Čtení na měsíc – listopad 2016

Listopadové čtení mi drobátko nabobtnalo. Z čtenářského deníčku se stává spíše osobní deník inspirovaný knihami. Na druhou stranu – není právě toto účel literatury jako takové? Inspirovat? Burcovat? Poodhalovat? Nutit formulovat nové myšlenky? Vyprávět nové příběhy?

A listopad mi skrze čtení nadělil ještě jednu podivuhodnou věc. Pozitivní. Se zvyšujícím počtem přečtených knih se mi přímo úměrně zpomaloval čas. Ano, jakoby čtení dokázalo zpomalit běh života vymknutého z kloubů. Přestože jsem právě v listopadu byl pracovně dosti vytížen – festival Šumava Litera, uzávěrka tří e-knih atd. – mi čtení vykouzlilo pocit dlouhého poklidného podzimu. A uvědomit si, že se tomu tak děje, mi pomohlo i psaní tohoto deníčku.

Vzhledem k dnešnímu internetovému grafomanství (a obecnému zahlcení informacemi) předpokládám, že takto dlouhé řeči bude málokdo číst. Takže pro netrpělivé shrnu listopad takto: přečetl jsem několik knih. Každá jedna mi něco dala a inspirovala k něčemu. Některá byla lepší, některá horší. Má rada zní – čtěte také… ☺

Ferdošova čítárna listopad 2016 w

01 – Uris, Leon – Exodus

Anotace: Děj je upředen z řady autentických příběhů, které se pojí s milostným příběhem americké ošetřovatelky a mladého hrdiny Mossadu. Kniha zároveň zachycuje nejen život v evropských židovských ghettech, pogromy v Rusku, zrod sionismu a kibuců, vznik státu Izrael, ale také třeba principy tzv. ropné politiky či dobu britského mandátu v Palestině. Jeden z Urisových nesčetných fanoušků kdysi poznamenal, že se prostřednictvím jeho děl seznámil s úžasnou spoustou faktů. Snad nejvíce to právě platí o Exodu, při jehož přípravě autor pročetl několik set knih, hovořil s více než 1200 očitými svědky a procestoval desítky tisíc kilometrů. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 50 jazyků a v USA je považována za největší bestseller po Jihu proti Severu od Margaret Mitchellové.

Mám dobrého kamaráda, se kterým jsme zamlada páchali všelicos. Od „osahávaní“ holek na chodbě paneláku po politické protesty. Tedy protesty tajné, ono to za komančů moc veřejně nešlo. Založili jsme dokonce revoluční bojůvku – Spolek progresivní mládeže (SPM). Bylo nám čtrnáct let. Poslouchali jsme Kryla. Obdivovali Dubčeka. Nadávali na Rusáky. O životě jsme věděli houbeles…

Skončilo to ve chvíli, kdy mi zeměpisář zabavil učebnici dějepisu, kterou jsem během jeho hodiny zdobil kontrarevolučními hesly a neuctivě přemalovával fotografie z VŘSR. Myslím, že ho naštvalo více to, že mu nevěnuji pozornost. Nebo byl skutečně zarytým straníkem. Nebo mě prostě neměl rád. V každém případě ze mě zatoužil udělat exemplární případ. Šlo především o to, zda budu moci pokračovat ve studiu na gymnáziu, což zmíněný učitel považoval za zhola nemožné – s takovými politickými predispozicemi. Rodiče byli vyděšení. Za takové věci se dospělí lidé zavírali do uranových dolů. Hrozilo, že mě snad nevezmou ani na učňák. Skončím v kotelně, bez vzdělání… Nedej Bože coby disident. Naštěstí to ředitel uhrál do autu s tím, že ve svém věku nemohu chápat, co vlastně páchám. Osvícený muž! Bohužel podobnou kauzu jsem si odžil i na gymplu, ale to je na jiné vyprávění.

Můj „politický“ kamarád měl vlastenectví a jakousi militantnost v sobě. Nakonec šel k policii, sloužil ve speciálním útvaru, kterému se tehdy říkalo URNA (nevím, zda se mu ještě tak říká) a následně šel dělat na kriminálku – závažné trestné činy, vraždy. V době, kdy řešil složité případy, bylo dosti depresivní s ním jít na pivo. Po několika půllitrech totiž začal vyprávět. Co všechno dokážou lidé spáchat. Pak mu utekla žena. Nesl to těžce. Naposled jsem se s ním sešel, když v sobě objevil židovské kořeny a chystal se do Izraele, kamsi do kibucu nebo snad dokonce do armády. Odsloužit něco své nové vlasti…

Druhý můj kamarád, kterého jsem obdivoval zejména coby vynikajícího klavíristu a skladatele podivuhodných písniček, se vydal zcela jinou cestou. Pracuje pro nové soukromé televize jako kameraman, střihač. Ve volném čase jako nezávislý novinář. A právě jako novinář se po boku tureckých aktivistů stal v roce 2010 členem posádky jedné z šesti lodí tzv. Flotily svobody, jež měly za cíl prolomit izraelskou blokádu uvalenou na Pásmo Gazy a dodat humanitární pomoc. Vrátil se s drobnými psychickými šrámy a ještě větší touhou něco pro okupované Palestince dělat. Politiku jsme spolu v mládí nikdy neřešili. Inu – příběhy, které píše život, jsou leckdy prostě neuvěřitelné.

O tom, zda v současné době Izrael pouze rozšiřuje svou zem, nebo okupuje Palestinu, vedeme značně ostré spory s mým současným kamarádem. On má naprosto jasno, já neustále hledám, kde je ona pravda.

Exodus jsem již kdysi v ruce měl. V podobě dvou dílů. Snad jsem jej i částečně četl. Přesně nevím (inu, nepsal jsem si v té době čtenářský deník). Některé knihy se vám ale do života prostě vrátí. Je jasné, proč se kniha stala tak obrovským bestsellerem. Nejen kvůli vlastnímu tématu novodobého návratu Židů do svého staronového domova. Ale především, že je skutečně skvěle napsána. Minimálně první a druhá část, která se týká lodi Exodus. Utrpení, šoa, odmítání všemi, z koncentráků do uprchlických táborů – to vše se člověka dotýká. Hluboce dotýká. A je tedy plný pochopení. Touha po novém domově, nové zemi, a svým způsobem po novém národě je řešení, které se nabízí jako jediné možné.

Jenomže v další části je boj o čtenářovo pochopení a souznění daleko těžší. O čemž ostatně svědčí to, že tato kniha dodnes vyvolává značně rozporuplné emoce. Jako čtenář se klaním před talentem pana vypravěče a spisovatele. Perfektní. Jako člověk, který hledá ten nejobjektivnější pohled na věci kolem sebe, jsem ale byl zklamán zcela jasnou – ale na druhou stranu naprosto neskrývanou – řekněme propagandou. Nebo vytvářením novodobého mýtu.

Rozumím onomu patosu – je určitě v určité době a určitém kontextu ospravedlnitelný. Židé jsou zde představování téměř jako nadlidé, zatímco arabská část obyvatelstva je vyobrazena jako domorodé zaostalé společenství, které ještě žije ve středověku. Kočuje, nemá žádnou kulturu, neumí se starat o svou zem. Hamižní Arabové prodávají svou půdu sami sobě pod zadkem, aby pak o ní následně bojovali s nelegální, neregulérní armádou posbíranou na poušti. Jsou nespolehliví, nesnášenliví… Svůj díl dostali mimochodem také Britové…

Ale nechci to tu rozebírat – o této knize a obecně o tomto „blízkovýchodním“ sporu jsou napsány tuny a tuny slov. Kde je pravda? Nevím. Uris se v závěru knihy jakoby mimochodem zmiňuje, že válka o Izrael vyprodukovala nové uprchlické tábory. Pro Araby. A dle mého se duše těchto nových uprchlíků začaly plnit podobnou tíží, jakou se po staletí plnily uprchlické duše židovské. Jakoby se na mě mezi řádky škodolibě šklebil Uroboros…

02 – Šlomo Sand: Jak byl vynalezen židovský národ

Anotace: Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda  Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století. Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice.

Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým.

Myslím, že po patetickém Urisovi byla tato kniha dobrou volbou… Ale po pravdě – tuto knihu jsem četl (a v podstatě stále čtu) již delší dobu. Exodus jsem četl právě na základě této četby a myslím, že další knihy na toto téma ještě číst budu. Určitou představu a názor na celou věc samozřejmě mám. Ale necítím potřebu (a možná i odvahu) o tom mluvit. Toto téma je totiž i v současné době stále ještě žhavé. Stále ještě pokryté stíny špatného svědomí z holokaustu. Téma nesmírně citlivé. I momentálně ještě navíc kontroverzní v kontextu se strachem z terorizmu, islámu a z muslimů obecně.

  • Co o své knize a o Izraeli říká sám autor, si můžete přečíst například:  ZDE

03 – Kuras, Benjamin – Češi na vlásku (Příručka národního přežívání)

Anotace: Kurasův nejstarší besteller, původně psaný anglicky s titulem Czechs and Balances, časem přeměněný v evergreen a aktualizovaný novou kapitolou dělá českou historii jednoduchou jako vyhození z okna. Náš národní charakter pitvá s požitkem a vtipem a přináší jak informativní, tak vysoce zábavný pohled na české dějiny.

Nové vydání Čechů na vlásku mi přistálo na stole v ten nejlepší moment. Hlavu plnou židovského národa, mýtů, demýtizace, náboženství, rasismu, nacionalismu a heroismu je balzám číst o českém pohodovém flagelantství. Je radost číst si o sobě, o svém národě a jeho historii v této zábavné podobě, byť se podprahově celou knihu vine jisté zklamání nad tím, že je český národ takový, jaký je. Text je samozřejmě poznamenán dobou, kdy byl napsán – léty devadesátými. Na druhou stranu… ne že by se toho zas tolik změnilo.

Benjamin Kuras o své útlé knížce říká: Ani v nejmenším se tato knížka nesnaží předstírat, že předkládá přesný, a dokonce ani jakž takž přibližný záznam dějinných událostí. […] Jediným záměrem této knížky je vyždímat trochu dramatu a zábavy z toho, co se samotným Čechům vždycky prezentovalo jako cosi tak nudného a nezáživného…

A já se opravdu docela nasmál. Kdyby se takto učil dějepis na školách, byla by to legrace a děti by si alespoň něco zapamatovaly. Mé šedé buňky mozkové dodnes odmítají zaznamenat a zapamatovat si všechna ta data, jména, a propletence. Jenomže – z národních dějin si holt prdel dělat nemůžeme, i když jsme národ pohodářů a Švejků. Protože jak jsme si přečetli v předchozích knihách, národy se budují právě na základech těchto mýtů a vhodně upravených historických událostí. Jak bychom v občanech budovali pocit sounáležitosti a vlastenectví?

Autor předchozí knihy Šlomo Sand (Jak byl vynalezen židovský národ) v rozhovoru pro česká media říká toto:
Nevěřím, že před pěti sty lety existovaly český národ, česká národnost. Byly to země Koruny české. Většina lidí, kteří žili na tomto území, neměla o tom, že jsou Češi, ani ponětí. Na vesnicích měli svou vlastní kulturu. Neexistovalo rychlé spojení, takže obyčejní lidé ze vzdálenějších oblastí spolu až tak moc nekomunikovali. Na mnoha místech dnešního Německa se hovořilo tak odlišnými dialekty, že si lidé ani neuvědomovali, že jsou Němci. To samé ve Francii a v dalších evropských zemích. Fenomén národností je nový, starý zhruba dvě stě let. Byly to konstrukce. Pro budování národností nestačí jen jazyk a stát, ale i imaginární historie. Musíte najít lidi, kteří věří, že Česko a Češi byli a jsou věční.

Takže tak…

04 – Colfer, Eoin – Hlubokej průser

Anotace: Krimiromán od světově úspěšného irského autora (např. Artemis Fowls).
Daniel McEvoy je vysloužilý voják Irské armády, kdysi prošel řadou mírových misí mimo jiné v bouřlivém Libanonu, nyní se ale živí jako vyhazovač v malém ošuntělém kasinu v New Jersey a jeho nejhorším trablem je nepříjemný úbytek vlasů. Až do dne, kdy je na parkovišti za kasinem s prostřelenou hlavou nalezena jeho občasná milenka a záhadně zmizí i jeho dávný kámoš doktor Zeb Kronski, jenž mu v Americe ilegálně implantuje vlasové kořínky. A než se naděje, je obviněn z vraždy a vedle zkorumpovaných policajtů má v patách i půlku místního podsvětí.

Potřeboval jsem si už „čtenářsky odfrknout“. Kniha s názvem Hlubokej průser mi přišla jako vhodná volba. A ju… vcelku i byla. Při čtení se mi neustále mezi řádky zjevoval film Sin City. Slyšel jsem hlas toho vypravěče a sledoval osudy značně kuriózního vyhazovače a bývalého vojáka. Jednoduchého kluka, který má tu smůlu, že neustále potkává týpky, co si říkaj o pořádný nářez. Kdesi v hloubce romantického rytíře, který se mstí za smrt své Dulciney, Goldie… dosaďte si jméno dle libosti. A občas to opravdu srší vtipem. Ju… jako reset mozku dobrý. Jen se pořád musím škrábat na hlavě… :_)

05 – Třeštíková, Radka – Bábovky

Anotace: Napadlo vás někdy, co řeší milenka ženatého muže a jaká je ve skutečnosti ta příšerná manželka, o které jí on vypráví? Nebo proč má její sestra tak špatný vztah se svou dcerou. Jak se cítí ta patnáctiletá holka, na kterou si rodiče nikdy neudělají čas? A kam se vlastně poděly ty peníze? Kdo je vzal, kdo je ztratil a kdo je bude muset nakonec vrátit? Nová kniha Radky Třeštíkové čtenářky překvapí upřímnou zpovědí žen, v jejichž vzájemně propletených příbězích nechybí ironie, humor, bolest, nenávist.

Milý Bambíno… jo tak…, musím vysvětlit. Bambíno je můj kamarád. Ti, co čtou mé deníčky pravidelně, ho znají z říjnového psaní. Ano to je ten, co nikdy nečte nic, co napsaly ženy… Takže, milé Bambíno… Může to být klidně psáno takto. Bambíno nemá problém se středním rodem. Má problém s rodem ženským. Ne, není to gay. Naopak, je to macho. Takový ten novodobý. Citlivý. Jen si udržuje určitá pravidla. Je to nadšený čtenář, posluchač hudby a obrovský fanda do sportu. Tedy především fanda. Takový, že během sportovního přenosu nečte, ani neposlouchá muziku. Každou tu činnost prostě dělá ve velkém a nekompromisně. Takže – milé Bambíno… jo… Bambíno je samozřejmě přezdívka. Jak píše Kuras v předchozí knize, Češi přezdívky milují. Už nevím, kde a proč ta přezdívka vznikla. Na gymplu měli přezdívku snad všichni. Tedy kromě mě. Většina lidí tvrdí, že mé jméno vlastně tak trochu jako přezdívka zní. Čmerda. Jenomže já to nesnášel. Když mi říkali příjmením. Zprotivili mi to na pionýrských táborech, kde všichni měli přezdívku, jen na mě volali Čmerdo. Tak jsem svým spolužákům své přezdívky víceméně vnutil. Naučili se mi říkat Ferdoš. Alespoň něco. Když jsem vyrazil do lesa na tramp (no vzhledem k americkým volbám prezidenta bych asi měl raději říkat na vandr) tak jsem si říkal Bobr. Protože všichni přezdívku měli….blablabla. Nutil jsem kamarádům také přezdívku Butterfly. Má první báseň, co jsem kdy napsal se totiž jmenovala Motýlek. Jenomže Motýlek, to zní tak nějak… přitrouble, přestože jsem chvíli uvažoval i o této variantě, maje na mysli uprchlého vězně Motýlka ze slavného románu Henriho Charrièra. Jenomže by asi bylo blbé vždy upozorňovat: hele moje přezdívka je podle toho a toho. Takže Butterfly. Chytil se toho jediný kamarád. Ketív. Zkátil si to na Báty. Ketív je samozřejmě přezdívka. Vítek obráceně. O Bambínovi bych ještě řekl zásadní informaci. Je to můj tiper. Nedávno jsem navštívil přednášku Jiřího Trávníčka, který se dlouhodobě zabývá čtenářstvím. Mluvilo se o základních iniciacích čtenáře a o základních fenoménech, které čtenářství formují. Tiper je člověk, který vám doporučí zajímavou knihu. Který vás ovlivňuje svými názory na tu kterou knihu. Teď už se s Bambínem vídáme jen jednou ročně. Ale uvědomil jsem si, že vlastně pořádáme takovou tiperskou párty. Třetím ve hře je Najtýn. Jasně, přezdívka. Podle písně Paula Hardcastla „19“, která je o devatenáctiletých vojácích, co hynou ve vietnamské válce. Myslím, že nám ji Najtýn jednou rapoval ve škole a tak mu to zůstalo. Dnes je ředitelem rockového rádia. Vlastně už ne, bo majitel rádio prodal, je tomu pár dní. Inu… takže se scházíme zjara a házíme si tipy. Knižní, filmové a hudební. Každý z nás si musí připravit CD s výběrem toho, co poslouchal či poslouchá. Přihodíme knihy a filmy. Letos jsme si dokonce pouštěli celou noc klipy sestavené dle kategorií, které si vymyslel Najtýn. Ale to už jsem se nějak moc rozpovídal. Chtěl jsem říct jen toto: Bambíno, vykašli se na své zásady a přečti si Třeštíkovou. Ty Bábovky. Je to fakt skvělý…

U Bábovek jsem se smál, ale byl také často naměkko. A protože kluci nepláčou, je namístě si pustit klip mých oblíbených Cure. Roberta jsem žral a koupil si podle něho takový ty obrovský tenisky s ještě víc obrovským jazykem. Dovezl mi je známý z dalekého západního Německa. Na vojně jsem je pak prodal. Mladému Slovákovi, o kterém si pamatuji jen to, že chtěl vstoupit do strany a na vojně podepsal kandidaturu. Bylo docela humorné prodat své „kjůrovské“ tenisky mladému komunistovi. Za utržený peníz jsem koupil dívce, kterou jsem tehdy miloval (miluji dodnes, vzal jsem si ji a máme čtyři děti) parfém. Ponché Létheric… Ještě dnes ho cítím, když jí líbám…

06 – Kuras, Benjamin – Jak přežít padouchy

Anotace: Studie hluboce filozofická, ale ironicky humorně laděná se věnuje všudypřítomnému fenoménu v dějinách lidstva – padoušství. Padouši byli, jsou a budou – v totalitách i demokracii. Britsko-český spisovatel, novinář a dramatik, objasňuje jak padoušství vzniká, jak se udržuje na živu, proč se mu daří, jak je v druhých i v sobě poznávat, jak mu čelit či předcházet.

Padouch je každý, kdo využívá trvalé nebo dočasné bezmocnosti druhých k tomu, aby je oloupil o hmotný majetek, intelektuální vlastnictví, tvůrčí energii, dobrou pověst, čas, svobodu, přízeň bližních, zdraví, život, nervy, rozum, osobní štěstí nebo naděje. To vše k vlastnímu obohacení, které ale nemusí vždy být hmotné.

Padouch se v padoušství neustále musí procvičovat, a tak mu k zisku někdy stačí byť i jen nepatrné posílení vlastní moci nebo moci vlastní smečky nad druhými, kontrola a upevňování bezmocnosti a závislosti druhých, zdokonalování svých schopností druhé oblbovat a uondávat do bezmocnosti, vybrušování padoušských kejklí a triků. Tato kniha je o tom, jak to vše přežít.

Ano, dá se říci, že zhruba stejně věci cítím i já. Možná kdyby se Kuras zdržel potřeby poznámky, že jeho „našinci“ jsou o drobátko lepší než našinci ostatních, byl bych radši. Na druhou stranu je jeho drobný apoštolát přirozený a celkovému vyznění knihy nikterak neškodí. Nezpochybňuji, že Talmud a Tóra jsou studnicí moudrosti. Ovšem to samé si o svých učení myslí další desítky náboženství, kultů či duchovních škol. Pro všechny ovšem platí vzorec, který na začátku knihy Kuras tak nekompromisně nastoluje.

Benjamin Kuras má jednu úžasnou vlastnost, pro kterou je radost ho číst. Umí věci shrnout do krátkých, většinou humorných, resumé. A to i věci značně neradostné a nehumorné. Takto shrnuté a na jednom talíři podávané mají všechny ty informace daleko výraznější chuť a účinek.

07 – Kuras, Benjamin – Sekl se Orwell o dvacet let?

Anotace: Jedenáctá česky vydaná kniha Benjamina Kurase vznikla rozšířením textu předneseného na orwellovském sympoziu Centra pro ekonomiku a politiku v červnu 2003. S tradičním kurasovským humorem a sarkasmem popisuje události a stav evropské politiky, ekonomiky a kultury hrozící sklouznout do nového totalitního systému.

08 – Kuras, Benjamin – Jako psa ke kandelábru

Anotace: „Jako psa ke kandelábru je vztah novináře k politikovi,“ napsal H. L. Mencken, tak uvádí autor svůj nový text navazující na úvahy shrnuté do předchozí knihy Sekl se Orwell o 20 let?, která se setkala s velkým ohlasem čtenářů. Nevěnuje se však pouze ani novinářské praxi ani politikům, ale dotýká se mnoha dalších palčivých témat z pohledu jak českého tak britského občana. V době, kdy je mnoha politikům i novinářům vytýkáno, že nemají vlastní názor nebo se jej bojí říkat, je právě Kuras jednou z významných výjimek, jak jistě vědí všichni, kdo sledují jeho širokou novinářskou tvorbu. Se svým nenapodobitelným smyslem pro humor se dotýká mnoha témat, jak napoví názvy kapitol, například: Okraďme EU, Euroskeptici a ufologové, Jednotný západ či globální chaos, Dekrety a mrskání mrtvých koní.

Hutné a humorné. Člověk má někdy pocit, že čte jakési politické sci-fi. Jenomže ono to všechno asi opravdu existuje. Jen mě kdesi vzadu v hlavě trochu lechtá otázka, proč se – přes všechnu tu kritiku spojené Evropy – Benjamin Kuras pokoušel kandidovat do Evropského parlamentu. Třeba měl nějaký plán, jak to rozložit zevnitř… :_) Ale bať – tady je úryvek z nedávno poskytnutého rozhovoru pro e-magazín Kultura21:

„…Jako dramatik jsem se naučil faktické informace dávat do kontextu určitého děje (tragického i komického), určitých dramatických střetů, konfliktů a protikladů. Linii děje, nebo jeho směřování, často musím hádat, nebo po něm pátrat, tápat a skládat z útržkovitých informací, střepů nebo špiček ponořených ledovců. Navazovat je na události předchozí, ale i možné ze statistik vyplývající trendy budoucí a jejich souvislost s idejemi, ideologiemi či plány, s jejich vývojem a směřováním. Včetně varování typu „bude-li tohle takto pokračovat, mohlo by se stát tohle či ono“. Bez těchto souvislostí nedávají fakta žádný smysl a jsou nudná. Ne pokaždé se do těch souvislostí stoprocentně trefím, ale málokdy jsem se zmýlil…“

Kuras zjevně skromností netrpí. A proč také. Skromnost se dnes nenosí. Možná korektnost. Ale o té je Kuras přesvědčen, že se stane hlavním důvodem zániku západní civilizace. Ano, je to možné. Sám již léta bojuji s dilematem. Potlačit v sobě všechny ty předsudky, drobné nenávisti, poučit se z historie, ustoupit v jistých věcech a uvolnit trochu prostoru věcem, o které nestojím? Empatie, nebo xenofobie? Civilizace, nebo barbarství? Inu, nebyli bychom první, koho pohltí vlastní změkčilost, kulturnost a nechuť k násilí. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že nás spíše zahubí zcela nekorektní, nesmiřitelná a ničeho se neštítící touha po moci a majetku bez ohledu na rasu a náboženství.

09 – Alexijevičová, Světlana – Zinkoví chlapci

Anotace: V roce 1979 vstoupila Rudá armáda do Afghánistánu a toto velmocenské dobrodružství se postupem doby proměnilo ve vleklou a nesmírně krutou, traumatizující válku, v níž zahynuly téměř dva milióny Afghánců a 25 000 sovětských vojáků.

Zinkoví chlapci jsou třetí knihou laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové. Poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení, vášnivé diskuse a dokonce i soudní proces. Znamenala však i předěl v autorčině životě i díle. Po dvou knihách s poměrně nekonfliktními tématy Velké vlastenecké války se zde Alexijevičová poprvé dostala do zásadního sporu s oficiální doktrínou i míněním velké části ruské společnosti. Sama o svých zážitcích z návštěvy Afghánistánu mluví jako o klíčovém zlomu ve svých úvahách o podstatě komunistického režimu a ve své nobelovské řeči tento okamžik popisuje takto: Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. (…) Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti (…) zabíjejí v cizí zemi lidi, jež neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“

Kniha Zinkoví chlapci není rozborem válečné situace, ani výčtem akcí se statistikou padlých. Je sestavena z rozhovorů se sovětskými vojáky přeživšími afghánskou válku a také s příbuznými těch, kteří se z ní vrátili v zinkových rakvích. A právě mozaika těchto útržků vzpomínek a úvah vydává svědectví o nesmyslnosti a hrůze celého tažení, o mravním rozvratu a naprosté devalvaci lidského života, jež přineslo. Má neobyčejnou dokumentární sílu a je velmi aktuální navzdory osmadvaceti rokům, které uplynuly od jejího vydání i od ukončení afghánské agrese.

V osmdesátém sedmém jsem nastoupil dvouletou základní vojenskou službu. O válce v Afghánistánu (ostatně o žádném jiném světovém konfliktu tehdejší doby) jsem toho moc nevěděl. Noviny jsem nečetl (ačkoliv jejich předplatné bylo dobrovolně povinné). Televizní zpravodajství mě nezajímalo. Zemědělci sklidili, v továrnách vyrobili, politici se pocelovali, plán se plní na sto dvacet procent. Tu a tam nějaká ta komunální satira. Mír, mírové hnutí, mírové zbrojení, mírová armáda – vše ve jménu míru. Moc dobře jsem věděl, že ve jménu míru se především válčilo (a válčí) a zabíjelo (zabíjí). A umíralo (umírá).

Koláž vzpomínek účastníků afghánské války je surová. Nepotřebuje žádné komentáře. Je dech beroucí a srdceryvná. Nářek matek. Pláč mužů. Vztek a nenávist. Osamělost. Strach. Hrdost. Pochopení i nepochopení.

Je téměř nepředstavitelné, že se celý svět bál (a možná stále bojí) téhle armády špatně oblečených, bídně vybavených a hladových mladíků. I když – vlastně není divu – nemají co ztratit, ničím nejsou, nic na ně nečeká. Vlast tě potřebuje, vlast ti nařizuje, umři pro vlast, vlast na tebe kašle…

Knihy a vodka – to je tajemství ruské duše… říká jeden z „respondentů. Hlavně jsme si chtěli přivézt slipy, ty ve Svazu nebyly… říká jiný. Hlad, měli jsme hlad. Samopal za bonbony. Patrony za sušenky. Prodávali jsme je Afgáncům – „duchům“. Prodávali jsme všechno. Krmili nás pohankou. Neustále jenom hlad… vzpomíná třetí. Jsme jenom maso… a maso kamarádů jsme sbírali do kýblů… Ti lidé jsou velmi smutným způsobem opravdu hrdinové. V naprosto zvráceném dramatu. Třeba se jednou Alexijevičové povede vyzpovídat strůjce těchto hrůz. Třeba nahlédeme do jejich světů, do jejich korektních realit, kde se utržené nohy a ruce, umírající děti a plačící matky mění… v co se vlastně mění? Zatímco v knize Exodus jsem sledoval zrod (staro)nového národa a boj hrdých a uvědomělých vojáků, tady z mezer mezi řádky vyvěrá pouze rozklad a zmar jednoho z největších a nejmocnějších národů světa. Konec jedné éry. Kupte si ruskou duši. Za slipy, za pár sušenek, za novou ideu… jakoukoliv… Nebo je znovu pošlete do nějaké války… A že ona se určitě nějaká nová najde.

 

 

Shortlink: