Čtení na měsíc – listopad 2018

Nejen čínská literatura se mi v posledním čase dostává do ruky. Čína mi leze do života skrze poměrně hustou sérii článků. Je to obrovská laboratoř, kde se dějí naprosto šílené věci. Hrůzostrašný je třeba projekt „Sociální kredit“. To smrdí Orwellem na sto honů. Ostatně další experiment Neuro Cap je taky docela pěkná prasárna … Vejde se to pod pracovní čepici či pod helmu a zkoumá a monitoruje mozkové vlny svého nositele. S pomocí algoritmů dokáže umělá inteligence vyčíst, zda se dotyčný neřítí do vypjatých duševních stavů, jako je deprese, úzkost, vztek…  Na ty stinnější stránky ovšem upozorňuje pekingský profesor psychologie Qiao Zhian: „Ano, zařízení evidentně dokáže zvyšovat produktivitu, firmy by ho však mohly zneužívat ke kontrole mysli své pracovní síly, ke špiclování soukromí.“ Zhian neváhá použít termín „ideopolicie“…

Představte si například, že budoucí globální nakladatelé budou skrze podobné zařízení sledovat, jak čtenáři reagují na příběhy a budou vydávat jen takové knihy, které vás příliš neunaví, neurazí, nenaštvou, nebudou depresivní, nebudou vzbuzovat úzkost a strach… Knihy budou veselé a hravé a plné nenápadné reklamy, přizpůsobené vašim zájmům a potřebám. A když rádi a hodně nakoupíte, zvedne vám to sociální kredit natolik, že si budete moci dát jedno pivo…  Děkuji, už se vážně těším…

Je to pár let, co se mluvilo o tom, jak nám jednou budou světoví oligarchové, Ilumináti, kazárští Židé (přidej si ze seznamu koho libo) implantovat do těla čipy, aby nás zcela ovládli. Haha… tak třeba ve Švédsku už má více než 4 000 lidí implantováno čipy na své ruce, s jejichž pomocí platí. Švédsko testuje digitální měnu e-krone a mílovými kroky se žene k bezhotovostnímu modelu. Ve spojení s IA a další podobnou technologií, se vskutku blýská na ne-veselé digitální časy. Ostatně, jsme ve čtenářském deníku, tak si připomeňme dystopický román Margaret Atwoodové Příběh služebnice, kde režim zbaví ženy přístupu k jejich penězům prostě tak, že zneplatní jejich platební karty.

Inu – druh Sapiens rodu Homo (momentální verze) neustále sám na sebe valí překvapení za překvapením. Zatím se kolem nás „moc“ neválčí (zaplať jakákoliv vesmírná či božská entita, nebo prostě jen zdravý rozum). Jenomže to asi také nebude mít dlouhé trvání. Nedávno vyhlásila válečný stav Ukrajina a to už máme za humny. Na válku se (jak jinak) prý připravuje i Čína. Zatím tedy neví na jakou. Spíše to vypadá, že potřebují malinko zabavit rozjívené hordy jedináčků…  Je nabíledni, že se prostě chystá masivní změna paradigmatu. Zásadní změna příběhu Homo sapiens. Jaký příběh to bude, jsem opravdu zvědav…

01 – Faber, Michel – Kniha zvláštních nových věcí

Nakladatelství Kniha Zlín – 2016 / Anotace: Peter Leigh je misionář, který se má vydat na nejdůležitější cestu svého života. Opustí tak svou milovanou manželku Beu a po dlouhém letu dorazí na vzdálenou planetu, kde místní obyvatelé lační po učení Bible – jeho „knihy zvláštních nových věcí“. Tato výprava vystaví zatěžkávací zkoušce Peterovo náboženské přesvědčení, jeho povědomí o tom, co ještě zvládne lidské tělo, a ze všeho nejvíc jeho lásku k Bee.

Kniha zvláštních nových věcí je veskrze originálním dobrodružným příběhem o víře a poutech mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí mnoho světelných let. V tomto velkém románu se Faber jako již tolikrát předtím vymkne veškerým žánrovým očekáváním…

A hned první kniha je úžasně napsaným příběhem apokalypsy člověka a Zeměkoule jako takové. Jemně a v náznacích. Prostřednictvím dopisů. Skvělý nápad, výborně napsané. Zatímco kdesi v dalekém Vesmíru se hrstka lidí pokouší – řekněme kolonizovat – novou planetu, daleko na Zemi zuří ekologické a ekonomické katastrofy. Dozvídáme se to jen tak mimochodem, v rámci konverzace manželského páru. On – misionář, který přináší netradiční zvláštní a nové slovo Boží nové, nám neznámé civilizaci.  Ona – těhotná zdravotní sestra, která musela zůstat na Zemi. On – nositel západní civilizace se pln odhodlání vydává šířit víru mezi „domorodce“, ale pod tlakem prostředí a odlišných norem se jeho jistoty začnou hroutit. Ona – tváří v tvář utrpení se vize světa spravovaného vlídným Stvořitelem jeví jako zoufalý únik před skutečností. Pod tlakem krizí se její křesťanský pohled otřásá v základech, je stále zoufalejší. Ve víře i v lásce.

V době, kdy Knihu zvláštních nových věcí tvořil, zemřela Faberovi manželka, která ho v psaní vždy podporovala. Tehdy prohlásil, že tento román měl být tím nejsmutnějším, co kdy napsal, a že s psaním románů končí. Kniha smutná je. Takovým zvláštním, snad novým, způsobem. A zda Faber skutečně už nic nenapíše, to ukáže čas…

02 – Chabon, Michael – Zázrační hoši

Nakladatel Argo – 2017 / Anotace: Profesor tvůrčího psaní Grady Tripp vláčí na hřbetě nejen krizi středního věku a následky svého uměřeně prostopášného života, ale také břemeno nedopsaného a podle všeho nedopsatelného románu Zázrační hoši. Dva a půl tisíce stran bobtnajícího opus magnum jako by se svému autorovi smálo do obličeje, a přitom nebylo než výčtem jeho selhání, marných nadějí a promarněných příležitostí. A Grady, místo aby psal, balí jointy a před studenty se tváří jako druhý Henry Miller. Jedním z těch, jež aura jeho talentu na chvíli oslní, je i James Leer, rozháraný mladík jako vystřižený z atlasu aspirantů tvůrčího psaní. Nečekané setkání těch dvou na večírku plném spisovatelů odstartuje běh událostí místy tak absurdních, že hraničí s groteskou, jen místo dortů a neohrabaných policajtů se tu o zábavu starají transvestita, mrtvý pes a sako po Marilyn Monroe.

Jsou knihy, které nesnesou přerušované čtení. K dosažení maximální čtenářské rozkoše je zapotřebí se s takovýmto titulem schoulit do svého oblíbeného koutku, s horkou kávou nebo čajem, s doutníkem či dlouhou rimbaudovskou dýmkou a nerušeně číst. Nejlépe celou knihu v kuse. A přesně takovou potřebu jsem cítil u Zázračných hochů. Hlavně proto, že se mi tuto ideu nepodařilo naplnit. Knihu jsem načal a odložil na pár dní. Mezi tím četl něco jiného. K příběhu se vrátil a znovu jsem musel absolvovat aklimatizaci. Pak jsem knihu odložil na pár dní… Takže chápete mou frustraci…

Zázrační hoši jsou milou intelektuální komedií. Nahořklou satirou. Řekl bych i groteskou, kdybych toto slovo v poslední době nepoužíval tak často (viz mnou přečtené knihy čínských autorů). Komedií s přesahem, jak se říká. Malinko „woodyallenovská“. Sled tragikomických gagů. Prostředí newyorské literární smetánky, proud podivných individuí, alkohol, drogy… Značně netradiční židovská rodina. Krize středního věku. Krize spisovatelská. Touha napsat „velký román“. Stigma čtenářského očekávání. Prostě román o psaní, a o snílcích, jimiž se to v literárních a akademických kruzích jen hemží. A mezi třpytivým pozlátkem téměř absurdních dialogů tu a tam zazáří vskutku vzácný diamant.

Na tuhle knihu si to chce prostě vyhradit čas a klid. A strávit jeden dva večery v té úchvatně pableskující bublině. Být na čtenářském tripu a užívat si (a zároveň trpět) stejně jako hlavní hrdina Grady Tripp.

03 – Čen-jün, Liou – Manžela jsem nezabila

Odeon – 2016 / Anotace: Hlavní postavou románu je žena jménem Lotos, vesničanka středního věku, která se bouří proti mašinerii státního aparátu a dotáhne to v soudním sporu až do nejvyšších pater. Nebouří se ale z politické uvědomělosti, ale proto, že přišla o manžela. Sama se s ním rozvedla, neboť podruhé otěhotněla. Přišla tedy s nápadem, že se rozvedou, a až ona porodí, zase se po nějaké době vezmou. Nepočítala ale s tím, že si její muž mezitím najde mladší a už se k ní vrátit nechce. Tragikomická satira současného čínského autora.

Za komačů jsme tomu říkali „komunální satira“. A v socialisticko-kapitalistické Číně to jede poslední dobou naplno. Tepou se nešvary. Korupce, nedostatek toaletního papíru, zpátečnictví, nebo naopak přílišné a režimu nepohodlné nadšení. V této knize pak autor vytepal vcelku vtipnou grotesku o tom, co také může způsobit politika jednoho dítěte. A tepe líné úředníky, a tepe letargické pracující a tepe neochotné orgány (policejní) a tepe (velmi jemně) i představitele strany a tepe a tepe až je z toho člověk tak nějak vytepaný… Ze začátku je to příběh k pousmání, posléze k uondání. Závěr se zbytečně vleče. Jako krátká scénka do Čínského televarieté či Ein Peking Buntes dobrý. Více ale neočekávejte. Tepete-li rádi orientální koberce, přidejte si hvězdičku navíc.

Jak jsem psal v úvodu – články o Číně se internetem valí jako Žlutá řeka. A tak nabízím hrstku toho, co mě opravdu zaujalo:

Tak například toto:

 

04 – Drašnar, Jiří – O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu

Nakladatel:  Atlantis 1996 / Anotace: Americký Čech Jiří Drašnar vstupuje do české literatury jako zralý autor románové prvotiny, ve které líčí osudy rodiny Kerschnerovy za bouřlivých dějů dvacátého století na české půdě. Daleko spíš než o rodinnou ságu jde však v jeho podání o záběr temných, nevědomých sfér lidského života, které usvědčují dějiny z opakování a člověka pokoušejí myšlenkou, že veškerá dosavadní cesta křesťanské civilizace byla bludná. Drašnar nejen z amerického odstupu, ale zejména jako spisovatel poučený moderní psychologií a jako znalec náboženství podává krutou a přesnou anamnézu a diagnózu situací, kdy bůh mlčí a na jeho místo jako by se vracel Lucifer.

Čtenářský deníček mi začal poskytovat – krom radosti z jeho psaní – také zpětnou vazbu. Některé měsíce jsem při jeho sumarizaci překvapen, do jakých obrazců se mi knihy vlastně skládají. Listopadem se vine úchvatný příběh Homo Sapiens. Faber se svou apokalypsou. Zeměkoule se otřepe, aby se zbavila toho otravného parazita, který sám sebe nazval „moudrým“. A tenhle přemoudřelý člověk musí hledat nové domovy v dalekém vesmíru. Pak Harariho nemilosrdná reminiscence. Obě knihy dohromady mi připomněli sci-fi klasiku 2001:Vesmírná odysea Artura Clarka. A mezi to se jako brutální klín vráží úžasná kniha Jiřího Drašnara…

Drašnara jsem si zařadil mezi své oblíbené „enfant terrible“ české literatury. Křesadlo, Kahuda, Hakl, malinko Hrabal… Je smutné, že jsem ho objevil náhodou, více jak deset let po vydání. Ale do mého podzimního puzzle zapadl dokonale.

O knize – nebo chcete-li příběhu – nemá cenu cokoliv psát. Podobné knihy prostě leží hluboko na dně literárních vod a ti, kteří v těchto temných vodách rádi loví, si jí určitě najdou. Mohu jen říct, že se mi zavrtala hluboko do hlavy, že dokázala vzbudit silné emoce, že mé čtenářství prožívalo záchvěvy silné rozkoše…

Ukázka z knihy […] naprosto dominantní systém, kterým jeho paměť organizovala vzpomínky, byl postaven na čichu a chuti. Tvořil nehmotnou nervovou síť prorůstající v dlouhých binárních řadách abstraktními kategoriemi šesti politických intervalů a dával jim odlišný chuťový a čichový charakter. Jestli si někdo myslí, že Švestkův život byl nudný, nemá potuchy o síle nosu a jazyka a o nekonečném množství kombinací, ve kterých je možno vázat zdánlivě jednoduché hodnoty příjemného a nepříjemného, stimulujícího a uspávajícího, sladkého a slaného, kyselého a hořkého do složitých řetězců orgiastických prožitků.

Dětství, plně podřízené rytmu slunečních a měsíčních cyklů, bylo zahaleno a prostoupeno mnohotvárnými vůněmi přírody, výpary a chutí jídel, odérem zvířecích a lidských těl. Na začátku léta, kdy dozrávaly třešně a první mladá jablka, byly vůně syté, vlhké a agresivní. Pokosila se tráva, podťala se šťavnatá zelená tráva a omamná chuť rostlinné krve nafoukla břicha králíkům. Slunce nejdřív vyvolalo, posléze ztlumilo a změnilo pach hlíny a kravinců od mokré, vzrušené syrovosti k suché, prašné a zásadité vůni obilí, která se v lidských rukou proměnila v kyselou chuť kvasu a chleba. Pak přišla neodolatelná lákadla sladkých a nakyslých míz podzimního ovoce, zmoženě visícího na větvích stromů, následovaná pachem zabíjeného prasete, pachem teplé vařící se krve, tajemnou vůní majoránky, česneku, pepře, bobkového listu a ostatních koření přidávaných do nasládlého masa, chutí soli a slivovice a hořkostí tajně upíjeného piva. Tlející listí, zalykavá pára kouře, zuby a sliznici dráždící spálenina pečených brambor a ta největší lahůdka, ta největší rozkoš, vše objímající, tlumivý zvuk dlouhého deště, jehož vůně a chuť se měnila podle toho, jestli stékal po jabloni, po jehličnatém stromě, po doškové střeše či padal přímo do úst, byly brzy vystřídány ledem, sněhem a slizem zlatomodrého těla napůl udušeného kapra, čekajícího na smrt v dřevěné kádi na chodbě. Krev a pach z rybích šupin se omyly ze stolu horkou vodou a z pece se už linula vůně pečiva okořeněná jehličnatou, smolnou chutí vánočního stromku, kterou překryla další vrstva slastí: mystické, nábožné aroma hrozinek a ořechů, datlí a fíků, překrojených jablek, hořících svíček, syčícího olova a někdy dokonce i pomeranče. Pachy jara byly znepokojující. Vůně vody horského potoka, zárodečná vůně žabích vajíček, pulců, čolků a blatouchů, sladké tělo velikonočního beránka, do kterého se zařízl nůž, shnilá vůně natvrdo uvařených vajec, kterých se přežral, až málem zemřel, a vůně bláta, třešňových květů a močůvky.

Matka voněla škrobem, zpod kterého se občas prodral nahořklý zápach těla, o jehož původu, zdálo se, věděl cosi nepříjemně důvěrného. Při každém závanu jejího potu si ošahával hlavu a mnul si neklidně oční víčka. Otec čpěl pivem, tabákem a naftalínem a vůně starší sestry byla totožná s oparem stoupajícím z kravských vemen a z čerstvě nadojené díže mléka.

05 – Kiyosaki, Robert T. & Lechter, Sharon L. – Bohatý táta, chudý táta

Nakladatel: Pragma 2001 / Anotace: Kniha Bohatý táta, chudý táta by měla být povinnou četbou pro finanční plánovače nebo kohokoliv, kdo se zajímá o to, jak se stát finančně nezávislý. Je to jedinečný úvod do psychologie tvoření bohatství. Abyste se dostali nad finanční vrchol, musíte si přečíst knihu Roberta Kiyosakiho „Bohatý táta, chudý táta“. Jde o zdravý rozum a obchodní důvtip pro vaši finanční budoucnost.

06 – Kiyosaki, Robert T. & Lechter, Sharon L. – Bohaté dítě, chytré dítě: Nastartujte své děti k finančnímu myšlení

Nakladatel: Pragma 2000 / Anotace: Kniha napsaná pro rodiče, kteří oceňují vzdělání, kteří chtějí připravit svým dětem dobrý start do života a kteří chtějí hrát aktivní roli při výchově svých dětí. Tato kniha vám ukáže, jak probudit lásku dítěte k učení stejnými metodami, jichž užíval Robertův chytrý táta, aby Robertovi pomohl zůstat ve škole navzdory jeho špatnému prospěchu a nechuti pokračovat ve studiu. Tato kniha vám otevře dveře, o jejichž existenci jste nikdy nevěděli, a umožní vám předat dětem znalosti, jež budou užívat až do konce svého života.

07 – Kiyosaki, Robert T. – Zvyšte své finanční IQ: Starejte se o své peníze lépe

Nakladatel:  Pragma 2011 / Anotace: Kniha Zvyšte své finanční IQ dále rozvíjí inspirativní myšlenky, které Robert T. Kiyosaki předložil čtenářům ve svém světovém bestselleru Bohatý táta, chudý táta. Autor jasně ukazuje, že základem toho, aby se člověk stal úspěšným a bohatým, nejsou vlastně peníze, ale je to především správný způsob uvažování, tedy rozvíjení různých typů inteligence v oblasti financí. Autor používá příklady z vlastního života a jednoduchou a přístupnou formou seznamuje čtenáře s úskalími dnešního světa byznysu, jenž se právě v současné době ocitl ve značně krizové situaci, kterou Kiyosaki už dávno předvídal. Proto je tato kniha velmi aktuální a nabízí čtenáři možnost vykročit na cestu vedoucí ke změně myšlení, postoje, a tím i celého životní stylu – na cestu vedoucí k bohatství.

Motivační knihy. Prodávají se po milionech. Myslím, že každý kupující, každý čtenář, podvědomě očekává, doufá, věří, že právě tahle kniha změní jeho život. Proto jsou tak úspěšné. Je to jako sázet Sazku, kupovat losy, tipovat sportovní výsledky. Pokaždé se rochníme v naději, že to tentokrát přeci musí vyjít. Každý z nás má kdesi hluboko v hlavě zasunutý scénář, co udělá s tou obrovskou vyhranou částkou. A motivační knihy přeci nabízí recepty. Zaručené. Jak zhubnout. Jak zbohatnout. Jak zkrásnět. Jak omládnout… Jak… Prostě cokoliv si přejete, na to najdete zaručený návod.

Kiyosaki se vůbec netají tím, že je to skvělý byznys. Proč také. Vždyť přeci radí jak zbohatnout. Jeho rada zní: Prostě to dělejte jako já…

Z jakého důvodu tedy tyto knihy čtu, když si z nich dělám legraci? Když jsem vůči nim skeptický? No protože je to jako ty sázky do loterie. Ani já nejsem imunní. A navíc… v těchto konkrétních titulech jsem našel pár informací, které mě zaujaly a motivovaly. Takže vlastně… ono to nakonec nějakým způsobem funguje. Jen je potřeba si uvědomit, že sebelepší návody a rady ještě neznamenají onu kýženou výhru…

08 – Sudek, Josef (Anděl, Jaroslav) – O sobě

Nakladatel: Torst 2001 / Anotace: Rozhovory, které v 70. letech vedl s Josefem Sudkem Jaroslav Anděl, jsou nejen jedinečným svědectvím o Sudkově životě, díle a myšlení, ale i pozoruhodným literárním skvostem, věrně reprodukujícím Sudkův způsob vyjadřování.

Zajímavý vhled do dějin fotografie prostřednictvím jednoho fotografa „záhadného stylu“ (jak jsem si přečetl v jakési recenzi). Josef Sudek víceméně dokazuje, že talent si nevybírá. Když člověk Sudka poslouchá (tedy čte) tak slyší hospodu čtvrté cenové skupiny, umolousané pobudy s retkem v koutku úst, cítí pivo… Slyší ten šum dobře naladěné krčmy, hlahol a smích, cinkot skla… Člověk se prodírá potemnělým sálem a hledá ten správný stůl. Ten, kde sedí ti správní kumpáni a řeší svět. Sudek, Magor, Hrabal…

Tahle krátká knížečka je syrová a autentická. Sudek mluví stejně záhadně, jako je záhadný jeho styl a jeho práce se světlem. Já jsem ho poprvé skrze fotografie blíže potkal ve Smutné krajině. Jsem z Mostu, že ano… Fotografii – Jako umění – mám rád. Mám rád, když se skrze ni mohu koukat na svět jinýma očima, jiným úhlem pohledu. Fascinuje mě, že skrze ni mohu vidět to, co denně míjím bez povšimnutí.

09 – Kožíšek Ouřadová, Martina & Kožíšek, Vladimír – Šumava Františka Malocha: Ke kolébce zlatonosné Otavy

Nakladatel: Kozmar 2017 / Anotace: Cesta k pramenům řeky Otavy dvojím pohledem. Prvním jsou staré cestovní záznamy plzeňského profesora botaniky Františka Malocha, který líčí slasti a strasti svého putování v roce 1916. V jeho líčení převažuje učitel-přírodovědec. Druhý pohled je objektivem fotografů. Jdou stejnou cestou, ovšem o sto let později. Fotografují proměněná místa a jejich poznámky k cestě zachycují i slasti a strasti osobní. Oba pohledy na Pootaví a Povydří vzdávají hold kráse krajiny a síle přírody.

O této knize píšu velmi rád. Mám ji v knihovně již rok a letos jsem přímo od autorů dostal ještě jednu, s věnováním a s úsměvem. Minulý rok jsem si poprvé poslech příběh vzniku této milé publikace. A ten příběh dostává zcela jiné dimenze, pokud ho slyšíte přímo z úst tvůrců. Tak to prostě je. Některé příběhy fungují lépe tímto způsobem. Kožíšci (snad si mohu dovolit je takto familiérně nazvat :-)) byli milým překvapením minulého ročníku Šumavy Litery. Letos jejich kniha získala jednu z hlavních cen – Cenu poroty.

Šumava Litera 2018 – zleva: Jan Cempírek (předseda poroty), Martina Kožíšek Ouřadová, Vladimír Kožíšek – foto Petr Marek

Kniha má skvělý nápad, povedené zpracování, a jak jsem již předeslal, samotní autoři jsou milým párem. A celé to stojí na silném příběhu – příběhu o nemoci a o boji s ním. V samotné knize o tom najdete jen zmínky. Což je vlastně ve zpětném pohledu sympatické. Autoři se z vás nesnaží vyždímat emoce a vyloudit lítost. Je to jen jejich soukromý boj a intimní prožitek. Kniha je pak jen jakýmsi závěrečným vyústěním. Tenhle příběh začne fungovat ve chvíli, když se s Martinou a Vladimírem potkáte osobně a v rámci jejich přednášky si ho poslechnete. Nebo abych mluvil za sebe – na mě to takhle zafungovalo. Samozřejmě ale i samotné putování po stopách botanika Malocha společně s jeho loutkou (bez veškerého mnou zmiňovaného pozadí) je dobrým a vtipným nápadem.

Já bych tedy čtenářům doporučil – pokud budou někde ve vaší blízkosti Martina Kožíšek Ouřadová & Vladimír Kožíšek představovat svoji knihu, určitě se zajděte podívat. Dozvíte se, jak funguje  „malochoterapie“, poznáte autory osobně, poslechnete si silný příběh, kouknete na hezké fotky a jako třešničku na dortu si pak doma užijete i knihu…

Aby vám neuniklo, kam se autoři chystají, můžete sledovat tyto facebookové stránky: ZDE

10 – Pulkrábek, Jaroslav – Šumavská toulání krajinou Zlaté stezky

Nakladatel Regia 2018 / Anotace: Jak tři zlaté nitky v zeleni nekonečných lesů protíná Šumavu trojice prastarých obchodních cest. Mezi nimi se rozpíná krajina plná horských potoků a řek, modravých jezírek, bobřích hrází i zrádných močálů. Země kopců, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích, země neprostupných pralesů se stromy, které pamatují husitské války. V této pohádkové zemi se jednoho dne na sklonku osmdesátých let, ve stínu Boubína i železné opony, ocitl i Jaroslav Pulkrábek. Poslouchal příběhy dřevorubců, četl ve starých knihách, hledal místa, kde kdysi stávaly samoty i celé vesnice, a tušil, že mnohé bylo jinak, než se na první pohled mohlo zdát. Mezi jehličím nalézal skleněné korálky, v trávě zarostlé zrezivělé hrnce a v břehu potoka torzo mlýnského kola. Prolézal kostely od krypty až po zvonici, pátral po hřbitovech i archivech, hledal zaniklá sídla, ptal se lidí. Den po dni pronikal hlouběji do minulosti a zpod nánosu zapomnění odkrýval ztracený svět. Svět plný lidských osudů a příběhů často k neuvěření. V první knize z cyklu Šumavská toulání nás autor zavede do podhůří Boubína. Budeme putovat krajem šumavských šlágů, po stopách dávných kupců na Zlaté stezce. Navštívíme Vimperk, Záblatí, Lenoru, Horní Vltavici, Stachy, Zdíkov, ale také místa někdejších vesnic a osad, po nichž nezbylo téměř nic. Odhalíme tajemství hradů Hus a Kunžvart, povíme si o osudech šumavského obra Rankla Seppa, proslulého hajného Waltera Palečka nebo legendárního Krále Šumavy a budeme se toulat po šumavských ladech. Tak neváhejte a vydejte se spolu s autorem na cestu, na níž čekají mnohá překvapení.

Kiyosaki – autor motivačních knih (viz výše) správně říká, že základem komunity je komunikace (tady vidíte jak jednoduché rady a pravdy v podobných knihách najdete). Jenomže – aby v komunitě skutečně probíhala smysluplná komunikace, musí si ti lidé rozumět. Pokud neznáte správné slova a věty, pokud nerozumíte, o čem se lidé kolem vás baví – jinými slovy neumíte řeč kmene – jste z komunity (kmene) vcelku nenásilně vyřazeni. Kiyosaki, protože radí jak zbohatnout, říká: naučte se řeč peněz. Pokud se chcete dostat do komunity lidí, kteří penězům rozumí a ovládají je (stát se členem kmene Bohatých), základní je naučit se jejich řeč.

A proč o tom píšu u knihy o Šumavě? Inu – já na Šumavě bydlím, a pohybuji se zejména v komunitě lidí, kteří Šumavu znají jako své boty. Píší o ní knihy, fotografují jí, publikují články. Jsem nakladatelem „šumavských“ knih, jak jsme si je malinko odvážně nazvali. Je pro mě tedy nutné znát řeč svého kmene. A když je „učebnice“ navíc ještě zábavná a mile napsaná, jenom dobře.

Jaroslav Pulkrábek je znalcem Šumavy. Jeho kniha Šumavské povídání, byla úplně prvním titulem mého nakladatelství DriftBooks. Dnes už má smlouvu na několik dalších knih u několika dalších nakladatelství. Jeho knihy tedy čtu, protože je to kamarád, protože je to znalec, protože dobře píše a protože mi jeho knihy pomáhají zůstat členem šumavské komunity…

Chcete-li poznávat Šumavu, její historii, její příběhy, které normálně v kronikách nenajdete, zajímavosti a kuriozity – a to vše sepsané příjemným jazykem – určitě si knihy Jaroslava Pulkrábka pořiďte…

11 – Harari, Yuval Noah – Sapiens – Úchvatný i úděsný příběh lidstva

Nakladatel Leda 2014 / Anotace: Jaká byla cesta, kterou až dosud urazil slabý a nevýznamný tvor, který před dvěma miliony let v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své bratrance rodu Homo a ovládl planetu? Umožnila mu zvítězit nelítostná krutost nebo schopnost vzájemné spolupráce? Harari s velkou erudicí i odvážnou představivostí líčí paradox tvora, který se vydal mimo hranice svých biologických parametrů. Jeho kolektivní vlastnosti umožnily spolupráci stále rozsáhlejších lidských skupin a po kognitivní revoluci před 70 000 lety přišly další dějinné zlomy – objevy zemědělství, peněz, společenského kultu, impéria, peněžního úvěru i víry v budoucnost.

Co čeká lidstvo dál? Mají dějiny směr, jak naznačuje globální obchod a hromadné technologie? Kam nás zavede závratný vývoj posledních desetiletí? Autor podává provokativní hypotézy na zneklidňující otázky vyplývající z proměn přírody, psychiky, rodiny i společnosti. Opravdu žijeme šťastněji než kdysi? Co bude třeba obětovat kvůli blahobytu? Jsme před branami ráje, nebo pekla? Nadějeplný příběh má temné kontury a paradoxní odpovědi.

Nedávno jsem četl článek o tom, že v Číně (no ano, opět ta Čína) se pokusili pomocí CRISPR, technologie k molekulární editaci DNA, pozměnit dědičnou informaci u sedmi zárodků z umělého oplodnění. Přežilo však pouze jedno vajíčko. První narozené děti s geneticky zmutovanou dědičnou informací jsou zřejmě dívky dvojčata. Mutace spočívala v tom, že obdržela část genu, kterou někteří lidé mají v těle zcela přirozeně… Pointou článku byl bázlivý apel, že by třeba také jednou mohli po Zemi chodit dva druhy rodu Homo… Ano, to je samozřejmě možné…

Ovšem – pokud si přečtete knihu Sapiens, dozvíte se, že by to zas až taková mimořádnost nebyla. Je tomu zhruba 70 000 let, co se po Zemi potulovalo dokonce sedm druhů rodu Homo. Až zhruba před 30 000 lety z toho nakonec vyšel vítězně druh Sapiens. Teorie, jak k tomu pravděpodobně došlo, jsou dvě. Sapiens postupně ostatní rody tak nějak „vstřebal“, o čemž svědčí drobné pozůstatky těchto druhů v našich DNA, porůznu roztroušených v populaci. Druhá teorie hovoří o vyhlazení, nebo chcete-li o genocidě. Takže tu a tam se Sapiens s jinými druhy pářil, ale povětšinou je prostě vyhladil. Ostatně jako vyhladil sta tisíce druhů zvěře, ptactva, stromů, květin… Pokud si myslíte, že právě nyní lidstvo páchá ta nejhorší ekologická zvěrstva, pak vězte, že tomu tak bohužel bylo po celou dobu evoluční historie druhu Sapiens. S mírným nadhledem se dá říci, že kam šlápla jeho noha, sto let tráva nerostla. Vlastně nerostla už nikdy. Některé  – především ty velké – druhy savců Sapiens prostě vyhubil, lépe řečeno sežral.

Celá kniha je plná informací, které takto poskládané tvoří zcela jinou historii moderního člověka, než jsme zvyklí z učebnic. A já takovéto knihy mám rád. Alternativní a dle mého víceméně pravdivé. Harari píše ironicky, sžíravě, ale přesto s humorem a nadhledem. Umí poskládat staré známé příběhy do úplně jiných obrazů.

Fascinující jsou v knize také teorie vzniku velkých společností pomocí příběhů, pověstí, mýtů, zcela netradiční pohledy na zemědělství. Povídání o tom, že zemědělství vlastně nebylo pro lidstvo žádným velkým přínosem, a že pouze vygenerovalo obrovská sídla plná nemocných, utrápených a unavených lidí mě rozesmálo. Zejména když právě procházím nízkosacharidovým obdobím…

A nakonec přichází vesele neveselý povzdech, kam asi tak to ten slavný druh Sapiens v dnešní pozici „Boha“ hodlá dotáhnout. Podle autora by přírodní výběr mohl být „nahrazen lidskou tvořivostí směřující k produkci kyborgů i k vytvoření zcela nových organických forem života“. No a to jsme vlastně zase u té Číny, že…

… a kdyby měla celá evoluce druhu Sapiens proběhnout jen kvůli tomu, aby byl natočen tenhle klip, tak to docela stálo za to, ne? 😀

 

Shortlink: