Čtení na měsíc – červenec 2017

Ferdošův čtenářský deníček – červenec 2017 / Celý svůj život mne provází určitý fenomén – a totiž to, že knihy ke mně jaksi přichází, aniž bych předem nějak programově studoval recenze, či se složitě připravoval při výběru knih. Určitě proto mám nejraději v knihovnách polici „novinky“, kde se shromažďují čerstvé ryby k odchycení… Jsou to tůně, kam chodím pít a kde jsou stále čerstvé ryby – jak by řekl jeden z mých oblíbených autorů Stephen King… Temné i průzračné vody vědění, rozumu a vášní.

Dá se tedy říct, že chodím do knihoven „rybařit“. Hladím knihy po šupinách, prohlížím si jejich barvu, a pak nahazuji na „těžko“, těsto smísené ze střípků rozhovorů, či zaslechnutých pochval. Čekám, zatímco okolo knižního rybníka je cvrkot. Čtenáři si již nosí plné síťovky úlovků, slyším tlumený hovor knihovnic, cvakání klávesnic. Jak se papír tře o papír. Čekám. Ruka coby třpytka se jemně chvěje. Prsty cítí každý jemný proud mezi jednotlivými hřbety knih. A pak rychlý zásek – a chvíle překvapení… Nebude pod míru? Nějaká špatně jedlá plotice? Promnu šupiny stránek. Sleduji kresbu mimiker. Naslouchám šepotu písmen, který mě ponouká: jo, ta by mohla být dobrá…

A to je vlastně jeden z důvodů, proč jsem zklamán z budějcké knihovny (viz článek o tipařích). Novinky jsou tam zavřené v jakýchsi nevkusných kotcích. Za sklem a zamčené. Divné. Jak mohu rybařit v takovýchto vodách?

V červenci jsem zalovil v dravém proudu momentální knižní nabídky. A polapil nejaktuálnější tituly. A dokonce se ponořil do vod dosud neprobádaných. Po letech odmítání jsem harpunoval zatím poslední díl „holeovky“.

Toto „rybaření“ je prostě stejně adrenalinové jako lov skutečný. Tak snad vám některé mé postřehy trochu pomůžou při tom kouzelném lovu beze zbraní…

01 – Třeštíková, Radka – Osm

Anotace: Tak trochu jiný detektivní román od autorky bestselleru Bábovky. Jednu březnovou sobotu je nalezena postřelená mladá dívka. Michaela zůstává v bezvědomí a policie je při vyšetřování bezradná. Kdo čin spáchal a proč? Snoubenec, nejlepší kamarádka, někdo z rodiny, kde hlídala děti? Vysvětlení nepřichází ani po probuzení z kómatu. Michaela si totiž osudný den nepamatuje. A co víc, nepamatuje si ani poslední rok svého života. Rok, který začal tak nevinně, ale všem zamíchal životy a skončil pokusem o vraždu.

Předchozí knihu Radky Třeštíkové Bábovky (ZDE) jsem zařadil do seznamu svých TOP TEN za minulý rok. Takže jsem se na Osmičku těšil.

Pamatuji si, jak jsem si jako dítě koupil kaleidoskop (koukl jsem na Google – stále se prodává). Dokázal jsem tím válcem kroutit celé věky. Nořit se do těch obrazů. Unikat. Prchat do jiných světů… Česky se tomu říká krasohled. Krasohled… nádherné slovo, které evokuje klid, harmonii, krásno. Ve spojitosti s Osmičkou mi naskočilo slovo kaleidoskop. Ale krasohled? Ne, to není to pravé. Obrazy, které Třeštíková v knize kreslí, nejsou klidné, harmonické a víceméně ani krásné. Jsou naopak silné a burcující. Jsou plné emocí. Jsou plné lásky. Ale i nenávisti, zloby a žárlivosti. Plné takové každodenní obyčejnosti. Plné každodenní velkoleposti. Velkoleposti, jakou dokážou přinést drobné střípky úsměvů, doteků, pohlazení, laskavého slova. Každodenní nasranosti, jakou rozdmýchají drobné střípky nervozity, nepochopení, únavy, sobeckosti.

Třeštíková nepíše. Kreslí tu jemné tahy, tu silné čáry, tu stíny, tam začmárané fleky, kde pastelky téměř protrhnou stránky.

Ale přes veškerou vážnost, která se příběhem vine, přes všechny ty vyhrocené emoce, kdy máte slzy na krajíčku, umí Třeštíková i pobavit. Jemným, nevtíravým humorem. Který však nenaruší to zásadní, co knihou rezonuje. Nekonečný příběh lásky. Lásky mezi partnery, dětmi a rodiči, mezi lidmi obecně. Té šťastné i nešťastné. Naplněné i nenaplněné. Nekonečný příběh touhy po porozumění. Po harmonii. Po krásnu. Aby náš život byl jako ten krasohled. Aby se nám pokaždé skládaly jen krásné, barevné, harmonické obrázky…

02 – Hawkinsová, Paula – Do vody

Anotace: Vyhýbejte se tichým vodám, nikdy nevíte, co se skrývá pod hladinou. V říční tůni se najde tělo svobodné matky – a to právě na místě, kde byla téhož léta objevena mrtvola mladého děvčete. V historii malého městečka Beckford to sice nejsou první ženy, jejichž osud se na onom místě uzavřel, jsou to však právě ony dvě, jejichž smrt rozčeří nejen hladinu řeky, ale i poklidné životy zdejších obyvatel. A z temných vod začínají najednou na světlo dne vyplouvat neméně temná, dlouho zamlčovaná tajemství.

Dívka ve vlaku mi přišla přeceněná. A film byl propadák. Tedy alespoň pro mě. Nevím samozřejmě, jak dopadl všeobecně. Na ČSFD nasbíral 67%. Já ho nedokoukal. K nové knize Pauly Hawkinsové přistupuji tedy se střízlivou opatrností.

V prvé řadě jsem se malinko ztrácel v příběhu. Co kapitola, to jiná postava, jiný úhel pohledu a jiná časová linka. Než se zorientuji, je třetina knihy fuč. A když už se konečně v příběhu uvelebím, zjistím, že mě zas až tak nebaví. Malinko mi to připomnělo Vraždy v Midsomeru. Seriál, na který s manželkou příležitostně koukneme o víkendovém odpoledni. Taková venkovská poklidná záležitost, kde v pozadí bublají napjaté mezilidské vztahy. Jediné, co mě v knize opravdu vzalo… – ale to bych vám vlastně prozradil jednu ze zásadních věcí z příběhu. Takže jinak. Je tam jedna linka příběhu, která se mi nepříjemně zavrtala do mozku. Protože přichází na svět tak lehko. Protože dokáže proplouvat celým životem jako hnusná slizká mlha. Protože pokroutí zcela nenapravitelně vztahy v rodině, mezi přáteli, či v partnerství. Je řešitelná neuvěřitelně snadno. Ale jak známo – jednoduché věci jsou ty nejtěžší.

Knihu jsem přečetl a neměl při tom potřebu přestat. Předpokládám, že si i vy příběhu najde tu linku, tu část, která vás zaujme, osloví. Je jich tam několik, takže na každého se dostane -:)

03 – Trávníček, Jiří – Čteme? Obyvatelé české republiky a jejich vztah ke knize

Anotace: Čteme? Co čteme, kolik čteme, kde čteme, kdy čteme, kolik knih kupujeme, jak často chodíme do knihoven, jak si stojíme ve srovnání s jinými zeměmi, jací jsou naši nejoblíbenější autoři a knihy? Jak čtení knih souvisí s jinými činnostmi a co na nás všechno prozrazuje? Jak je to s naší věrností knize jako nejstaršímu „masovému médiu“, zejména jsou-li tady média mladší a mnohem dravější (nejnověji internet)? Co s námi coby čtenáři a účastníky knižního trhu dělá fakt, že u nás vychází tolik knih jako nikdy v minulosti (v průměru téměř padesát každý den)? A jak se na našem vztahu ke knize podepsalo sedmnáct let demokracie? Jsme stále knihomilnou populací, za niž jsme se tak dlouho považovali? Především k těmto otázkám se kniha soustřeďuje. Vychází se v ní z vůbec prvního českého reprezentativního průzkumu zaměřeného na čtenáře a čtení, který se uskutečnil v roce 2007 pod patronátem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., a Národní knihovny ČR. Autor se nejdříve zabývá fenoménem čtení (knih) a poté se snaží jednotlivá data z průzkumu uspořádat do několika oblastí: kniha (čtení, nakupování, půjčování, domácí knihovny), dále čas (volný a pracovní, čtení a jiná média) a nakonec hodnoty, s nimiž knihy spojujeme (preference, vlivy, postoje, návyky, důvody). V závěru jsou výsledky průzkumu konfrontovány s tradovanými předsudky, které o čtení knih, zejména v současné době, panují.

04 – Trávníček, Jiří – Čtenáři a internauti: Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010)

Anotace: Kniha přináší výsledky druhého reprezentativního výzkumu čtenářů a čtení v České republice. Ten první proběhl v roce 2007 a jeho výsledky byly představeny v knize Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). Nejde jen o statistické údaje o tom, kolik čteme, co čteme, kolik knih kupujeme, jak často chodíme do knihoven, kde si nejčastěji obstaráváme informace o knihách, co má na náš vztah ke knihám největší vliv, jaké časopisy čteme atd.

Data ukazují, jak je české čtenářstvo rozloženo, tj. kdo jsou jeho tahouni a kdo ho táhne dolů, kde se nacházejí bariéry a kde naopak má česká čtenářská kultura své silné stránky. Dále je zde čtení nahlíženo ve vztahu k jiným aktivitám — mediálním, pracovním i volnočasovým.

Specifickým tématem druhého výzkumu je čtení beletrie a čtení v digitálním prostředí. Kniha přináší i rámcující kapitoly o tom, kdy, kde a z jakého důvodu se zrodila beletrie, jakož i jak se mění či nemění čtení pod tlakem nových technologií. Nechybějí ani srovnání se čtenářskou kulturou v jiných zemích. Není širší a důsažnější kulturní stopy než čtení. Čtení toho o nás ví hodně, takže není od věci vědět i něco o něm.

Co více dodat k obsáhlým anotacím? Čtenářství jako fenomén mě zajímá. Čtu intenzivně cca od třetí, čtvrté třídy. Čtu celý života a chystám se číst, co to půjde. A zajímá mě, jak se čte, jak kdo čte a co čte. Podobné studie a výzkumy mě tedy baví. Jste-li čtením posednutí stejně, budou knihy Jiřího Trávníčka bavit i vás.

05 – King, Stephen – Bazar zlých snů

Anotace: Nová povídková kniha slavného mistra napětí obsahuje i texty, které ještě nikdy knižně nevyšly! Každý příběh je navíc opatřen úvodem o tom, kdy a jak vznikal a co vedlo Stephena Kinga k tomu, aby ho vytvořil. Povídky spojuje téma morálky, viny a posmrtného života – při čtení máme možnost si klást řadu závažných otázek, například co bychom udělali jinak, kdybychom viděli do budoucnosti nebo kdybychom mohli napravit minulost. „Ty povídky jsem napsal pro vás,“ říká King. „Zkoumejte je po libosti, ale buďte opatrní. Ty nejlepší mají zuby.“

Nejsem povídkovej. Býval jsem. Jako scifista jsem četl především povídky. Několik let jsem odebíral časopis Ikarie. Dnes se povídkovým knihám příliš nevěnuji. Tento trend ostatně komentuje sám King – ne tedy přímo v této knize. Dnes povídky prostě nejdou. Téměř vymizela ta média, kde se s nimi mohl člověk nejspíše potkat. Časopisy, kulturní přílohy novin. Málo se vydávají knižní antalogie. Dnes máme blogy, sociální sítě a především – vlogy. Dnes se povídky nepíší. Dnes se točí krátká videa. Bať. Ale King je můj oblíbenec. Jako fanoušek kupuji a čtu vše, co vyjde. Takže samozřejmě i povídky.

Velmi mě bavily komentáře k jednotlivým povídkám. Někdy víc, než samotné příběhy. Někdy mi bylo líto, že se jedná jen o povídku. Docela mi chyběly ilustrace. Těch je dnes v knihách také málo. A k povídkám se hodí. Všechno je ale o nákladech. A ilustrace to je další náklad. I když v případě takovýchto knih (mám na mysli ty od renomovaných zahraničních autorů) si podobu určuje zahraniční nakladatel nebo autor a český nakladatel se musí podřídit. A je pravdou, že kingovky ilustrované nejsou. Škoda.

06 – Nesbo, Jo – Žízeň

Anotace: 11. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V Oslu dojde rychle po sobě k vraždám několika žen, které si domluvily schůzku prostřednictvím seznamky Tinder. Vyšetřovacímu týmu, jemuž nově velí Katrine Brattová, zůstává rozum stát nad způsobem, jímž byly oběti zabity, i faktem, že z míst činů vždy zmizela část jejich krve. Vrchní policejní náčelník Mikael Bellman potřebuje případ co nejrychleji vyřešit, aby mohl na kariérním žebříčku postoupit ještě výš. Proto povolá zpět Harryho Holea, který se mezitím odstěhoval k Ráchel na Holmenkollen a chtěl si užívat spokojeného manželského života a poklidného vyučování na policejní akademii. Vzhledem k brutalitě vražd mu však nic z toho dopřáno není. Okolnosti ho donutí založit alternativní vyšetřovací skupinu a pustit se po stopě. Jenže dopátrat se pravdy není vůbec jednoduché, zvláště když ho život v určitém okamžiku postaví před zásadní dilema, zda má dát přednost rodině, nebo vyšetřování.

Knihy Joa Nesbøho jsem zcela záměrně přehlížel. Dosti dlouhou dobu. Četl jsem první dva díly. Ten první z Austrálie. Druhý už nevím. Vybudoval jsem si v sobě blok. Vadily mi podivné alkoholové pasáže. Prostě mi vadil Harry Hole jako takový. Bez nějakých racionálních důvodů. Pocitově.

V souvislosti s „holeovkama“ jsem nedávno v jedné recenzi narazil na termín: milý čapkovský tón. Safra. To jsem asi četl úplně něco jiného… říkám si. Já si pamatuji především otravnou depresi a otravné stavy otravného detektiva. Titul Žízeň jsem si pořídil ze zvědavosti. Anotaci jsem nečetl, ani žádnou recenzi. Název se mi prostě hodil k panujícímu horku. Pocitově.

Kniha překvapivě překvapila. Ba potěšila. Bavila. Při každém přerušení četby jsem měl pocit, jako by mě starý kyselý uvaděčky vyháněly z kina v půlce filmu. To už asi mladší generace neznají. Starý uvaděčky. Ostře sledovaly věk diváků u vchodu. Na film od patnácti jste se bez občanky nedostali. Leda na půjčenou. Naštěstí většinou poulily oči skrze brýle zvící popelníků. Během promítání se plížily podél sedaček s baterkou v ruce. Tiše křičely „pšššššššt“ na neukázněnou mládež. Měli téměř statut policistek. Vostrých policistek… Ale zpátky ke knize. Příběh šlape vskutku filmově. Dobrej biják. Plno akce. Barvy. Hluk se střídá s napínavým tichem. Skvělé dialogy. Dobrý soundtrack. Hlavně Flojdi. Z repráků řve ta pomatená ženská z The Great Gig In The Sky. Dark side of the Moon. Muzika, která mi sedí. Která mrazí. Pocitově…

Na plátně se objeví sexy komisařka. Slizký záporák. Slizký vedoucí policie – politik. Slizký policista, kterého na konci nechají milosrdně odčinit hříchy vlastní smrtí. Slizká média. Vtipný maník, co furt mele – psycholog. Vedlejší postavy, které udržují diváka v nejistotě, kdo to nakonec vlastně všechno vymyslel a spáchal. No a samozřejmě – kladný hrdina, životem otlučený, fyzicky nabušený, intelektuálně nepřekonatelný. Jak jinak…

Jako bych kdysi četl úplně jiné knihy. Možná to bylo tím, že Harry Hole tu vlastně není úplně ústředním hrdinou. Skoncoval s pitím. Oženil se. Odešel od kriminálky. Ovšem to je přesně ona situace, která téměř ve všech filmech znamená, že svět takto vyklidněného hrdinu bude potřebovat. No jasně… bude tomu tak i v krváku jménem Žízeň.

Harry se naštěstí opije pouze jednou – tyto stránky přeskakuji. Zbytek je v pohodě a docela mě mrzí, že se příběh žene k závěru. Nakonec mě zklame jeden z konců. Ano. Kniha má konců několik. Tak jak jsme zvyklí z akčních filmů. Pošťák zvoní vždy dvakrát a zločince musíte zabít nejméně třikrát. Ten poslední konec v Žízni už mi přišel zbytečný, trochu navíc, a zbytečně přespekulovaný. Ale neva. Je to akčňák jak má být, s monumentální bitkou na závěr. Kladný hrdina na pokraji smrti – pobodaný, postřelený, pokousaný, zbitý jako pes – vloží do zkrvavených úst cigáro a na břehu rozbouřeného moře zadumaně hledí na západ Slunce. V pozadí zpomaleně přistávají vrtulníky a slaňují speciální jednotky. Jak už to bývá – s křížkem po funuse. Objevují se závěrečné titulky, do kterých vyřvává Bad Comapny „Good Lovin Gone Bad“…

Odcházím z kina spokojen… Jako divák. Jako čtenář však nemám chuť číst předešlé díly. Mám pocit, že jsem dostal vše v této knize. Možná si počkám na další díl. Možná zajdu na Sněhuláka do kina. Občanku si už půjčovat nemusím. A namísto starých ostřílených důchodkyň jsou dnes v kinech mladé atraktivní brigádnice. Takhle bych to nějak viděl. Pocitově…

***

Jsem milovník cover verzí. Některé mám radši než originály. Nikdy jsem neměl pocit, že je třeba se s pokorou a úctou bezmezně držet originálu. Originální ať je sám autor. Navíc jsem přesvědčen, že většina interpretů a autorů by své věci v průběhu let také rádi upravovali a předělávali. Často se to i děje. Ostatně – koncertní verze bývají také jiné než ty studiové. Prostě rád pozoruji, jakou podobu dokáže jeden nápad dostat.

Co jsem se na vandrech neposlouchal nářků – hele, kamaráde, ten Nohavice to takhle nehraje, a vono je to vod A, ne vod Cé, máš úplně jinej rytmus, a vůbec, vždyť ty vůbec nevypadáš jako ten brontosaurus Nedvěd… Už tehdy jsem zjistil, že prostě nemám rád ortodoxní fanatiky jakéhokoliv druhu, barvy a vyznání a s trempováním jsem víceméně skončil. Krásnou píseň o tomto fenoménu napsal Martin Kraus – poslechněte zde: Hymna osady Bobrů. Já měl mimochodem jako čundrák přezdívku Bobr…haha…

Tato cover verze Žiletek od Psích vojáků vyvolala v řadách fanoušků – jak už to bývá – rozporuplné pocity. Většině vadí zejména zpěvákův falzet. Mě to naopak vzalo. Píseň mi v této podobě připadá daleko naléhavější. A knize Žízeň mi tak nějak sedí… přestože není absolutně akční a filmová.

 

Shortlink: