Čtení na měsíc – květen 2018

Květnové čtení bylo malinko roztěkané. A to nejen žánrově. Po návratu z lázní se mi nechtělo číst. Zvláštní pocit, který mě malinko vyděsil. Opravdu bych dokázal přestat číst? Prostě ze dne na den odložit knihy a přestat se štrachat ve všech těch cizích příbězích? Přijít o všechny ty emoce? Přijít o tu možnost utíkat do jiných světů, dimenzí, vesmírů? Poznávat jiné lidi, byť jen literární postavy? Třeba by mi to prospělo. Vrátit se do reality. Naplno. Žít jenom svůj příběh? Stal by se ze mě citlivý člověk s pevně zavázanými tkaničkami. A potkal bych nějakou tu geniální přítelkyni. A… aha… teď jsem trochu v nesnázích jak svůj úvod vypointovat. Pokud dočtete můj čtenářský deníček do konce, tak pochopíte, že jsem si tak trochu naběhl… :_)

Možná bude lepší si něco šlehnout…

01 – Topol, Jáchym – Citlivý člověk

Audiokniha – Čte Petr Čtvrtníček. Rozhlasová úprava Alena Heroutová. Režie Petr Mančal.

Anotace: Hrdinové Topolova románu, kočovný herec Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky, křižují Evropou, aby se pokusili nalézt staronový domov na březích Sázavy. Cestu jim kříží postavy spřízněné i protivné, mezi mnoha dalšími ryšavá kurvička Světlana a její milý Kája z vymahačského klanu Baštů, který se v zuřivých bitkách utkává s Bizonovou motorkářskou tlupou.

Topolův dobrodružný román ze současnosti se dotýká v zemité grotesce témat, která znepokojují lidstvo odjakživa, jako jsou víra, stárnutí, smysl života, sebevražda, láska, rodičovství, i těch, která patří k právě žhavým – „stěhování národů“, politická korektnost, krymský konflikt, meze politiky… A žádné z nich není natolik nedotknutelné, aby nemohlo být pomocí rafinovaně a osvěživě používaného jazyka, plného odkazů, podprahových vláken a asociací, zironizováno a obráceno z líce na rub a zase nazpátek.

Román Citlivý člověk je komický a brutální, chytře chlípný, karnevalový a zároveň přísně organizovaný. Je to reportáž z odvrácené strany života, groteska o nacházení Boha a lidské jiskry v nejpustších brlozích, kniha o existenciální pouti, kde je i v těch nejšílenějších pasážích oživující ingrediencí láska anebo touha po ní.

Namísto jara přišlo hned léto. Tedy doba, kdy se mi nechce zůstávat doma. Šumava za humny je lákavá. Míst, jež jsem ještě nenavštívil, hodně. Jenomže hodně je také knih, které bych si rozhodně chtěl přečíst. A tak jsem se zamyslel (ha-ha) a napadlo mě spojit příjemné s příjemným. Procházku s knihou. Audioknihou.

Úspěch audioknih jsem samozřejmě zaznamenal. Mám pár známých, co knihy poslouchají například během řízení auta. Nebo doma při vaření. Nebo ve vaně. Prosím, tam bych si podobnou činnost pravděpodobně představit dokázal. Horká voda. Praskající pěnové bublinky. Nenáročný příběh čtený libozvučným hlasem. Relax. Proč ne. Ale obecně mě audioknihy nelákají. Na druhou stranu zažívám podobný despekt čtenářů vůči elektronickým knihám. Takže přišel čas to vyzkoušet, dát tomu šanci.

Citlivého člověka jsem si vybral ze dvou důvodů. Už dlouho se chystám knihu přečíst. A hlavně kvůli interpretovi, který knihu čte. Petra Čtvrtníčka jsem poprvé zaznamenal v divadelním souboru DOPRAPO pod taktovkou Petra Lébla. Hráli Grotesku na motivy stejnojmenné knihy Kurta Vonneguta. Fantastické představení. Pro mě naprosté zjevení. Navíc Vonneguta jsem v té době hltal plnými doušky. Dále pak Česká soda atd. Prostě je mi sympatický a přišlo mi, že ve spojení s Topolem by to mohlo fungovat.

Takže lokálkou na Soumarák (Soumarský Most) a přes rašeliniště, kolem Teplé Vltavy pěšky zpátky domů. Pouštím první kapitolu… Po chvíli zjišťuju, že abych si příběh užil, musím se na něj soustředit naplno a zcela se oprostit od skutečnosti, že jdu. Musím přestat vnímat okolí. Z procházky se stává robotický pochod. V tomto případě mi to nevadí. Trasu jdu již po několikáté, jdu ji především ze zdravotních důvodů – abych se trochu hýbal – a okolí znám velmi dobře. Ovšem jít neznámou krajinou, knihu bych poslouchat nedokázal.

Po druhé si Citlivého člověka pouštím ve vlaku. Do příběhu malinko proniká hluk samotné jízdy – klapot kol, syčení, pípaní a odfukování. Prostě zvuky, které moderní vlak vydává. Ale to dokážu postupně do příběhu integrovat a nevadí mi to. Pak usínám. Trhnu sebou společně se zastavujícím vlakem. Čtvrtníček stále cosi mele, ale vůbec netuším, kolik jsem toho zaspal. Vracím se tedy na kapitolu, kterou jsem začal. Usínám pravděpodobně v příběhu o něco dál. A spím pravděpodobně o něco déle. Takže ne. Ve vlaku audioknihu prostě nedám. Možná se zásobit pár plechovkami energy drinků, nebo si vzít objemnou termosku dobré sladké kávy. Ale nevím, co by na to řekl můj vysoký tlak…

Ta samá zkušenost s audioknihou, puštěnou večer v posteli, před spaním. Výborná ukolébavka. Z příběhu ale nevím nic. Vanu jsem raději nezkusil. Bál jsem se, že bych usnul a utopil se.

Knihu jsem nakonec po kouskách doposlechl, ale žádný extra „čtenářský“ zážitek to nebyl. A to přesto, že se mi interpretace Petra Čtvrtníčka velmi líbila. K příběhu, který je tak trochu bláznivou groteskou, sedí naprosto skvěle. Knihu samotnou už se mi číst nechce, protože jsem ji přeci jen naposlouchal. Možná se k ní vrátím za pár let a pak si ji opravdu užiji.

Jediné, co bych k audioknihám ještě chtěl říct, je taková drobná moralita. S názorem, že co je na internetu, je zadarmo, že stahování není krádež, se setkávám ve svém okolí ve velké míře. Topol knihu psal skoro pět let. Nakladatel knihu připravil a vydal s nemalými náklady. Čtvrtníček a tým Českého rozhlasu knihu natáčeli dvanáct dní po čtyřech hodinách. A pak veškerou tuto práci někdo za pár vteřin nahraje na ulož.to, nebo kamkoliv jinam. A někdo jiný si to za pár vteřin stáhne. Zadarmo. Inu tak…

02 – Szpuk, Roman – A zavaž si tkaničky

Anotace: V souboru deníkových záznamů A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské krajině a přírodě, pozoruje dění v okolí a zachycuje drobné každodenní příběhy. Podobně jako ve své předchozí knize Chraplavé chorály (Stehlík, 2013), která byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, i zde naplno odkrývá nevšední niterný pohled na svět. Bohatým jazykem rozvíjí klasické literární postupy, jakými jsou deníkové záznamy či básně v próze.

Tulák Szpuk v sobě nezapře romantického rozervance a citlivého básníka. Skrze výtvarné, hudební, teologické i meteorologické termíny reflektuje silné okamžiky v divoké přírodě, kam vyráží v jakémkoliv počasí a roční době. Zaměřuje se na tišší a hlubší stránku lidského bytí. Básníka (vypravěče) provází celou knihou nejčastěji dítě (Dominik) a blázen (Zdeněk). Děj se odehrává převážně ve Vimperku a okolí, na meteorologické stanici Churáňov a v Teplicích.

Tuto knihu jsem už tolikrát prolistoval. Tu a tam něco přečetl. Pak odložil. Mezitím se s Romanem několikrát potkal. Ne, nejsme přátelé. Jen známí, co se tu a tam potkají na stejné akci. Oba na Šumavě cizí, oba Severočeši. On z Teplic, já z Mostu. Ovšem naše světy se naprosto míjejí. On nejlepší básník současné Šumavy. Já bezvýznamný čtenář…

Kdysi jsme vedli krátkou řeč. Přes sociální sítě. Já měl v hlavě jistý drobný projekt, on mi posílal nějaká svá haiku. A já si na ně vzpomněl právě při čtení této knihy. A také jsem měl v hlavě Romanovu zálibu fotit camerou obscurou. Ty texty totiž připomínají oboje. Drobné záblesky světa, které se prosvítily nepatrným otvorem do jeho mysli. Černobílé. Rozmazané. Převrácené. Dojemné. Volající. Burcující. Ale i klidné. Odevzdané. Kousky všednosti, které takto zobrazené nabývají zcela nevšedních podob. Střípky kaleidoskopu. Krasohled, kterým Roman točí a vytváří tak nádherné mandaly. Jejich tvar trvá vteřinu. Vzápětí jsou rozmetány. Nahrazeny novými obrazy A přesto každá ta neobvyklá letmá geometrie dokáže přeskupit mou mysl, přeladit jí na jinou vlnu. Dokáže jí rozeznít. Rozvibrovat. Ponořit se do jeho obrazů bývá bolestné. Ty obrazy svět adorují a zároveň nemilosrdně obviňují. Je v nich pokora věřícího člověka, ale také nespokojenost bojovníka za nikdy nenalezenou spravedlnost.

Myslím, že bylo dobře, že jsem si knihu nechal takříkajíc „na později“. Mezitím jsem koukl na dva dokumenty, kde Roman mluví o sobě o své práci, o Šumavě. A hlavně jsem si přečetl rozhovor, který vyšel nedávno v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Všechny ty informace se propojily a můj zážitek ze čtení byl daleko intenzivnější.

03 – Ferrante, Elena – Geniální přítelkyně: Díl první

Anotace: Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize).

Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí.

Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

04 – Ferrante, Elena – Geniální přítelkyně 2 – Příběh nového jména

Anotace: Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí…

Příběh nového jména zachycuje dobu mládí obou hrdinek a soustřeďuje se na objevování jejich vlastní sexuality, slasti a bolesti, jež jsou s ní spjaty, a také na nesnadnou situaci „geniálních“, svobodomyslných a zároveň po lásce toužících dívek ve světě neapolských mužů, pro které milovat znamená především vlastnit. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie po letech fašismu a války konečně probouzí k životu, hospodářsky se rozvíjí, podporuje obchod a podnikání, ale taky bezskrupulózní dravost, poznává zábavu a hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí, camorristé Solarovi se stávají neomezenými vládci periferní čtvrti, ale jejich ambice sahají daleko za její hranice…

A Elena s Lilou prožívají osudové horké léto na Ischii, které jim oběma vnese do života cit, vášeň a spoustu bolesti, s níž se budou moci vyrovnat jedině pomocí psaného slova. Psaní jako terapie, jako hledání řádu, jako způsob oživování i umrtvování skutečnosti dostává v jejich příběhu a osudu stále větší prostor a upřímná výpověď o ženském přátelství opět strhne čtenáře svou hloubkou a intenzitou.

05 – Ferrante, Elena – Geniální přítelkyně 3 – Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou

Anotace: Z geniálních přítelkyň Eleny a Lily se staly mladé ženy. Zdá se, že se jejich cesty definitivně rozcházejí. Elena se stěhuje do Florencie, kde chce budovat spisovatelskou kariéru, Lila zůstává v bídě neapolské periferie.

Po opojení svobodou a prosperitou báječných šedesátých let přichází jako drsné vystřízlivění „olověná“ léta sedmdesátá, kdy je Itálie zmítaná teroristickými útoky pravicových i levicových extremistů, prostředí univerzit i kulturních institucí se politizuje, vykřikují se zde hesla o nutnosti třídního boje, studenti i intelektuálové se angažují, ale podmínky dělníků, zejména v Kampánii sužované camorristickými klany, se nijak nelepší. Elena by ráda žila revolučním kvasem, ale dokáže dát svému životu náboj a směr sama bez Lily? Lze přátelství udržovat jen „po telefonu“, nebo je lepší pouto mezi hlasy bez těla utnout?

Za příběhem Eleny, která před Neapolí utíká a neuvědomuje si, že si ji nese v sobě, a Lily, která v ní setrvává, protože ví, že nejtěžší je utéct sám před sebou, se i nadále roztáčí sugestivní kaleidoskop životů obyvatel jejich rodné čtvrti, propletenec lásek, křivd, nevraživosti, žárlivosti, věrnosti i zrady.

Právě vychází závěrečný – čtvrtý – díl této vychvalované knihy. To je pro mě čas pustit se do čtení. Jednotlivé díly na sebe navazují opravdu těsně. Nedokážu si představit, že bych po každém díle čekal třeba jen dva tři měsíce. Už bych byl v myšlenkách zcela v jiných světech…

S manželkou vedeme průběžně dialog o tom, co nás spojuje a co rozděluje. Hypoteticky samozřejmě. Ono známé rčení „ protiklady se přitahují“ v našem případě platí téměř dokonale. Tak například ona by chtěla žít v Itálii. Já ve Švýcarsku. Větší protiklad byste marně hledali…  Tak trochu to přikládám tomu, že má žena má v sobě zhruba tři litry pravé italské krve, kterou dostala v kalábrijské nemocnici v Melito Porto Santo, když téměř vykrvácela při těžkém potratu dvojčat. Tehdy – po návratu z nepodařené dovolené (více ZDE) – na ní přišly podivuhodné choutky, které nás přivedly k zamyšlení, že musí být něco pravdy na teorii, že krev je jakýmsi nosičem duše. Začala mít chuť na víno (nikdy nepila), na doutníky (nikdy nekouřila), a ač celoživotně bez řidičáku, začala projevovat touhu řídit auto. O dalších projevech pomlčím, protože byste nás měli za blázny…

Kdysi mi jeden Ital při debatě ve vlaku řekl – „Do Kalábrie? Proč? Vždyť od Říma dolů je už Afrika!“ Naše tehdejší první zastavení bylo právě v Neapoli. A já měl tendenci mu dát za pravdu. Vidět Neapol a zemřít? Ale toto rčení nevzniklo z toho, že je Neapol krásná, ale z toho, že námořníci vozili do Neapole syfilis a protože se nedal ještě léčit, tak lidi umírali. Takže viděli Neapol a zemřeli. Než jsme došli do centra, obtěžovalo moji ženu několik mužů bez ohledu na mou maličkost. Chvíli nás dokonce pronásledovalo auto plné mladých bohabojných chlapců, kteří halekali, pískali a obšťastňovali mou ženu oplzlými gesty. Nepřál jsem si, aby umřeli, ale přál jsem si alespoň na chvíli mít nějakou tu supervlastnost alá Superman nebo Batman, ne vlastně alá Joker, a všem těm chlapům řádně nabančit. Itálie nikdy více. Říkal jsem si. Aby toho nebylo málo tak centrum Neapole bylo plné carabinieri, památky zavřené, prostě takový typický jihoitalský bordýlek. K Itálii, zejména té jižní, jsem si nakonec cestu našel. Ale žít bych chtěl ve Švýcarsku. To platí… 🙂

První díl Geniální přítelkyně se dotkl čehosi hluboko ve mně. Příběh si našel cestu do hlubin mé mysli, kam běžně nechodím. A dotek to byl intenzivní. Dokázal brnknout na struny dávno ztuhlé. Znovu na ně zahrát. Ta melodie ve mně silně rezonovala. Dotkl se všech mých vzpomínek na tento kousek Itálie. Kniha mě vtáhla do svého světa, do svého příběhu, do umolousané neapolské čtvrti, na špinavý dvorek před zanedbaný činžák, z jehož oken se line vůně levného jídla, cigaret, alkoholu. Cítím v sobě vztek. Touhu bojovat za spravedlnost, za čest. Touhu odčinit všechny křivdy. Vstoupit třeba do Rudých brigád a zatnout tipec všem Solarům na světě. První díl se dotkl čehosi temného ve mně. Ale vlastně – je to temné? Ne. Není. O tom, že se jedná o temnou touhu, se nás snaží celá staletí přesvědčit právě ti, co skutečně na temné straně stojí. Takže – ať mě provází Síla. Vzhůru do Neapole. Rytíři Jedi všech Vesmírů, spojte se… No dobrá… Nechal jsem se unést… První díl je prostě strhující. A tak jsem se těšil na pokračování…

Druhý díl je stále skvělý, čtivý. Ale hluboký dotek už se nekoná. Příběh začíná být trochu moc „holčičí“. A ten třetí dokonce malinko „feministický“. Nemyslím to nikterak pejorativně. Postavení ženy ve společnosti je téma, o kterém je nutné mluvit. Ale trochu mě znervózňuje ono „ženské“ něco jiného si myslet, něco jiného říkat a úplně něco jiného dělat. A bohužel ve světle nedávných událostí v mém životě mě dokonce irituje sama hlavní hrdinka Elena. Inu tomu už tak bývá. Že do knižních příběhů si promítáme ty své, reálné. Protřepat, a klidně i zamíchat. A pak máme tendenci se s postavami buď ztotožňovat, nebo je naopak odsuzovat, nebo i nenávidět. Zejména, jedná-li se o knihu tak dobře napsanou a o příběh tak fascinující, jako je Geniální přítelkyně. Takže momentálně jsem na Lenù trochu nazlobený a čtvrtý díl – snad i trochu z chlapské sounáležitosti – odkládám na neurčito…

06 – Markvart, Jiří – Pražská buzna

Anotace: Od coming outu až po krizi středního věku zažije průměrný gay spoustu věcí, o kterých si myslí, jak jsou jedinečné, ale ve skutečnosti si jimi projde prakticky každý – od krále gay barů až po nepřiznaného kluka z vesnice. Jinak to neměl ani Milan, který si celých patnáct let nahodile vedl deník, abyste mu mohli alespoň naoko závidět. A to bez ohledu na to, jestli jste gay, lesba nebo třeba i heterosexuál. V takovém případě je pro vás v knize přichystán i přehled toho, co byste jako začínající buzna měli vědět, pro případ, že by vás konvenční heterosexuální život začal nudit.

„Jsem teplej a žiju v Praze. A přišlo mi to natolik důležitý, že jsem o tom musel napsat knihu.“ – Pražská buzna je debutem Jiřího Markvarta, který si jako každý správný gay buduje kariéru v reklamě. V roce 2015 psal stejnojmenný blog, který se během několika měsíců vyhoupl na místo jednoho z nejúspěšnějších českých queer blogů vůbec. Čtenáře si získal zobrazováním notoricky známých životních situací s velkorysým nadhledem i svým nevybíravým smyslem pro humor. Bez ohledu na vaši orientaci vás bude čtení Pražské buzny bavit. Možná i trochu urážet, ale rozhodně víc bavit.

Když už jsme u té „chlapské“ sounáležitosti… Jeden můj dobrý kamarád je buzna. Osobně mu říkám Velkej Buzna. A on mě občas počastuje nějakým tím buznovským dárkem. Naposledy třeba knihou Pražskej buzna. K padesátinám. Předpokládám, že ho k tomu inspirovala věta z anotace: v knize je přichystán i přehled toho, co byste jako začínající buzna měli vědět, pro případ, že by vás konvenční heterosexuální život začal nudit. On totiž, coby neúnavný apoštol homosexuality, hlásá, že teplý jsou všichni chlapi, jenom někteří to ještě neví. I já zatím žiju v blažené nevědomosti…

Jo – říkat buznám buzna je prý v poho. Píše se to v té knize… Napsal jí buzna. Jak jinak…

Chvíli jsem váhal, zda knihu do čtenářského deníčku vůbec zařadit. Zda se k tomu, že jsem ji četl vůbec přiznat. Zejména když jsem v recenzích našel perličky typu – skvělá kniha pro fandy teplého čtení – knížka jim poslouží i pro seznamování na veřejnosti (protože, upřímně, když v šalině – pro Pražáky v tramvaji – někdo drží knihu s názvem Pražská buzna, je dost pravděpodobné, že nebude úplně hetero). Aha…?! Knihu jsem tedy raději četl pouze doma, abych náhodou někde na veřejnosti nevzbuzoval plané naděje… A nakonec jsem se dobře pobavil. Takové příjemné odlehčení od veškeré té seriózní neapolské tíhy.

Je nutné říct, že to skutečně není čtení pro každého. Nahlédnout do toho pražského buzince je pro neznalého trochu zjevení. Tipoval bych, že pokud si ji přečte nějaký mladý hledač sama sebe, žijící kdesi na maloměstě, nebo nedej Bože na vsi, tak si svůj coming out rozhodně na dlouho rozmyslí… Kniha je opravdu velmi vtipná. Ovšem docela sžíravě. Nemilosrdně. Tak nějak hodně… pražsky.

Tak jsem to tedy přečetl, chvílemi se smál nahlas, a co si budeme povídat – v hetero světě to vlastně zas tak moc jinak nefunguje… 🙂

Ostatně – proti „babymetalu“ je nějakej pražskej jouda slabej vodvar. S něčím takovým můžou přijít jedině „japanci“. Jo, to je přesně ten podivuhodný ostrov, kde jste si ještě donedávna venku na ulici, v automatu, mohli namísto kávy koupit použité dívčí kalhotky…

Shortlink: