Čtení na měsíc – březen 2019

Geopolitika, ekonomie, láska… to jsou témata, která se vinou mým březnovým čtením. A v přeneseném významu slov vlastně naprosto dokonale definují to, co momentálně prožívám. Když k tomu přidám názvy dalších knih – Růženky, Po Valentýnu a Venuša zo zátoky – je ten obrázek mého života ještě markantnější. Někdy si říkám, jestli si ze mě Vesmír (Bůh, nebo cokoliv chcete) nedělá tak trochu srandu. Škodolibě. Ale někdy si říkám, že mi Vesmír (Bůh, nebo cokoliv chcete) naopak tímto způsobem jasně odpovídá na mé nekonečné otázky. Otázky, které si asi pokládá každý z nás. Proč se mi to děje? Proč mě? Proč takto? A co s tím mám – do prkvančic – asi tak dělat?

A tak zatím čtu a přemýšlím. Jenomže čas – i přes častá ujištění šamanů nové doby, že vlastně svým způsobem neexistuje a není tak pro Vesmír (nebo Boha, či cokoliv chcete) naprosto důležitý – mi setsakra rychle utíká…

Inu, abychom to trochu odlehčili… za prvé: název kapely je prostě bůchovej. Bijou Terrier… nádhernej fór. A jejich pohled na věčný vztah mezi ženou a mužem? Bůchovej, jak jinak… 🙂 Takže vlastně taková bůchová nostalgie… Děkuji, pane Bůchu… A vlastně se to tak trochu hodí i k té první knize. Taková bůchová geografia, že…

 

01 – Marshall, Tim – V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku

Nakladatel:  Rybka Publishers 2018 – Anotace: Kniha V zajetí geografie je inteligentním úvodem do geopolitiky našeho čím dál složitějšího, chaotičtějšího a provázanějšího světa… Tento brilantní průvodce moderními dějinami na poměrně malé ploše shrnuje to nejdůležitější, co potřebujeme vědět o současném světě.

Geografické poměry ovlivnily vývoj celého lidstva a dodnes mají výrazný vliv na rozhodnutí a chování politiků a státníků. Rozhodování těch, kdo stojí v čele sedmi miliard obyvatel této planety, vždycky bylo a bude v nemalé míře určováno řekami, horami, pouštěmi, jezery, oceány a celou řadou dalších geografických a geopolitických faktorů a zákonitostí, jež předurčují naše možnosti – jako to činily od úsvitu věků.

Pokud vás zajímá, proč je Putin posedlý Krymem a Ukrajinou, proč byly Spojené státy předurčené stát se světovou velmocí, co stojí za čínskou expanzí nebo proč se Čína nemůže vzdát Tibetu, a jste ochotni se na svět podívat bez předsudků a ideologické předpojatosti, Marshallova kniha je právě pro vás. V deseti kapitolách, věnovaných Rusku, Číně, Spojeným státům, Evropě, Africe, Blízkému východu, Indii a Pákistánu, Japonsku a Koreji, Jižní Americe a Arktidě, z nichž ke každé je přiložena mapa, autor přístupným a přitažlivým způsobem objasňuje v širších souvislostech nejdůležitější okolnosti, které ovlivňují minulost, přítomnost a budoucnost jednotlivých regionů a současných globálních velmocí.

Zatímco v únoru jsem se ponořil do geografie sociální (viz Bonnett, Alastair – Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa), březen jsem zahájil geografií politickou.

Některé věci jsou natolik zřejmé, že když přemýšlíte o tom, proč se dějí, nenapadne vás to nejjednodušší řešení. A právě geografie – alespoň podle autora knihy – dokáže nabídnout jednoduché odpovědi na spoustu složitých politických otázek. Její autor Tim Marshall je britský novinář, který přinášel reportáže ze třiceti zemí a zpravodajsky pokrýval konflikty v Chorvatsku, Bosně, Makedonii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Izraeli.

Pravda je bohužel taková, že geografie je pouze jednou z mnoha příčin, proč se určité věci dějí. Ale poskládané takto vedle sebe, zajímavě a čtivě, jsou fascinující ukázkou toho, co všechno ovlivňuje historii i budoucnost života na té naší kulaté Zemi. Kniha je opravdu skvělá. Přináší do odpovědí důležitý kontext. A kontext je vždy zásadní pro pochopení složitých dějů. A také jaksi mimochodem přináší jedno důležité poselství. Totiž že se v tom našem útulném českém dolíčku vlastně máme docela dobře…

A trochu té politické geografie v písni bižuterní… Slováci si zvolili novou prezidentku, tú Čapovanů, že vraj… Tak tam snad bude lépe… Lebo čapované, orosené, to já rád… Ovšem trochu se bojím, že podobných písní není nikdy dost 🙂

02 – Hakl, Emil – Výsek: Výběr fejetonů, které vznikaly pro rubriku Pavlač magazínu Čilichili v letech 2005 -2016

Nakladatel: Argo 2018 – Anotace: Jedenáct let vycházely pravidelně v časopise Čilichili sloupky Pavlač Emila Hakla. Zveřejnit všechny by nejspíš bylo čtenářsky neúnosné, a tak jsme se vydali osvědčenou cestou autorského výběru. Výbor z Pavlače Emila Hakla obsahuje nejvýraznější kousky z autorovy sloupkařské dekády.

Má bývalá žena by vám potvrdila, že nejsem zrovna velký smíšek. Rozesmát mě umí jen pár věcí či lidí. A má bývalá žena by vám potvrdila, že časopis Čilichili je jednou z těch mála věcí, u kterých se směji nahlas. Čtu ho od prvního čísla a čtu ho pravidelně. A tvrdím, že je to jeden z nejlepších časopisů na našem trhu. Přestože se jedná o reklamní tiskovinu. A právě proto je k sehnání zcela zdarma.

Společnost Vodafon, která stojí za vydáváním časopisu, nechává redakci poměrně volnou ruku. A protože se vesměs jedná o mladé lidi, co se nebojí jít na hranu, je v každém čísle co číst. Navíc každé číslo vychrlí záplavu vtípků a vtipů. A také třeba sloupek Emila Hakla.

Četl jsem je všechny, protože časopis skutečně čtu od jeho prvního čísla a nikdy jsem žádné nevynechal. Takže kniha Výsek byla pro mě takovou vzpomínkovou jízdou. Na některé sloupky jsem si vzpomněl, na některé už ne. U některých jsem se smál, u některých už ne. Inu – takový osud novinové sloupky mají. Některé dokážou být nadčasové, některým po letech chybí kontext oné doby.

03 – King, Stephen / King, Owen – Růženky

Nakladatel: Pavel Dobrovský – Beta 2018 – Anotace: V budoucnosti, tak blízké a skutečné, že se může odehrávat v tomto okamžiku, se stane něco podivného. Když ženy usnou, obalí se jemnými sítěmi a znehybní, takže připomínají kokon. Pokud je někdo probudí, nebo se pokusí protrhnout síť zahalující jejich tělo, ženy se rozzuří a reagují nesmírně násilnicky. A když spí, odebírají se kamsi do neznáma… Muži v našem světě zůstali opuštění a musejí si nějak poradit sami. Avšak jedna žena, záhadná Evie, je vůči spavé nemoci imunní. Je ta nemoc požehnání nebo kletba? Je Evie medicínskou anomálií, kterou je třeba studovat, nebo je to démon, kterého je třeba zabít? Děj Růženek je zasazený do malého městečka v zákoutí Apalačských hor, v němž se nachází ženská věznice, a ta v tomto provokativním a strhujícím románu, který napsal Stephen King spolu se svým synem Owenem, sehraje zásadní roli.

[…] nová kniha Stephena Kinga uspí nejen postavy, ale i čtenáře… hlásá do světa titulek jedné z recenzí. Že prý se autoři příliš zabývají dějem v malém městečku, když nemoc Aurora decimuje celý svět. No – tipoval bych to na čtenáře Kingem příliš nepolíbeného. Protože uzavřít pár lidí ve vypjaté situaci na malém teritoriu – to je přeci Kingova specialita. A to je vlastně také to, co na jeho příbězích mám rád. Ten úžasně trefný a detailní pohled na chování lidí, kteří se dostávají do stresujících situací, do situací, kdy jim hrozí (minimálně) smrt, většinou ale pěkně ošidná a bolestivá. Takže Růženky jsou pro mě takový malý návrat starého Kinga.

Co je na této knize nové – a co do ní možná vnesl Kingův syn – je podivný konec. Jakýsi pofidérní a nepovedený happy end, proložený úplně zbytečnými popiskami, na které jsme zvyklí ve filmech, jež se holedbají titulem „true story“, neboli „ podle skutečných událostí“. Buď King senior stárne příliš, nebo King junior ještě dostatečně nezestárl…

Dalším nářkem recenzentů bylo, že je v knize moc postav. Nevím, já si tak nějak nevšiml. Já mám leckdy problém zapamatovat si jméno hrdiny, který je v knize zcela sám. Takže jména (údajně asi 70) Růženek a podivuhodných princů, co se je snaží vzbudit, si stejně nepamatuji. To mi ale vůbec nebrání si celý ten příběh užít naplno. Protože příběh jsou pro mě zejména emoce. A pokud při čtení nějaké emoce cítím, pokud se směji, nebo pláču, nebo se bojím, nebo mě to nutí popřemýšlet nad nesmrtelností chrousta, pak je kniha – potažmo příběh – prostě dobrá. A to Růženky jsou…

Takže nemá cenu popisovat děj, či přemýšlet jaká zásadní témata se knihou prolínají. Myslím ty, o kterých se v recenzích píše: feminismus, gender, bla bla bla – zkráceně – muži by se měli k ženám chovat slušně a být více empatičtí. King se podobnou tématikou zabývá jaksi dlouhodobě – viz Dolores Claiborneová, Lisey a její příběh nebo Rose Madder – ale nikdy k tomu nepotřeboval škatulky a nálepky, které jsou dnes tak moderní. Vztah mezi mužem, a ženou a jeho veškeré nuance, je prostě nekonečný příběh. Tak trochu zrovna vím, o čem mluvím, že…

A jak vypadá bigbít bez mužů? Tady jsou mé oblíbené „růženky“ Gaia Mesiah…

04 – Endingová, Esther J. – Po Valentýnu

Nakladatel:  Odeon 2007 – Anotace: Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hipísácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden měl při oplodnění dvě promile, druhý se po LSD stal indonéským domorodcem, třetí bral kokain a týral děti. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, peníze nejsou potřeba. Děti jsou jí odebrány a jako dospělí jsou pochopitelně poznamenaní. Ocean si na Valentýna sáhne na život, Pillow je alkoholička, Forrest se nehodlá probrat z THC snu, Storn (on) a Rain (ona) nejsou s to udržet žádný vztah – a tak spí spolu. Svátek zamilovaných je v kontextu příběhu míněn vrcholně sarkasticky, nejen líčením incestního vztahu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace. Ideály lásky, míru a porozumění dostávají nafrak, hrdinové jsou jejich obětí.

Tento román Esther J. Endingové byl v Nizozemsku oceněn jako nejlepší literární debut roku 2004, a to především díky nadšenému přijetí u čtenářské veřejnosti. Cynická sexuální promiskuita, vražedný vliv užívání drog a alkoholu, domácí násilí a týrání dětí, pedofilie, incest, sebevražda, homosexuální a bisexuální praktiky a nakonec i znásilnění a krvavá vražda jako odplata za něj, kterou navíc spáchá dítě. Že to zní trochu šíleně? Ano. Malinko šílené to samozřejmě je…

Přečíst to mi dalo trochu práce. Není to úplně můj šálek „holandské čokolády“, že… Ale vzhledem k tomu, jak temný byl pro mě letošní Valentýn, lepší knihu jsem si asi nemohl vybrat. Ovšem nejsem si úplně jistý, zda z terapeutického hlediska je dobré v depresi číst takto depresivní knihu… 🙂

„Teď jsem chladná jak šplouchajíci vlny, které už nevidím, ale v hlavě je stále slyším…“ – čtenáři mých deníčků pravděpodobně pochopí…

05 – Dán, Dominik – Venuša zo zátoky

Nakladatelství Slovart 2018 – Anotácia: Pohodovú prázdninovú atmosféru leta v roku 2009 naruší hrôzostrašný nález dievčenského tela bez hlavy a rúk. Torzo pláva v ramene rieky neďaleko lodenice, mladí športovci zažijú na tréningu ozajstný šok. O dva dni sa na opačnom konci mesta v zátoke rieky nájde odseknutá hlava. Prípad sa začne nepríjemne a hlavne nepredvídateľne zamotávať. Extrémne horúce leto komplikuje vyšetrovanie nielen milovníkom snehu a dažďa, akým je detektív Richard Krauz, ale aj odolnejším kolegom. Do života oddelenia vrážd v Našom Meste zasiahnu okrem rozsekaného dievčaťa aj iné tragické udalosti.

Prvý raz od založenia samostatného oddelenia špecializujúceho sa na najzávažnejšie trestné činy zažijeme tragédiu priamo v radoch detektívov. Od tohto pamätného leta v roku 2009 vraždárska partia už nikdy nebude kompletná, ale úľavy im žiadny nadriadený funkcionár nepovolí. Realita býva občas krutá ‒ so stratami sa ráta na každom vojnovom poli, no boj treba doviesť do úspešného konca, nech sa osud vzpína, ako chce.

Další klasická „dánovka“. Veselá mordparta z Našeho Města, která vyšetřuje věru neveselé věci. Jako vždy se příběh valí jako Dunaj Naším Městem… Široce, klokotavě, rozvážně i krkolomně. Jako Dunaj, ve kterém tu a tam plavou mrtvoly. Bez hlavy…

Dán je prostě skvělý „řemeslník“. Člověk si tu nesourodou bandu „vraždárov“ chtíc nechtíc oblíbí. V pozadí vyšetřování opět sledujeme i jejich osobní příběhy. A celé je to vlastně moc milé a humorné čtení. Tedy až na ty mrtvoly mladých dívek… bez hlavy…

06 – Lipovská, Hana  – Kdo chce naše peníze?: Ekonomie bez politické korektnosti

Nakladatel:  Grada 2018 – Anotace: Proč máme tak nízkou mzdu? Proč nás banka trestá za to, že spoříme? Proč se všem státům neodpustí dluhy a nezačne se znovu od nuly? Proč dotace našemu hospodářství nepomáhají, nýbrž škodí? Ještě nikdy nebyl náš život tolik závislý na ekonomii. A ještě nikdy se neobjevovalo tolik falešných proroků jako dnes. Moderní ekonomická lákadla na nás útočí ze všech stran, vyznat se v nich je stále složitější.

Skutečně se ale chceme zbavit hotovosti? A opravdu je pro nás výhodné platit eurem? Co se stane, když dáme všem lidem základní příjem? Kdo budou vítězové a kdo poražení nových ekonomických nápadů?

Knížka přední české ekonomky mladé generace se nevyhýbá nepříjemným otázkám. Je určena pro každého, kdo chce slyšet jasné ekonomické odpovědi a kdo se nebojí používat zdravý rozum.

Tahle kniha je čtivá a otravná tak nějak zároveň. První, co mě trklo, bylo to, že autorka spolupracuje jako analytik s Institutem Václava Klause. Takže jasně – bude to velmi euroskeptické a pravděpodobně „klausovsky“ nabubřelé, nafouklé a chytrácké. A ano – některé části takové skutečně jsou. Kdo nemyslí jako Klaus je hloupý, nechápající tvor, který mezi ekonomy nemá co dělat. Kdo nevyznává stejné hodnoty, jako autorka (potažmo Klaus) je prostě hňup…

Ale jinak je třeba uznat, že je občas dobré se na ekonomiku podívat tímhle nekompromisně skeptickým pohledem. Autorka navíc velmi výstižně a věcně vysvětluje různé funkce peněz, úlohu peněžních institucí, státu, centrálních bank a ukazuje, jak ovlivňují v mnoha dimenzích každodenní život nás všech. Jinými slovy, vždy je dobré znát názory obou (nebo několika) stran a nakonec si udělat svůj vlastní názor.

Vyznat se v ekonomice je dnes pro běžného laika spíše nemožné. Takové to běžné „má dáti – dal“ je už dávno pasé. Složité makro i mikro ekonomické nástroje, záporné úroky nebo praštěnosti jako jsou perpetuitní dluhové papíry zamořují zcela účelově jednoduché selské počty. Účelem je, aby valná většina obyvatel Země nebyla schopná vidět finančním kouzelníkům do karet.

Takže pokud chcete mít alespoň rámcový přehled, co se děje také s vašimi penězi, je dobré podobné knihy číst.

07 – Chapman, Gary – Pět jazyků lásky

Nakladatel:  Návrat domů 2018 – Anotace: Práce Gary Chapmana je určena těm, kdo chtějí ve svém manželství prožít skutečné naplnění a hluboké porozumění. G, Chapman provází čtenáře pěti základními jazyky lásky, které jsou klíčové pro to, aby se náš vztah s druhým člověkem stal vztahem obohacujícím a harmonickým.

Jakými jazyky lásky tedy máme ke svým drahým promlouvat: – slovy ujištěni, jimiž oceníme hodnotu toho druhého; – pozorností, kdy se dokážeme vcítit do vnitřních prožitků druhého a vyjádřit svou duševní blízkost; – jazykem darů, kdy druhého zahrnujeme drobnými maličkostmi, jež ho potěší; – skutky služby, kdy druhého obklopíme praktickou péčí; – fyzickým kontaktem, kterým můžeme vyjádřit svou fyzickou blízkost a něhu.

Potřeba cítit lásku, mít naplněnu citovou nádrž, není pouze dětský fenomén. Potřeba být milován stojí ve středu manželství. Smyslem této práce není upozornit na všechny nesprávné významy a interpretace slova láska, ale spíše se zaměřit na konkrétní projevy lásky, nezbytné pro naše emocionální zdraví.

Když se něco rozbije, má člověk tendenci zjistit, proč se tomu tak stalo. Člověk chce zjistit, zda se dá věc opravit. A pokud ne, tak co udělat příště, aby se podobné situaci vyhnul. Prostě a jednoduše – chybami se člověk učí. Nebo se také říká – žádný učený z nebe nespadl. A co si budeme povídat – věc jménem „láska“ je rozbitá jaksi permanentně.

Vztah mezi mužem a ženou – láska, partnerství, manželství – je něčím, co se asi nikdy nenaučíme dokonale ovládat. Všichni po tom toužíme. Všichni se neustále v tomto oboru vzděláváme. Celoživotně. A téměř naprostá většina zažila nějaké to „rozbití“. Rozchod, rozvod, neopětovanou lásku…

Mě po třiceti letech opustila žena. Našla si jiného partnera. A tak hledám odpověď na to, proč… A také hledám odpověď na otázku, zda se to dá ještě zpravit. A pokud ne, čeho se vyvarovat příště. Protože bez lásky stojí život tak nějak za nic. To člověk zjistí ve chvíli, kdy o ni přijde. Ale takovéto moudra jste už milionkrát slyšeli, nebo o nich četli. Nebo jste je sami prožili. Takže – Pět jazyků lásky je jednou z těch milionů učebnic, které radí, jak na lásku. Jak na partnerství. Jak na manželství. A rady jsou v ní – jářku – řekl bych vskutku dobré. Mohli by fungovat. Jen jsem si tu knihu měl přečíst před pár lety. Jenomže před pár lety jsem si myslel, že nic rozbitého není, a že rozhodně žádné rozbití ani nemůže přijít. Na rozdíl od mé ženy…

Takže – jak už radil jeden slavný revolucionář – je potřeba učit se, učit se, učit se…

A tak si dovolím vložit jednu takovou osobní jarní nostalgii – a vlastně, proč se dovoluji, vždyť je to můj deníček, ne? :_)

Chybí mi takové ty obyčejné věci
tvá bílá káva
mý černý kafe
snídaně
za oknem mlha
prošpikovaná sluncem
klokotání vody
ševelení rádia

Chybí mi takové ty obyčejné věci
vůně tvých vlasů
chrapot tvého fénu
za oknem vítr
a žluté listí z javoru
vrčení motorové pily
vůně dřeva
tvůj parfém

Chybí mi takové ty obyčejné věci
tvá nahá záda
vlčí mák v zrcadle
za oknem sníh
sklo malované mrazem
tvá rtěnka
oční stíny
jemný klapot podpatků

Chybí mi takové ty obyčejné věci
teplo pod tvou peřinou
rozespalý dech
za oknem léto
slunce tetující kůži
doteky s příchutí noci
ospalky
i tichý kašel

Chybí mi takové ty obyčejné věci
smích našich dětí
poházené hračky
za oknem déšť
co prší na střechy vlaků
rozečtené knihy na stole
nedojedená večeře
vysávání

Chybí mi takové ty obyčejné věci
chuť tvých rtů
tvé kalhotky na topení
za oknem tma
měsíční světlo na tvých bradavkách
povzdech ze spaní
tvůj smích
líbání

Chybí mi takové ty obyčejné věci
můj čaj
tvé mlíko
za oknem jaro
vážka i ledňáček
všechna tvá srdce
lak na nehty
prsty u nohou

Chybí mi takové ty obyčejné věci
Otevřít okno
A znovu se nadechnout…

08 – Rydell, Anders – Zloději knih: Pátrání po zmizelých knihovnách

Nakladatel:  Kniha Zlín, 2017 – Anotace: Novinář Anders Rydell se vydal po stopách Zlodějů knih. V honu za ztracenými velkými institucionálními i drobnými soukromými knihovnami, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co největší množství informací o „nepřátelích říše“. Rydell procestoval Evropu křížem krážem a pátral po osudu knih, které byly pro své majitele a komunity čtenářů nenahraditelné. A stejně jako oni, ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.

Snad každá despotická ideologie se bojí slova… A snad každá despotická ideologie zneužívá slovo ke své propagaci… Slovo je mocné a dokáže lid inspirovat. V tom kladném i záporném smyslu. A není lepším médiem pro šíření slova, než kniha… A tak historie zná jak pálení „závadných“ knih, tak jejich marnotratnou výrobu – nebo chcete-li tisk.

[…] Někde zakázané knihy přivezla na náměstí kára, určená k převážení hnoje, tažená voly – jako před popravou. Zatímco se do ohně rituálně vhazovaly knihy, opakovala se jakási magická „zaklínadla“, v nichž byli zmíněni někteří odsuzovaní spisovatelé a důvody jejich zavržení:

„Proti dekadenci a morálnímu úpadku, za kázeň a mravnost v rodině a státu! Předávám plamenům spisy Heinricha Manna, Ernsta Glaesera a Ericha Kästnera.

Proti zvrácenému přeceňování pudů, za zušlechtění lidské duše! Předávám plamenům spisy Sigmunda Freuda.

Proti literární zradě na vojácích za světové války, za výchovu lidu k vědomí nutné obrany! Předávám plamenům spisy Ericha Marii Remarqua.

Proti drzosti a aroganci, za úctu a respekt k nesmrtelnému duchu německého národa. Předávám plamenům spisy Kurta Tucholského a Carla von Ossietzkyho.“

Jednou z postižených tehdy byla nevidomá americká spisovatelka Helen Kellerová. Ta napsala studentům otevřený dopis: „Z historie jste se nijak nepoučili, jestli si myslíte, že můžete zabít myšlenky. Tyrani už se o to pokoušeli, ale myšlenky ve své síle povstaly a svrhly je.“

Jak ovšem autor zdůrazňuje, v květnu 1933 shořelo na berlínském Opernplatz jen pár desítek tisíc knih. Zabaveno a ukradeno, často tajně, jich ovšem v rámci konfiskačních nájezdů organizovaných stranou bylo mnohem víc. A tak švédský novinář Anders Rydell ve své knize podává obraz svého obsáhlého pátrání po ztracených institucionálních i soukromých knihovnách, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co největší množství informací o „nepřátelích Říše“.

Příběhy ukradených a ztracených knih dokážou být fascinující. Knihy – zdánlivě bezcenné – nabývají těmito příběhy další obrovskou přidanou hodnotu. A tyto příběhy je dobré si připomínat. Třeba podobnými knihami.

A na závěr ještě jednu veselou vod Růženek… Taky taková vztahová… No problemo, mañana…

Shortlink: