Čtení na měsíc – květen 2017

Jak tak procházím knihkupectví, narazil jsem na titul Já JůTuber. Správně by se mělo psát JúTuber, pokud ovšem nejde o nějakou sólo akci Jůa bez Heleho. S úsměvem idiota opět objevuji něco, čím se už drahnou dobu zabývají milióny lidí a miliardy je sledují. Ne že bych dosud netušil, jakým fenoménem YouTube je. Ale v zásadě jsem skončil na úrovni výstižné definice, jež má podobu vtipu: Přijde malý školák domů ze školy: „Mami, mě ve škole zbili!“ – „Jo, já vím“, odvětí matka: „Viděla jsem to na YouTube.“

[…] Chtěl jsem si BookTubery počeštit. V angličtině by se jednalo o knižní bulvy nebo hrboly, zůstanu-li jen u těch použitelnějších významů. Latina používá slovo tuber pro houbu, konkrétně pro velevzácný lanýž. Knižní lanýž zní hrdě, ale asi neodpovídá podstatě. Spíš bych si pod ním představil nějaké nadčasové veledílo. Tuber vzniklo pochopitelně od slova „tube“, což je roura. Vlastně trubka. Hlásná trouba, to už pasuje líp. A knižní trubka se hodí i gendrově… Celé ZDE

„Knižní trubky“ Michaela Babky mě vážně pobavily. Nedávno jsem podobný vhled do knižních blogů a vlogů podnikl i já – výsledné resumé najdete zde: Ze světa knižních blogů… Tomuto novodobému fenoménu se v poslední době věnuje několik článků. Naposledy nadzdvihl mandle mladým jútuberům Štefan Švec. […]Do pekla prý kdysi sestoupili Vergilius, Dante – a teď tam můžete i vy. Stačí se ponořit do světa českých knižních youtuberů… píše krom jiného ve své noticce Jau, youtuber.

„My přeci nejsme literární kritici!“, křičí zmínění v komentářích pod článkem a na sociálních sítích. A já se musím přiklonit na stranu potrefených. Jsou to čtenáři, kteří mluví o svém čtenářství. Někdy zajímavě, někdy bohužel bizarně. Ale svůj účel to plní. V době, kdy se knihy přemnožily je jedinou snahou nakladatelů dát vědět o té své. Jakkoliv. Knižní blogy a vlogy jsou ideální cestou. Čím více zmínek, tím větší pravděpodobnost, že si knihy lidé všimnou. Pár recenzních výtisků tak udělá lacino stejnou práci jako extrémně předražená reklama. A ruku na srdce – většina těch knih si ani žádnou erudovanou kritiku nezaslouží…

Další vcelku úsměvný pohled na zmíněný svět knihoblogerů najdete v článku Booktuberské rozkoše, rekordy a maratony (viz úryvek) […]V případě book haulů se nejedná ani tak o čtenářské zážitky, jako o manifestaci ukořistěných knih. Knihomolství se jeví spíše jako nakupovací mánie či sběratelská posedlost. Odpovídají tomu i dílčí žánrová označení: chvástačka, lákačka, rozbalovačka, otevíračka…

Ovšem o tom, že spolupráce s blogem (blogerkami) nemusí být procházka růžovým sadem, svědčí například tento článek: Proč už nerozesíláme recenzní výtisky každému

Jsem si naprosto vědom, že můj čtenářský deníček se řadí do stejné kategorie jako výše zmíněné blogy a videoblogy. Každý měsíc váhám, zda ho zveřejňovat, nebo si ho nechat jen pro sebe. Nejsem literární kritik, nejsem recenzent. Ale jsem čtenář. O čtení a knihách si rád povídám. A čtenářský deník tak chápu jako rozhovor s potencionálním kolegou, čtenářem. A kdo by si – ruku na srdce – chtěl povídat jenom sám se sebou, že?

01 – Robbins, Tom – Tibetský broskvový koláč

Anotace: Autor kultovních svazků, jako je Parfém bláznivého tance nebo I na kovbojky občas padne smutek rozhodně nárok tentokrát přijít s knihou vzpomínek. Sám o ní vehementně tvrdí, že nejde o autobiografi i, a možná má pravdu. Tenhle velikán americké bohémy a sběratel majonézy totiž snáší jeden důkaz za druhým, že jeho život jako by vypadl ze stránek jeho románů, a znalci jeho díla v jeho vzpomínkách určitě najdou mnoho zárodků, které později vyklíčily do literárních motivů. V rozvětveném vyprávění s mnoha odbočkami nás Robbins seznámí se svým dětstvím prožitým ve virginském horském městečku za Velké hospodářské krize, dozvíme se, jak se z něj díky vojně stal pacifi sta i milovník asijské kultury, počastuje nás (pro nás Středoevropany legračně užaslým) popisem svých prvních houbařských výprav, poučí nás, proč jíst a nejíst kimči – a zejména strhujícím i vtipným způsobem vylíčí, jak žila americká umělecká avantgarda koncem padesátých let, v dobách, kdy se společnost u nás ještě vylízávala z nejhorších ran nejtužšího komunismu.

Z pozice očitého svědka a účastníka popisuje sanfranciskou hippie vlnu a vyznává se ze svého veskrze pozitivního vztahu k psychedelikům, vypráví, jak se z literárního kritika-samouka stal známý romanopisec, a více či méně láskyplně se zmiňuje o mnoha láskách svého života. Chcete se dočíst o satori prostřednictvím neonového golfového míčku a o tom, jak sledovat experimentální filmy Andyho Warhola coby strhující thrillery? Jste na správné adrese.

Při čtení Robbinsových vzpomínek jsem si uvědomil jednu věc. Ne nebylo to žádné zásadní prozření. Nebyl to žádný světoborný objev. Jen připomenutí. Že ze světa nemizí jen fauna a flóra. Ale že mizí i jisté fenomény. Věci, které nás obklopovaly a formovaly. S každým novým paradigmatem se ztrácí určitá část lidských činností. Jsou překonány, změněny, jsou už nepotřebné, nebo se do nového vzorce nehodí. Přirozený tok času… řeklo by se. Vývoj, progrese, evoluce. Inu tak…

A tak jsem si – s bolestnou nostalgií – pomyslel. Safra, kam zmizely cirkusy? Ale ano, vím. Jezdí takové ty novodobé, co mají připosražené pseudošapitó, místo maringotek ultramoderní karavan ověšený satelity, žádný zvěřinec, jen opelichaného pudla a osiřelého poníka. Namísto orchestru mpétrojku. A ředitel? Klaun, krotitel, žonglér, hadí žena i akrobatka v jednom.
Pamatuji si, jaká sláva to byla, když přijel do města cirkus. Když na mosteckém Hrabáku vyrostlo město z maringotek. Obrovský zvěřinec. Sloni, tygři, lvi… Barevná, voňavá exotika, tajemství, magie. O to více v tom zadrátovaném komunistickém lágru. To všechno zmizelo. Můj syn pravděpodobně opravdový (a tím myslím opravdový) cirkus už neuvidí. Pravda – možná by ho nebavil.

Knihy Toma Robinse miluji. Jsou totiž tak… cirkusové. Třpytí se, zapáchají trusem exotické zvěře, zní jako práskání biče krotitele šelem. Jsou magické. Plné kouzelníků a kouzel. Jsou zábavné. Plné klaunů. Voní pilinami. Mezi řádkami poskakují svůdné akrobatky. Po písmenech se promenádují provazochodci. Toužíte s tím cirkusem utéct. Za magické okamžiky platit kydáním sloního hnoje. Vklouznete do toho cirkusového stanu jako Alenka do králičí nory. Vklouznete do jiného světa…

A uvědomil jsem si další věc. Že Robbinsovi je přes osmdesát. Jeho kniha vzpomínek také může být jeho knihou poslední. Že možná zmizí do světa za zrcadlem. Jako pozpátku letící divoké kachny. Zůstane po něm jen vůně parfému bláznivého tance. Bude v žabím pyžamu navěky impresáriem Cirkusu Inkognito. Zkusí krotit hubené nohy. Uvádět další dálniční atrakce. A tak na mě, stejně jako na kovbojky, padl smutek…

Inu – tahle píseň se mi k Robbinsovi tak nějak hodí 🙂

02 – Kepler, Lars – Lovec králíků

Anotace: Joona Linna je už dva roky ve vězení s vysokou ostrahou. Nyní ho však odvezli na tajnou schůzku. Po vraždě švédského ministra zahraničí totiž policie potřebuje, aby jí pomohl vypátrat a zastavit pachatele, který nejspíš plánuje další vraždy v politických kruzích. Policie pracuje s verzí teroristického pozadí případu, Joona však tuší, že oběti, kterých bude brzy přibývat, spojuje cosi jiného… On i Saga Bauerová musejí pracovat v utajení a proti rozkazům svých nadřízených, aby vraha zastavili dřív, než bude příliš pozdě. Hříčka osudu nečekaně postaví do centra dění populárního kuchaře Rexe Müllera. Ten má v úmyslu poprvé se postarat o svého syna Sammyho, kterého dosud zanedbával. Avšak místo tří týdnů dovolené ho čeká děsivý boj o přežití. Až se z vašeho telefonu ozve dětský hlas odříkávající básničku o deseti malých králících, dejte se na útěk, protože právě tu před smrtí slyšely všechny oběti Lovce králíků.

Švédští manželé píšící pod pseudonymem Lars Kepler připravili už šesté pokračování příběhů detektiva Linny. Jelikož jsem nečetl předchozího Stalkera, trochu jsem tápal, proč je hlavní hrdina ve vězení, ale to je prostě úděl podobných sérií. Dá se ale obejít i bez těchto informací a prostě se věnovat aktuálnímu případu.

Keplerovci jsou řemeslníci par excellence. Mám pocit, že pečlivě sledují všechny trendy. Statistiky úspěšnosti konkurenčních děl. A tomu všemu přizpůsobují své psaní. Lovec králíků je výrazně filmový. Plný krátkých úsečných vět. Expresivních obrazů. Filmových detailů. Filmového střihu. Jenomže to působí – tak nějak vykalkulovaně. Prostě a jednoduše mě to nebavilo. Uznávám, že umí vyhmátnout to podstatné, co si tento žánr žádá. Jenom tomu chybí… autentičnost. Je to skvělý thriller. Nablýskaný. Plný záblesků, akčních scén, bizarních masek. Vizuálně snad pohledné. Ale neživé. Nezáživné. V kině bych se pravděpodobně bavil. Knihu jsem přečetl jen s velkým úsilím.

03 – Frenchová, Tana – Místo pro tajnosti

Anotace: Místo pro tajností je napínavý a vzrušující příběh o přátelství a věrnosti, krutosti dívčího kolektivu a touze vzepřít se uniformitě… V kulisách staré internátní školy v Dublinu vedené řádovými sestrami číhá na každém kroku temno a je zjevné, že několik studentek nemá z různých důvodů zájem říkat pravdu. Svět dospívajících dívek se ukazuje být tajemnějším a nebezpečnějším, než si oba detektivové uměli představit.

Je to pár let, co jsem četl knihu „Zrůda“ od japonské autorky Nacuo Kirino. Pamatuji, že jsem tou knihou byl nadšen. Byla vlastně trochu podobná Místu pro tajnosti. Prostředí prestižní dívčí školy. Z celé knihy byl cítit obrovský konkurenční tlak, atmosféra soutěživosti, pěstovaná v dětech už od nejútlejšího věku, nejistota, kterou v důsledku tohoto tlaku člověk celý život cítí. Jste-li žena, o to více. Kniha se zabývala (mimo jiné) nejednoznačným údělem dívek a žen v silně patriarchální japonské společnosti.

Místo pro tajnosti nás zavede také do prostředí prestižní dívčí školy. Do nemilosrdného světa vzájemného soupeření. Který je ale přeci jenom od toho japonského diametrálně odlišný…

Příběh se odehrává ve dvou polohách. Vyšetřování vraždy, které se vejde do jednoho dne. A příběhy jednotlivých dívek. Vše se postupně proplétá do možná nečekaného závěru. Tana French je skvělá vypravěčka. Umí udržovat tempo, napětí. Její styl mi naprosto vyhovuje. Píše knihy, které mě baví. Které jsou chytré. Které se nebojí širších souvislostí a které se nebojí chtít po čtenáři, aby také malinko popřemýšlel. […] Jedná se totiž o přesně ten typ příběhu, který když dočtete a zjistíte pravdu, vyžaduje ještě chvilku přemýšlení, abyste jej skutečně pochopili. Vyžaduje chvilku, abyste strávili všechny aspekty, a není jednoduché sáhnout po další knize, protože v hlavě vám myšlenky stále utíkají k Místu pro tajnosti… píše se v jedné recenzi (ZDE). Proč hledat jiná slova…

04 – Hartl, Patrik – Prvok, Šampón, Tečka a Karel

Anotace: Román vypráví s vtipným nadhledem příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. A protože si musí přiznat, že by sami ze sebe nejspíš byli zklamaní, nezbývá jim, než se rozhodnout, jestli s tím chtějí něco udělat.

Kdyby měl Karel charakterizovat, jaká tato kniha je, pravděpodobně by řekl, že je to výzva. Výzva nebát se v poločase rozpadu změnit a čelit pohodlnosti. Prvok by asi neváhal pateticky dodat, že je to příběh o svobodě a odvaze, která je k ní potřeba. A taky o tom, jak milovat. Manželky, milenky, matky i dcery. Tečkovi by to bylo fuk, protože knížky nečte. Ale kdyby zjistil, s kolika ženami se v tomto příběhu vyspí, možná by ho to zaujalo natolik, že by si zrovna tenhle román přečetl.

A Šampón by hlavně považoval za důležité, aby se při čtení této knížky čtenáři dobře bavili. Protože podle něj v ní jde především o to, o čem zpíval Freddie Mercury: Show must go on!

Opět rozporuplné pocity. Hartl je dobrý vypravěč. Je dobrý pozorovatel. Dokáže si pohrát s pointou. Umí vyhmátnout, co se bude líbit. Co načechrá emoce a co bránici. Přesto je to cítit takovým tím českým nekonečným seriálem. „Měl jsem hlavně chuť čtenáře i sebe psaním bavit,“ říká sám pan autor. A já bych dodal – bohužel občas za každou cenu. Ale musím být spravedlivý. Čte se to dobře. Člověk se pobaví. A co více si – tu a tam – vlastně přát, že…

05 – Surosz, Mariusz – Pepíci (Dramatické století Čechů polskýma očima)

Anotace: Kniha polského historika Mariusze Surosze obsahuje 17 esejů věnovaných osobám spojeným s historií Československa od jeho vzniku do současnosti. I u těch nejznámějších jmen (Jan Masaryk, Emil Hácha, Klement Gottwald, Jaroslav Seifert, Pavel Tigrid) přináší jejich plastické portréty včetně různých zajímavostí, u dalších jsou zde víc známá jejich jména než život (Alois Eliáš, K. H. Frank, Milada Horáková, František Kriegel), o některých se ví nezaslouženě málo (Milena Jesenská, Jan Patočka, Toyen). Obdobná kniha Mariusze Szczygieła Gottland se stala bestsellerem, tento pronikavý pohled ze zahraničí na významné osoby našich dějin se jím zaslouží stát také. Autor chce bořit stereotypní názory Poláků na Čechy, přitom však ještě víc dokáže oslovit každého z nás, kdo chce znát osobnosti a stát, jehož jsme dědici.

Historie, a především ta moderní, mi nikdy moc neříkala. Možná to byla taková drobná obrana proti neustálé ideologické masáži všech těch rudých občankářů a politruků. Jenomže je přes dvacet let po revoluci. Už se není dávno na co vymlouvat.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že je potřeba znát určité souvislosti, kontexty. Že je jistý druh vědomostí, který by člověk měl mít v hlavě, aniž by musel „googlovat“. To se týká také naší nedávné národní historie. Významných událostí. Významných osobností. Takže tu a tam sbírám střípky informací. Nejvíce z filmových dokumentů. Tu a tam z článků v novinách či na netu. A samozřejmě v knihách. Ovšem, asi bych nedokázal číst objemné a odborné bichle. Proto mi vyhovuje formát této knihy. Nedlouhé, ale hutné eseje, portréty. Zajímavé detaily zasazené do základního příběhu.

Pepik je v Polsku zlidovělé označení Čechů, s hanlivým přídechem. Sám Mariusz Surosz připouští, že jako titul knihy to byla jistá provokace, a navíc si nebyl jistý, jestli bude pochopitelný pro mladou polskou generaci. Kniha prý ale vznikla především jako připomenutí Polákům, aby své jižní sousedy nevnímali jen v rozměrech Haškova Švejka a postaviček z Hrabalových próz…

06 – Pomerantsev, Peter – Nic není pravda a všechno je možné: Surreálné srdce nového Ruska

Anotace: Peter Pomerantsev strávil počátkem jednadvacátého století takřka deset let v Rusku. Jeho britsko-ruský původ mu otevřel dveře do jedné tamější komerční televize, kde produkoval dokumentární filmy a reality show. A díky tomu získal i přístup do soukromí mnoha lidí, Rusů z nejrůznějších prostředí a nejrůznějších koutů země – od sibiřského gangstera-filmaře přes topmodelku v zajetí sekty až po nahodile uvězněnou bezúhonnou podnikatelku. Na všech těchto postavách ukazuje současnou ruskou mentalitu a její proměny. Pomerantsev byl fascinován zemí, která přišla o starou vládnoucí ideologii, aby ji následně ustavičně nahrazovala nějakou ideologií novou, a to se stejnou rychlostí, s jakou mrakodrapy mění panorama současné Moskvy. Měl rovněž možnost zblízka sledovat, jak se v ruských médiích vyrábějí informace, jež vytvářejí úplnou alternativní realitu. V knize Nic není pravda a všechno je možné ukazuje současné Rusko s pochopením, ale zároveň s obavami, které tato zcela nová civilizační mutace vzbuzuje.

Už pár týdnů (?) se Česko zmítá ve vládní krizi. Sledujeme boj uhlazeného a téměř slizkého pana Vajíčka se zarostlým, kostrbatě mluvícím gangsterem, který jakoby vypadl z komedie páně Lipského „Čtyři vraždy stačí, drahoušku…“ (dej sem ten fek, jsem fek…). Do toho odulý pan GoGo – zahalený dýmem a posilněn „Supercloumákem“ – kvičí jako porouchaný flašinet odrhovačku Ovčáček Čtveráček. Člověk kroutí hlavou a říká si, jaká bizarnost ještě českou politickou scénu čeká. A pak si přečtete tuhle knihu a dojde vám, že to všechno je ve srovnání s tím, co se děje v Rusku vlastně jen dětský animák alá Nu padaždi, zájčik.

[…] Postmoderní diktatura. Režim, který na sebe ráno bere masku oligarchie, odpoledne demokracie, večer monarchie a na noc se proměňuje v totalitu… Ústřední figurou tohoto divadla je Putin, performer číslo jedna, střídající nejrůznější role, který si jako projekce dělaná pro televizi přisvojil všechny ruské archetypy, takže dnes vypadá, že snad vybuchne vší ruskostí, jeho prostřihy stále rychleji přeskakují mezi gangsterem, státníkem, dobyvatelem, motorkářem, věřícím člověkem či císařem, chvíli je diplomaticky racionální, vzápětí se zalyká spikleneckými teoriemi. A v televizi prezident beseduje s dělníky, kteří v přímém vstupu pózují v montérkách před tankem, který vyrobili, a slibují prezidentovi, že pokud budou protesty proti němu pokračovat, že ‚přijedou do Moskvy a budou bránit naši stabilitu‘. Ale pak se ukáže, že dělníci ve skutečnosti neexistují, že to celé byla jen maškaráda zinscenovaná místními politickými technology a televize se přenesla někam, kde neexistují žádné referenční body, které by ji spojovaly s realitou, kde loutky hovoří s hologramy a všichni jsou společně přesvědčeni, že jsou skuteční, kde nic není pravda a všechno je možné. A výsledkem tohoto deliria je podivný pocit beztíže.

Hranice mezi fakty a fikcí se tak v ruských médiích stala zcela irelevantní. Ale i když víte, že celé zdůvodnění prezidentovy války je vymyšlené, i když vám dochází, že skutečným účelem je vytvořit falešný příběh o všemocném prezidentovi, ty lži se opakují tak často, že se po čase přistihnete, jak přikyvujete, protože je těžké akceptovat myšlenku, že lžou tolik a tak nestoudně […]

***

a co jiného si pustit do kroku, než „kunda sem, kunda tam…“

07 – Hjorth, Michael & Rosenfeldt, Hans – Němá dívka

Anotace: Sebastian Bergman musí přimět desetiletou svědkyni, aby promluvila. V době velikonočních svátků je brutálně zavražděna rodina se dvěma malými chlapci. Sebastian Bergman a jeho tým zjistí, že by mohl existovat svědek. Je jím desetiletá Nicole, která byla během Velikonoc na návštěvě u svých zavražděných bratranců. Policisté najdou její stopy vedoucí do lesa. Dívka je nezvěstná tři dny a její šance na přežití v divočině jsou malé, a tak se policie rozhodne požádat o pomoc veřejnost, přestože tím může upozornit vraha na existenci svědka. Bergmanovi se podaří dívku vystopovat a vznikne mezi nimi zvláštní pouto. Nicole je však natolik traumatizovaná, že nemluví, jen kreslí obrázky. Sebastian Bergman s ní začne pracovat a zjišťuje, že mu čím dál víc připomíná jeho vlastní dceru, o kterou přišel. Dokáže ji před vrahem ochránit?

08 – Hjorth, Michael & Rosenfeldt, Hans – Poslední zkouška

Anotace: Sebastian Bergman čelí nevyzpytatelnému sériovému vrahovi, který ohrožuje samu existenci kriminálního týmu. Hvězda televizní reality show je nalezena v opuštěné školní budově s prostřelenou hlavou. Muž je přivázaný ke školní židli, sedí v koutě se špičatou čepicí na hlavě a na zádech má připnutý několikastránkový test. Soudě podle počtu chybných odpovědí oběť selhala v nejdůležitější zkoušce svého života. Ukáže se, že jde o první ze série vražd zaměřených na mediálně známé osobnosti. Kriminální oddělení hledá důkazy, ale Sebastian Bergman najde klíč na internetu a v anonymních dopisech zveřejněných v novinách. Brzy vyjde najevo, že jejich autor má o vraždách informace, k nimž má přístup jenom policie – a vrah.

Sebastian Bergman je naprostý antihrdina. Lže svým nejbližším. Svým způsobem jim ubližuje. Podvádí. Je arogantní. Nesnesitelný. Sobecký. Prostě hajzlík k pohledání. Není to nikdo, s kým by se čtenář (alespoň mého typu) chtěl ztotožnit. Nepomáhá (a neomlouvá) ani prožité trauma. Přesto mu ve slabé chvilce přejete, aby našel vytoužený klid a štěstí. Když mu ho autoři již po několikáté odepřou, skřípete zubama, ale zároveň chápete, že bez těchto nemilosrdných zádrhelů by série zřejmě musela skončit. A to rozhodně nechcete…

Knihy Hjortha a Rosenfeldta jsou prostě čtivé a v rámci svého žánru i zábavné. A to je přeci úhelným kamenem zábavné literatury, do které detektivky jistě patří. A jejich knihy navíc patří do nejvyšší ligy.

Jediným zádrhelem je maximálně to, že jednotlivé příběhy na sebe velmi těsně navazují. Pokud jste nečetli předchozí díly, ztratíte se a spousta souvislostí vám unikne. Ideální číst všechny tituly ihned za sebou jako jednu knihu. Důležitá je také chronologie. Protože třeba právě v Poslední zkoušce autoři prozradí poměrně dost věcí z minulých knih.

Z hlediska motivů zločinů je Němá dívka řekněme umírněná a uvěřitelná, ovšem Poslední zkouška už značně bizarní a na hraně. Ale vše přebije virtuozita, se kterou jsou knihy psány.

Shortlink: