Čtení na měsíc květen – červen 2020

Pozdní jaro a čerstvé léto… Máj, lásky čas… Konec pandemie, začátek… čeho vlastně? Můj život začal psát další novou kapitolu, která je – zdánlivě absurdní. Vše je ale ještě příliš čerstvé na to, aby to mohl člověk uchopit a něco o tom napsat. Nechám to plynout a uvidím, zda nakonec bude vůbec o čem psát. Jako čtenář se častokrát nad dějovými zvraty, veletoči a vrtochy osudů literárních postav pousměji, občas nevěřícně zakroutím hlavou, a někdy jen žasnu, co to kterého autora napadlo. Ale ruku na srdce – realita je vlastně občas ještě nevyzpytatelnější… A tak je můj pozdně jarní a čerstvě letní deníček vlastně také plný absurdit…

P. S.

Zmíněná nová kapitola mého života skončila dříve, než vůbec stihla začít. Má bývalá žena, která se minulý rok z bývalé stala opět jarně mou, tu samou absurditu zopakovala i letos. A já jí opět a zcela absurdně skočil na špek – neboli oslepen vidinou rodiny a opětovně opětované lásky, jsem letošní pozdní jaro do třetice učinil svou bývalou ženu svou, aby se stala po týdnu již navěky věků ženou bývalou… Howgh

A tohle sem prostě patří jako šerbel na riť… protože i já semtam lemtam a už od jarního sání cítím, že se blíží psychopat…

01 – Dostojevskij, Fjodor Michajlovič – Zločin a trest

Nakladatel Academia (2004) – Anotace: Děj se odehrává v Petrohradě ve druhé polovině 19. století. Hlavní hrdina student Rodion Romanovič Raskolnikov je velmi chudý a právě z nedostatku peněz je nucen odejít ze studií. Rodion žije v zatuchlém pronajatém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale přesto nemá zájem si najít nějakou poctivou práci. Aby dokončil školu, chce se jeho sestra provdat za bezcharakterního boháče Lužina. Rodion je zásadně proti a sestře sňatek rozmluví. Rodina napadají hrůzné myšlenky, jak lehce přijít k penězům…

Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní?

Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole.  Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu…

Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček (viz zde) z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení…  I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní J

O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…

Tak tohle… protože mě to fakt zcela absurdně baví… a protože se mi fakt líbí ta holka… Nádherně ruské a vesele absurdní… 🙂

02 – Fuks, Ladislav – Myši Natálie Mooshabrové

Nakladatel Odeon (2004 /1. vydání originálu: 1970) – Anotace: V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.

Zvláštní. Jako bych v té knize plné groteskní zloby a beznaděje cítil právě… Dostojevského. A pak jsem si také při čtení vzpomněl na Llosu a jeho kolovrátkového Pantaleóna. A taky mi do hlavy pořád lezla ta stará paní z Kulovýho blesku: „Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněla, že jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep. Máte sklep?“ Zpočátku jsem se tetelil blahem z takové pěkné absurdity, ale pak mě to čím dál víc nudilo. Knihu jsem spíše dolistoval, nežli dočetl…

Protože Bůh nechce, abys zabíjel…

Drifting through loss
We escape from the cost of the pain
The healing through years
So obscured by the tears and the strain…

03 – Dvořák, Otomar – Lásky princezen kuronských: Dramatické osudy Kateřiny Zaháňské a jejích sester

Nakladatel MOBA (2011) – Anotace: Život vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské byl však podivuhodně propleten s osudy dalších sester: Pauliny, Johany a nevlastní Dorky. Čtveřice dívek se pro své nespoutané a mnohdy velmi provokativní chování stala hrdinkami dobových skandálů, osobnostmi, o nichž se mluvilo po celé Evropě a o nichž psal na prvních stránkách tehdejší bulvární tisk. Kancléř Metternich, generál Windischgrätz či ministr Talleyrand patřili k jejich milencům; v zámku Ratibořice se dokonce rozhodlo o Napoleonově pádu. V pozadí hektického, v téměř filmových obrazech zachyceného dění ucítíme atmosféru dobového romantismu, která vydechovala ze starých zřícenin, bizarních krajin, z veršů básníků posedlých smrtí a z nočního zpěvu šílené Viktorky…

Už předchozí kniha Otomara Dvořáka – Vřeteno osudu – mě uchvátila. Nejsem milovníkem historického románu. Ba dokonce se těmto knihám programově vyhýbám. Mám raději sci-fi a kyberpunk a … prostě cokoliv jiného. Snad proto, že jsou – podobně jako knihy o druhé světové válce (a to jsou vlastně taktéž historické romány a literatura o historii, že…) – tolikrát omleté, přepsané, opsané, neustále a dokola psané… Nebaví mě. Ale pár výjimek se samozřejmě najde. Třeba právě knihy od Otomara Dvořáka.

 Je tomu pár let, co jsem byl účastníkem a (se svým nakladatelstvím) částečně i spolupořadatelem jedné velmi povedené akce: knihovnického vlaku. Železnice a literatura. Dvě věci, které zcela zásadně ovlivňují můj život. Povedená věc z „dílny“ prachatické knihovny. Tehdy jsme pozvali několik českých autorů, svezli je vlakem po Šumavě a pak si na česko-bavorském pomezí uspořádali mezinárodní literární happening. A v rámci jednoho ročníku byl pozván i Otomar Dvořák. Tipuji, že jeho účast navrhla nějaká milovnice historických románů z řad knihovnic. Dodnes si pamatuji tu rozpačitou náladu z jeho přednášky o lesních strašidlech – o honu na bludičky v údolí šumavské říčky Křemelná… To všeobecné překvapení a ten jemně zakrytý a nevyřčený verdikt o nějakém pošukovi byl vskutku zábavný…  Mě podobné věci baví a zajímají. A tak jsem s panem Dvořákem prohodil pár slov a předsevzal si, že si přečtu nějaké jeho knihy. Do té doby jsem o žádných nevěděl.

Pár věcí o věcech magických, divných, nevyřčených, tajemných ba až bláznivých jsem si pak skutečně přečetl. No a pak také – již zmiňovaný historický román o Erbenovi. Skvěle napsané. Dvořákův styl psaní mi je prostě blízký. Nad některými jeho větami hýkám nadšením. A navíc – vždy v jeho knihách najdu to, co zrovna potřebuji. V knize o princeznách kuronských jsem třeba našel odpověď na otázku, která mi v hlavě šrotuje zhruba rok. Protože když se trochu zajímáte o věci mezi nebem a zemí, tak jistě víte, že na vaše otázky – myslím ty důležité, které se týkají vaší osobnosti, vašeho partnerství, práce a podobně – je vám povětšinou poslána odpověď. Jde jen o to, tu odpověď zachytit. Protože se může skrývat kdekoliv a může přijít v různých formách. A pokud za tím – jako realisté – nechcete hledat nic tajemného, tak jde prostě o to, že někdy se zcela nečekaně (náhodně) objeví poslední dílek puzzle a umožní vám konečně poskládat obraz toho, co vám nedokončené vrtá v hlavě…

Kniha mě opět velmi bavila. Musím říct, že styl, způsob, pojetí – prostě vše – mi lahodí. Nejde jen o dokonalou znalost historických událostí, o skvělou interpretaci politického pozadí, a o precizně vystihnuté charakteristiky jednotlivých postav. Myslím, že právě díky Dvořákově zálibě ve věcech tajemných a magických je jeho vyprávění posunuto o další stupínek výše. Že právě díky tomu dokáže vytvářet podmanivé nálady, složité kompozice a tajuplné obrazy lidí, přírody, architektury, krajiny… Právě díky těmto hlubokým znalostem dokáže celé té knize, která by mohla být jen jednou z dalších podobných povídaček o historii, dát daleko větší a hlubší rozměr.

Celý děj se tu a tam proplétá s další českou klasikou – Babičkou Boženy Němcové. Přiznávám – já jí nikdy nečetl. Tak notoricky známá věc, tolikrát z ní člověk cituje oblíbené memy. Viktorka u splavu… Šukala po světnici, Sultán a Tyrl… Chytrá hospodyňka pro pětník i přes plot skočí… Kdo by to neznal, a přesto… přesto všechno jsem jí nikdy nečetl. Snad právě proto, že nám jí ve škole nutili… Možná proto, že mám pocit „jako“ bych jí už četl. Nevím. Ihned po přečtení Dvořákovo knihy jsem si řekl, že tentokrát už musím… Ale předsevzetí se rozplynulo v letním čase a v nenáročných detektivkách…

Protože historie člověčí je plná absurdit…

04 – Lapena, Shari – Manželé odvedle

Nakladatel Knižní klub (2017) – Anotace: Nikdy nevíte, co se děje na opačné straně zdi. Vaše sousedka nechce, abyste vzali své šestiměsíční dítě na slavnostní večeři. Nic osobního, ale rušilo by pláčem. Váš manžel prohlásí, že to nevadí. Bydlíme přece hned vedle. Zapneme dětskou chůvičku a každou půl hodinu ho přijdeme zkontrolovat. Vaše dcerka spala, když jste ji viděli naposledy. Teď stoupáte po schodech do svého mrtvolně tichého domu a vaše nejhorší noční můry se naplnily. Je pryč. Nikdy předtím u vás nebyla policie. Teď prohlížejí celý váš dům a kdoví, co tam všechno najdou…

Když jsem nakoukl do hodnocení čtenářů na stránkách „databáze knih“, byl jsem docela překvapený. Jsem zvyklý, že se můj vkus často míjí s většinou. Ale tady to bylo něco jiného. Tak za prvé mě vlastně pobavil názor, že se jedná o „thriller pro začátečníky“. Ten terminus technicus se opakoval několikrát a docela mě iritoval. Kdo je to: čtenářský začátečník? Co si pod tím tito recenzenti představují? Přispěvatelé nebývají vždy originální. Opisování a používání frází z předchozích hodnocení je vcelku běžné. A tak jsem pátral, kde a jak to začalo. Aha. Našel jsem to – v malinko jiné verzi: vhodné pro čtenáře, který začíná číst thrillery… Aha… A co tím básník chce říct? Dá se nějak obecně definovat, kdy začíná člověk číst thrillery? A proč zrovna tato kniha je vhodná pro někoho, kdo ještě thriller nečetl? Jako, že je příliš jednoduchá? Nebo že je ten thriller jen takový… slabý? No nic – nebudu to dále pitvat. Myslím, že zrovna toto hodnocení je vcelku nesmyslné, a že to byl spíše jen pokus, jak rádoby korektně o knize říct, že někoho nebavila. Mě bavila. Je čtivá. Příběh se v ní pomalu rozbíhá a rozplétá, aby došel do možná očekávaného, ale přesto vcelku ucházejícího závěru. Ostatně – okolo poslední kapitoly se na databázi objevil další drobný čtenářský mem. Co že to jako bylo? Divné zakončení, Zbytečný konec atd, atd… Mě to naopak přišlo jako povedený fórek na konec.

A teď se dostávám k tomu, co mě překvapilo za druhé. V několika opakováních se objevil názor: vhodné jako oddechové čtení pro ženy. Aha… Opravdu ženy oddechují u příběhů, ve kterém jde o únos batolete? Možná ano… Netuším. Jakého pohlaví byl první přispěvatel nelze určit. Přezdívky jsou většinou nejednoznačné. Možná to byl muž, který se takovýmto způsobem pokusil vyjádřit, že knížka, kterou napsala žena, je tak dobrá akorát pro ženu. Možná to napsala žena, která má vyšší intelektuální ambice. Opět nevím. Jsem muž a u knihy jsem si dobře odpočinul. Nebo lépe řečeno – odreagoval se. Přišel na jiné myšlenky. Řešil jiné problémy, nežli ty své… Přestože to bylo sice řekněme čtení nenáročné, bylo to dobře napsané, a dokázalo to udržet mou pozornost. A o to přeci jde…

Chápu, že zabývat se komentáři na sociálních sítích je svým způsobem nesmyslné. Ostatně – sporné jsou jakékoliv recenze jakéhokoliv uměleckého díla, protože umění působí na každého jinak. A tomu absolutně správnému umělci by mělo přeci být absolutně jedno, zda jeho dílo někoho osloví. Tedy pokud ho to umění neživí, že… Jak absurdní…

05 – Lapena, Shari – Někdo cizí v domě

Nakladatel Knižní klub (2018) – Anotace: V téhle útulné čtvrti spokojených domovů zůstávají nebezpečné lži uzavřeny za dveřmi… Shari Lapena, autorka thrilleru roku 2017 Manželé odvedle, přichází s dalším rodinným dramatem plným tajemství a nečekaných zvratů, které nikdy nepřestanou překvapovat. Karen a Tom Kruppovi jsou šťastní – vzali se teprve nedávno a vlastní nádherný dům poblíž New Yorku. Jednoho dne se Tom vrátí domů a zjistí, že Karen zmizela – její auto je pryč a zdá se, že odjela ve spěchu. Nevzala si dokonce ani kabelku, telefon, doklady. Krátce nato se Tom dozví, že Karen měla nehodu a leží v nemocnici s otřesem mozku a ztrátou paměti. Po čase se Karen, odhodlaná vyléčit se a zapomenout, vrací s Tomem domů. Ale zdá se, že se tam něco změnilo. Něco není v pořádku. Někdo tam byl. Někdo cizí. Jenže v tomhle domě je každý cizí. Každý má něco, co by podle něj mělo zůstat skryto. Něco, kvůli čemu by raději vraždil, jen aby si to mohl nechat pro sebe…

06 – Lapena, Shari – Jeden z nás

Nakladatel Kalibr (2020) – Anotace: Nový strhující psychothriller z pera bestselleristky Shari Lapeny, mistryně nečekaných zvratů. Udržet tajemství mezi sousedy, kde každý každého zná, může být těžké. Vražedně těžké… Ovzduší na poklidném newyorském předměstí, kde jsou k sobě všichni milí a vstřícní, rozvíří anonymní dopis zanechaný v jednom z domů. „Omlouvám se. Můj syn se k vám nedávno vloupal. A nejen k vám.“ Čí je to syn? A co mohl odhalit? Dohady a podezření na sebe nenechají dlouho čekat. Pak je však jedna z místních žen nalezena mrtvá – a tento objev strhne lavinu napětí. Kdo ji zabil? Kdo ví víc, než říká? A mohl to být opravdu jeden z nás?

Další dvě knihy jsou srovnatelné s tou první. Stejný model, jen jiné kulisy. Někdy malinko překombinované, ale stále čtivé.

07 – Lapena, Shari – Nevítaný host

Nakladatel Kalibr (2019) – Anotace: Do odlehlého venkovského hotelu přijíždí na zimní víkend několik hostů: Gwen a její kamarádka Riley, páry Ian a Lauren, Matthew a Dana, Beverly a Henry, proslulý obhájce David a staropanenská spisovatelka Candice. Poté, co dorazí, udeří sněhová bouře, která odstřihne hotel od elektřiny i veškerého kontaktu s vnějším světem. A hned první noc dojde k tragické nehodě: Dana spadne ze schodů a zabije se. Byl to ale nezaviněný pád? Atmosféra houstne, baterie mobilů se pomalu vybíjejí a nedůvěra mezi hosty přechází v paranoiu – další smrt na sebe totiž nenechá dlouho čekat, a tentokrát už je to nepochybně vražda… Inspirace klasickými detektivkami, plíživé sílící napětí a hororové vyústění…

U této knihy jsem malinko zaváhal. Bavila mě ze všech nejméně. Najednou tu máme pokus o klasickou detektivku alá Agáta, nebo Sherlock. Možná trochu King a jeho Overloock… Hory, sněhová bouře, osamělý hotel, žádný signál, bez elektřiny… Následuje klasická vyvražďovačka dle klasického scénáře. Malinko nuda. Dočetl jsem to, rozuzlení je nakonec vlastně také trochu nudné. Tak uvidíme, s čím přijde Shari Lapena příště.

Tak tohle, protože co může být absurdnějšího než japonská „zombie“ metalová kapela, kde se sejdou Lenon coby samuraj v důchodu, upír s Nosferatu a Elvis… Ovšem – kdyby člověk neviděl ten absurdní klip, tak by to byl vlastně docela dobrej bigboš… 🙂

08 – Minier, Bernard – Na okraji propasti

Nakladatel XYZ (2020) – Anotace: Mladá Francouzka Moira pracuje v oblasti nových technologií. Když se kvůli vývoji nového softwaru ocitne v hongkongském digitálním gigantu Ming, má pocit, že ji někdo stále sleduje. Mezi zaměstnanci firmy rychle narůstá počet násilných úmrtí a Moira zjišťuje, že svoboda pod taktovkou algoritmů je pouze krutá iluze. Znepokojující thriller o zneužívání moderních technologií ukazuje nejtemnější stránky digitálního světa. Není to dystopie – už se to děje.

Knihu jsem přečetl. S trochou úsilí. A přiznávám, že jsem dosti míst jen prolistoval. Pan autor se tak trochu „onanisticky“ ukájí dlouhými popisy všeho. Co se týče nových technologií a nové digitální éry tak v knize nenajdete nic závratně nového. I já jsem fanouškem Libanonce Taleba a Izraelce Harariho. A Minier inspiraci těmito pány neskrývá. Takže tu a tam máte pocit, že už jste všechno někde četli. Ale abych jen nehanil – i přes to všechno umí Minier vykouzlit zajímavé obrazy, umí navodit temnou atmosféru a dokáže tak vytvořit vcelku čtivý akční „biják“.

Big Data jako Bůh nové digitální doby. Všudypřítomný, všemocný, všeobjímající, vševědoucí, vševidoucí… Bůh nového náboženství. Dataismu…

Každý náš čin je součástí nezměrného Božího plánu, nová víra hlásá, že každé naše slovo i myšlenka jsou důležitou složku nekonečného toku dat. „Algoritmům také záleží na mých činech a mém přemýšlení, proto mě sledují,“ věří dataista, pro kterého by odpojení od toku znamenalo ztrátu smyslu života… ((Harari, Yuval Noah – Homo deus)

Skrze naše mobilní oltáříky je tento Bůh vždy po ruce. Hovořit s ním můžete prostřednictvím digitálních šamanů jako je Siri, Alexa a další… Bůh absolutní konzumace… Vlastně – smyslem velkých dat není pouhé tvoření cílené modlitby k oblíbeným věcem. Ne – smyslem velkých dat je vědět co ten který člověk chce ještě dřív, než to ví on… To tento nový digitální Bůh vám řekne, co si máte myslet, co si koupit, koho mít rád, koho volit…

Velká data objevují temnou stránku lidstva. Tu, kterou skrýváme, ale kterou bez obav a studu svěřujeme prostřednictvím rádoby anonymních přezdívek a profilů našemu velkému zpovědníkovi – internetu… Modlíme se skrze Facebook, Instagram, TikTok, Google… Modlíme se hluboce a nestoudně skrze dark weby. Hledáme modly na Tinderu… Jsme pokřtěni temnými digitálními vodami Amazonu… Prosíme, křičíme, pláčeme, nadáváme, nenávidíme… nakupujeme…  Nic si nenamlouvejme. Už se to dávno děje… Columbia Analitycs je jen drobná špička ledovce.

A tak Velký DataBůh nám velmi rád a dostatečně v předstihu zjeví (a dávno už zjevuje) i ta naše nejtajnější přání…

Protože Yo-landi žeru?… Mohl bys mi jí, milý Internete, poslat dnes večer do mé ložnice…?? #visser…si voko…

09 – Hilsenrath, Edgar – Fuck Amerika

Nakladatelství Plus (2011) – Anotace: Děj románu Fuck America. Doznání Jakoba Bronského sleduje úpornou snahu židovského imigranta přežít v New Yorku padesátých let. Do města snů se dostal jako displaced person, „osoba bez domova“ dlouho po konci druhé světové války. Jakob Bronský by teoreticky konečně mohl zahájit šťastnou etapu svého života, když tu předchozí překazil nástup fašismu v Evropě a transport do ghetta. Místo toho se ale pohybuje v neútěšném, krutém městě, obklopen bizarními bytostmi s podobně nevydařeným osudem, emigranty, kteří se pravidelně scházejí v sešlé kavárně, žebráky, bezdomovci a prostitutkami. S Bronským navíc není něco v pořádku, svůj klid nenalezne, dokud nedopíše román s názvem Honibrk. Vyrovnávat se se svojí minulostí, shánět občasné džoby, které umožní přežít, a zoufalý nedostatek sexu pronásledují Bronského na každém kroku. Fuck America představuje tu nejlepší tradici konverzačních románů, jež se nevyhýbají drsnému slovníku a obscénním situacím a přitom pojednávají závažná témata.

Tato kniha má na databázi knih tři hodnocení. Hodnoceno víceméně jako odpad. Jak už to tak většinou mám, můj zážitek z knihy je diametrálně jiný. Bavil jsem se až k pláči.

Knihu jsem otevřel zcela náhodou. Po několika stránkách jsem ucítil potřebu zjistit, kdo je vlastně pan autor. Pak se samozřejmě pár věcí ujasnilo a pár věcí se v mysli usadilo tam, kam bylo třeba. Někdy se dá číst bez jakéhokoliv kontextu. Někdy je ten kontext nutný. U této knihy je řekl bych – potřebný. Humor je to černočerný a vychutnat si ho jde daleko více s alespoň drobnou znalostí autorova životopisu. A jako chlap, který už přes rok žije sám, bez jasné vidiny vážného vztahu, dokážu ocenit onu úsměvně úpornou a de facto beznadějnou snahu o nalezení partnerky. Ano – chápu, že pro někoho může být ta kniha otravně sebelítostivá, sprostá a v konečném důsledku nudná. Jak už jsem řekl na začátku: bylo to veselé až k pláči

Protože …fuck Amerika… a protože se mi tenhle big jablečnej Absurdistán líbí…

10 – Greenwoodová, Bryn – Mezi krásou a ošklivostí

Nakladatel: Mladá fronta (2018) – Anotace: Osmiletá Wavy je neviditelná. Její matku plně zaměstnává braní drog a otce jejich výroba a prodej. Motorkář Kellen, který se vybourá nedaleko jejich domu, je tak od chvíle, kdy jí umřela babička, prvním člověkem, který si Wavy všímá. Možná je to o patnáct let starší vazoun s bohatým trestním rejstříkem, ale aspoň ji vidí. Muž, jehož si Wavyin otec najímá na špinavou práci, rozhodně není ten typ člověka, který má sklony zachraňovat jiné, dívčina nesmělá nabídka přátelství ovšem vyplní prázdnotu v jeho životě. Během dospívání je Wavyin vztah s Kellenem jediným světlým místem v brutálním světě feťáků a zhýralosti, v němž je nucena se pohybovat. Když ale její rodinu rozdělí tragédie, vstoupí jí do života teta, která se ji pokouší ochraňovat – a to, co Wavy připadalo krásné, se náhle pod drobnohledem vnějšího světa jeví jako ošklivé. Kellen možná není žádné neviňátko, představuje ovšem pevný bod ve Wavyině chaotickém životě. Teď už se dívka nemůže držet stranou, naopak musí začít bojovat – za Kellena, svého brášku i za sebe. Na malém městě však bohužel žádná tajemství nezůstanou skryta navěky…

Další náhodně otevřená kniha. Kdybych si přečetl anotaci, určitě bych tu knihu přeskočil. Ale ve čtečce mám ladem skladem nahráno pár mega knih z různých zdrojů. A tu a tam vytáhnu nějakou z klobouku jako ten kouzelník Pokustón. Někdy je to krásný bílý králíček, někdy bezzubý smradlavý tchoř. Inu… magie… Ze začátku jsem byl trochu odtažitý a neustále jsem měl prst na pomyslném tlačítku „backspace“. Ale pak jsem se začetl a byl mile překvapen.

První, co člověka napadne je Lolita. Ale Nabokov to opravdu není. Nesrovnávám literární nebo jinou kvalitu. Prostě se jedná o absolutně jiný příběh. Ano – stěžejní linka příběhu má vskutku lolitovský nádech. Ale všechna ostatní vlákna mají úplně jiné podhoubí, z absolutně jiného lesa…

Dost často přemýšlím nad tím, zda je jediné správné to, na čem se většinová společnost shodla a dohodla. Zejména ve vztahu k minoritním skupinám, kde jsou pravidla častokrát zcela odlišné a celé to společenství přesto žije bez větších problémů. V tomto příběhu je člověk neustále konfrontován: realita versus sen, pravidla versus svoboda, přijatelné versus neznámé, krásné versus ošklivé… Kdo vlastně je ten správný? Kdo má pravdu? Zachovala se většinová společnost dobře, když zcela ojedinělý případ posuzuje všeobecnými pravidly? Jsou ale výjimky správné?

Myslím, že většina čtenářů bude mít jasno a bude fandit netradičnímu přátelství a následně lásce. Ale budou stejně shovívaví a chápaví v reálném světě? Většina čtenářů jistě odsoudí zmatený, ale důsledný pokus o ochranu malé Wavy. Ale vždyť všichni se jen víceméně snaží dodržet obecně uznávaná pravidla. Takže jsme opět u otázky: jsou tedy tato pravidla správná?

Jednoduchá odpověď na tuto otázku pravděpodobně neexistuje. Společnost a její pravidla se prostě neustále mění. Tvarují se možná právě díky podobným příběhům. Možná. Jako otec tří dcer se dokážu vcítit do strachu a odporu Waviny tety. Jako člověk obecně se naopak dokážu dojmout netradičním příběhem a láskou. Ale jsem připraven změnit pravidla? Sám v sobě a následně ve společnosti? Jako člověk rozhodně. Jako otec rozhodně ne. A tak jsme zase na začátku…, že…

11 – Gamboa, Santiago – Nekropolis

Nakladatelství Host (2012) – Anotace: Na kongres biografů v Jeruzalémě přijíždí spisovatel. Mezi účastníky kongresu je celá galerie lidských typů: francouzský životopisec a obchodník s knihami Edgar Miret Supervielle, italská pornoherečka Sabina Vedovelliová, kolumbijský podnikatel Mojžíš Kaplan… A především José Maturana. Maturana je bývalý evangelický kněz, ale také trestanec závislý na drogách, který svým barvitým jazykem z nejtemnějších uliček podsvětí vypráví příběh svého zachránce — charismatického mesiáše z Miami. Pár hodin poté, co Maturana vystoupí na kongresu, je nalezen mrtvý ve svém hotelovém pokoji. Na první pohled vše nasvědčuje tomu, že se jedná o sebevraždu, ale nic není tak jasné, jak se zdá. Kdo byl doopravdy José Maturana? Výstřední životní příběhy účastníků kongresu tvoří dohromady jakýsi moderní Dekameron. Zarážejí i samotného protagonistu tohoto podivuhodného románu, ve kterém se snoubí to nejlepší z Bolaña s představivostí Santiaga Gamboy. Nekropolis je vyprávění překypující energií.

Nedočteno. První příběh mě bavil a pobavil. Celkem. Ale vadila mi ta úporná snaha předvést čtenáři, co všechno vím, co všechno jsem přečetl, kde všude jsem byl, co znám a co vím ještě lépe. Brouk Pytlík z Kolumbie. Taková otravná literární ekvilibristika. Druhý příběh je o šachistech a to už jsem nedal. Příští byl, počítám, o kvantové fyzice. A ten další o zevrubných dějinách vesmíru.

Sorry jako…

A vojíne Kefalíne: čo že je to vlastně oné… to absurdné…?

Shortlink: