Čtení na měsíc – duben 2017

Můj čtenářský duben může evokovat aprílové počasí. Zcela rozdílné žánry, světy, reality… Mé čtenářské choutky jsou silně závislé na mé momentální náladě. Na psychickém i fyzickém stavu. Na prostředí. Na ročním období. Na… no prostě na ledasčem. Ani sám kolikrát nevím na čem. Jsem prostě přelétavý ptáček. Možná ten na klíček. Je důležité, jaká struna se ráno zrovna natáhne…

04 duben 2017w

01 – Murakami, Haruki – Kronika ptáčka na klíček

Anotace: Tóru Okada žije s manželkou Kumiko na tokijském předměstí. Nedávno dal v docela dobrém zaměstnání výpověď – potřebuje si ujasnit, kudy se chce v životě vlastně ubírat. Jeho život náhle naruší telefonát neznámé ženy… Detektivní příběh na hranicích mezi realitou, sny a vzpomínkami. Román o lásce a osamělosti, plný melancholie, ale i jemného humoru…

Murakamiho knihy se s mým životem vcelku osudově proplétají. Kafku na pobřeží jsem četl na pobřeží Jónského moře – v Kalábrii. Má žena ležela téměř na pokraji smrti v nemocnici po těžkém potratu dvojčat a po celkové otravě krve. Nořil jsem se do podivného světa Kafky Tamury plného zatoulaných koček. Prchal jsem s nimi do jiných realit. Je tedy příznačné, že Kroniku ptáčka čtu v době, kdy jsem od své ženy už téměř rok odloučen. Kdy každý den čekám, až ptáček na klíček natáhne pružinu světa. Kdy konám své vlastní meditace na dně studny. Kdy buším basebalovou pálkou do jejích stěn. Kdy čekám na ten okamžik, až projdu zdí do pokoje číslo 218… Kde jsi, má Kumiko?

02 – Dvořák, Otomar – Vřeteno osudu: Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena

Anotace: Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože.

Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá… Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

Tak tohle mě bavilo. Moc. Překvapivě. Opravdu velmi dobře napsané. Erbenovo Kytici člověk potkává celý život, aniž by přemýšlel nad jejím autorem. Milovaly ji mé dcery jako malé. Poslouchaly její audioverzi coby strašidelné pohádky před spaním. Líbil se nám film Kytice od Brabce. Hlášky z ní používáme ve všedním životě – o berličkách hnáty křivé, Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, zemřela matka… atd atd.

Erbenův životopis v této podobě mě vzal za srdce. Národní obrození, které člověk znal jako vcelku nudnou kapitolu školních osnov, najednou ožívá v celé své kráse i děsivosti. Postavy jako Mácha, Tyl, Palacký, Šafařík, Havlíček, Němcová ba i „zrádce národa“ Sabina získávají skutečné kontury. Kniha plyne téměř filmově. Erbenovi člověk drží palce. Bojí se spolu s ním. Těší se a dojímá se nad zdánlivě nedůležitými poklady českého folklóru. Chápe jeho nenaplněnou touhu ohledně femme fatale Němcové. Nachází pro něj pochopení, když řeší dilema, zda se dát na stranu radikálních revolucionářů, nebo stát bokem, coby ženatý muž se závazky. Dilema, které se (bohužel) táhne českým národem jako smrad – ať to bylo třeba zrovna období Bachova absolutismu, či komunistická diktatura. Výborná kniha, výborně napsaná. Vřele doporučuji…

03 – Doležal, Bohumil – Karel Havlíček. Portrét novináře

Anotace: Havlíčkovská studie Bohumila Doležala, předního politologa a komentátora veřejného života, není monografií, nýbrž sevřenou, aktualizující a čtivou esejí; Doležal se nesnaží přiblížit Havlíčkovo dílo jako celek, ale zaměřuje se na pět tematických okruhů: 1) Havlíčkova kritika kýčovitého vlastenectví; Havlíčkovo pojetí obce; Havlíček a Rusko; Havlíček a český politický radikalismus; Havlíčkův Slovan. Jako charakteristické rysy Havlíčkova díla přitom Bohumil Doležal chápe demokratismus, politický realismus a kriticismus.

Ani v knize věnované zdánlivě nesporné osobnosti českých dějin přitom Bohumil Doležal nezapře svou bytostnou kritičnost: Karla Havlíčka sice vidí jako zakladatele moderního českého politického myšlení a příklad novinářské poctivosti a občanské statečnosti, zároveň jej však nijak neglorifikuje a zaobírá se i (ostatně nečetnými) stinnými stránkami jeho díla. Přesto Doležal Havlíčkův odkaz hodnotí veskrze pozitivně a ukazuje, jak aktuální je Havlíčkovo myšlení i dnes, či spíše právě dnes. V tom ostatně spočívá další přínos Doležalovy knihy: autor se v ní – jakkoli spíše implicitně, skrze srovnání s érou Havlíčkovou – rovněž výmluvně vyjadřuje k současné české společnosti a její politické reprezentaci.

Po beletristickém Vřetenu jsem se těšil na další podobnou knihu. Těšil jsem se, že se vrátím na známá místa, znovu do doby pánů Erbena, Palackého, Němcové, Tyla… Prostě že nakouknu na to naše národní osvobozování z pohledu daleko radikálnějšího Havlíčka. Ovšem toto není beletristická ekvilibristika jako v knize předchozí. Jedná se vcelku o strohý, ale erudovaný pohled na Havlíčkovo dílo. I přes svou strohost čtivé…

04 – Karika, Josef – Trhlina

Anotace: Legenda, zámerná mystifikácia alebo desivá skutočnosť? Túto otázku si kladie aj autor, predkladá strhujúci hororový príbeh a necháva na čitateľovi, aby našiel odpoveď. Táto kniha vznikla zvláštnym spôsobom. Po vydaní mysteriózneho trileru Strach sa autorovi ozval človek, ktorý mu vyrozprával naozaj desivý príbeh. Jozef Karika jeho rozprávanie zaznamenal, mnohé tvrdenia overil, doplnil o vlastné zistenia a spracoval do knihy, ktorú máte pred sebou. Na jej stránkach rozmotáva veľmi tajomný, tragický a hrôzostrašný prípad. Zároveň poodhaľuje jednu z najväčších záhad Slovenska – nevysvetliteľné miznutie ľudí v pohorí Tribeč.

[…] V pohorí Tribeč neďaleko Nitry vraj záhadne miznú ľudia. „Klasický bullshit, aj ku mne sa už táto povedačka kedysi dostala,“ tvrdí hlavný hrdina knihy. „Samozrejme som tomu neveril – v horách sa síce dá stratiť, ale určite nie na nevysokých kopčekoch niekoľko kilometrov od Nitry!“

Na masív Tríbeče koukám často z oken našeho slovenského bytu – chybí mi šumavské kopečky a právě toto pohoří jako jediné rozbijí na horizontu mou paniku z rozlehlé roviny. Jenom si nejsem teď jistý, jestli tomu po přečtení Trhliny není naopak. Od „tríbečské“ paniky mě děli bezpečná přehledná pole a městečka bez záludných zákoutí… 🙂

Na knize mě bavila jedna zásadní věc. Interaktivita. S mým světem. S mou realitou. Velmi dobrý nápad a skvělý fór. Jednoduché a skvěle fungující. Další plus je výše zmíněná blízkost Tríbeče od mého nového bydliště. Ale hlavně – kniha je vskutku dobře napsaná. Karika umí navodit atmosféru, umí udržovat napětí, umí vyprávět. Vše, o čem se v knize Karika zmiňuje, si skutečně můžete najít na netu. Písničku Hýkal od kapely Zrní jsem sjížděl během čtení několikrát a opravdu do příběhu sedí jako ulitá. V češtině kniha ještě nevyšla, ale stejně bych vám doporučil číst ji v originále.

05 – Karika, Josef – Strach

Anotace: Mysteriózní thriller plný hrůzy. Vyhořelý třicátník se po letech vrací do příměstské čtvrti na úpatí hory, která ukrývá mrazivé tajemství – ve výjimečně chladných zimách se tam ztrácejí děti. Společně s bývalou láskou a kamarády musí čelit nejen zlomyslné síle, ale i stínům vlastní minulosti. Všechny pády a zklamání, které do té doby zažil, jsou ničím proti peklu číhajícímu na místech, kde vyrůstal. Autor bestsellerů Jozef Karika v děsivém příběhu s nadpřirozenými prvky přináší i citlivé vyprávění o tom, jak naše životy ovlivňuje dětství a všechno, co jsme jako děti zažili.

Byl jsem nabuzený Trhlinou a tak jsem se vrhl s očekáváním na Strach. Jenomže asi bylo chybou číst to až po Trhlině, nebo číst to bezprostředně po Trhlině. Karika umí psát. Umí budovat atmosféru. Umí postupně zvyšovat napětí. Přirovnávají ho ke Kingovi. Inu… ve svém žánru a regionu je opravdu jedním z nejlepších, možná nejlepší. Kdybych to četl před Trhlinou, určitě by mě to bavilo více. Takhle jsem měl pocit déjà vu.

Opět tu máme les, co žere lidi… pokud bych si pomohl textem písničky Hýkal. (I když k této knize by se lépe hodila píseň Líto. Skoro by se dalo říci, že album skupiny Zrní „Soundtrack ke konci světa“ by se mohl jmenovat spíše „Soundtrack ke knihám J. Kariky“). Opět jakási „trhlina“ v realitě. Opět… Ono by se to spíše mělo říci naopak – Trhlina navazuje na Strach, ale posouvá příběh více do skutečnosti a blíže ke čtenářovi. Ale jinak – skvěle napsané. Ružomberok, krajina dětství, zima, mráz a neustálá polotma. Děsivý les. Děsivé vzpomínky, které se – nechtěně a osudově – derou z temných koutů mozku a z děsivých skulin neznámých světů do reality. Pokud se rádi bojíte, rádi se rochňáte ve strachu, zachumlaní v bezpečí své vyhřáté postele – nech sa páčí…

06 – Cline, Ernest – Ready Player One: Hra začíná

Anotace: Píše se rok 2045 a svět, utápějící se v energetické a ekonomické krizi, je velmi chmurným místem k životu. Není divu, že většina lidí utíká před realitou do uměle vytvořeného vesmíru videoherního systému OASIS, kde mohou zapomenout na běžné starosti, vytvořit si novou identitu a jejím prostřednictvím se pak pohybovat po tisícovkách virtuálních planet, pracovat, studovat, bavit se a prožívat své sny. Navíc se tam někde skrývá i dědictví po tvůrci této videohry, miliardáři Jamesi Hallidayovi, který před svou smrtí zanechal ve skrytých koutech OASIS několik klíčů, jež mají hráčům ukázat cestu k pokladu. Trvá však dlouhých pět let, než se středoškolákovi Wadu Wattsovi podaří objevit první z nich. A potom vypukne hotové peklo, protože zájemců o dědictví, které nálezci zajistí doživotní bohatství a obrovskou moc, je nespočet a v cestě za svým cílem se neštítí žádných prostředků. Když se pak soupeření přenese z virtuálního světa do toho skutečného, končí veškerá legrace – tady už jde o život.

Osmdesátky… No jasně, v těch jsem přeci vyrostl. Ty mě formovaly. Iniciovaly. Ale proč mluvím o osmdesátkách, když se jedná o příběh z roku 2045? Protože jsou pro celý příběh zásadní […] Nostalgickými odkazy se román jen hemží. Je doslova napěchovaný narážkami na literaturu, komiksy, hudbu, filmy a hlavně videohry. To vše samozřejmě datováno mezi léta 1980 až 1989. Čtenář, který tyto časy zažil, tím pádem bude nad textem skákat nadšením[…] Jenomže já vyrostl za drátama. V komunistické kleci. Ve světě cenzury. Něco se trhlinami skrze zdi postavené proletáři všeho světa protlačilo. Ale nebylo toho dost…

[…] Pamatujete se, jak kdysi dávno vždy jednou do roka přijely kolotoče a vy jste vždy neomylně zamířili do zšeřelé maringotky plné blikajících a kakofonicky pípajících automatů s videohrami, do kterých jste naházeli veškeré pracně ušetřené kapesné?[…] Naprosto přesně! Pamatuji si, jak jsem byl unešený ze hry Fénix. Nábožně jsem postával v maringotce a sledoval hráče, když už mi došlo těch pár drobných od mámy. Nebo jsem se lepil na repráky a ujížděl na Floydech, které světští tu a tam pustili do kakofonie Davidů a podobných (tehdy ještě mladých) zombíků. Nevěděl jsem pořádně, kdo to jsou Flojdi, neznal jsem Zeď, nevěděl, o čem zpívají (to všechno jsem si zjistil později), ale věděl jsem, že se mi ta písnička (Another Brick In The Wall) kurva líbí. Jo… západní kulturu nám v těch dobách přiváželi kolotočáři. A dnes si navíc uvědomuji tu ironii, že kolotoče v Mostě většinou stály na louce za Okresním výborem KSČ. Možná to komančové chtěli mít pod kontrolou… Cha.

Někteří recenzenti si stěžují, že odkazů na hudbu, filmy atd. je příliš. Že knize škodí. Já byl naopak spokojen. Jednou z důležitých iniciačních věcí pro čtenáře jsou tipeři. To jsou ti, kteří vás upozorní na dobrou knihu, film, písničku. Někdo, s kým sdílíte své zážitky a vzájemně se posouváte dál. Pokud jich okolo sebe máte málo, nebo nedej bože nikoho (no to je asi v době internetu vlastně nemožné), může se takovým tiperem stát i právě čtená kniha. Já si díky tipům z Ready Player One připomněl, co jsem znal a pokusil se najít – a mrknout na to, co jsem kvůli rudý bariéře (na kterou bohužel neustále spousta nešťastníků nostalgicky vzpomíná jako na časy, kdy bylo líp…) neměl možnost poznat.

Ale také něco o knize, že ano… Skvělé. Šlape to. Sviští to. Bliká to. Vrní to. Chvilku odpočinku a pak hupky dupky znovu do haptického oblečku, nasadil VR brýle, nalogovat a… číst.

07 – Cline, Ernest – Armada

Anotace: Zack Lightman tráví většinu času sněním. Život přece nemůže být tak nudný. Jednoho dne musí dojít k nějaké fantastické události, která naruší monotónnost Zackovy existence a vrhne ho do neuvěřitelného dobrodružství. Třeba by mohl zachraňovat zemi před útokem mimozemšťanů, jako to dělá den co den, noc co noc ve své nejoblíbenější videohře Armada. Ale hra je hra a realita je realita. Ta Zackova ho zatím posílá jako každé ráno do školy. Až na to, že toho dne přistane před okny té jejich létající talíř… jako vystřižený z Armady. Invaze vetřelců je skutečná. A Armada vlastně nebyla jen obyčejná hra. Tady a teď má Zack šanci stát se hrdinou. A taky pochopit konspirační teorie svého otce, kterého pokládal za šílence.

Inu – to samé co Ready Player One, jen ne už tak zábavné. Zatímco z RPO sálá radost a poctivost, z Armady čiší spíše kalkul. Napiš rychle něco podobného, bude se to dobře prodávat. Není to prostě ani špatné, ani dobré.

Jedno se ale autorovi nedá upřít. Umí ždímat emoce. Takové ty velké. Patetické. Spojené zejména se ctí, vlastenectvím a podobně. Něco ve stylu Dne nezávislosti od Rolanda Emmericha. To mi není příliš blízké. Můj vztah k armádě a podobným věcem formoval především Haškův Švejk, Černí baroni od Švandrlíka a Škvoreckého Zbabělci. A nakonec vlastně samotná dvouletá služba vlasti v lůně socialistické armády. Ne, neříkám, že se neumím dojmout, a že necítím ten knédl v krku při těchhle vypjatých scénách. Neříkám, že jim nerozumím. Jen mě občas… no prostě otravují.

RPO je protkaná nostalgií „po starých pařanských“ časech. Armada je dle mého jakousi fanouškovskou poklonou žánru space opera…

 driftbooksehop

Shortlink: