Čtení na měsíc – listopad 2017

Listopad byl ve znamení festivalu Šumava Litera. Setkání po roce mi připomnělo, jak moc mi chybějí tipeři… Jak moc mi chybí hovory o knihách, o čtení, o filmech. Jak jsem hladový po dobrých tipech a jak málo tipů mohu momentálně sám nabídnout…

S Martinem Sichingrem jsme se ráno potkali na chodbě hotelu a on mě překvapil otázkou: „Co dobrého právě čteš? Nebo co dobrého si přečetl?“. To by na literárním festivalu neměla být překvapující otázka. Kvůli tomu si přeci ještě navíc píšu čtenářský deník. Ovšem já zatuhnul a nedokázal ze sebe vydolovat žádný název. Úplné „štronzo“. Žádnou vzpomínku, něco, co mě v poslední době intenzivně oslnilo. Právě jsem dočetl Bellovou a v tašce jsem si nesl čtečku s novým Bryndzou. Minulý měsíc mě bavil Bryson. Dejme tomu, že také pátý díl Milénia. Na to jsem si vzpomněl hned, jak Martin odběhl. Od odpovědi mě zachránil ranní spěch, ale ta otázka mi v hlavě rezonovala téměř celou sobotu. A také mě docela štvala má nemohoucnost odpovědět rychle a jasně.

Martinovi to ale zřejmě nestačilo. Jeho prezentace s bavorskými nakladateli a spisovateli začala opět otázkou. Co vás jako první napadne, vzpomínáte-li na dětství? Jaká je vaše ta úplně první vzpomínka? Otázku položil nejen svým hostům, ale i některým přítomným v publiku. Krčil jsem se vzadu, aby na mě nedošlo, a začal přemýšlet. Jaká je moje úplně první vzpomínka na dětství? Zkoušel jsem pátrat co nejhlouběji, ale nenapadla mě jiná vzpomínka, než ta, která se mi vynořuje celý život. Můj první den ve školce – pravděpodobně mi tedy bylo čtyři, nebo pět let. Pamatuji si mou poličku na bačkůrky a obrázek, který k ní patřil – autíčko. A ze všeho nejvíce si pamatuji na jméno učitelky. Kotvová. Mám pocit, že jsem se školky bál a že jsem se bál i učitelky Kotvové. A pamatuji si, že jsem nesnášel odpolední spaní. Nic hlouběji v čase nedokážu z mozku vyškrábnout. Nic, co by člověku rozvibrovalo nitro. Žádná srdceryvná scéna, co by hnala slzy do očí. Pravděpodobně obyčejný, byť intenzivní strach. Už tehdy jsme prostě žili v blahobytu. Nebyl hlad. Nebyla zima. Přítomní hosté i diváci vyprávěli o vůni maminky, o strachu ze psa, o vrásčitých tvářích dědečků, či babiček. Motiv strachu a obavy se tedy objevuje i u nich. A někde tady začíná příběh malého Namiho od jezera…

01 – Bellová, Bianca – Jezero

Anotace: Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo… Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.

Během výše zmíněného festivalu (Šumava Litera) jsem si uvědomil jednu věc. Přestože jsem si festival vymyslel, nikdy bych ho nedokázal zrealizovat. Já totiž jedu na emocích. Na pocitech. Na obrazech. Příběhy v mé hlavě mají vůni, bolí, nebo naopak způsobují rozkoš. Jsou barevné. Jsou abstraktní, postavy v nich jsou nepojmenované a nepojmenovatelné. Věci nemají názvy. Aby se podobný emocionální zmatek stal skutkem, je potřeba pevně uzemněného, konkrétně myslícího člověka. Já takového našel v Jardovi Pulkrábkovi. Tato má neschopnost vnímat věci v pevných konturách se (v rámci festivalu) tu a tam projevuje vcelku trapně –  nedokážu odpovědět na jednoduché otázky typu: Co napsal tamten či ten? Jak se jmenuje onen? Proč jste vlastně pozvali tuto? Já jen vím, že je to dobře, protože tak rozhodl Jarda, a ten má hlavu plnou konkrétních údajů. Šumavské knihy má načtené a všechny přítomné zná…

Proč o tom ale mluvím v recenzi na knihu Jezero? Protože u knih to mám víceméně stejné. Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros.

O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…

02 – Bryndza, Robert – Temné hlubiny

Anotace: Když dostane detektiv šéfinspektor Erika Fosterová tip, že by klíčový důkaz ve velkém drogovém případu mohl být ukryt v zatopeném lomu na okraji Londýna, nařídí jeho prohledání. Z hlubin však její kolegové vyzdvihnou nejen důkazy k tomuto případu, ale i kostru malého dítěte. Pozůstatky jsou rychle identifikovány jako Jessica Collinsová. Sedmiletá dívka, jejíž zmizení plnilo stránky novin před šestadvaceti lety. Erika musí začít spojovat střípky z minulosti se současností a nořit se stále hlouběji do rodinných vztahů Collinsových i do života vyšetřovatelky Amandy Bakerové, která si nepřestala vyčítat, že zmizení holčičky nedokázala vyřešit. Erika brzy zjistí, že toto vyšetřování bude jistě jedno z nejsložitějších a nejnáročnějších v její kariéře. Někdo si totiž nepřeje, aby byl případ vyřešen. A udělá všechno, aby Eričino pátrání zastavil…

Třetí kniha anglického spisovatele, kterého můžete tu a tam potkat v Nitře, kterak korzuje pěší zónou se svým manželem Bryndzou… Toliko trocha bulváru. Co se knihy týče – mno…

Vyšetřování starých, nevyřešených případů bývá oblíbeným motivem. Nové technologie, nové možnosti forenzní vědy, nové myšlení nového vyšetřovacího týmu. Do těchto temných hlubin se pouští i Erika Fosterová, detektivka se slovenskými kořeny. Příběh už není tak svižný, jako v předchozích dvou dílech. Daleko více se věnuje osobnímu životu detektivky, daleko více se nimrá ve vztazích, daleko více hraje na city. Nechci být nekorektní, ale jakoby se tu více projevila „ženská“ stránka spisovatele. Prostě a jednoduše – nemá to ty správné „koule“… Na druhou stranu – může to být záměr a může to být jedním z důvodů onoho velkého úspěchu. Statistiky mluví jasně. Ženy čtou daleko více, než muži…

Pořád ale platí to, že je to vcelku čtivé, a že Bryndza umí udržet čtenářovu pozornost. Uvidíme, jak tomu bude dál. V Anglii už vyšlo páté pokračování, smlouvu má Bryndza prý na dílů šest, ale rád by v sérii pokračoval. Zda dokáže nadále udržet slušnou úroveň a zda příběhy Eriky Fosterové nezačnou nudit je tím, oč tu běží…

03 – Cole, Martina – Útěk

Anotace: Donna Brunosová si žije jako v bavlnce a svého manžela miluje z celého srdce. Když jej soud pošle za loupežné přepadení na osmnáct let za mříže, Donna je pochopitelně zdrcena. Georgio přísahá, že se stal obětí spiknutí, a z obavy, že nepřežije kruté podmínky v nejpřísnější britské věznici, svou ženu žádá, aby mu pomohla uprchnout. Donna začne podnikat první kroky a postupně proniká do světa, o jehož existenci neměla dosud ani potuchy – do světa brutálního sexu a násilí. A čím více poznává odvrácenou stranu manželových obchodních aktivit, tím silněji začíná pochybovat o jeho nevině.

Potřeba tu a tam se nechat ukolébat červenou knihovnou a pořádným happy-endem občas vybublá i v mém rozháraném nitru. Martina Cole je pro tyto chvíle vhodnou autorkou. Nudný a předvídatelný příběh umí zabalit do pozlátka pseudothrilleru, kterým se nechávám jednou za uherský rok rád ošálit. Je to takové literární „kočičí“ zlato. Na chvíle, kdy potřebujete vypnout a malinko resetovat mozek. Čtete, zatímco se vám závity točí v takovém tom obligátním kruhu: čekejte, váš centrální nervový systém se právě aktualizuje…

04 – Kalfař, Jaroslav – Kosmonaut z Čech

Anotace: Kam nemůžeš poslat sondu, tam pošli člověka. Tím se řídila malá země z Evropy, když se ve sluneční soustavě objevil podivný oblak, slibující odhalení mnohých tajemství vesmíru. Stane se kosmonaut Jakub Procházka nejslavnějším mužem na Zemi? Nebo je celý projekt předem určený k nezdaru – ať už pro neznámou podstatu oblaku, nebo proto, že si s sebou Jakub vedle vědeckých zkušenosti veze i břímě minulosti? A dozvíme se, zda jsme ve vesmíru sami?

Tato kniha má zajímavý příběh a ten – jak by vám marketéři řekli – prostě funguje. Čech, který žije v Americe, tam vydá knihu, která je o Česku. Tento literární debut okouzlí kritiky renomovaných deníků New York Times či Guardian atd. a kniha je promptně přeložena do češtiny. Navíc řeší trauma, kterým trpí celá bývalá východní Evropa. Kdo a jak a kolik se ušpinil za minulého režimu. Možná nový Kundera… se dokonce objevuje tu a tam v ohlasech.

Nedávno jsem vedl dlouhý telefonický hovor s kamarádem – spisovatelem. Šlo o podporu jeho právě vycházející knihy (více viz ZDE). A od plánů „co by kdyby“ jsme se dostali ke klasickému problému víceméně všech českých psavců. Malé prodeje, malé odměny. Nejen za knihy, ale za rozhlasové hry, či scénáře pro televize. Jako autor textu je na výplatních páskách až na tom úplně posledním místě. Těsně za šatnářkou ze studia Barrandov… 🙂 Vzpomněl jsem si na zajímavou a vtipnou přednášku spisovatele Jiřího Březiny, jehož první knihu dostal do povědomí čtenářů – právě PŘÍBĚH (viz ZDE). A tak má (jistě dobrá) rada zněla: hele, buď rozbij hubu nějakému novináři – nejlépe z bulváru. Nebo se odstěhuj do ciziny a napiš knihu třeba v norštině a bude z tebe zajímavý český spisovatel severských detektivek. Protože odborník je vždy z jiného města, nebo nejlépe státu…

Tím chci říct, že kdyby Kosmonaut z Čech vyšel jako první u nás, v češtině, a od domácího českého autora, asi by se kolem knihy nestrhla taková mediální bouře. Se spisovatelem by novináři nevedli žádné rozhovory, nebyl by zajímavý. Nebyl by za ním… příběh. Inu, takhle prostě šoubyznys funguje. Jen díky příběhu může Damien Hirst prodat žraloka naloženého v láku za dvanáct mega dolarů…

No – chodím kolem toho jak kolem horké kaše… Co vlastně říkám samotné knize? Inu, vcelku se mi líbila. Milé absurdní drama proložené společensky citlivým tématem a okořeněné „utrpením mladého Werthera“. To vše sepsáno s lehkou elegancí, jemným humorem a poeticky – někdy trochu příliš. Navíc dobře ukočírované a vyvážené. Jenomže – jak jsem již napsal – pro mě je důležitý celkový prožitek. Emoce, kterou kniha vyvolá. A tady nevytrysklo nic tak silného jako z Jezera Bianci Bellové. Místy mě pošimrala dojemná nostalgie, vzpomínky na dětství. Místy mě pobavil lehký dadaismus.

O Kalfařovi určitě ještě uslyšíme. A vlastně se na jeho další knihu i těším. Prý bude tentokrát o Americe. Pravděpodobně o českém imigrantovi za Velikou louží… inu… opět… PŘÍBĚH.

05 – Lasica, Milan – Bodka – Fejtóny 2003 – 2006

Anotace: Milan Lasica je skvelým hercom, komikom, textárom, režisérom, moderátorom a taktiež aj divadelným riaditeľom. Okrem toho je aj skvelým glosátorom niekedy „štátotvorných“ a niekedy „banálnych“ vecí a udalostí, s ktorými sa dennodenne stretávame. Doteraz ste sa s jeho fejetónmi mohli stretávať v periodickej tlači, ale v knihe Bodka (pomenovanej podľa rovnomennej rubriky v časopise Týždeň) si ich môžete vychutnať všetky.

Ve dnech, které trávím s rodinou na Slovensku, se snažím číst slovenské autory v originále. Milan Lasica je se svým kultivovaným vyjadřováním vhodným „učebním“ materiálem. A krom toho je vtipný, a byť se jedná o fejetony přes deset let staré, některé jsou napsány značně nadčasově. V únoru 2003 pak píše fejeton – nekrolog – o právě zesnulém Miroslavovi Horníčkovi. Ten krátký text mě chytil za srdce a já se rozhodl, že si musím od Horníčka po letech opět něco přečíst… A po jaké jiné knize sáhnout, než po jeho prvotině…

06 – Horníček, Miroslav – Dobře utajené housle

Anotace: Humorná kniha o umění žít ve dvou a o životě vůbec… Autorova nejznámější kniha je souborem povídek či spíše úvah o různých situacích běžného života, o vztazích mezi lidmi, o autorově vztahu k věcem. Miroslav Horníček píše o své ženě, synovi, přátelích, zvířatech vlastních i cizích nebo třeba jen o věcech s porozuměním, obdivem a láskou. Záležitosti nepříjemné se v jeho podání stávají zajímavými, obyčejné věci ozvláštní fantazií, protože nic v životě není tak špatné, abychom v tom nenašli něco hezkého. Laskavý humor a mistrné zacházení s jazykem dělají z této útlé knihy nezapomenutelný čtenářský zážitek.

Dobře utajené housle – to je úžasný koncert laskavosti, lásky a chytrého humoru. Koncert pro jazyk český. Knihu jsem kdysi četl, ale až nyní mohu říct – spolu s jedním čtenářem, kterého autor cituje v závěru knihy – Děkuji Vám. Nechci pátrat po tom, odkdy a jak znáte mou ženu, ale znáte ji dokonale… :_)

Jsou knihy, které prostě oceníte až s věkem. U této jsem se smál i plakal. Více smál. Smíchem očistným. Smíchem, který odplavuje z těla poťouchlé křivdy, nesmyslné ješitnosti, prostě lety nahromaděné negativní smetí. Četl jsem ji ve vlaku – cestou od své drobné ženy s útlým zápěstím – a pouze tato skutečnost mi zabránila nad některými větami hlasitě ryčet a halekat. Radostí a údivem. Dojetím. Pochopením…

Celou dobu jsem při čtení slyšel v hlavě hlas Miroslava Horníčka, tak jak ho znám z televize, z Hovorů H, ze Dvou písařů, a měl jsem pocit, že mi knihu čte sám autor. Přizpůsobil jsem se tedy jeho rytmu, jeho dikci a celý zážitek ze čtení tím byl umocněn… A tak ještě jednou… Děkuji Vám za ten skvělý koncert.

07 – Horníček Miroslav – Chvalozpěvy

Anotace: Tato kniha je Horníčkovou chválou literatury, chválou umění psát a umění číst. Autor se zamýšlí s moudrostí a vtipem, ale i s trochou nostalgie a sentimentu nad knihami svého srdce, cituje z nich a přibližuje čtenáři takové mistry spisovatele, jakými byli či jsou Marcel Proust, Thomas Mann, James Joyce, Woody Allen a mnozí další.

Chvála čtení. Chvála čtenářství. Přemýšlím, jestli vůbec existuje kniha, o které bych dokázal zasvěceně mluvit. Kterou bych dokázal procházet lehkými krůčky a zasvěceně tak, jak to dělá Miroslav Horníček. Přemýšlím o knize. Jedné… a on se přitom skrze své psaní prochází po desítkách knih s grácií literárního bonvivána. Ne jako kritik, či recenzent, ale jako – čtenář.

Mám tento tip knížek v oblibě. O čtení si rád povídám, ale také rád o něm čtu. Je známou pravdou, že každý čtenář si v té které knize najde své. A já hltám to, co v knihách vidí právě Miroslav Horníček. Čtu věty, které si on ve svých oblíbených titulech označil, podtrhnul, opsal, které bych možná přešel bez většího povšimnutí. Je to povídání opět milé, laskavé, pokorné. Vtipné. Zasvěcené. A já stále v paměti pátrám, o jaké knize bych dokázal mluvit já? Kterou knihou bych se mohl procházet jako známou zahradou? K jakým slovům bych chtěl vonět znovu a znovu? Nevím. Nemám vlastně moc ve zvyku se k přečteným knihám vracet. Mám jakýsi neodbytný pocit, že není čas něco číst dvakrát. Že na mě kdesi čeká další a ještě lepší kniha. Lepší příběh. Lepší zážitek. Silnější emoce… Ale možná se to bude měnit. Možná dojdu do bodu, řekněme zlomu, kdy se začnu vracet po cestě svého čtenářského života a rekapitulovat… Možná ho právě prožívám…

***

„… jsou taková ústa na světě, ze kterých opravdu i slovo růže a láska je… výkal!“ říká na závěr Jan Werich. To bohužel platí stále, dnes snad ještě více…

08 – Horníček, Miroslav – Jablko je vinno

Anotace: Lehce ironický pohled Miroslava Horníčka na slavné milenecké dvojice minulosti. Součástí nevelké společnosti několika manželských dvojic, které se spolu občas scházejí na popovídání, pojedení i popití, jsou také František a jeho žena Marta. Žijí spolu již mnoho let a jejich manželství je kořeněno drobnými neshodami i tím, jak si navzájem vidí do duše a dovedou si jeden druhého dobírat. František vytrvale hlásá názor, že muži jsou hybnou silou dějin, a že kdyby osudy lidstva závisely na ženách, vysedávali bychom dnes u ohňů doby kamenné. Marta reaguje na Františkovy výpady shovívavým úsměvem a v její mysli se rodí příběhy, které uvádějí na pravou míru známé historické vyprávění o Samsonovi a Dalile, Ctiradovi a Šárce, Oldřichovi a Boženě, Břetislavovi a Jitce či Orfeovi a Eurydice.

Měl jsem potřebu ještě zůstat v „horníčkovském“ světě laskavého a chytrého humoru a lety nabyté moudrosti. A tak jsem sáhl po jablku… Toužil jsem jíst ze stromu poznání dobra a zla. Ale ihned podotýkám – tu touhu ve mně vzbudilo mé žebro. To žena je vinna…

„Příběh, který hodláte číst, není ani román ani novela. Ty mají svá pravidla, své zákony. Své začátky a konce. Tento příběh – řekl bych – je přeslechnut. Nevím, co bylo před jeho začátkem, a nevím, jak pokračoval. Někomu tam bude chybět humor, jinému zápletka. Nic se tam vlastně neděje a nestane. Manželství Františka a Marty je v pořádku a v pořádku jsou i ostatní věci. Myslím, že je dost knih o věcech, které v pořádku nejsou, a ten, kdo chce toto, může si počíst. Tady se neprojde žádnou krizí a já se z toho tichounce raduji. A myslím, že by si lidé měli tyto věci sdělovat. Aby se tichounké radování šířilo.“(z úvodu knihy)

Horníček si opět skvostně hraje s drobnými nuancemi, které umí vytvořit jen dlouhodobý vztah jednoho muže a jedné ženy. Manželství, dnes spíše partnerství. Zároveň si pohrává – lehce, s jemnou ironií a přesto bez jakéhokoliv náznaku škarohlídství, se vztahem muž versus žena obecně. Dnes se říká korektně a genderově vyváženě… ovšem ta slova sama o sobě jsou hrubá a kostrbatá a do světa Miroslava Horníčka nepatří. Nepotřebuje je. Ví, že je zbytečné si cokoliv vynucovat a cokoliv generalizovat. A o tom je ta kniha asi nejvíce. Alespoň pro mě. A tak nezbývá než dodat – chápu, mistře, jestliže tak dokonale znáte mou drobnou ženu (s útlým zápěstím), je samozřejmé, že dokonale znáte i mé manželství… 🙂

Shortlink: