Čtení na měsíc – červenec 2018

V jednom horském hotelu – ne, nebyl to Overlook i když určité styčné plochy by tu byly… – jsem v místní knihovničce našel knihu Stephena Kinga Podpaľačka. Bylo to přesně to vydání z roku 1989, které jsem tehdy horko těžko sehnal. Mé druhé setkání s Kingem. První byla Mrtvá zóna. Skrze ní jsem propadl do světa kingovských příběhů a vracím se do něj už skoro třicet let. Nález té knihy mě potěšil. Stejně tak pokyn, který u knih byl: pokud některou z knih nestačíte přečíst u nás v hotelu, klidně si ji vemte domů. Tak jsem si jí vzal, protože tu svou jsem ztratil při některém z mých stěhování. A při té příležitosti jsem se rozhodl, že si pár starých kingovských fláků opět přečtu…

Ten hotel v Tatranské Lomnici se mimochodem jmenuje Uran. Takový panelák pod Lomnickým štítem. Těžko říct, kterého komunistického pohlavára napadlo pojmenovat hotel takovým podivným jménem. Uran. Do uranových dolů posílal minulý režim své politické odpůrce. Posílal je tam v podstatě zemřít. Takže to muselo znít drobně absurdně, když jste tehdy řekli – jedu na dovolenou do Uranu… Hmm.

Takže nejdříve písničku jen tak pro pro radost…

01 – Beahm, George – Stephen King – Čtyřicet let hrůzy: Život a dílo krále hororu

Anotace: Kdo by neznal mistra děsu Stephena Kinga, jednoho z nejplodnějších a nejúspěšnějších autorů dnešní doby! Napsal na šedesát románů, k tomu na dvě stovky povídek a novel, prodal stovky milionů výtisků knih po celém světě… Na slovo vzatý znalec Kinga, spisovatel George Beahm, přichází se zasvěcenou, rozsáhlou a velmi podrobnou knihou věnovanou osobnímu životu a profesionální kariéře tohoto oblíbeného autora. Nejde však o žádné akademické pojednání, ale čtivě psaný náhled do Kingova života a díla, prošpikovaný anekdotami, komentáři a rozhovory s jeho přáteli, kolegy a učiteli, kteří ho dobře znají. Líčí jeho mladá léta v Durhamu v Maine, studia v bouřlivých šedesátých letech, počáteční boj s nouzí, kdy se snažil sehnat práci, později vyučoval na střední škole a ve volných chvílích psal, dlouhou cestu k vydání prvního románu Carrie v roce 1974 a desítky let následující kariéry autora bestsellerů, vedoucí až na pomyslný trůn krále hororu. Kniha je bohatě ilustrována známými americkými umělci Michaelem Whelanem a Glennem Chadbournem a doplněna velkým množstvím fotografií.

Vůbec se netěším na podobnou knihu, která vyjde po smrti Stephena Kinga. Takovou tu – definitivní. Co bylo napsáno, bylo napsáno a tečka. Zatím je ale naštěstí ještě King stále ve hře a svět jeho příběhů je stále otevřený…

Nevím, zda jsem ignorant, nebo mi jen stačí plout po povrchu věcí, nebo jsem línej studovat a pamatovat si fakta a data a jména a podobně. Neměl jsem to nikdy. Tuhle potřebu. Mí spolužáci sypali z rukávů jména členů našich oblíbených kapel, data vydání jejich alb, názvy jednotlivých písniček, jejich pořadí na deskách atd., atd… To samé se spisovateli. S herci. Se sportovci. Já jsem ty kapely poslouchal, leckdy plakal blahem, leckdy jsem byl z té hudby v extázi, ale třeba jméno bubeníka Pink Flojdů si nepamatuji dodnes. To samé mám u knih a jejich autorů. Jejich životopisy mě nikdy moc nebraly. Napsal příběh, který se mi zadřel do mozku? Super. Že se narodil tam a tam, tehdy a tehdy a dělal to a to? No, prostě si to nepamatuji, nebo to vůbec nevím. Jsem snad proto horší fanoušek? Možná ano. A kde tedy vlastně beru drzost psát cokoliv o díle někoho, o kom nic nevím? A pravda, někdy to chybí, když se vedou takové ty hospodské intelektuální hovory. Takže nevím. Jaký jsem vlastně čtenář, když se málo zajímám o samotné autory?

Shodou okolností jsem nedávno shlédl film Ready Player One. Knihu jsem četl asi před rokem. Krom toho, že je to skvělá jízda v haptickém oblečku, je to také příběh o čirém až fanatickém fanouškovství. O takovém, kterého bych nikdy nebyl schopen a kterému vlastně nerozumím. Nemám touhu se dopodrobna nimrat v cizích životech. Já mám svůj příběh a do něj absorbuji příběhy, které mi něco řeknou, někam posunou, které mě nějakým, byť minimálním, způsobem ovlivní.

Když jsem našel v hotelu tu „kingovku“ (viz úvod), řekl jsem si, že se do Kingových světů opět vrátím. Že si znovu přečtu knihy, kterými jsem kdysi začínal. A že se také mrknu na jejich filmové zpracování. A také že si o Kingovi něco přečtu. Že se tedy pokusím být tím správným fanouškem, který sype informace z rukávu. A tahle kniha se tak nějak zrovna nabídla.

Podobné knihy mě totiž příliš neoslovují. Takové to: slečna ta a ta studovala s Kingem na střední, jak na něj vzpomíná? Nóó, von byl takovej jinej, měl brejle a tak… Já vlastně nevím, ale určitě to bylo úžasné sedět v jedné místnosti s milionářem. Teda von tehdy ještě nebyl, jako, ale já jsem to tušila… No dobrá, tahle kniha není úplně taková. Nechci jí v žádném případě dehonestovat. Ale jsou v ní místa, která nejsou daleko od mého příkladu.

Uvnitř jsem se mimo jiné dočetl, že King si velmi potrpěl na to, aby jeho knihy dobře vypadaly. Tak nějak celkově – obálka, styl vazby, typografie. Že byl dost často nespokojen s podobou, kterou jeho knihám nakladatelé dali. Nevím, jakou podobu má tato kniha v Americe. Ale mně se tedy tato česká verze moc nelíbí. Ilustrační fotografie jsou malé, vsunuté do textu dosti podivně, a jejich výpovědní hodnota je vlastně nulová. Zajímá proboha někoho fotografie cedule „Vítejte v Oronu, sídle Mainské univerzity“? Jaký vztah má tato cedule k životu a dílu Stephena Kinga? Úplně stejný jako ta spolužačka ze střední…

02 – King, Stephen – Mrtvá zóna

Anotace: Mrtvá zóna je v pořadí pátým románem Stephena Kinga a podle všech dostupných statistik prodeje knihy patří mezi jeho nejúspěšnější. Jde o příběh, který se do určité míry – a skutečně jen do určité míry – odlišuje od ostatních autorových hrůzostrašných próz. Je to vzrušující a napínavý příběh, jehož děj se odvíjí na pozadí skutečných historických událostí ve Spojených státech v sedmdesátých letech minulého století.

Úplně první „kingovka“, co jsem četl. Půjčil mi ji kamarád, aniž by tušil, co spustí za lavinu. No – lavinu. Tehdy to tuším byla jediná Kingova kniha na československém trhu. Vydalo jí slovensky v roce 1987 nakladatelství Smena. Slovensky pak vyšla v roce 1989 ještě Podpaľačka (Žhářka). Pak přišla sametová revoluce a začalo se konečně sypat…

Při čtení Mrtvé zóny jsem znovu pochopil, proč mě King tak náramně baví. Je to prostě vypravěč par excellence. Naopak při pokusu shlédnout film jsem se utvrdil v přesvědčení, že King je – přes mnohé pokusy – prakticky nezfilmovatelný. Scénář k filmu Mrtvá zóna je jenom takový slabý odvar silného příběhu. Jako když podesáté zalijete pytlíček Pigi čaje. Já měl navíc problém s protagonisty hlavních postav. Christopher Walken mi vůbec nesedl. A Herberta Loma mám (bohužel) zaškatulkovaného jako komisaře Dreyfuse, takže jsem si v duchu říkal, kdy už se konečně objeví Clouseau, popřípadě Kato.

Kniha mě opět po letech nadchla, film jsem nedokoukal.

03 – King, Stephen – Žhářka

Anotace: Případy zažehování ohně vůlí (pyrokineze) zaměstnávají mysl laiků i odborníků na celém světě a není divu, že záhadný úkaz neunikl ani pozornosti Stephena Kinga. Jeho román Žhářka (poprvé vyšel v roce 1980) o dívce obdařené tímto „divokým talentem“ vychází ze skutečných událostí. „Náš svět je sice osvětlený miliony zářivek a neonů,“ říká mistr hororu, „ale stále má svá temná zákoutí a znepokojivé trhliny. Doufám, že jsem čtenářům připravil vzrušující chvíle.“

Žhářka. To je myslím naprosto typický King. Se vším všudy. Film jsem si zatím ještě neodvážil pustit. Jediné, co mě brzdí nezmazat ho z harddisku (po zklamání s Mrtvou zónou) je malá Drew Barrymore v hlavní roli.

Hodlal jsem si udělat takové „kingovské“ léto. Oprášit staré příběhy a kouknout na ně novým pohledem. Oživit si, co dávno zapadlo. Načerpat nové informace. Najít v příbězích skulinky, které jsem přehlédl. Jenomže po přečtení Žhářky mě ono fanouškovské nadšení opustilo. Ne, nemohla za to samotná kniha. Já jen nedokážu dlouho plout v jednom proudu. A možná právě proto nikdy nebudu takový ten ortodoxní fanda. Já neustále hledám. Mám to tak s muzikou i s knihami. A mám pocit, že je to tak lepší. Představa, že by člověk ustrnul v jedné uzavřené místnosti, mě děsí. Potřebuji mít prostor, svobodu, stále nové příběhy, dimenze, vesmíry… Takže don´t panic a hlavně nezapomenout ručník…

Inu… dejme si jeden veselý, téměř „kingovský“ klípek…

04 – Grimwood, Jack – Moskva

Anotace: Štědrý den roku 1985. Na Rudém náměstí je nalezeno odkrvené a vyholené tělo mladého muže. Vzápětí zmizí dcera britského velvyslance. Pátráním je pověřen Tom Fox, major vojenské tajné služby, který je do Moskvy nuceně převelen. Jenže poslední, co mohou Sověti potřebovat, je cizí agent čmuchající v jejich rajonu. A vrah, jehož existenci Sověti nemohou vůbec přiznat, se chystá znovu mstít. První vražda byla totiž jen varováním.

Já se vážně té knize snažil přijít na chuť. Chvílemi mě to dokonce bavilo. Pročetl jsem se zhruba do poloviny, možná trochu víc. A pak jsem to – trochu zbaběle – vzdal.

Hned od začátku se mi líbila jedna věc. Měl jsem pocit, že autor ruské reálie zná naprosto skvěle. Nebo se mu prostě povedlo mě o tom přesvědčit. Sovětský svaz, konec osmdesátých let, perestrojka se sice blíží, ale většina obyvatel žije v zajetí divné a divoké minulosti. A v okovech despotického komunismu. Ale samotný příběh, samotný děj – to je tak trochu sci-fi. Ostatně – Jack Grimwood je jeden z pseudonymů britského autora Jona Courtenayho Grimwooda, jehož stěžejním zaměřením byla až do nedávna oblast science fiction a fantasy. Používá také jméno Jonathan Grimwood. Tento postup bývá tu a tam autory používán, pokud se zabývají různými žánry a nechtějí své čtenáře mást. Inu proč ne.

Při čtení jsem ovšem nabyl dojmu, že anoncovaný politický thriller je spíše scénář k temné počítačové hře ve stylu FPS v otevřeném světě, kde zimní zchátralá Moskva – včetně všech těch politických kreatur – hraje jen efektní kulisu. A ta hra je pořádně zamotaná. Člověk se během chvilky ztratí v jednotlivých levelech. Skáče se v prostoru i v čase. Hrou se míhá spousta postav. Zapamatovat si je skoro nejde. V každém levelu běží navíc nějaká samostatná kampaň. Hlavní hrdina Fox – Tom Fox – chlastá jako Rus. Vodku. Bez Martini. Netřepe. Nemíchá. Ovšem neohrožený a chytrý a nesmrtelný je jako jeho kolega Bond.

A proč jsem to nedočetl? Inu – nějak jsem se nemohl dostat do rytmu samotného vyprávění. Je to psáno tak… tak, že jsem neustále váhal mezi tím, zda je to fakt dobře a zajímavě pojaté, nebo je to otravný pokus o originalitu. A doteď vlastně nevím. Zkuste si to sami a uvidíte…

 

05 – Backman, Fredrik – Medvědín

Anotace: Pro většinu lidí neznamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji nic moc, ale pro obyvatele Björnstadu to znamená všechno. Vítězství jako tohle by totiž mohlo přitáhnout pozornost k upadajícímu městečku: přilákat státní dotace a talentované sportovce, kteří by dali Björnstadu přednost před velkými městy v okolí. Vítězství jako tohle by rozhodně znamenalo všechno pro hubeného teenagera Amata, který je všude mimo led za vyvrhela; pro Kevina, hvězdného hráče, jenž stojí jen krůček od zářivé budoucnosti v NHL; i pro Petera, jejich obětavého generálního manažera, jehož vlastní profesionální hokejová kariéra skončila tragédií. Tým by mohl mít šanci splnit sny celého města. Ale jedné noci během zapíjení klíčového vítězství se něco stane mezi Kevinem a Peterovou dcerou — a druhý den to vypadá, že se všechno změnilo. Vznesená obvinění se šíří po celém Björnstadu jako vlny po rybníce, žádný dům nevynechají. V honbě za úspěchem týmu je složité rozpoznat hranice věrnosti a zrady. Nakonec musí jeden mladý muž najít odvahu říct nahlas pravdu, kterou, jak se zdá, nikdo nechce slyšet.

Jsem tady na Šumavě, v malém městě uprostřed lesů, takzvaná „náplava“. A co to znamená být naplaveninou, pochopí člověk na plné pecky až ve chvíli, kdy se aktivně zapojí do dění v městečku. Tehdy se najednou začnou objevovat jinak neviditelné temné proudy, které hýbou zdejším životem. Příběh Medvědína ve mně vyvolával vzpomínky. Člověk by se jim s chutí zasmál, jen kdyby nebyly na denním světle tak absurdně… smutné.

Backmana kdosi v recenzi nazval králem citových vyděračů. Ano, to sedí. Kniha z vás ždíme emoce až na dřeň. Chvílemi mi to vadilo. Ale na druhou stranu nutno říct, že to Backman dělá dobře. Není to upatlané, není to podbízivé, není to kostrbaté. Nemáte pocit, že vás podvedl. Ne. Ty emoce z vás vytáhne velmi dobrým příběhem, velmi dobře zpracovaným. Více méně ani nevadí, že většina těch situací (a témat) balancuje na hraně klišé. Všechno zachrání opravdu dobrý styl vyprávění. Na začátku příběhu se smějete, uprostřed pláčete, na konci si jen rezignovaně povzdechnete.

06 – de la Motte, Anders – Konec léta

Anotace: Za soumraku na konci léta roku 1983 prolezl pětiletý Billy Nilsson dírou v plotě ze zahrady do kukuřičného pole – a nevrátil se domů. V poli našli jen jednu jeho botu. Příbuzní, policie i sousedé po něm několik dní marně pátrali. Příběh ze zapadlé jihošvédské vesnice obletěl celou zemi, zdevastoval rodinu Nilssonových a po čase se na něj zapomnělo. A pak, dvacet let poté, potká Billyho starší sestra Veronica na skupinové terapii ve Stockholmu mladíka, který začne vyprávět o svém zmizelém kamarádovi. O tom, jak si s ním hrál v zahradě. O skrýších, které důvěrně znala i Veronica… a které měly zůstat neodhaleny. Stejně jako pravda o tom, co se stalo onoho horkého večera.

Anders de la Motte mě naladil svými vtipnými thrillery z prostředí počítačové kriminality o zneužívání moderních technologií a sociálních sítí – Game, Buzz, a Bubble (viz můj čtenářský deník z června). Jenomže Konec léta je z úplně jiného soudku. Takové psychodrama s detektivní zápletkou by se asi dalo říct. Moc humoru zde nenajdete. Vlastně žádný. Taková vleklá severská depka.

Číst se to dá zejména proto, že autor je skutečně „vypsaný“. Nebo zkušený, chcete-li. Téma „ztracené dítě“ je dosti používané. A je tedy vcelku obtížné vymyslet něco originálního. Tento příběh neurazí, ale ani nijak nenadchne. Mezi ostatními nevynikne, ale ani se neztratí. Takové čtení na konec léta. Aby se člověk aklimatizoval na to, že už končí doba letních radovánek. Že se blíží sychravý podzim. A že za humny už čeká dlouhá zima a tma…

Ale ještě jednou – don´t panic, přátelé – léto zatím ještě pokračuje. Popadněte ručníky a vzhůru na konec Vesmíru… nebo alespoň na koupálko… … 🙂

Shortlink: