Čtení na měsíc – duben 2018

Přelom dubna a května jsem trávil v lázních. Čtrnáct dní v horkých slovenských termálech. Vzal jsem si s sebou čtečku narvanou po okraj. A pak že nejsem optimista. Právě moje žena – která mě za pesimistu pasuje po většinu našeho spolunažívání – byla důvodem, proč jsem čtečku ani neotevřel. Byla se mnou. V lázních. A ona vyznává aktivní odpočinek. Klídek a pohodu na čtení jsem měl snad jen když jsem se rochnil ve čtyřicetistupňovém bazénu. A tam se – bohužel – číst nedalo. Ale už teď vím, že další čtečka, kterou si zanedlouho koupím, bude ve verzi „aqua“. Je vodotěsná. To by bylo, abych na svou ženu nevyzrál… 🙂

Po návratu z lázní jsem se pár dní nedokázal nastartovat. Myslím pracovně. Trvalo mi týden, než jsem konečně otevřel rozepsaný dokument „Přečteno – duben 2018“. V lázních jsem nabyl dojem, že jsem v předchozím měsíci vlastně nic nepřečetl, a že to tedy dopíšu během chvilky. Jaké bylo mé překvapení, když na mě vyjuklo osm titulů. U žádného – krom oficiálních anotací – ani čárka. Prostě jsem ten lázeňský odpočinek vzal trochu ze široka. A tak je následující čtenářský deníček malinko stručný. Tedy na můj „kingovský“ vkus…

01 – Harrison, Harry – Místo, místo! Více místa!

Anotace: Klasická novela o hrozbě úplného přelidnění Země. Konečná – velice pravděpodobná – noční můra. Přišla definitivní katastrofa: přelidnění lidstva! Nejúspěšnější živočišný druh v dlouhých dějinách Země – lidstvo – pokrylo planetu svými masami natlačenými dohromady do upadajících měst velikosti celých kontinentů, které pohltily. Lidé chtějí další místo, mír a smrt… MÍSTO, MÍSTO! VÍCE MÍSTA! je klasickou SF novelou o přelidnění světa – zároveň je originální předlohou pro nezapomenutelný film SOYLENT GREEN a také hrozivé varování z budoucnosti, která je již téměř zde…

Kupuji si časopis Forbes. Nepravidelně, ale přece. Což je asi velmi podivné u chudého padesátníka na značně nízké manažerské pozici. Co svou jedinou životní investici promarnil v Harvardských fondech. Předpokládám, že Viktor Kožený si také každý měsíc čte nové číslo Forbesu. Kdesi na břehu oceánu, ve stínu palmy, se sladkým drinkem v druhé ruce. A tetelí se radostí, že je na x-tém místě v žebříčku světových miliardářů. Také tak trochu díky mě, že ano…

Mno… i přesto si ten časopis kupuji. Přijde mi totiž jako jediný, kde nikdo nebrečí, nefňuká, že něco nejde, neschovává se za nesrozumitelné úřednické či politické ptydepe. Časopis plný optimismu…. Chvíli jsem se opájel tím, že je to takový můj drobný objev. Než jsem zjistil, že jsem objevil Ameriku, bo řčení „nejoptimističtější časopis na trhu“ je jejich reklamní slogan… Nu bať… Ale co to má – safra – společného s knihou Harryho Harrisona?

Forbes totiž také vydává speciál s názvem Next. Speciál o nových technologiích, startupech, prostě o nadcházející budoucnosti. Poslední číslo je především o kryptoměnách. A o umělé inteligenci. A tyhle články mě baví. Ne že bych jim rozuměl. Kdyby ano, tak už dávno fárám v nějakém tom virtuálním dole a rubu oné nové lóve. Banik p..o! Ale vzbudilo to ve mně chuť přečíst si nějaký kyberpunkový román. Nebo nějaký techno thriller. Prostě něco, co by ukojilo mou zvědavost, mou představivost, mou nabuzenou fantazii. Něco, jako když vsadíte sportkou, a do slosování se ukájíte všemožnými představami, jak s vyhraným bohatstvím naložíte…

No, úplně jsem se nestrefil. Kniha vyšla v roce 1966 a budoucnost tu tvoří svět roku 1999. Dystopie v plenkách. Nepříliš odvážná a samozřejmě – pro současníky – nepříliš originální. Žádné technologie, žádné kryptoměny, žádná virtuální realita, žádné AI. Knihu jsem tedy spíše prošel, než pročetl. Ve své době mohla být zajímavá, dnes se tomu říká „klasika“. Tedy něco, co čtou už jen ultra ortodoxní scifisté. Nebo investiční a sci-fi popletové jako já…

A když už jsme u té legrační budoucnosti – tady jedna estonská „paradystopie“

02 – Čechová, Blanka – Totál Balkán

Anotace: Otázka dne: Dají se stamilióny rozkrást po stovkách? Jak se dělá demokratizace? Je možné se neztotožnit s hodnotami přední mezinárodní organizace? Proč vlají vlajky členských států tak vysoko? A proč nikdo neřekne pravdu? Mladá právnička se vydává do Kosova a na vlastní kůži získává šokující odpovědi na své otázky. V rámci jednoho roku zažije příběhy zdrcující i povznášející, udělá řadu chyb a spoustu záslužné práce, přičemž se stane černou ovcí mezinárodních misí a hrdinkou obyčejných lidí v Kosovu. Smích, který vzbuzují její glosy na adresu Organizace i kosovské společnosti, často tuhne na rtech a stožáry s vlajkami členských států obkličuje znepokojivými otazníky.

Tak tahle kniha mě dostala. Přímo „vodvařila“. Po všech stránkách. Náramně jsem se bavil. Totál Balkán rozhodně patří do mého seznamu knih, u kterých jsem se smál nahlas… (ZDE) Ale za tím balkánským humorem se schovává velký hořký smutek. A vztek. A rozhořčená bezmoc. Že ten největší „balkán“ je vlastně samotná „Organizace“, která zde má pomáhat a chránit.

Velmi, velmi svěží a nebojácné dílko. Volám bravo a autorce děkuji… Za odvahu. Za empatii. Za skvělou práci. Za… no prostě si knihu přečtěte!

03 – Palán, Aleš – Šibík, Jan – Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři

Anotace: Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha… Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.

Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Na tuto knihu jsem se těšil. Palána mám rád jako spisovatele, i jako editora. Navíc tři s protagonistů znám osobně. Tu a tam se s nimi letmo potkám. Romana Szpuka navíc považuji za nejlepšího současného básníka Šumavy.

Čtení je to samozřejmě značně rozporuplné. Značně specifické. Nakonec zjišťuji, že má znalost některých podivínů, a znalost některých širších souvislostí, je mi vlastně na škodu. Cenou za tuto znalost je ztráta idealizace. Konkrétní reálie mi brání zpovídané následovat do jejich – řekněme zlyrizovaných – světů. Ale to je v celkovém vyznění vlastně jen drobnost.

Svět a způsob života šumavských (a obecně) samotářů, ač je mi v některých atributech sympatický, je mi spíše cizí. Dokážu pochopit, proč se ten který k podobnému životu uchýlil. Jejich příběhy jsou zajímavé. Ba leckdy i strhující. Nevím, zda bych řekl inspirující. Na to se až příliš často v pozadí podobných příběhů objevuje alkohol, drogy, nebo jakákoliv jiná závislost. Ale určitě jsou fascinující.

Už dva roky sám na hraně samoty žiji. Ne, žádná maringotka, zchátralá samota uprostřed šumavské divočiny, nebo snad přímo kdesi pod širákem, nedej Bože „pod mostem“. Je to samota pohodlná, plná téměř městského luxusu. Sám uprostřed davu. S myšlenkami nejblíže Romanovi Szpukovi, protože i má momentální samota má podobný důvod. A cesta do temného údolí je vždy široká a pohodlná. A nikdy bych nevěřil, jak úlevná, kdybych to nezažil na vlastní „mysl“. Takže vlastně mohu této knize poděkovat, že se objevila v pravý čas. Jako zvednutý prst. Jako varování. Co si v ní najdete vy – a zda vůbec něco – je samozřejmě pouze a jen o tom vašem příběhu…

04 – Sichinger, Martin – Poslední šumavská pastvina

Anotace: Na začátku listopadu 1918, v bouřlivých dnech rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa, dostává písecký poručík Reiner rozkaz potlačit povstání šumavských Němců, kteří se nehodlají smířit s existencí nového státu a vyhlásí si svou vlastní župu Böhmerwaldgau. Přestože stojí proti obrovské přesile, úkol splní a ke své jednotce se vrátí jako hrdina. Jenže netuší, že v květnu 1949 se bude muset jako nepřítel komunistického Československa dostat přes bavorskou hranici a jeho jedinými spojenci budou právě ti šumavští Němci, proti kterým kdysi bojoval… Poslední šumavská pastvina je čtvrtý dobrodružný román vimperského rodáka Martina Sichingera věnovaný příběhům naší západní hranice.

Martin Sichinger. Dvojnásobný držitel ceny Johanna Steinbrenera, kterou udělujeme v rámci našeho festivalu Šumava Litera. Tedy ne my – organizátoři. Cenu uděluje pětičlenná odborná porota. Ta knihy čte a zkoumá. Já se pak jejich rozhodnutím nechávám inspirovat. Jen mi to někdy časově trochu ujede… Cenu za nejlepší šumavskou knihu vydanou v roce 2016 získal tento titul minulý rok v listopadu. Takže jí čtu pozdě, ale přece… A ruku na srdce. Pozdě zcela záměrně. Je tomu především proto, že já nadšení poroty pro knihy Martina Sichingera zas tak úplně nesdílím.

Kniha ovšem měla obecně velmi dobré recenze. Jihočeský western… ji dokonce jeden recenzent nazval. V anotaci se pak hovoří o knize dobrodružné. Nevím. Chyba prostě bude někde v mém čtenářském vkusu. Někdy to tak prostě bývá. Knihu jsem přečetl. Toť vše co bych k tomu řekl.

Martina jsem blíže poznal právě díky festivalu a musím říct, že jsem si ho oblíbil. Pro jeho nadšení, pro jeho neutuchající energii. Pro jeho akceschopnost. Dokážu si představit, že právě díky těmto vlastnostem dokáže knihy psát. Disciplinovaně. S nadšením. S dobrým úmyslem. A vždy to má zajímavý nápad. Protože on zajímavé nápady chrlí. Letos mu vyšla další kniha. Kocovina šumavského léta. Román mapující historii pohraničí, zasazený do Vimperku roku 1987. Porota už má jistě načteno, já si zase počkám…

05 – Dán, Dominik – Krv nie je voda

Anotace: Žiadne obdobie v Krauzovej krátkej detektívnej praxi nebolo také ťažké ako rok 1992. Bezpečnostní analytici tvrdili, že to spôsobila neuvážená porevolučná totálna amnestia, ktorá vyprázdnila väznice a presýtila ulice násilím. Krauz a jeho kolegovia z oddelenia vrážd sa v tom čase bezpečnostnými analýzami nezaoberali, pre nich bolo dôležité, že majú čo robiť, tak robili. V marci chytili Ondreja – Beštiu a dokazovanie viny a zadovažovanie dôkazov proti zatiaľ najplodnejšiemu sériovému vrahovi v dejinách slovenskej kriminalistiky trvalo mesiace. Nečudo, že na pozadí tvrdých spoločenských zmien bol celkom nenápadne spáchaný posledný federálny zločin, ktorý mohlo oddelenie vrážd v Našom Meste legálne vyšetrovať – potom sa už slovenskí a českí policajti hrali každý na svojom piesočku. Odohral sa tak nenápadne, že skoro zapadal prachom, no hoci nebol nijako beštiálny, ani príliš zložitý, aj tak by bola škoda nespomenúť ho, lebo bol pekný – ak sa dá niečo podobné povedať o upálení mladej ženy a jej dieťaťa.

06 – Dán, Dominik – Kráska a netvor

Anotace: Partia vraždárov z Nášho Mesta je po dovolenkách opäť spolu. Šéf sa vrátil do práce opálený, usmiaty a plný energie. Farba mu ostala, no úsmev zamrzol na perách už na druhý deň. Maďarskí kolegovia našli v poli kúsok od štátnej hranice nahé zmasakrované telo mladej dievčiny. Pitva potvrdila, že pred smrťou bola opakovane brutálne znásilnená a vrah ju neľudsky mučil. O pomoc pri určení totožnosti neznámej mŕtvoly požiadali policajtov zo všetkých okolitých štátov, ale ako naschvál, jedinú poriadnu stopu našli iba Chosé s Krauzom. Pretože každý dobrý skutok musí byť po zásluhe potrestaný, šéf rozhodol, že nový prípad pridelí práve im. Médiá a verejnosť priebeh vyšetrovania pozorne sledujú, pretože s takou hrôzou sa ešte nikto nestretol, dokonca aj na oddelení vrážd je takýto masaker raritou. Oveľa väčšou než opustené batoľa, ktoré vyliezlo zo škatule od televízora iba tak pohodenej na chodníku a odplazilo sa pod kolesá prechádzajúceho autobusu. Ako tieto dva prípady súvisia a či sa chlapcom z oddelenia vrážd podarí chytiť vraha mladej študentky, zatiaľ nevie nikto.

Noju, dánovky… Standardní vlakoví průvodci. Cesta na Slovensko a zpět. Jako vždy. A jako vždy zábavné a čtivé. Problém je, že z dvaceti pěti zatím vydaných titulů mi zbývá přečíst už jen pár. Doslova. Poslední dvě dánovky. A pak čekat na to, zda budou vydány další. Asi budou, ale ty čekací lhůty mě nebaví. Takže to udělám jako předtím. Několik let Dána číst holt nebudu. Pak to zhltnu najednou. Howg.

07 – Cch‘-sin, Liou – Problém tří těles

Anotace: V Říši středu zuří Velká kulturní revoluce a Číňané se v rámci tajného vojenského projektu pokoušejí navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi, aby v tomto směru nezaostali za Sověty a Američany. Třicet let poté začnou na Zemi umírat významní vědci a nové sekty vyzývají k návratu k přírodě. Objeví se nová hra pro virtuální realitu, zvláštní, čarovná a znepokojivá, která jako by ani nepocházela z tohoto světa. A na světlo začíná vycházet pravda o tajném projektu z éry Kulturní revoluce… Román Problém tří těles představuje pro české čtenáře první příležitost seznámit se s výkvětem čínské vědecké fantastiky. Je prvním dílem trilogie Vzpomínka na Zemi z pera nejoblíbenějšího čínského autora sci-fi Lioua Cch’-sina, který si za něj vysloužil prestižní cenu Hugo a nominaci na cenu Nebula.

08 – Cch‘-sin, Liou – Temný les

Anotace: Země se vzpamatovává z odhalení plánované invaze mimozemšťanů, k níž má dojít za čtyři sta let. Lidští spolupracovníci mimozemšťanů byli poraženi, ale přítomnost sofonů, subatomárních částic, které umožňují Trisolarisu okamžitý přístup ke všem lidským informacím, znamená, že obranné plány Země jsou přímo vystaveny nepříteli. Jediným tajemstvím zůstává lidská mysl. To vše vyústí v projekt Wallfacer, odvážný plán, který zajistí čtyřem mužům ohromné prostředky, s jejichž pomocí mají vytvořit strategii, která zůstane díky lsti utajena jak před Zemí, tak před Trisolarisem. Tři z Wallfacerů jsou vlivní státníci a vědci, jen čtvrtý člen je zcela neznámý. Luo Ji, neambiciózní čínský astronom a sociolog, si se svým novým postavením neví rady. Ví jedině to, že je tím Wallfacerem, kterého chce Trisolaris mrtvého.

Tak tohle jsem měl otevřít hned po přečtení Forbesu Next. Tohle je přesně to, co jsem měl na mysli. Není to sice akční kyberthriller, ale zaujalo mě to stejně jako zmíněné kryptoměny. Některým věcem v příběhu jsem příliš nerozuměl, ale stejně mě fascinovaly…

Problém tří těles je úloha nebeské mechaniky, jejímž cílem je spočítat, a tak předpovědět pohyb tří těles, které se navzájem gravitačně ovlivňují. Původní problém tří těles se vztahoval k řešení pohybu soustavy Slunce-Země-Měsíc. Poprvé ho již roku 1687 ve svých Principiích rozebíral Isaac Newton.

Obecný problém tří těles je analyticky velmi těžko řešitelný, dlouho se nevědělo, zda vůbec řešitelný je. Teprve roku 1912 finský matematik Karl Frithiof Sundman ukázal, že existuje řešení ve tvaru mocninné řady. Řešení vykazuje známky chaotického chování bez zjevné periody. Sundmanova řada konverguje velmi pomalu, takže je pro reálné výpočty nepoužitelná. Problém se tedy musí řešit některou z numerických metod.

Při hledání řešení omezeného problému tří těles objevil v roce 1772 Joseph Louis Lagrange librační centra. V 80. letech 19. století se studium omezeného problému tří těles Henrim Poincarém stalo základem pro teorii chaosu.

U obou dílů jsem měl problém se začíst. A v obou dílech se nakonec našly momenty, které můj čtenářský defétismus obrátily v radost ze čtení. Podivný příběh. Opravdu podivný. A se vším tím čínským (politickým) podtextem tak… exotický. Se vší tou fyzikou tak… podmanivý.

Psychedelický, sociologický, filozofický… to všechno jsou přídomky, které jsem našel v recenzích. Ano, dá se říci. Ale zásadní je, že Liou Cch´- sin je skvělý vypravěč. Buduje příběh pomalinku, s rozmyslem. Lidstvo má čtyři sta let do trisolaranského výsadku. Za čtyři sta let bude Homo sapiens nemilosrdně vymazán z Vesmíru. Nepřítel díky sofonůn ví vše. A díky sofonům brzdí pozemský technologický vývoj. Jak si lidstvo poradí? Jak se lidstvo zachová? Jak se zachová jednotlivý člověk? Jak se zachovají jednotlivé národy? Zdánlivě obehrané téma je v knize – snad díky čínskému původu autora – pojmuto zcela originálně. Celé mě to moc bavilo a jedinou chybou je, že závěrečný díl trilogie vyjde až na podzim. Hymbajs. Teď snad abych se raději nechal hybernovat. To čekání na soudný den bude dlouhé… jsem napnutý, jsem zvědavý, a držím lidstvu palce…

Abych to čekání přežil, naordinoval jsem si filmový maraton – tady je na začátek 15 nejlepších cyberpunk filmů, které musíte vidět:

Shortlink: