Čtení na měsíc – prosinec 2017

Třetí rok čtenářského deníčku za mnou… Původní rozpačitý nápad se pomalu stává potřebou ba posedlostí. Baví mě a doufám, že baví i případné čtenáře. Parafrázoval bych slova pana Horníčka, z knihy Chvalozpěvy: nejsem literární kritik, ani recenzent. Jsem čtenář. A o knihách mluvím pouze z pozice čtenáře. Tu spokojeného, tu méně. Pokud si přečtete knihu Jiřího Trávníčka Česká čtenářská republika, bude vám jasné, že čtenářství je disciplínou silně individualistickou, byť se v něm samozřejmě jakési trendy – v kontextu dané doby – vysledovat dají.

Stále před sebou hrnu lavinu titulů, které odkládám na dobu, kdy bude více času, kdy budu mít více rozumu (!?), kdy mi budou bližší. Některé před sebou tlačím již od studentských let. Mám třeba nakoupeného kompletního Dostojevského. Kdysi jsem přečetl jen Bílé noci a Zápisky z mrtvého domu. Další hrnu… Některé knihy bych si chtěl přečíst znovu. Třeba Na západní frontě klid. Po letech s jiným pohledem na svět. Možná také v jiném překladu, protože dosti knih za komančů pravděpodobně utrpělo díky cenzuře. A každý rok přibudou nové zajímavé knihy, o kterých se mluví, píše a já je jen přihazuju na kopu svých čtenářských „restů“.

Ano, když si projdu knihy, které jsem letos přečetl, napadá mě: ale místo těch detektivek jsi mohl číst Dostojevského, Remarqua. Na místo té, jsi mohl číst tu. To je samozřejmě pravda. Ale i mé čtenářství má jisté meze a jisté potřeby. Například potřebu oddychnout si. A tu nejlépe naplňují právě detektivky. A konkrétní tituly jsou leckdy podmíněné momentálnímu dění v mém životě, v práci v rodině. Mé čtenářství je prostě pevně propojené s věcmi, které by jiného čtenáře možná vůbec neovlivnily. S momentální náladou. S počasím. S tím, zda je dostupná digitální verze, protože kvůli horšímu zraku čtu převážně na podsvícené elektronické čtečce. Co nakoupí „mé“ knihovny, které navštěvuji, protože tištěných knih už příliš nekupuji. A tak dále a tak dále…

V prosinci se mi do mého portfolia dostalo několik knih, které se zabývají neřestmi, závislostí, drogami. Mou drogou, závislostí a někdy i neřestí je právě čtení. Drogou neškodnou a dle některých vědeckých studií dokonce léčivou. Léčebné účinky četby dokonce prý zkoumá vědní obor nazývaný biblioterapie, a pokud se chcete dozvědět, co všechno čtení dokáže, zagooglujte a něco si také přečtěte… Přeji v novém roce jen ty nejlepší čtenářské zážitky…

01 – Price, Richard – Sráči

Anotace: V polovině devadesátých let byl Billy Graves jedním ze skupiny policistů zvyklých čelit zločinu v Jižním Bronxu podle hesla „účel světí prostředky“. Poté co mu vyhlídky na postup pokazilo neúmyslné postřelení desetiletého chlapce, pracuje dnes jako seržant v manhattanské noční hlídce připravující podklady pro vyšetřovatele v denní službě. Když se ukáže, že zavražděný muž, ke kterému je Billy jednoho rána povolán na nádraží Penn Station, byl kdysi sám podezřelým v nevyřešeném případu brutální vraždy dítěte, Billy se rozhodne obnovit spojení se starými kolegy, kteří mezitím řady policie opustili. V tu chvíli ještě netuší, že návrat do problematické minulosti se promění v dosud nejtěžší zkoušku jeho profesní dráhy a že jeho rodina bude zanedlouho čelit dalšímu, zcela nečekanému ohrožení.

Chvilku mi trvalo, než jsem se v té knize uvelebil. Bylo to zřejmě důsledkem dlouhých pauz mezi čtením. Člověk se pak vracel zpět do ulic nočního New Yorku a musel se tam opět zorientovat. Až v šesté kapitole jsem konečně usedl do služebního auta a vyrazil (udomácněn) k další noční vraždě…

Jako bych tam cítil atmosféru filmu Pevnost Apačů v Bronxu… – ostatně Price se o tomto filmu v knize zmiňuje – vrátil se mi ten záběr, kdy „žiletková“ prostituka Charlotta odbouchne dva poldy… a samozřejmě hláška „Pusťte bratry domů!“, tu jsme používali jako študáci docela často. Kniha tou ušpiněnou atmosférou smrdí. Smrdí potem unavenejch poldů. Smrdí zfetovanejma smažkama. Smrdí bezbřehým násilím. Páchne, jako když se po bouřce vyvalí všechen ten městskej bordel skrze mříže kanálů. Páchne ranním panákem, který vás nemá probrat, ale naopak umrtvit. Po další dlouhé noční… Sráči… Každej polda má toho svýho… Poldové a odvrácená strana zákona. Stejně jako ta měsíční, je i tato pustá, tmavá, plná kráterů. Jizev. Špatných rozhodnutí.

Tahle kniha ve vás vzbudí extrémní touhu žít na té osvětlené straně Měsíce. Někde na předměstí – v ulici pravděpodobně Javorové. Kde největší grázl je sousedův pes, který vám tu a tam nakadí do záhonu vzácných růží. Máte krásnou ženu, slušné děti, hypotéku splácíte bez problémů. Žijete tak, jak se má. Daleko od hranic temné strany… O temné straně vlastně vůbec netušíte. Ve vašem světě stále jen svítí Slunce a kvetou ty vzácné růže. Policajti jezdí v nablýskaných fárech, jsou usměvaví a zbraně nenosí…

Jo asi jsem to neřekl. Kniha je skvělá. Pokud žijete ve Slunečném městě, v ulici Javorová, je to dobrý sci-fi příběh na letní dny u bazénu. Jinak je to vlastně dost smutná procházka realitou… drsně reálná…

02 – Evans, Robert – Stručná historie neřesti: Jak zlozvyky budovaly civilizace

Anotace: Historie nikdy nebyla tak zábavná a opojná. Zbraně, ocel a bakterie udělali z nás, pradávných lovců a sběračů, moderního člověka, ale na chlastu, sexu, „dobrym matroši“ a sprosťárnách stojí naše civilizace. Robert Evans svým neopakovatelným způsobem odhaluje a popisuje události, o kterých se v učebnicích dějepisu nedočtete. Například příběh prostitutky, ze které se stala císařovna a vymohla ženám jedno z nejdůležitějších práv vůbec – právo pít pivo, což napomohlo ke zhroucení první říše v Jižní Americe. Dále se naučíte: kouřit dýmku nosem jako původní obyvatelé Severní Ameriky, zahulit jako řečtí filosofové, opít se jako Suméřané nebo se odvázat jako naši předci z doby kamenné. Zahřešíte se starými vyznavači Islámu, přečtete si první bulvární plátek z dob starověkého Řecka a seznámíte se s podivuhodnou historií sexuálního byznysu.

Milá a vtipná záležitost. Okořeněná leckdy bizarními osobními zážitky autora. Včetně podrobných receptů pokud by ho náhodou někdo chtěl následovat…

Že dějiny lidstva pohání především alkohol, drogy a nezřízená touha – po moci, po bohatství, po sexu – je asi obecně známé. Že dokonce možná i alkohol přispěl k polidštění opice, není už tak úplně bláznivou myšlenkou. Zvířata a lidé prostě chlastají a fetují, co to jde. A Robert Evans také… samozřejmě pouze a jen kvůli vědeckému bádání. Kvůli knize. Díky němu si tak můžete odpustit třeba takové potěšení, jako je pití vlastní moči s vylouhovaným tabákem, nebo kouření muchomůrek. Nebo naopak – díky němu to všechno můžete vyzkoušet a porovnat si své zážitky s jeho. Prostě milujte se, množte se, chlastejte a fetujte… a hlavně čtěte. Je to zdravé… Popelníček?

03 – Ohler, Norman -Totální rauš: Drogy ve třetí říši

Anotace: Strhující jako thriller — první komplexní studie drogové problematiky ve třetí říši Když Němci v roce 1940 vtrhli do Francie, měli vojáci wehrmachtu k dispozici třicet pět milionů dávek pervitinu. Látka — dnes mezinárodně známá jako meth — byla tehdy k dostání v každé lékárně. Droga měla umožnit tzv. bleskovou válku a stala se běžnou součástí výbavy vojáků. Dokonce i údajný abstinent Hitler se rád uchyloval k farmaceutickým stimulantům. V době, kdy nařídil poslední ofenzivu v zimě roku 1944, nebyl čistý ani jeden den. Jeho osobní lékař Theo Morell jej zásoboval všemi druhy léků, hormonů i tvrdých drog. Pouze v tomto stavu mohl vůdce vydržet tak dlouho. Ohler prošel všechny materiály k tématu, hovořil s pamětníky, vojenskými historiky i lékaři. Na knize se podílel přední historik Hans Mommsen, který také napsal doslov.

Fašisti frčeli na pervitinu. Hitler na kokainu… Ačkoliv to zní jako upoutávka na nějaký pošahaný hollywoodský biják, jde naopak o tak šílenou realitu, že by to filmaře snad ani nenapadlo. Ne – nejedná se pokus bulvarizovat historii. Všechny zmíněné drogy byly ve své době zcela legální. Německé chemické a farmaceutické továrny je chrlily jak na běžícím páse. Pervitin se třeba prodával jako náplň čokoládových pralinek a měl zahánět únavu žen v domácnosti. Byla to svým způsobem opojná doba, kdy ty – dle dnešního měřítka – nejtvrdší drogy byly běžně k dostání v samoobsluze.

Kniha je postavená na historických faktech, především na lékařských záznamech Hitlerova osobního lékaře Morella. Nečetl jsem žádnou životopisnou knihu o Hitlerovi. Ale obrázek, který Ohler vytvořil právě na základě zmíněných faktů je excelentní a myslím, že víceméně přesný. Hitler jako zajatec své vlastní velikosti. Své ideologie. Posedlý sám sebou. Ač vegetarián, permanentně nadopovaný zvířecími hormony. Trpící silnou zácpou a chronickým nadýmáním. Radující se, když bez problému stráví listový salát, či špenát. Šťastný, když se dobře vys..re. Nervózní z toho, že mu bude třeba bzdít uprostřed důležitého jednání. Uzavřený ve svém Vlčím doupěti – vlhkém tmavém bunkru, odříznutý od reality. Paranoidní. Chybující. A poslední měsíce války závislý na těch nejtvrdších drogách. A kolem něj klaka bizarních generálů a poskoků. A tahle zfetovaná partička bez mrknutí oka vraždí miliony lidí – nejen své údajné „nepřátele“, ale i své vojáky díky nesmyslným rozkazům.

Na historii lze nahlížet z mnoha pohledů. A tohle je pohled zbavený nánosů patosu. Nesmyslná válka ve své nestydaté nahotě. Důkazů, že lidstvo ženou do záhuby podobní bizarní týpci jako byl Hitler, jsou mraky. V poslední době třeba spor Trumpa a Kim Čong-Ila o to, kdo má větší červené tlačítko, které odpálí jaderné rakety. Člověk by se nad tím snad i zasmál… jenomže ten úsměv by třeba také mohl být drobet „zářivý“!

04 – Stehlík, Ivoš & kolektiv – Šumava domovem

Anotace: Šumava se v posledních letech stala oblastí střetu protichůdných zájmů a rozdílných názorů na to, jak by s touto jedinečnou krajinou měl člověk zacházet. K věci se vyjadřují politici, vědci, úředníci, novináři… většinou lidé odjinud. To je cenné, protože často právě náhled zpovzdálí s určitým odstupem od problému dokáže lépe vyhmátnout jeho podstatu. Chybí mu ale hlubší znalost místních reálií. Tato kniha nabízí pohledy třiceti sedmi obyvatel Šumavy nejrůznějších profesí na soužití lidí s místní přírodou. Někteří z nich jsou rodáci, vrostlí po generace do šumavské žuly, další jsou novousedlíci, kteří si toto místo pro život vybrali po zralé úvaze, nebo je sem osud prostě zavál. Všechny je však spojuje láska k domovu a nespoutané přírodě. Prostřednictvím jejich výpovědí máte příležitost sdílet s nimi zajímavé životní příběhy a nahlédnout diskutovaná šumavská témata jejich očima. Možná se dozvíte něco nového o tom, jak se tu lidem žije, o lese, o národním parku, o kůrovci, o tom, proč je důležité alespoň na malém kousku naší země zachovat divočinu a možná zahlédnete mezi řádky i střípky jímavé krásy… Pokud se tak stane, tahle kniha nevznikla nadarmo.

Les… jaké myšlenky vás napadnou při vyslovení tohoto slova? Stromy, magické přítmí, vůně jehličí, či vůně tlejícího listí, dlouhé procházky, houby… Ale uvažuje někdo z vás o lese jako o živé bytosti? Jako o propojeném komplexu, který je schopný komunikovat a vzájemné si pomáhat, například pomocí tzv. mateřských stromů? Kdo viděl film Avatar, ten si může (alespoň přibližně) představit, jak i náš „obyčejný“ les – třeba právě ten šumavský – funguje. I on má své mateřské stromy, i on komunikuje prostřednictvím spletité sítě podhoubí. Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové (bioložka z kanadské Univerzity Britské Kolumbie) jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Kdo chce, informace si najde. Kdo chce, správný obrázek si poskládá…

Pokud ale mluvím o lese, nemyslím jednodruhové smrkové plantáže tzv. hospodářského lesa, které momentálně (třeba právě na Šumavě) za les považujeme. Mluvím o lese plnohodnotném. O různorodém společenství druhů i genotypů. A toho dosáhneme pouze tehdy, necháme-li les si dělat to, co sám uzná za vhodné. Toho dosáhneme, pokud mu necháme čas a prostor, aby se opět stal „divokým“ a svobodným. To je základní smysl oné divočiny, o které se vedou sáhodlouhé debaty v případě Šumavy, ale i dalších oblastí. Ano, dnešní společnost potřebuje i lesy hospodářské. Potřebujeme je, abychom ukojili svou touhu po blahobytu a luxusu. Potřebujeme jeho dřevo. A i zde se vedou vášnivé debaty, jak se o takový les starat. Ale to nechme jiným odborníkům.

Lidská touha vše ovládat a zužitkovat je bohužel patologická. A tuto neukojitelnou touhu si dokážeme vždy zdůvodnit. Vysoká životní úroveň je magické zaklínadlo. Divočina, svoboda, nezařazenost, neznámo – to jsou věci, kterých se podvědomě bojíme. Lidstvo se sice umí svorně dojmout a rozhořčeně odsoudit tragédii na planetě Pandora. Ale je jim úplně fuk, že to samé se jim děje za plotem…

Co se samotné knihy týče… Jako dílko téměř čtyřiceti autorů je samozřejmě mírně rozkolísaná. Ovšem graficky a typograficky velmi povedená. Jako sjednocující téma se knihou vine kladný postoj nejen k Šumavě, ale především k snaze vytvořit zde onu „divočinu“ prostřednictvím, či s pomocí Národního parku. Z tohoto hlediska byl konkrétně pro mě nejpřínosnější text Martina Bláhy a následně Josefa Pecky. Ale zajímavé jsou samozřejmě všechny, zejména jako ukázka toho, jak je sám život pestrý a divoký.

Tendence zarovnat do jednodruhové plantáže nejen les za humny, ale také nás, obyvatele Země, je více než zřejmá. A tak zakládání a fungování podobných společenství jako je třeba právě platforma Šumava domovem, je nesmírně důležité. Les tuto možnost bohužel – nemá…

Šumava domovem… křest nové knihy Ivo Stehlíka a kolektivu, který se konal v radničním sále ve Volarech. Knihu pokřtil originálním způsobem Jirka Včelák – spory Pýchavky obrovské a ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený – vodou z Boubínského jezírka…

„Stromy jsou základem lesa, ale les, to je mnohem víc, než vidíte očima,“ říká bioložka Suzanne Simardová z kanadské Univerzity Britské Kolumbie. Již několik desetiletí se specializuje na ekologii lesa a prezentuje – pro řadu lidí šokující – zjištění. „Pod povrchem je další svět nekonečných biologických cest, které spojují jednotlivé stromy a umožňují jim komunikovat mezi sebou.“

Simardová svými pokusy zjistila, že stromy v lese tvoří složitý propojený komplex schopný komunikace a vzájemné pomoci, řízený tzv. mateřskými stromy. Jednotlivé stromy tak v rozporu se všeobecným přesvědčením nesoupeří o „místo na slunci“, ale spolupracují – posílají si instruktážní i varovné signály a v rámci skupin kolem mateřských stromů se navzájem zásobují potřebnými živinami jako uhlíkem, vodou, dusíkem či fosforem.

„Stromy v lese jsou skutečně jako lidské či jiné živočišné společenství, tvoří rodiny a příbuzenské svazky,“ prohlásila. Jedním z nejpřekvapivějších zjištění Simardové je existence již zmíněných mateřských stromů a jejich role v komunitě stromů. Jde převážně o zralé, starší stromy, fungující jako – antropocentricky řečeno – lokální organizační centrum, jakýsi místní úřad.

Klíčem ke komunikaci a společným aktivitám stromů v lese je mycelium čili podhoubí. To je systém mikroskopických vláken, hyfů, které tvoří vlastní tělo houby. To, co běžně za houbu označujeme, je jen plodnice, sloužící k rozmnožování. Mycelium roste pod povrchem a jeho velikost je vzhledem ke struktuře prakticky nezměřitelná, může zabírat desítky i stovky čtverečních metrů. Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové ale jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa.

Další poznatky o komunikaci stromů přinesl také výzkum publikovaný v časopise Nature Communications. Skupina vědců pod vedením Matthewa Gillihama z australské univerzity města Adelaide ve spolupráci s kolegy z CSIRO institutu v Canbeře, Univerzity Tasmánie, portugalského Gulbenkianova institutu a univerzity amerického státu Maryland přinesla doklady o tom, že stromy v lese komunikují stejnými chemickými a elektrickými signály, jaké jsou známy u savců. Protože ale rostliny nemají nervovou soustavu, využívají k tomu odlišnou metodu… (zdroj net)

05 – Ryan, Christoper /Jethá, Cacilda – Na počátku byl sex

Anotace: Na základě poznatků antropologie, archeologie, primatologie, anatomie, psychologie a řady jiných oborů vznikla naučná a zároveň velmi čtivá práce o prehistorických kořenech moderní sexuality, která převrací naruby či přinejmenším zpochybňuje mnohé z toho, co si myslíme, že víme o sexualitě, o partnerských vztazích a konečně o člověku samém. Domníváte se, že monogamie je přirozená? Že se lidé v době kamenné dožívali nanejvýš pětatřiceti let? Že tradiční výklad lidského pohlavního chování, výběru partnera a příčin nevěry, jak jej podává evoluční psychologie, odpovídá biologické realitě? Tato kniha vás přesvědčí přinejmenším o tom, že takové a mnohé jiné zdánlivě neotřesitelné názory jsou přinejmenším diskutabilní a že k nim existují pozoruhodné alternativy. Na počátku byl sex je kniha značně odborná, zároveň ale vtipná a provokativní. Odpoví vám i na palčivé otázky, jako například proč je pro tolik lidí tak těžké zachovat věrnost jednomu partnerovi? Proč se pohlavní vášeň vytrácí, i když se láska mezi partnery prohlubuje? Proč řada mužů ve středním věku dobrovolně vymění majetek, rodinu i kariéru za krátký románek?

Mám rád informace, které jdou proti proudu. Protože jít proti proudu znamená, že za sebou necháte smrduté kalné bahýnko v deltě, ve které se tak ráda rochňá letargická většina obyvatel řeky. Znamená to brodit se stále čerstvější vodou a pomalu se blížit k pramenům, k počátku… Znamená to dobrodružství, nové vjemy, nové pohledy… Znamená to najít nová říční ramena, která si razí cestu mimo hlavní řečiště. Ano, znamená to také občas skončit v rameně slepém. To ale rozhodně není případ této knihy.

O tendenci zarovnat lidstvo do jednodruhových plantáží a do jasně označených a ohraničených škatulek se zmiňuji v předchozím textu (Šumava domovem). Co se týče vztahu muž – žena je tato tendence neuvěřitelně silná a táhne se stoletími, tisíciletími, ba možná od počátku věků. I když… a o tom je kniha především – na počátku věků, v dobách lovců a sběračů – bylo vše jinak a přiznat si, že nešlo o temné doby plné válek, nemocí, hladu a bídy je, kdoví proč, pro většinu společnosti problém.

Nemá cenu, abych zde složitě popisoval to, co autoři jasně, srozumitelně, s nadhledem, humorem a přesto značně erudovaně sepsali v knize. Za mě platí, že jsem se bavil, že jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, že jsem si potvrdil to, co jsem tu a tam tušil, a že jim prostě věřím. Na lidskou sexualitu a na základní vzorec rodiny muž – žena – dítě, se většinová společnost kouká skrze silná skla různých náboženství a pokroucených představ. Základní paradigmata a trendy povětšinou určují sexuálně frustrovaní vědci, či nábožensky – případně politicky – rigidní jedinci, a tyto vzorce je následně značně obtížné měnit. Máme je zažrané již stovky let a sám za sebe říkám, že i já se v těchto vzorcích plácám. Je to přirozené. Být rebelem je obtížný úkol v každé době.

Máte-li tedy chuť ponořit se do čerstvé vody bez smradlavých kalů předsudků… Chcete-li se alespoň chvíli brodit proti proudu… Toužíte-li pochopit věci, o kterých většinová společnost svorně mlčí, aby náhodou lidé nezačali žít příliš svobodně a divoce, nebo aby náhodou nepochopili, proč se ty které děje dějí tak i onak, pak si knihu přečtěte. Vyhovuje-li vám ovšem teplé bahýnko v široké deltě společenského konsensu, knihu kolem sebe raději nechte proplout bez povšimnutí.

06 – Dán, Dominik – Cigaretka na dva ťahy

Anotácia: V polovici deväťdesiatych rokov sa aktivizovalo nielen podsvetie, ich metódy sa pokúsili napodobniť aj iní. Hoci amatéri, v brutálnosti vraždenia si s podsvetím vôbec nezadali. Na jar 1995 sa chlapcom z oddelenia vrážd dostal na stôl prípad vodiča dodávky – chlapca zastrelili a upálili v aute. Hrozná smrť, desivé zohavenie mŕtvoly, ťažký kriminálny zločin. No nielen pátranie po vrahovi trápilo Krauza a Chosého, ako vždy, aj tentoraz prišiel problém ruka v ruke s ešte väčším...

Číst „dánovky“ je jako jít po známé ulici. Vejdete do domu, pak do bytu, v obýváku všem kývnete na pozdrav – vždyť všechny moc dobře znáte. Z kuchyně voní večeře, z pokojíku je slyšet tlumený dětský smích. Rodina. Domov. Naše Město… Idylka ovšem trvá vždy jen chvíli. Pak zazvoní telefon, vy ho zvednete a už to frčí…

Je to pár dní, co jsem rozečetl knihu Hadrový panák. Skončil jsem hned na začátku. Ve chvíli, kdy našli jednu mrtvolu, sešitou ze šesti mrtvol a navíc zavěšenou v prostoru na lankách tak, aby prst jedné ruky mířil z okna do okna bytu přes ulici, který patří přivolanému detektivovi. Ten je samozřejmě po tahu, po rozvodu (nebo něco podobného), je nerudný, oblečený do květinových bermud, ale protože je geniální, tak to všichni taktně přehlížejí… JEŽKOVY VOČI… Já chápu, že je překnížkováno, a že je tedy asi třeba neustále vymýšlet co nejbizarnější vraždy s co nejméně pravděpodobným motivem, a že detektiv musí být všechno jiné, jen ne normální. Většina čtenářů si to pravděpodobně žádá. Já mám prostě raději toho „malého pitavala z Našeho Města“.

Knihy Dominika Dána mohou leckoho začít nudit. Neustále ty samé vtipy, to samé prostředí, ti samí lidé, zločiny takové – řekněme provinční. Žádné bizarní bestiality, a policajti jsou tady jenom policajti, bez superschopností. Jenomže mě ten domácí smrádek, ta zdánlivá poklidnost, i ta obyčejnost baví. A především je to pro mě (poměrně) realistický vhled do (zejména) porevolučního dění u naší (či slovenské – on to zas tak velký rozdíl nebude)policie, u tajných služeb, v podsvětí i v nejvyšší politice. Většina čtenářů možná mávne rukou… takové báchorky, nic z toho se u nás neděje a dít nemůže. Tady v Našem Městě. Tady – v tom malém, zaprděném „oudolíčku“. To všechno je jen literární fikce. Moc bych si přál, aby tomu tak bylo…

07 – Trávníček, Jiří – Česká čtenářská republika: Generace Fenomény Životopisy

Anotace: Kniha o současné české čtenářské kultuře vychází z anonymních čtenářských životopisů, které se nahrávaly v letech 2009—2015. Tyto výpovědi (celkem jich je 138) slouží jako základ pro trojí pohled na naše čtenářství. Úhel generační portrétuje čtyři generace (rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou), konkrétně to, čím musely projít a jaké jsou jejich dominanty. Druhá perspektiva (fenomény) se zabývá tematickými průsečíky, tedy tím, co z jednotlivých čtenářských životopisů vyplynulo — například Babička, detektivka, film a kniha, odpadlictví, povinná četba, Švejk, tipaři, zákazy a další. Třetí úhel (životopisy) přináší devět životních čtenářských příběhů, které jsou něčím typické a zároveň něčím podnětné, to vše s malou interpretační nápovědou.

Ukázka z knihy: ZDE

Ferdošův čtenářský rok 2017 uzavřu symbolicky knihou Česká čtenářská republika. Zároveň jsem rozhodnutý, že tou samou knihou zahájím čtenářský rok následující. Ke knize se hodlám vracet a hodlám si na jejím základě a dle jejích „propozic“ vytvořit svůj vlastní čtenářský životopis.

Pokud vás čtení, čtenářství či četba zajímá jako fenomén je tato kniha pro vás tou pravou. Každou chvíli si lámu hlavu, co budu číst. Jakou knihu si vybrat? Zítra, pozítří, za měsíc… Za ten čas se mi v rukou octnou další knížky, které si přeci také přečíst musím… Nestíhám. Čtu v průměru 80 knih ročně. Dnes je ale doba, kdy se prý více píše, než čte. Prostě na to množství napsaného textu není dostatek čtenářů. A ti co čtou, nestíhají. Já nestíhám. Možná také proto, že píšu… hmm.

V jedné „svěrákovské“ písničce se zpívá: statistika nuda je, má však přesné údaje. V knize Česká čtenářská republika není statistika nudou. Skrze statistiku buduje Jiří Trávníček příběh českého čtení v průběhu čtyř generací. A tenhle příběh mě osobně chytil za srdce. A vzbudil ve mně potřebu vytvořit si podobný příběh mého vlastního čtenářství. Budete-li mít chuť se s mým příběhem seznámit, pokusím se jím proplést během příštího roku svůj čtenářský deník. Takže „za rok“ na shledanou…

Shortlink: