Čtení na měsíc – leden 2018

Když jsem si tak procházel svůj minuloroční Top Ten, došlo mi, že za aktuálním knižním trhem pokulhává rok, dva a možná i více. Ale ruku na srdce – je opravdu důležité číst Hájíčka druhý den po vydání? Nemá člověk ten samý čtenářský zážitek i rok či několik let poté? Vždyť přeci běžně čteme knihy vydané třeba i před sto lety…

Jenomže dnešní knižní (nebo chcete-li čtenářský) svět je hektický. Blogeři, kteří leckdy knihy dostávají ještě před oficiálním vydáním, se předhánějí, kdo z nich napíše recenzi jako první. Reklamní kampaň na knihu běží jen chvilku. O knize se ještě tu a tam pohovoří v rámci nějakých významnějších soutěží (Magnezia Litera apod.), či veletrhů. Z tiskárny se mezitím tlačí další a další tituly. Sejde z očí, sejde z mysli. Kniha si začíná konečně žít svůj vlastní život. V tomto momentu začíná její skutečný příběh…

Já si jako čtenář také žiju poklidným, neuspěchaným životem. Nemám potřebu shánět knihy ihned po vydání. Knižní trendy a novinky se sice snažím sledovat, ale číst povětšinou nestíhám. Dělám si seznamy titulů, které mě tím či oním zaujmou. Seznamy následně ztrácím. Sám pro se sebe si v poslední době moc knih nekupuji. Myslím ty tištěné. A u těch digitálních – nebo lépe řečeno elektronických – se nemusím bát, že se vyprodají – v tom ostatně vidím jeden z velkých přínosů digitalizace literatury. Nejvíc knih si nosím z knihovny…

V knize Jiřího Trávníčka Česká čtenářská republika se v kapitole o knihovnách píše o fenoménu takových těch poliček, kde se novinky mísí s vrácenými knihami. Někde se tomu snad říká „hrabadlo“. Je to místo kde také hrabu. Kde lovím. A podle úrovně této poličky vlastně oceňuji jednotlivé knihovny. Jak se v zmíněné knize také píše – některé šikovné knihovnice tuto část svého „chrámu“ opatrují, se skladbou titulů si hrají a umí nenápadně čtenáře přivést k těm, kterých by si normálně nevšimli.

Můj čtenářský deníček tedy není povětšinou přehlídkou aktuálních bestsellerů. Je to příběh takového mého „hrabadla“. Příběh poklidného rybaření v (zatím ještě) jihočeském knihovnickém rybníčku. Občas líčím na dravé štiky, občas na pomalé kapry. Tu a tam chytí člověk nějakou tu čudlu. A na takové ty přerostlé sumce si klidně počkám…

01 – Adichieová, Chimamanda Ngozi – Amerikána

Anotace: Silný příběh o lásce, rasových otázkách a identitě… Ifemelu a Obinze jsou mladí a zamilovaní, ale nespokojení se životem v Nigérii ovládané vojenskou diktaturou. Rozhodnou se proto hledat štěstí v cizině a jejich cesty se rozdělí. Sebejistá Ifemelu se vydává studovat do Ameriky, kde zakouší porážky i vítězství, nachází a ztrácí další lásky, to vše pod tlakem něčeho, nad čím doma nikdy nepřemýšlela — rasové otázky. Tichý a přemýšlivý Obinze, kterého Amerika, ovlivněná útoky jedenáctého září, nepřijme, se pouští do nebezpečného života ilegálního imigranta v Londýně. O třináct let později je Obinze bohatý muž v čerstvě demokratické Nigérii a Ifemelu známá blogerka komentující americkou společnost a kulturu z pohledu africké černošky. Navzdory pracovnímu úspěchu a pohodlnému životu v Americe však Ifemelu pocítí touhu vrátit se do své vlasti. Najdou s Obinzem po tolika letech a změnách odvahu znovu se setkat tváří v tvář?

Hned na začátku knihy zpraží hlavní hrdinku jakýsi dredatý maník v metru odpovědí na její otázku ohledně rasy… „Dneska o rase každej jenom mele, černoši se musejí přestat brát tak vážně. Teď se všechno musí točit kolem tříd – bohatý proti chudejm…“ To mě pobavilo, zejména ve světle různých kauz, které se v poslední době objevují. Ona ta (leckdy bezprecedentní) korektnost – rasová, kulturní, náboženská, genderová – je pravděpodobně v určité míře nutná, ale někdy mi přijde absurdní snad až k smíchu.

Ifemelu je blogerka. Africká černoška – z Nigerije – žijící momentálně v Americe. Její blog se jmenuje Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známí jako negři. S fenoménem „černošství“ se paradoxně poprvé setkává až ve vysněné Americe…

Takže… kniha je to skvělá. Skvěle napsaná. S nadhledem, s humorem. Je chytrá. Rozhodně vás přinutí nad všemi těmi věcmi přemýšlet. Ať už se jedná o příběh z Nigérie, nebo z Ameriky. Daleko více raději jsem byl v Nigérii.

Co se týče „rasovny“, nám Čechům je tenhle fenomén celkem neznámý. Rasový guláš a s ním spojený multikulturalismus u nás víceméně nemáme. Imigrační vlna se nám zatím vyhýbá. Více než rasa nás děsí jiná náboženství a s ním spojená kultura. Zejména islám. Ale – i setkání s jinou rasou je vždy především setkání s jinou kulturou… Když se otevřela komunistická klec, vyrazil jsem na zkušenou. V Paříži jsem například narazil na ulici, kde byly vedle sebe desítky kadeřnictví. A všude jen černoši. Vůbec jsem tehdy nechápal, o co jde. O této „černošské“ fascinaci jsem si až následně přečetl – poprvé snad v knihách Ivy Pekárkové.

Pokud tedy chcete nahlédnout do naprosto jiného světa, poznat drobné nuance v rámci jedné rasy a pochopit zřetelné disproporce mezi rasami jako takovými je Amerikána vynikající příležitostí. Jako bonus dostanete zajímavý a jímavý příběh osudové lásky…

02 – Ide, Joe – IQ

Anotace: Isaiah Quintabe je mladý černoch s ošklivou minulostí a dobrodušnou současností. Kdo potřebuje v L. A. nějak pomoct nebo poradit, něco vypátrat nebo někoho najít, zajede za Isaiahem a ten mu vyhoví. Lidé ze sousedství mu přezdívají I. Q. Za své služby bere honorář, ale kde není co brát, tam pracuje zadarmo. S tímhle přístupem je brzy na dně, a tak vezme práci pro nechvalně proslulého, věčně zdrogovaného rappera, kterého se někdo pokusil zabít, a to ne zrovna šetrným způsobem: poslal na něj bojového psa velkého jako menší kůň a ten rappera málem roztrhal. I. Q. brzy přijde na to, kdo to mohl být, ale nemá důkaz a musí se s tím člověkem setkat tváří v tvář. I s jeho psem. Se všemi jeho bojovými psy.

Američan s japonskými kořeny píše o Afroameričanech líp než oni sami… se píše v jakési upoutávce a hle – máme tady zase… rasy. Negry, Mechoše, Žluťásky… Máme tu pouliční gangy. A nekonečný vzájemný boj. Rappery ověšené zlatem. Drogy. Násilí. Bělouše s africkými copánky ve vlasech. Černochy s vyžehlenými vlasy a pletí zesvětlenou krémy. Prostě standardní obrázek multikulturní Ameriky.

Joe Ide je scénarista a na knize je to znát. Čte se dobře, protože máte pocit, že se koukáte na film. A celá kniha je vlastně především – trailer, obrázek, video, movie. Ulice v oranžovém večerním světle. Z vytuněného auta duní Tupac. Mexikáni si nervózně pohrávají s revolvery. Rapperská hvězda – obklopená obrovským nesmyslným luxusem – je totálně sjetá a totálně v depresi. A to nejen kvůli tomu, že jí chce někdo oddělat. Černý holky ječí. Bílý holky ječí. Psi vrčí. Štěkají automatické pušky. Krade se, loupí se, fet se díluje a fetuje. Uprostřed toho hlavní hrdina – černošský Japonec, skromný, obyčejný, geniální. Do základní filmové dvojice samozřejmě také patří komik, co háže hlášky, věčně do všeho mektá, všechno pokazí a nakonec všechno napraví. Záporák je dostatečně záporný. Vypatlaný sociopat, obklopený bojovými psy a zbrojním arzenálem, se kterým by mohl sám přepadnout Severní Koreu, je dostatečně sociopatický.

Já mám tenhle typ bijáku vcelku v oblibě. Mám rád i tu lehkou – až komiksovou – absurditu, s jakou je podávaný. Malinko mě nudila taková ta hollywoodská potřeba to nakonec mírně uhladit. Ta nutnost učinit dobrý skutek, odčinit hříchy a vše zakončit srdceryvným happy endem. Jinak ale vcelku zábavné…

03 – Dán, Dominik – Uzol

Anotace: V roku 1988 nastal v kariére Richarda Krauza významný zlom, postúpil o stupienok vyššie a z pochôdzkara sa stal detektív. Hneď prvý prípad, vražda robotníka v ropnej rafinérii, mu dáva poriadne zabrať… Politická situácia, súdruhovia z ministerstva, kolegovia zo Štátnej bezpečnosti, ale hlavne bezohľadnosť tej doby zavedú trojicu detektívov do naozaj bizarného prostredia medzi ostnaté drôty tiahnuce sa po celej štátnej hranici so západným svetom. Tu sa stane vražda vojenského pilota nadzvukových stíhačiek, vražda, ktorá mala zničiť Krauzovu kariéru už v zárodku. Pred detektívom leží gordický uzol. Či nájde odvahu rozseknúť ho, nevie. Zažíva niečo, s čím sa aspoň raz za život musí popasovať každý ozajstný muž…

Většinu svého života řeším zásadní dilema: zda soudit dílo a autora odděleně, nebo zda to jedno jest a pokud se mi jako člověk nelíbí, nebudu ho číst, poslouchat atd… Tu a tam se prostě stává, že se o autorovi (autorce) člověk dozví něco, co mu zcela nevoní. A přitom jeho knihy (hudba, obrazy…) jsou tak skvělé. Přestat číst, přestat poslouchat? Nebo nad tím mávnout rukou, protože „umění“ skrze autora přeci jen „protéká“, a s jeho názory nemusím souhlasit, s jeho životními postoji se nemusím ztotožňovat. Zatím jsem striktně odděloval, ale s věkem přichází jakási větší potřeba eliminovat s nesympatickými autory i jejich dílo.

Knihy Dominka Dána (nebo toho, kdo se za tímto jménem skrývá) se mi líbí a čtu je rád. Přesto celou dobu vím, že bych si s tím pánem nerozuměl. Jsou to drobné náznaky, drobné stesky, drobné uštěpačné poznámky, které se vinou jeho příběhy, a které mi neštymují, zejména ve vztahu k změnám, které přinesla sametová revoluce. Z Dána mám pocit, že měl za komančů dobře rozjetou kariéru vysoce postaveného aparátčíka, vyčůraně loajálního k režimu, a listopad mu tím vším zamíchal a rozdal jiné karty. Ovšem lidé v podobných funkcích a podobnou morálkou se dokážou oklepat a lehce zapadnout i v novém režimu. Možná se pletu a autorovi křivdím. Bohužel ale tím, že se schovává za pseudonym, dává k podobným spekulacím prostor.

Kniha Uzol i přes snahu věci bagatelizovat, přes snahu udělat si z toho legraci alá Černí baroni, a přes snahu udělat na konci z Krause protikomunistického hrdinu mi prostě rezonovala skrytou nostalgií za dobrými časy, kdy si určití lidé a určité složky, mohli dělat, co chtěli. Je to přehlídka té největší a nejodpornější špíny, kterou kolem sebe šířil komunistický režim. A já vůbec neměl chuť se smát.

Třeba jsem zbytečně hysterický. Třeba jsem knihu špatně pochopil – prostě jsem ji pochopil po svém, na to mám jako čtenář právo. Kniha neobsahuje žádnou předmluvu či doslov, která by věci uváděla na pravou míru, nebo která by příběh uvedla do srozumitelné roviny. Ono to u detektivky samozřejmě povětšinou není třeba. Vždyť je to fikce, výmysl… Hmm, možná…

Co se tedy týče Dána a mého dilematu – nevím o tomto spisovateli nic, nevím, kdo to je a nevím, nakolik jsou mé pocity správné. Další jeho knihy si pravděpodobně přečtu, ale pocit, který ve mně zůstal po přečtení Uzlu, mi bude v hlavě rezonovat asi dlouho. A možná to tak nakonec autor vlastně chtěl…

04 – Roubíková-Švehlová, Jana – Dcery nepřátel státu

Anotace: Osobní příběh autorky je jen kamínkem v zobrazené mozaice osudů dalších podobně postižených žen, jejichž otcové a případně i oba rodiče strávili v 50. letech z politických důvodů dlouhá léta ve vězení.

Bylo docela příznačné, že se mi tato kniha dostala do rukou po přečtení předchozí knihy. Tyto příběhy je důležité si připomínat a šířit.

Nedávno jsem zaslechl jistého seniora proklamovat, jak se měl za minulého režimu dobře, že mu nic nechybělo, všude byl pořádek, disciplína… Ano – pán si prostě žil svůj život na malém městě, do práce, z práce televize, televarieté, Ein Kessel Buntes. Na vánoce mandarinky a banány. V létě do Bulharska k moři. Pravděpodobně byl ve straně, samozřejmě jen kvůli práci a dětem. Že režim zavírá, mučí a vraždí lidi, si nevšiml. V televizi o tom nic neříkali. Nechtěl vidět, nechtěl raději slyšet. Ale že to samé prohlašuje téměř třicet let po změně režimu je zrůdné a neomluvitelné. Bylo dost času si pravdu zjistit. Ti, kteří chtěli, to udělali…

A tak je důležité mluvit o tom, co a jak minulý režim dělal za zrůdnosti. Je potřeba o tom mluvit co nejvíce a připomínat to nejen těm, kteří v té době žili, ale nechtěli to vidět, ale především těm, kteří se narodili už ve svobodném státě… Těm, kterým možná zrovna jejich dědečci či babičky vypráví, jak bylo za komunistů dobře…

05 – Mitchell, David – Dům za zdí

Anotace: Když nastane přesně ta správná chvíle, objevíte v úzké uličce lemované cihlovou zdí, jen kousek od obyčejné anglické hospody, vchod do neobyčejného domu. Cizí člověk vás tam osloví jménem a pozve vás dovnitř. Zpočátku se vám nebude chtít odejít. Později zjistíte, že odejít nemůžete. Každých devět let tam jeho obyvatelé – podivní sourozenci – pozvou někoho, kdo je odlišný nebo osamělý: přechytralého puberťáka, nedávno rozvedeného policistu, plachou univerzitní studentku. Co se však v domě opravdu děje? Pro ty, kdo to zjistí, je už příliš pozdě… Složitě propracovaný román rozkročený přes pět desetiletí, od konce sedmdesátých let do současnosti, který přeskakuje z jednoho žánru do druhého a ozlomkrk se řítí k ohromujícímu závěru, vás vtáhne do pozoruhodného světa, kde starý příběh o strašidelném domě dostává nový rozměr – jaký si dokáže vymyslet pouze David Mitchell.

Zajímavá jednohubka. V recenzi na iLiteratura.cz jsem si o knize (mimo jiné) přečetl: …poutavá tapisérie utkaná ze snů a vizí, připomínajících barevný psychedelický zážitek, z důmyslných rozhovorů a vjemů hlavních protagonistů, popsaných řemeslně zdatným spisovatelem. Inu tak…

O nesmrtelnosti a o tom, zda bychom ji chtěli či ne, a za jakou cenu, přemýšlí tu a tam pravděpodobně každý z nás. David Mitchell nabízí recept vskutku „faustovský…“. Dotknete-li se tu a tam okultní literatury, přidejte si k hodnocení hvězdičku… 🙂

06 – Jerome Klapka Jerome – Jalové myšlenky lenivého člověka: Kniha pro sváteční zahálku

Anotace: Vlídné úvahy slavného anglického humoristy o běžných věcech kolem nás. S nezaměnitelným pozorovacím talentem a humornou nadsázkou nás Jerome K. Jerome provází labyrintem svých úvah. Najdeme mezi nimi zamyšlení o prázdné kapse, o světobolu, o marnivosti a marnivých lidech, o úspěchu ve světě, o lenošení, o zamilovanosti, o počasí, o kočkách a psech, o ostýchavosti, o dětech, o jídle a pití, o zařízených pokojích, o šatech a chování či o paměti…

07 – Jerome Jerome Klapka – Lenochovy myšlenky

Anotace: Lenochovy myšlenky jsou pokračováním humorně laděných zamyšlení Jalové nápady lenivého člověka. Klapkův postřeh a vtip tentokrát míří takříkajíc do vlastních řad, když podrobují trefné kritice to, co je Angličanům tak drahé – střídmý a racionální úsudek. Čtenář se dozví, jak Angličan zvládá různé životní situace, jaké jsou například radosti a prospěch otroctví, jak pečovat o ženy a jak je zvládnout.

Jsem lenivý, zahálku miluji. A vždy se rád přesvědčím, že v tom nejsem sám… Jenomže u většiny těchto textů musíte být pěkně v pozoru. Žádné lenošení. Klapka hrne své myšlenky, sype z rukávu, deklaruje… Texty jsou plné zákrut a odboček. Tu se pobavíte, tu se pousmějete, jak ten čas letí a co vše je již jinak. Takže chcete-li zahálet a přitom si coby čtenář užít aktivní zábavu – vyrazte s Klapkou na toulky jeho myslí…

08 – Bulawayo NoViolet – Chtělo by to nový jména

Anotace: Originální vyprávění začíná ve slumu v africkém Harare: desetiletá dívka pojmenovaná Miláček má různé kamarády – jmenují se třeba Bastard, Bůhví, Stina. Jejich otcové, případně oba rodiče se povětšinou kamsi vypařili. Jedna dívka je těhotná. Kradou ovoce, hrají si s odpadky. A hlavně sní o tom, že se jim podaří někam odjet, do Ameriky, do Evropy. Miláček má štěstí, jí a její matce se to podaří díky tetičce v Detroitu. Jenomže idealistické představy dítěte jsou jedna věc – a špinavé velkoměsto zasažené hospodářskou krizí věc druhá…

Takový Hrdý Budžes po africku… Tedy – já tu knihu zatím ještě nečetl. Myslím toho Budžese. Já jen viděl tu skvělou divadelní adaptaci. Tu s tou herečkou. Nepamatuji si, jak se jmenuje. Bára tuším. Na jména já moc nejsem. Možná proto by to chtělo jména nové. Takové ty africké. Ty by se určitě lépe pamatovaly. Třeba jako TaHérečka. Užvaněná. Matka ostatků. Bůhvíco. Štístko. Miláček…

Na knihu jsem narazil náhodou v knihovně, a protože jsem právě četl Amerikánu, půjčil jsem si jí. Normálně bych jí asi přehlédl. A to by byla škoda.

Další pohled na téma Afrika versus Amerika. Další koláž vzpomínek na domov, na dětství. Ač nostalgických, přesto vtipných, i přes veškeré tragédie, které život v chudé africké zemi, zmítané politickými nepokoji, přináší. Další kamínek do mozaiky zvané emigrace, útěk z domova. Další pohled na svět bílé Ameriky ze dna společnosti. Další pohled na svět jako takový…

Někde jsem četl, že kniha je plná klišé. Příliš ublížená. Vůči velké Americe vlastně nevděčná. Já nevím. Já v tom nic takového nenašel. Je to prostě velmi dobře, vtipně a poměrně s nadsázkou napsaný příběh dívky, která vyrůstá ve slumu, kdesi v Zimbabwe. O jejím americkém snu. O americkém snu, jak ho prožívá v podstatě nelegální přistěhovalec. Je to sen o lepším životě. A ten přeci sníme všichni. Jenom kulisy jsou různé. Samozřejmě, že se NoViolet nevyhne steskům a rozčarování. Ale není to otravné, únavné. Není to nudné. Je to… neotřelé. Lyrické až poetické. Neokázale… srdcervoucí.

Jednou z nejzdařilejších a nejpůsobivějších pasáží románu je kapitola nazvaná Jak žili, která shrnuje zkušenosti afrických přistěhovalců: „Pak se narodily naše děti. Nepojmenovali jsme ale své děti po našich rodičích, ani po nás samých, báli jsme se, že kdybychom to udělali, nebyli by schopní svá jména vyslovit (…). A naši rodiče čekali a pak pochopili, že nepřijedeme. Zemřeli při čekání, v seschlých rukou svírali naše fotky, jak se opíráme o Sochu svobody, v srdcích jim zbyly hroby po ztracených synech a dcerách (…). Až zemřeme, naše děti nás nebudou umět oplakat, nebudou vědět, jak správně truchlit. (…) Odejdeme do říše mrtvých nazí, bez věcí, které potřebujeme, abychom vstoupili do paláce svých předků. Protože nebudeme řádně vyprovozeni, duchové nás nepřiběhnou přivítat a my budeme čekat a čekat a čekat – budeme se už navěky třepotat ve vzduchu jako vlajky opomíjených zemí.“

09 – Houellebecq, Michel – Podvolení

Anotace: Známý provokatér Michel Houellebecq napsal román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Autor uvedl, že „urychluje historii“. Jeho kontroverzní románová fikce vzbudila nebývalou pozornost a kniha se v mnoha zemích stala absolutním bestsellerem…

Bylo vcelku zajímavé číst právě tuto knihu během probíhajících prezidentských voleb. Zatímco Francie se v knize fiktivně mění v islámský stát, Česko si v drsném reálu opět volí arogantního narcise. Národ je rozdělený napůl. Stačí jiskra a oheň občanského nepokoje vzplane naplno. Sametové roky jsou již dávno zapomenutou historií…

Houellebecq opět představuje svého oblíbeného hrdinu – muže středního věku, frustrovaného neschopností navázat fungující vztah se ženou, a v důsledku této frustrace trpícího poruchou erekce. Což je pro něj dalším zdrojem frustrace… Muže zdánlivě úspěšného a inteligentního. Toužícího po lásce. Lásky se bojícího. Má všechno a zároveň nic. Muže, který nakonec podléhá svodům islámského náboženství (nejen) díky jeho nenápadnému machismu. Nabízí se mu mnohoženství, peníze, kariérní postup… Funguje zde „Příběh O“ Pauline Réageové. Slast získaná z naprostého porobení, z dobrovolné ztráty osobnosti ve prospěch druhého…

Houellebecq opět předkládá svůj skepticismus vůči katolické církvi a křesťanství jako takovému. Zůstává jen fascinace z rituálů, doznívá opojení z majestátní velikosti krásných katedrál. Nefunguje kontemplace. Hrdina coby obdivovatel Jorise-Karla Huysmanse, klasika francouzské dekadence, který konvertoval ke katolicismu, se pokouší nejprve jít v jeho stopách. Jenže klášterní samota nefunguje. Nefunguje ani askeze.

A Houellebecq také opět představuje slabou, unavenou ultrakorektní Evropu, politicky, nábožensky i kulturně za zenitem. Islám se vlastně stává jejím zachráncem. Najednou se snižuje kriminalita. Ženy chodí zahalené, mizí ona tak zjevná vulgárnost, zjevná touha a chtíč. Společnost se uklidňuje. Podléhá vlastně ráda… Stejně jako naše reálná společnost. Jako polovina našeho národa, která propadá iluzi familiárnosti sebestředného kazatele obyčejnosti…

Houellebecq je opět vtipný, chytrý, sžíravě nemilosrdný, nemilosrdně skeptický…

10 – Dán, Dominik – Básnik

Anotácia: Na začiatku svojej kariéry detektíva oddelenia vrážd bol Krauz vystavený tvrdej skúške. Jeho zmysel pre spravodlivosť bol konfrontovaný s vtedajším právnym systémom a s výkladom spravodlivosti podľa socialistických právnych noriem deformovaným mocenskými praktikami. Po skončení akcie Rusalka, keď sa svojvoľne rozhodol pomôcť manželkinej spolužiačke Dane nájsť svojho otca v cudzine, dostal na výber. Krauz sa rozhodol. Rozsekol svoj gordický uzol a rozhodol sa ostať na oddelení vrážd. Lenže to ani Burger a ani elév Krauz netušili, že ich o pár dní čaká prípad, ktorý preverí nielen ich odborné schopnosti, ale aj najdôležitejší princíp spolupráce detektívov – dôveru. Z detektíva Krauza sa stane podozrivý zo spáchania série vrážd mladých dievčat.

Tak ju… dlouho jsem to nevydržel. S tím Dánem. Dělat jako tu „zagorku“. Jako že ho už číst nebudu, nebo co…

Cesta vlakem na Slovensko mi trvá deset až dvanáct hodin. Dříve jsem trpěl téměř čtenářským traumatem, jaké knihy si s sebou vzít. Co během cesty číst je vždy alchymie. V křivulích, tavících tyglících a destilačních komorách mé mysli to vždy bublá, vrže, syčí a vře. Je venku sluníčko nebo šedé pošmourno? Sedí v mé blízkosti krásná dívka, nebo naopak potem smrdící tlustý chlap mlaskavě chálující ještě více smrdutou bagetu? Je ve vlaku teplo nebo zima? Všechny tyto ingredience rozhodují o mé momentální chuti číst to, či ono. Ano, jsem svým způsobem obsesivní magor…

V dobách, kdy jsem tahal knihy tištěné, jsem většinou volil takové ty univerzální tutovky, které jsem dokázal číst v téměř jakékoliv konstelaci. Elektronická čtečka mi přinesla čtenářský klid. Mám ji naládovanou vším možným a během cesty se toulám v hlubinách jejího harddisku, hledaje ten správný elixír. Patláma, patláma… Většinou to ale dopadá tak, že stejně vylovím tutovku, která mě umí vtáhnout do děje tak, že cestu (a věci kolem sebe) nevnímám. A ano – Dánovky mezi ně patří…

Básník volně navazuje na Uzel. Máme rok 1988 a socialismus je na pokraji krachu. Nakonec je vcelku zajímavé vidět, jak tuto dobu prožívali lidé z mého pohledu na druhé straně barikády. Pamatuji si, jak jsme se v těch „revolučních“ dobách scházeli v zákulisí mosteckého Divadla pracujících (haha), kde se na stařičkém cyklostylu tiskly prohlášení, hesla, informace. V noci se pak jezdilo a vylepovalo. Při čtení Básníka jsem si vzpomněl na jednu vcelku vypjatou noc, kdy ještě nebylo jasné, jak vše dopadne. Jezdili jsme po Mostě a vylepovali. A celou noc se za námi táhla jako smrad černá Volha. Neskrývala se. Zastavili jsme, zastavila ona. A tak po vzrušené debatě co dělat, jsme prostě lepili dál. Za asistence – nevím – STB, kriminálky, nebo bůhví jaké složky. Bylo nám jasné, že budeme na fotkách. Že budeme mít kdesi založené spisy. A že jestli se všechno posere, pomažeme v lepším případě makat do kotelny, v horším do uranových dolů. Ale byli jsme mladí, a plní ideálů. Tehdy ještě ochotní za pocit svobody položit – ne život pravděpodobně ne, ale řekněme přinést určité oběti. V té době se člověk lehce stane rád a ochotně mučedníkem z přesvědčení a proto nemá žádný režim mladé lidi podobného druhu rád. Ideál je zadlužený, upracovaný, unavený člověk, který veškeré ideály vyměnil za „lepší život“.

Ale politická linka je jen jednou z příchutí této knihy. Zbytek je víceméně „dánovský“. Svižný, dobře vystavěný, vtipný v rámci možností. Poprvé jsem měl u Dána pocit, že se jedná o čirou fikci, ale výborně napsanou a chytře protkanou realitou.

11 – Frenchová, Tana – Vetřelec

Anotace: Je oddělení vražd, kam se na začátku své kariéry ze všech sil snažíte dostat: oddělení, kde každý den balancujete na okraji s geniálními gaunery a psychopaty s vědomím, že jediné mrknutí ve špatnou chvíli může znamenat rozdíl mezi vítězstvím a dalším zavražděným. A pak je oddělení vražd, na kterém pracujete doopravdy, kde vás ostatní mají za vyvrhele. Kde děláte jednu noční směnu za druhou. Kde schytáváte schválnosti a zlomyslné žerty daleko za hranou snesitelnosti. Kde řešíte tuctový ksindl, pročítáte svědecké výpovědi a zoufale vyhlížíte případ, který by vás mohl dostat tam, kde jste chtěli být. Ten dnešní případ mezi ně nepatří. Podle policajtů z místní stanice jde o tuctové domácí násilí. Od detektiva Antoinette Conwayové a jejího parťáka Stephena Morana se čeká, že pouze vyhledají amanta zavražděné a dají mu náramky. A pak už bude všechno zase jako dřív, zpovzdálí budou přihlížet, jak si to policejní esa rozdávají s psychopaty. Jenže když se Conwayová zahledí do tváře oběti, zjišťuje, že už ji předtím viděla. A znenadání dochází k šokujícímu přesvědčení, že všechno je jinak. Tohle je případ, na který čekala. Precizně střižený a brutální, spletitý a závažný. Jenže jedna věc je dostat vraha a úplně jiná věc je jít proti celému vlastnímu oddělení.

Knihy Tany French mě na střídačku baví nebo nebaví. Vetřelec mě moc nebavil. Utahané. Místy nudné. Předvídatelné. A ani mi moc nesedl styl vyprávění skrze nekonečné dialogy. Inu snad příště…

Shortlink: