Čtení na měsíc – leden 2017

S psaním knih to bývá jako s vařením. Manželka celé dopoledne šuká po kuchyni, peče, smaží, válí těsto, šoulá ho, odpaluje, vypaluje, flambuje, krájí vše co má po ruce, strouhá, loupe, míchá a ochutnává. Výsledek nandá – plna očekávání – na talíř a sleduje, jak se laskavě šouráme do její svatyně. Jedna z dcer do toho dvakrát rýpne, protočí oči a prohodí: už zase brambory? Druhá do toho rýpne třikrát a prohlásí, že hubne. Synátor na to kouká nedůvěřivě a ptá se: a mami, tohle opravdu normálně jím? Já ve chvilce nesoustředění jídlo pochválím: výborný, ale máma to dělala jinak. Tuto poznámku manželka opravdu miluje. Posbírá talíře a práskne s nimi do dřezu. Večeři máte v kuchařce na straně 64… a práskne dveřmi do ložnice. Tiše pláče do peřin.

Spisovatel píše knihu měsíce, ba i roky. Hledá, studuje, vymýšlí, dělá důkladné rešerše, kombinuje, přepisuje, maže, a pak zoufale hrabe ve virtuálním koši, stokrát přepíše první větu, stokrát změní konec. Když je kniha hotová netrpělivě čeká co na to čtenáři. Ti se přišourají do knihovny (v lepším případě do knihkupectví). Vezmou jeho knihu do ruky a jeden prohlásí: jé, to je nějaká divná obálka, to bude blbost. Další řekne: toho neznám, to číst nebudu. Třetímu je jasné, že by to napsal jinak. A v novinách se objeví recenze, že jako vcelku dobrý, ale ten Viewegh je prostě lepší, lépe okořeněný a byl déle v troubě. Spisovatel třískne domovními dveřmi, rozrazí dveře do hospody a po sedmém panáku hořkého fernetu se tiše rozpláče…

Leden mi nabídl především české menu a já si opravdu pochutnal…

Ferdošova čítárna 1-2017w

01 – Allisonová, Dorothy – Parchant z Jižní Karolíny

Anotace: Román vyvolala v USA vlnu kontroverzních reakcí. Byl nominován na Národní knižní cenu a kritikou srovnáván s takovými romány jako Jak zabít ptáčka Harper Leeové nebo Kdo chytá v žitě J. D. Salingera, ale zároveň byl zakázán v některých školách a knihovnách. Odkrývá čtenářům svět bílé chudiny na Jihu Spojených států, hanlivě označované jako „bílá špína“. Hlavní postavou a zároveň vypravěčkou je dcera patnáctileté servírky, která vyrůstá v početném rodinném klanu věčně opilých strýčků a rychle stárnoucích tet. Rozvrat poklidné rodinné atmosféry nastane ve chvíli, kdy se její matka provdá za nevyzpytatelného Glena. Drásavě autentická výpověď předčasně dospělé dívky je i knihou o lásce a jejích tajemných zvratech.

Během vánočních svátků jsem kouknul na dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Snad jsem potřeboval získat pocit, že já na tom přeci nejsem zas až tak zle. Tyhle příběhy to totiž umí. Vytvořit krátkodobý povznášející pocit nadřazenosti a uspokojení, pro nás, ty takzvaně normální. Umí z nás vydolovat (častokrát pokryteckou) lítost a zdánlivé pochopení. Většinou to spláchneme posláním DMS, nebo kupíme živou kozu pro chudou africkou rodinu. Vždyť si ty lidi za tu hrůzu můžou přeci sami, tak to nebudeme přehánět, ne? Takže když jsem vzápětí obdržel „Parchanta“, ani mě to nepřekvapilo. Tyhle věci mi chodí pohromadě. Jakoby mě cosi nutilo v těch příbězích najít důležitou esenci do vzorce mého vlastního života.

Ta kniha má dvě polohy. Téměř poetický pohled na dětství uprostřed velké rodiny. A neuspořádaný svět plný alkoholu, násilí a nekonečné chudoby. Tyto dvě polohy se proplétají a vytváří mozaiku radosti, bolesti, strachu i nadějí. Je z ní – ze strany hlavní hrdinky, malé Kosti – cítit obrovská láska k mámě. A i přesto, jaké dětství jí připravil mámin druh, je plná (značně trpkého) pochopení. A já při čtení myslel na Mallory a jejího syna. Na její život v odstaveném autě uprostřed korporátního bohatství. Na to, jak je snadné sklouznout do světa chudoby. Do světa drog, alkoholu, násilí, bezmoci. A jak je nesmírně těžké se z toho světa vydrápat byť jen o stupínek výš…

02 – Březina, Jiří – Polednice

Anotace: Mrtvá dívka nalezená na sídlišti. Měl to být rutinní případ, při kterém se nováček Tomáš Volf a jeho nezkušená parťačka zaběhnou do práce. Jenže mezi paneláky obchází Polednice, vrah, který své oběti napadá za bílého dne. Detektiv Volf ví, že musí udělat vše, aby v nové roli obstál. Vypořádat se s tvrdohlavou kolegyní i nadřízenými a přežít červencové horko. Hlavně ale musí najít vraha. Dřív, než na rozpálený chodník dopadne další mrtvé tělo.

Polednici bych zařadil na úroveň dobře udělaného televizního seriálu. Bohužel také trpí všemi neduhy tohoto žánru. Je plná seriálového klišé. Nesourodá dvojice. Ona drsňačka, on potemnělý intelektuál. Nevraživost mezi policisty. Samostatnou kapitolou je samostatná „volavčí“ akce. Vše je prostě televizní, odtržené od reality. Je tu znát určitá nezkušenost a neznalost policejní práce. I když jsem přesvědčen, že si Jiří s rešeršemi práci dal.

Samotný příběh zasazený do českobudějovického sídliště není špatný. Ale zdálo se mi, že Březina nedokázal z tohoto atraktivního prostředí vytěžit to pravé, to gró, podstatu, esenci. Zůstalo jenom u náznaku. Kdo je pachatel člověk s jistotou odhadne v půlce knihy, když si poskládá font k fontu. A to je u dobré detektivky škoda. Ale abych byl spravedlivý. V textu se najdou opravdu povedené kousky, obraty a zákoutí, které napovídají, že Březina má talent. Přeci jenom nezískal titul Nejlepší detektivka roku jen tak…

03 – Palán, Aleš – Ratajský les

Anotace: Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě.

Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť.

Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Tato kniha je důkazem toho, jak důležitá je literatura. A ještě více – dobře napsaná literatura. Už dlouho jsem se tak netetelil blahem nad úžasným jazykem, originálními obraty, nad celkovou koncepcí, nad vtipem, sarkasmem, důrazným nasráním i hlubokým pochopením. Skvělá kniha.

Dělat zlé věci pro dobrou věc, s dobrým úmyslem, z dobrých důvodů… to je nitka, která se vine desítkami příběhů. V knize Ratajský les pak především v části ze současnosti. Samozřejmě. Člověk to bere s nadsázkou. A z tohoto pohledu je to vlastně až zábavné. Groteskní. Ovšem v celkovém kontextu kniha rozhodně humorná není.

S kolegou vedeme dlouhé hovory o tom, co je legitimní odboj, jaké násilí se dá ještě ospravedlnit třídním bojem, a které je už za hranou. Co je ještě revoluce, a co už jen bezbřehý chaos. Z mého pohledu je špatné jakékoliv násilí. Že je to zbabělé? A že ne každý se chce stát mučedníkem? Nevím. Má generace (zatím) nemusela řešit složitá dilemata na hraně života a smrti. A sám v sobě si nenesu hluboké křivdy. Nejsem tedy schopen posoudit, jak bych se choval a na jakou stranu se přidal. Che Guevara nebo Gándí? Dokážu o tom ale vést vášnivé řeči. V kavárně. V teple a v bezpečí. Třeba nad podobnými knihami…

04 – Stančík, Petr – Mlýn na mumie

Anotace: Mystický gastronomicko pornografický thriller nás přenese do roku 1866. Zatímco v Evropě se schyluje k válce mezi Rakouskem a Pruskem, u nás začíná řádit první český sériový vrah. Hlavní hrdina, komisař Durman z pražské kriminálky, dělí svůj čas mezi vyšetřování bizarních mordů, kulinářské experimenty, romantickou lásku ke slečně Hedbávné a brutální soulože ve spiritistických bordelech. Fantaskní děj nás zavede do hradčanských katakomb, blyštivých bulvárů císařské Paříže, tajných hrobek v útrobách mexických pyramid i na krvavé bojiště u Hradce Králové. Opulentní děj dlážděný záhadně zohavenými mrtvolami vede k překvapivému zvratu na závěr. A až těsně před koncem se dozvíte, proč se ten román vlastně jmenuje Mlýn na mumie. Titul získal cenu Magnesia Litera za prózu.

Nemohu jinak, než říci: famózní. Dekadentní. Dech beroucí. Pochutnal jsem si stejně, jako komisař Durman na všech těch bizarních lahůdkách. Nalezl jsem rozkoš stejně, jako ji nalézal Durman v lůnech pražských poběhlic. Je to koncert úchvatné češtiny. Vodopád chytrého humoru. Ohňostroj nelaskavého sarkasmu. Korbel laskavé bolesti. Malinko mi to připomnělo deRoblésův Ostrov v bodě nula (viz zde), ovšem to celé na druhou. Stejná fascinace starými časy. Stejné zklamání z moderní civilizace. Jemný nádech steampunku. Stejná férie. Burleska. Bláznivý cirkus. A přes to všechno nezamotané, nepřekomplikované, dokonale srozumitelné a skvěle vypointované. Už dlouho jsem nečetl něco tak dobrého. Čtivého. Chytrého. Smyslně labužnického. Rozkošnicky rozkošného. Masitého. Mastného. Opulentního. Slast, co proniká až do morku kostí. A morek z mých kostí vydlabe špinavá bába od Kandelábru a kosti… kosti rozemelou a vybělí s ním cukr, co si dáte zítra ráno do kafe.

„Nevyzraďte to na mne ve společnosti, pane kolego, ale jsem vášnivý milovník všech antikvariátů, vetešnictví, bazarů, hrabáků a zastaváren. […] proto, že miluji věci dotýkané, opotřebené, vylepšované a spravované, rád jim vkládám ruce do ran a ze stop užívání luštím jejich minulost.“ říká v jedné části knihy autarkický detektiv Alter, vonící vorvaninou a bobřinou. Mám pocit, že se v těch slovech – mimo jiné – skrývá zásadní esence páně Stančíka.

05 – Stančík, Petr – Pérák

Anotace: Petr Stančík se ve své próze originálním způsobem ujal protektorátní městské legendy o superhrdinovi vzdorujícím nacistům a nabízí skvělou kombinaci napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru. Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa? Je atentát na Heydricha komplot svobodných zednářů? Proč raketová nadžena Valkýra nosí v ňadrech magická oka? Podaří se zničit obrněnou tramvaj Feuerwanze? Namaloval Adolf Hitler kubistický obraz? Na všechny otázky odpoví Franta Pérák, jediný superman českých dějin. Němci si to odskáčou…

Opět humorné, jiskřivě chytré, prošpikované úžasnými špeky. Ohňostroj neuvěřitelné a originální fantazie. Stančík lehce žongluje s historickými souvislostmi. Přidává jim neotřelý půvab a nečekaný rozměr. Celé jsem si to v hlavě promítal jako komiks. Takový ten „saudkovský“. S příchutí Stínadel, Bratrstva kočičí pracky a Tleskače.

Není to tak dávno, co jsem četl pár knih o tvoření národní hrdosti, mýtů, historie. Takové to věčné mudrování. Dejte, prosím, přepsat Staré pověsti české Stančíkovi! A o mladé vlastence nebude nouze. Dobře stát!

06 – Brycz, Pavel – Střídavá péče pro Kukačku

Anotace: Rozvod. Manželé svádějí bitvu o svou šestnáctiletou dceru. Oba chtějí dítě jen pro sebe. Ale soudkyně prosazuje střídavou péči. Matka však prohlásí, že manžel není biologický otec, a nevidí důvod, proč by měl uplatňovat nárok na dceru. Je ochotná po tomto pozdním přiznání nést následky, nepotřebuje jeho alimenty. Šok pro manžela! Následují testy paternity. A skutečně potvrdí, že dcera není jeho a vychovával kukaččí mládě. Ale jaký šok, když neuspěje v testech maternity, které si formálně vymohl právník poškozené strany, ani matka! Tři lidé, kteří k sobě patřili, jsou náhle postaveni do naprosto nové situace. Vlastně i čtvrtý člověk, tajemný muž, úlet ženy před 17 lety, ten, který zpovzdálí sledoval své dítě, ztratí svou jistotu. Otec a matka se pokoušejí s Kukačkou, dcerou (která má hodně nepraktického přítele) a se slizkým právníkem matky najít řešení. A tak se vydávají na cestu za tajemstvím minulosti. Před 16 lety totiž matka rodila v malém slovenském městečku, kde dodnes žijí její rodiče.

Cesta přinese mnohé směšné i vypjaté situace, ale paradoxně všem mezní situace velmi pomůže ve sblížení. Vypátrají fatální záměnu v porodnici? Najdou vlastní dítě ženy, které odtud odnesla jiná? A kdo bude biologickým otcem takového dítěte? Stále ještě manžel ženy, ebo tajemný svůdce z před 17 lety, který se v příběhu neustále pohybuje jako přízrak a kardinál Richelieu?

Dlouho jsem knihu odkládal a dlouho si v hlavě rovnal myšlenky po jejím přečtení. Přeci jenom – Pavel je můj dlouholetý přítel. Jak se dívat na jeho knihy mě napadlo při sledování filmu Velká ryba, který režíroval Tim Burton. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Tohle je svět Pavla Brycze. Tam patří. Po bok lidí jako je Burton. Jako je Lewis Carroll. Zůstaneme-li v československém ďolíčku, tak jako je Jakubisko.

Brycz je magický principál cirkusu Bijou de Boheme. Patří do země za zrcadlem. Tam je jeho pravý svět. Když píše o realitě, zní hořce. Zní unaveně a zklamaně. Zní ubitě. Ale jakmile jeho pero projde neviditelnou hranicí za zrcadlo, příběh rozkvete. Postavy ožijí. Barvy jsou sytější. Najednou je plný radosti a bláznivého nadšení. Plný snů. Možná i proto jsou jeho knihy pro děti úspěšnější. Není v nich realita. Ta koule přikovaná k noze.

Tenhle svět pro Pavla prostě není. Pamatuji si, jak jsme jako studenti zaváděli chmel. Všichni jsme už byli na třetím řádku, Pavel v půlce prvního. Když se na něj obořil vedoucí, rozhořčeně prohlásil, že se to snaží dělat poctivě. Mám pocit, že to tak má celý život. Svět je na třetím řádku, ale Pavel ještě poctivě skládá mozaiku svého života v půlce řádku prvního. A s tou nespravedlností bojuje skrze své knihy. Důmyslný rytíř don Quijote de la Jablonec. Principal grande grande circo… A já mám jeho knihy i jeho rád… Právě proto!

07 – Stavinoha, Jan – Pražský dixieland

Anotace: Povídky v Pražském dixielandu nezapřou autorův český původ, přestože již dlouhá léta žije v Nizozemsku. S hrabalovskou nostalgií či haškovským humorem, ale přesto po svém líčí drobné pražské postavičky šedesátých let. Komunistický režim jim všem komplikuje život, ale oni se vyrovnávají se všemi útrapami důvtipně a s nadhledem. Často je můžeme charakterizovat řekněme jako šibaly, ať už se jedná o školáka, studenta, muzikanta, důchodce, redaktora, recepčního, nebo nezaměstnaného. Sbírka se skládá z dvanácti povídek, z nichž každá se odehrává v Praze a zastupuje jeden měsíc v roce. Kompoziční inspirací bylo pro autora Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Postavy hudebníků, často jako osob nerespektujících systém nebo stojících mimo něj, se pak objevují nejen v titulní povídce.

Kniha je velmi pěkně udělaná. Myslím graficky. A tak nějak hezky padne do ruky. Povídky už takový dojem nevyvolávají. Je to vzpomínání, velmi sentimentální, nostalgicky poetické. Psané nerušivým stylem. Bohužel i nevzrušivým. Čtete a nic ve vás neuvízne. Jen takové lehké povzdechnutí. Ano, rozumím. Staré dobré (i nedobré) časy…

08 – Nový, Ivan – Šumavský triptych

Anotace: Až po 40 letech od svého vzniku vychází poprvé poutavá kniha povídek Ivana Nového: Šumavský triptych. Autor se zde na 266 stranách vyznává ze své lásky k Šumavě. Ve více než stovce povídek z Lipenska a Hornoplánska najdeme příběhy místních lidí, lesa, řeky, jezera a jejich obyvatel. Část povídek je věnována i šumavským houbám z pohledu mykologického znalce a labužníka, ovšem s každým druhem je svázán i zvláštní příběh. Jazykově velmi vyzrálé dílo ukazuje i na autorovy nemalé znalosti místní přírody, o které vede Nový i krásné filozofické úvahy, do nichž se občas promítají jeho životní peripetie.

Autor, který byl mj. i aktivním účastníkem Vysočanského sjezdu, už nesměl v období normalizace působit ve školství a živil se pak jako dělník vrchní stavby ČSD. Šumavský triptych si psal do šuplíku a postupněho sám v sedmdesátých letech vydával v samizdatu pro okruh svých nejlepších přátel. Nádherná poetika Nového díla jistě uchvátí i současného čtenáře s laskavým vztahem k Šumavě, který jistě rád přijme tento dar od málem zapomenutého autora, jehož můžeme svým způsobem považovat i za jakéhosi novodobého Klostermanna.

Taková milá kniha. Plná velmi osobní lásky k přírodě, k Šumavě, ke svému domovu. A k houbám. Kdyby si chtěli čeští mykologové hledat nějakou kultovní literaturu, tak tady ji mají. Ještě jsem se nepotkal s podobným vyznáním k tomuto českému fenoménu. Tak lyrickým. Tak čistým. Jako dítě jsem miloval knihu Lovy beze zbraní Jaromíra Tomečka. Šumavský triptych mi ji znovu připomněl.

Příběhy jsou samozřejmě poplatné své době. A není to žádná velká literatura. Jejich hodnota se skrývá ve velmi specifické výpovědi. V prostém a nepokřiveném pohledu na svět, v kterém Nový žil. A především v tom, s jakou pokorou a láskou jsou psané.

driftbooksehop

Shortlink: