a seznámí. Oba samozřejmě normálně pracují a ano, život si tu a tam zpestří nějakým tím jointem. Pobavil jsem se nad ještě kyselejším obličejem postarší kolegyně a vzal na vědomí, že jsem se na věky zapsal do jejího černého seznamu nepřijatelných individuí. Psal se rok 2010…

Když jsem četl velmi povedenou knihu Magor a jeho doba říkal jsem si, že by bylo přínosné, kdyby si ji přečetli zejména ti, kteří s nostalgií vzpomínají, jak bylo za komunistů dobře. Ale pak jsem si vzpomněl na zmíněnou příhodu a došlo mi, že většina těch lidí by tyhle „nepřizpůsobivé živly“ zavírala ještě dnes. Fenomén „nabarvených ptáčat“ prostě funguje napříč stoletími a napříč jakýmkoliv společenstvím. Díky bohu, že sametová revoluce vzala těmto lidem onu děsivou moc špiclovat a udávat. A establishmentu ještě děsivější moc šikanovat, kádrovat, zavírat, mučit, ba dokonce i zabíjet. Ne, nejsem naivní. Nová doba si přinesla své nové ústrky a nespravedlnosti, v nové podobně, v nových barvách, ale to není součást tohoto příběhu…

V dobách, kdy jsem rozum bral, byli Plastici a DG 307 tajuplnými legendami, o kterých se mluvilo potichu a s úctou. Znali jsme pár úryvků textů. Poslechl jsem si pár koncertů, které se nahrávali z pásku na pásek, z kazety na kazetu, díky čemuž byli bohužel téměř neposlouchatelné. Znal jsem pár skalních mániček, co posedávali v určitých hospodách – v Mostě to byl třeba Franta „Vidlička“. Ale hudebně jsem byl už jinde. Zasáhla mě až druhá vlna druhé kultury jako byli Garáž, Psí vojáci, Echt, nebo brněnští Z kopce, a následně příchod punku do českých luhů a hájů – Plexis, teplická scéna Do řady, Šanov další a další. Co se Magora týče – zřejmě jsem o něm slyšel, ale více až po revoluci, kdy se konečně začalo svobodně psát a informovat.

Ta kniha je skvěle a čtivě napsaná. Klobouk dolu, pane Švehlo. A to i přesto, že jsem prošel několikero recenzí, včetně té ublížené (ostatně – připadá mi, že tento pán je ublížený jaksi programově) Knížákovo, ve kterých se mluví o chybách a nepřesnostech. Drobné faktické chyby nedokážu rozpoznat, a jsou mi svým způsobem (řečeno po magorovsku) u prdele. Jsem přesvědčen, že celkovému vyznění knihy neškodí. Důležitý pro mě je celkový obraz oné doby. Obraz, ve kterém se komíhají odporná chapadla chobotnice StB. Obraz těch malých udavačů, pomahačů, slizounů, a všeho toho lidského sajratu. A zároveň obraz všech těch malých i velkých osobních hrdinství. Všech těch umělců i neumělců, disidentů i mániček, dělníků i intelektuálů. Ano – Magor byl pravděpodobně opravdu magor, věčně zlitej, egocentrickej, otravnej. To mu ale neubírá na jeho roli hybatele naši malých dějin a na roli hrdiny oné doby.

Chapadla té hnusné chobotnice se mě dotkla naštěstí jen letmo, přesto ten dotek mám hluboce vrytý do vzpomínek. Zhruba od čtrnácti let jsem se začal intenzivně zajímat o věci, které byli tehdejšímu režimu nelibé. Hrál jsem ochotnické divadlo, psal jsem básně, založili jsme kapelu. Už tehdy jsem se osobně potkal s okresním cenzorem (tuším jakýsi pan Vrána), obtloustlým, blahosklonným pánem, který měl moc schvalovat naše texty. To ponížení dodnes pálí. Pak má koketerie s katolictvím, srážka s vojenskou kontrarozvědkou a následně tak trochu na truc režimu konverze, křest a vstup do třetího světského řádu františkánů. Ponižování a perzekuce policií při návštěvách fary. Těžko říct, kam by mě má nechuť k tehdejšímu režimu přivedla, nebýt sametové revoluce. Byť tehdy zaujat křesťanstvím, druhou tvář bych nastavoval s velkou nevolí, jestli vůbec… A tak příběh Magora a jeho doby čtu také s drobně zbabělým pocitem úlevy, že to nejhorší za mě odmakal (a odseděl) někdo jiný…

Processed with MOLDIV

05 – Pelc, Jan – …a bude hůř

Anotace: Třídílný kultovní román odehrávající se převážně v totalitních severních Čechách poutavým způsobem a barvitým jazykem popisující život tehdejších mániček.

Pelcovo „…a bude hůř“ jsem v devadesátkách přečetl. Knihu obestírala aura čehosi zvláštního, mimořádného, kultovního. Jasně, komančové z ní šíleli. Po přečtení Magora jsem knihu vytáhl znovu, abych si ty doby připomněl.

Je přirozené, že příběh Olina ve mně už nevyvolává žádné emoce. Je to příběh silně svázaný se svou dobou. Dnes asi málokoho osloví. Nevím. Recenze mluví o českém beatnickém románě. Ano, dá se to tak říct.

Zřejmě každá generace má mezi sebou podobné postavičky, které se různými způsoby snaží vymezit proti tradičním způsobům života. Beatnici mě jako studenta samozřejmě oslovili. Každý mladý člověk hledá své místo ve společnosti. A dosti mladých se chce vymezit vůči světu svých rodičů. Jakýmkoliv způsobem. Já ujížděl na rozervaných básnících – Rimbaud, Verleine… Pak Kerouac, jasně. Kdo chytá v žitě – bomba. Punk – supr. Underground – proč ne. Máničky jsem zažil na vlastní kůži, ale já už tehdy šlapal po jiném chodníku. Nakonec si mě život srovnal po svém. Zmuchlal si mě do úhledné skladné kuličky. Rodina, děti, konec revolty…

Vzdoru a vzteku v knize rozumím. Kniha jako taková mě stále baví. Chápu, že ve své době tato výpověď musela vzbuzovat rozporuplné emoce. Chápu, ale jinak mi svět, ve kterém se pohybuje Olin, byl – a stále je – naprosto cizí.

***

Jsem milovník cover verzí a tahle „plastická“ je the best of the Universe… 🙂

***

06 – VanderMeer, Jeff – Anihilace: Jižní Zóna I.

Anotace: Oblast X byla desítky let odříznutá od zbytku kontinentu. Rozlehlé pozůstatky lidské civilizace znovu opanovala příroda. První expedice se vrátila se zprávami o nedotčené, rajské krajině. Všichni členové druhé expedice spáchali sebevraždu. Třetí expedice zanikla při přestřelce, když se její členové obrátili proti sobě. Účastníci jedenácté expedice se vrátili jako stíny svých dřívějších já a během několika měsíců po návratu zemřeli na agresivní rakovinu. Nyní se chystá dvanáctá… Na místo dorazí s tím, že očekávají neočekávané, a Oblast X skutečně dostojí své pověsti – brzy objeví obrovskou topografickou anomálii a formy života, které se vymykají veškerému chápání. Avšak tím, co všechno změní, jsou především tajemství, která si do Oblasti X přinesli sami účastníci expedice. Oblast X byla desítky let odříznutá od zbytku kontinentu. Rozlehlé pozůstatky lidské civilizace znovu opanovala příroda.

Kdysi jsem býval velkým fanouškem sci-fi. Dá se říci, že stále sem, jen momentálně konzumuji z tohoto žánru spíše filmy, než knihy. Takže mě zaujal trailer na nový film Anihilace…

A vzápětí se mi do rukou dostala i kniha, a tak jsem to zkusil…

„Vyznavači vymazleného popíku plného efektních hymnických refrénů by se měli držet dál, tady se hraje špinavé, atmosférické a pachem cigaret nasáklé blues. A tohle VanderMeerovo hrábnutí do literárních strun je zatraceně silnou záležitostí…“ napsal Adam Stavárek v recenzi na Fantasy Planet. Špinavé literární sci-fi blues. To jsem si rozhodně chtěl poslechnout. Nakonec jsem však měl neodbytný pocit, že poslouchám starou písničku. Piknik u cesty. Tak se jmenuje. Ne písnička, ale kniha. Skvělá kniha bratří Strugackých. Také byla zfilmována. Poměrně fenomenální kousek z dílny Andreje Tarkovského se jmenuje Stalker (1979). Tu knihu jsem měl moc rád. I ten film.

Anihilace je jen podobná. Samozřejmě. Přečetl jsem ji, ale asi se více těším na film. Další mínus je, že se jedná pouze o první díl trilogie. Budou také tři filmy? Těžko říct. Další dva díly už asi číst nebudu. Já už jsem kdysi stalkerem byl a svou mrtvou zónu jsem prochodil křížem krážem. Už pár desítek let jsem z expedice doma. Jsem přesvědčen, že jsem momentálně v té správné realitě. Sektor Sudety – jižní zóna. Říkali mi to v nemocnici, když mě propouštěli…

07 – Dán, Dominik – Jednou nohou v hrobe

08 – Dán, Dominik – Korene zla

Dominik Dán v mém čtenářském deníčku většinou znamená cestu na Slovensko. Takže ano. Deset hodin tam. Deset hodin zpět. Prosfištět slofenská slofíčka…

Opět „dánovky“ jak mají být. Divoká devadesátá léta. Rodí se mafie. V podsvětí i v politice. Rodí se nová republika. Rodí se nová policie. Rodí se nové pořádky i nepořádky. Nepořádky spíš… Vraždári v čele s Richardem Krauzem mají co dělat. Cesta utíká a já se bavím. Tedy četbou. Protože nové pořádky a nepořádky v Našem Městě k smíchu vlastně moc nejsou. A když vlak skutečně vjíždí do stanice „Naše Mesto“, na jehož boku už léta skví obrovský nápis „Levný holandský nábytek“ neklidně se zavrtím. Jako by se tu zastavil čas a divoké devadesátky ještě neskončily…

Když nedávno zavraždili slovenského novináře Kuciaka, oslovil jsem některé své slovenské známé a ptal se na jejich názor. Dostalo se mi vágních odpovědí ve stylu „nevím, o politiku se nezajímám“. Mrzelo mě to, a čekal jsem, že kauza vyšumí do ztracena. Jaké bylo mé překvapení, když se jiní lidé zvedli a šli demonstrovat na náměstí.

Je čtvrtek 15. 3. 2018 a premiér Fico podává demisi. Prezident pověřuje sestavením vlády dvojku Smeru Pellegriniho. Pellegrini … hmmm… vzhledem k tomu, že v pozadí celé kauzy je (údajně) také kalábrijská mafie ‚Ndrangheta, zní jméno nového slovenského premiéra skoro výsměšně. Navíc, Pellegrini je prý jen Fico dvě. Tvrdí slovenská média.

Je pátek 23. 3. 2018. Internetem se prožene krátké video z tiskové konference nové slovenské vlády, kde premiérovi Pellegrinimu při vytahování mobilu z vnitřní kapsy saka vypadne na stůl drobný sáček s bílým práškem. Tiskový mluvčí vlády prohlásí, že šlo o párátko. Aha… Komedie začíná – nebo spíše – pokračuje?

Ano – nová vláda je model „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Přesto to drobné vítězství je. A navíc, lidé ze všech těch náměstí ještě neodešli… Inu, třeba z toho všeho bude jednou docela zajímavá a zábavná „dánovka“…

09 – Dán, Dominik – Něžná fata morgána

Bohužel, díl, který se dotýká změny režimu – tedy roku 1989, roku sametové revoluce – je z mého pohledu opět rozporuplný. Samotný děj detektivky je vtipný a svižný, jak už „dánovky“ bývají. Ale znovu (viz Uzol) se tu objevuje jakýsi rádoby vtipný úšklebek. Nepříjemné Ironické uchechtnutí... „No není to v tom dnešním světě stejné, jako za socialismu?“… podsouvá nám několikrát Dán.

Ano. I dnes lidé lžou, kradou, podvádí, a dokonce se zabíjí. Ano, i dnes máme korupci. Ano, i dnes máme papaláše, jen za zády namísto Sovětského svazu mají buď Rusko, nebo západní kapitalistické oligarchy. Ano… našlo by se toho dost stejných (a možná i horších) negativních lidských vlastností, ale opravdu to ospravedlňuje čtyřicet let nemilosrdného rudého teroru? Nekonečnou šikanu? Cenzuru? Zavírání lidí jen za to, že mají jiný názor, že se smějí, že se baví, že hrají jinou hudbu? Že věří v Boha? Mučení? Politické procesy? Vraždění? Tak to tedy, milý pane Dáne – ať už jste kdokoliv – tak to opravdu NE. Minimálně jenom proto, že si tady ve svém čtenářském deníčku, který beze strachu zveřejním na internetu, mohu svobodně vyjádřit svůj názor. Zaplať pánbůh, že už současná Policie není údernou pěstí komunistické dělnické třídy. Že už nemá moc chytat nás v ulicích a stříhat nám vlasy. Minimálně proto není dnešní svět stejný jako za socializmu. Ovšemže i vy si svůj názor můžete zveřejnit. Nikdo vás neudá. Nikdo vás nebude vyslýchat. Nikdo vás za to nebude bít…

Dilema, zda autor skrze své postavy vyjadřuje svůj názor, nebo se jedná jen o literární fikci, o nastolení atmosféry atd., se řeší (a řešil) u spousty děl. A vlastně je to neřešitelné. Jen autor to ví. A je na čtenářovi, na jakou stranu se v daném konkrétním sporu přidá. Je „vraždár“ Krauz alter egem anonymního autora, nebo jen v jeho postavě spisovatel přibližuje atmosféru v tehdejším policejním sboru? Detektivky Dominika Dána nejsou díla, která vejdou do dějin literatury. Je tady možná bezpředmětné se tím zabývat. Snad mě ten díl naštval v souvislosti s četbou knihy Magor a jeho doba. Spíš je to ale dlouhodobý pocit, který – i přes oblibu, s kterou jeho knihy čtu – mám z drobných pramínků, drobných vlnek, drobných střípků v textech.

Dánovky ale hodlám číst dál. Jsou nepopiratelně dobře napsané. A i přes mé drobné výhrady mají v sobě laskavý humor, a velmi milý pohled na vše lidské – na to dobré i to zlé. Jsou v podstatě pozitivní. I přes to, o čem se v nich píše.

10 – Snyder, Timothy – Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem

Anotace: Mezi dvěma říšemi, Hitlerovou a Stalinovou, se nachází krvavá země, území dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států, oběť největší demografické a humanitární katastrofy, jakou kdy člověk v lidských dějinách způsobil. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde v důsledku politiky dvou vůdců zahynulo čtrnáct milionů lidí. Širokoúhlý záběr této syntetické monografie je v dějinách daného území novinkou. Příčinu sledu katastrof vysvětluje ze zvláštního postavení těchto zemí v Evropě, z motivů dvou totalitních ideologií, ze záměrů a metod dvou diktátorů a jejich vzájemných souvislostí.

V rozhovoru s Václavem Marhoulem, režisérem připravovaného filmu Nabarvené ptáče, jsem narazil na několik knižních tipů. Krvavé země byly jedním z nich. A protože jsem momentálně čtenářsky na vlně zájmu o (relativně) nedávnou historii, knihu jsem si sehnal.

Musím říct, že pro mě, pro čtenáře, který historií klouže spíše jen po povrchu, byla kniha malinko kostrbatá. Myslím tím, malinko hůře čtivá. Hodila by se hlubší znalost historických souvislostí, abych si knihu užil více. Přesto ale jiný úhel pohledu, nezvyklá perspektiva, a řekněme netradiční skládaní oněch hrůzných činů nacistického a bolševického režimu, dělá knihu zajímavou právě i pro laiky, jako jsem já. Zásadní smysl knihy autor pojmenoval sám Snyder v závěru své knihy:

„Nacistický a sovětský režim proměňoval lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr. Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.“

11 – Mornštajnová, Alena – Hana

Anotace: Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra… Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…

Nominace na jednu z nejdůležitějších literárních cen u nás – Magnesia Litera – provází vášnivé debaty. Přirozeně. Nelze nikdy uspokojit každého, nelze se trefit do vkusu všech. Jednu takovouto debatu pak rozvířil Jiří Trávníček povzdechem, proč není nominována právě Hana. A protože si jeho čtenářského úsudku vážím a důvěřuji mu, knihu jsem si pořídil. Netušil jsem, do čeho jdu. Nečetl jsem anotaci. Prostě jsem knihu „otevřel“ ve své čtečce a začal číst. A nečekaně tak naplnil přání autora knihy Krvavé země, abychom „oněm číslům vrátili lidský rozměr“.

Mornštajnová mi samozřejmě zas tak neznámá není. Četl jsem Slepou mapu a bavila mě. Hana je psána v podobném modelu. Jen je daleko čtivější. I přesto, že je příběh vsazen do tragických kulis – tyfová epidemie, začátek druhé světové války, holocaust – není ubíjející, není plačtivý, není depresivní, není vlastně úplně smutný. Je silný. Je dojemný. Je uvěřitelný. Je i úsměvný. A i přesto, že hlavní hrdinka cítí „hanu“ – stud, provinění, za to, že jako jediná vše přežila, je to příběh o nepokořené naději a o odpuštění.

Zásadní ale je, že kniha je napsána opravdu dobře. S jistou lehkostí a snad až s noblesou. Ano. Souhlasím s Jiřím Trávníčkem, že by kniha klidně nominována být mohla. Na druhou stranu – zatím jsem nepřečetl ani jednu knihu z těch nominovaných a tak mi nepřináleží jakkoliv hodnotit verdikt poroty…

12 – Palán, Aleš & Miloň Čepelka – Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech

Anotace: Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace. Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál se Svěrákem a Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou.

Divadlo Járy Cimrmana mě provází celý život. Určitě je jednou ze zásadních ingrediencí, ze kterých je namíchán můj smysl pro humor. Takže si rád přečtu (téměř) cokoliv, co se kolem šustne. Aleš Palán, coby zpovědník, je zárukou kvality. Jméno Miloň se mi vždy velmi líbilo. Jakoby si ho vymysleli přímo pro své divadlo samotní tvůrci fenoménu „Cimrman“…

Shortlink: