Čtení na měsíc – prosinec 2020

Inu… prosinec. Konec dalšího roku. Čas, kdy se rekapituluje. Čas adventního rozjímání, letos tak trochu vynuceného. Klokot moderního světa zastavil malý neviditelný hajzlík… Čtení nám naštěstí zakázat nemohou, i když byly doby, kdy se knihy pálily, nebo kdy jste za vlastnění jistých titulů mohli skončit ve vězení či hůře – kdesi v uranových dolech, nebo ve vyhnanství. Zažil jsem to (téměř) na vlastní kůži, když mě na vojně kdosi udal, že vlastním několik závadných knih propašovaných z tehdy prohnilého západního kapitalistického světa. Měl jsem štěstí, že na připravovanou šťáru jsem obratem byl upozorněn spřízněnou duší z důstojnického sboru. I se jménem udavače. Knihy jsem stihl schovat a následně je z kasáren odnést úplně. A protože jsem tehdy koketoval s křesťanstvím a s katolickou církví, tak jsem udavači velkomyslně odpustil. Ale dával jsem si pozor, abych mu nenastavil druhou tvář…

Já si svůj nedobrovolný soukromý lockdown zažil před dvěma lety a trvalo mi přes rok se z něj vyhrabat. Ten celospolečenský už mě vlastně tolik nezasáhl. Jen můj pohled na věci týkající se lidských vztahů se diametrálně změnil. Toto nové paradigma mě začíná silně ovlivňovat při výběru knih, hudby i filmů. Nesnesitelná lehkost čtení se jaksi vytratila. Jisté typy příběhů mě nebaví, nebo je nezvládám mentálně. Tento nový čtenářský vzorec má ostřejší hranice a je méně liberální. Takto změna je nechtěná a jaksi vynucená empiricky. A i přes mou nelibost se mi zadírá pod kůži. Zvláštní pocit…

V tomto novém paradigmatu – který se zákonitě netýká jen mého čtení – nehrají Vánoce a přidružené svátky včetně silvestra žádnou významnou roli. V tomto směru jsem se z morfologického pole křesťanské podskupiny člověka moudrého jaksi vyvázal. Nebaví mě ono kolektivní veselí, ždímání emocí a často dosti pokrytecká glorifikace vzájemné laskavosti. Mým novým vánočním hrdinou je Grinch. Takže předpokládám, že jednou – kdovíkdy – se najde někdo – kdovíkdo – nebo něco – kdovíco – co mě z mé současné jeskyně vytáhne někam – kdovíkam – a znovu změní – kdovíjak – můj pohled na tenhle svět…

Takže – co se přečtených knih týče, byl prosinec vcelku nemastný a neslaný. Doslova. Opět jsem se trochu věnoval svému střevu. Spáči byli sice velmi dobrým čtením, ale další kniha od Carcaterry  byla zklamáním. A během vánoční dovolené jsem se rozhodl znovuobjevit povedenou edici nakladatelství Odeon „Čtení na dovolenou“. Měl jsem tyto brožované knížečky, převážně s obálkou ilustrovanou úžasným Adolfem Bornem rád. Bylo to milé nakouknutí do starých časů. Doslova…

*****

01 – Hayder, Mo – Ptáčník

Nakladatel – Domino (2013) – Anotace: Některé zločiny nás šokují. Některé děsí. A některé předčí naše nejhrůznější představy… Detektiv Jack Caffery umí nahnat hrůzu i nejprotřelejším kriminálníkům, ale tentokrát už od začátku tuší, že ho čeká procházka peklem. Když je na opuštěném předměstí Londýna nalezeno pět mrtvol bestiálně znetvořených a sexuálně zneužitých žen, zavládne mezi přivolanými policisty zděšení. A to ještě nevědí, že vrah zanechal v tělech svých obětí malý suvenýr – a že vše provedl se zručností zdatného operatéra, byť poněkud zvrhlého… Oficiální vyšetřování se drží několika různých verzí, ale Caffery ví, že pravda je někde jinde. Ačkoli je si vědom, jak zrůdně geniální je jeho protivník, nepolevuje ve svém úsilí zjistit motiv vražd a odhalit jejich pachatele. Když se mu konečně podaří zahnat vraha do kouta, může celé město konečně vydechnout, že noční můra skončila. Nebo snad ne?

Morbidní, drsné, nechutné, kruté… tato slova protékají jednotlivými recenzemi na všech možných internetech. A já se zrovna minulý měsíc (ZDE) vyhradil vůči podobným věcem v knize Larse Keplera. Takže u Ptáčníka jsem chvílemi váhal, zda číst dál. Ale četl. A dočetl. A tak jsem přemýšlel proč. Proč mně brutalita v jedné knize vadí a v druhé ne. A jsem přesvědčen, že zatímco Kepleři mají brutalitu v příběhu jako základní kámen, okolo kterého staví vše další, tak Mo Hayder používá brutalitu jen jako mazivo. Základním kamenem Ptáčníka je dobře vystavěný a čtivě vyprávěný příběh. Nejen o morbidním, drsném a nechutném světě sexuálních úchylek a zločinu. Ale také o tom běžném, civilním, který umí být krutý zcela jiným způsobem. Třeba i krutě humorný…

Nevím, zda se pustím do další knihy Mo Hyderové. V jedné z nich si prý jako jeden z nejkurióznějších způsobů násilné smrti vymyslela vytažení střev konečníkem. Trochu mě láká se dozvědět více… V každém případě – detektiv Caffery mi uvíznul v paměti. Možná, že se za dlouhých zimních večerů a šumavských mrazů, které nás momentálně ještě čekají, vrátím do špinavých londýnských uliček, abych si poslechl, jak si vede…

*****

Hudba je součástí mého čtenářského deníčku. Je součástí mého života. Knížky, muzika, film a divadlo. To jsou zásadní vzorce mého života. Čtu i píšu. Poslouchám i hraju. Chodím do divadel a sám jsem se po prknech, co znamenají svět, občas prošel. Je poslední měsíc roku 2020. Už druhý rok žiju sám. Můj zásadní a základní vzorec zmizel v propadlišti doby. Žena, která byla jeho součástí si našla vzorec jiný. Já nový vzorec hledám daleko pomaleji. To ale neznamená, že se mi jiné ženy nelíbí. A tak jsem si řekl, že si v prosincovém deníčku poskládám hudbu z mých oblíbených žen a dívek.

Tyhle tři ségry z Izraele, původem z Jemenu, mě letos bavily nejvíc. Jsou exoticky krásné. Samozřejmě, že se mi líbí i jejich hudba. I ta je (alespoň v našich krajích) exotická. Můj kamarád mi řekl: no jasně, vždyť se ty holky podobaj tvý bejvalce… Aha… tak nevím… makám na té změně vzorce, nebo se jen utápím v hloupé sebelítosti a nostalgii… ? 🙂

02 – Endersová, Giulia – Střevo není tabu – O trávicím traktu vesele i vážně

Nakladatel: Esence (2020) – Anotace: Střevo bylo dosud černou ovcí mezi orgány, o níž bylo člověku nepříjemné hovořit. Tato image se nyní mění. Nadváha, deprese i alergie souvisí s narušenou rovnováhou střevní flóry. Takže pokud se chceme ve svém těle cítit dobře, žít déle a být šťastní, musíme o své střevo pečovat. Mladá vědkyně Giulia Endersová ve své knize zábavnou formou vysvětluje, jaký je střevo složitý, a přitom báječný orgán. Je klíčem k tělu i duchu a takříkajíc zadními vrátky nám otevírá zcela nový pohled.

Ne – v této knize se střeva ven konečníkem netahají… (viz předchozí recenze Ptáčníka). V této knize se ale o svých střevech dozvíte mnoho zajímavých informací. Proč je máme a co dělají. Co dělají, když nic nedělají a co by měli dělat jinak, než dělají. To, že dobře fungující střeva jsou zcela zásadní pro naši imunitu. A to jsou informace velice důležité. Zejména dnes, kdy nás koronavirus učí znovu se o svou imunitu zajímat a především starat.

Lidská imunita je komplexní systém, do jehož největších tajemství ještě medicína zcela nepronikla. Její činnost neřídí jeden konkrétní orgán, ale naopak spolupráce řady center různě roztroušených v organismu. K těm nejvýznamnějším „centrálám“ imunity patří kostní dřeň, brzlík, lymfatické uzliny, slezina, a právě ona zmiňovaná střeva. A tato kniha je takové základní shrnutí většiny nám momentálně známým faktům. A to třeba včetně takové zdánlivé triviality, jak sedět správně na trůnu, že…

*****

Další dívka, či žena, která mě letos zaujala je jihoafrická písničkářka Alice Phoebe Lou. Už druhá z této země v mém seznamu best off holek, na kterých ujíždím. Tou první je Yo-Landi Visser. Ujíždím především na jejich hudbě, ale nebudu lhát, být puberťák, tak mám jejich plakáty na zdi… Na čestném místě…  Jsou si maličko podobné. Ne tedy hudebně. A jsou naprosto jiné, než ty holky jemenský, milý kamaráde…, aneb jak zpívá Marek Eben v jedné své písni: já na tom dělám, já na tom makám… 🙂

03 – Carcaterra, Lorenzo – Spáči

Nakladatel XYZ (2009) – Anotace: Kniha, na jejíž motivy natočil oscarový režisér Barry Levinson (Rain Man) úspěšný film (Sleepers, 1996) nepředstavuje obyčejný nebo jednoduchý příběh. Naopak, nabízí morální dilema, že vzít zákon do svých rukou je přijatelné, pokud původní zločin byl opravdu krutý. Tato odvážná myšlenka není však hnána až do krajnosti. Dramatický příběh tohoto autobiografického bestselleru Lorenza Carcaterry představuje kontroverzní vyprávění o událostech, které nemilosrdně ukončily dětství čtyř chlapců a uvrhly je do světa nejhrubšího násilí. Ani po mnoha letech bolestivé vzpomínky nelze vymazat. Strhující drama o přátelství, spolupatřičnosti a mstě. Shakes vypravěč příběhu, Michael, John a Tommy. Čtyři kamarádi, ministranti, uličníci, páni svého neopakovatelného světa. Až do chvíle, kdy se nevinné darebáctví změní na nehodu, při níž téměř zahyne člověk, a oni se ocitnou ve Wilkinsonově nápravním ústavu. Stanou se z nich „spáči“, což je slangové označení pro nezletilého, odsouzeného na delší dobu než devět měsíců. Život hochů týraných, šikanovaných a znásilňovaných sadistickými strážci, se neodvolatelně změní. Stanou se oběťmi systému, jenž dovoloval beztrestně zneužívat své svěřence…

Famózní kniha. Už jsem ji sice kdysi četl a dokonce viděl i film. Přesto mě znovu uchvátila. Jak zdánlivě nevinný vtip změní několika lidem život. Přemýšlím, co napsat. Co mě na té knize fascinovalo a proč bych ji doporučil ke čtení.

Děti dělají lumpárny. Jsou schopné páchat i zločiny. Dospělí to samé. Společnost si vytvořila systém, jak se s tím vypořádat. Je bohužel nezbytný. Ale pokud tento nápravný systém páchá ještě větší zvěrstva, nežli jsou schopní samotní zločinci – je něco špatně. Bohužel žádný systém neumí vymýtit zlo, které si člověk nosí sám v sobě.

Je důležité, aby se podobné příběhy dostaly za zdi podobných zařízení. Je potřeba o nich mluvit a je potřeba je řešit. Hrdinové této knihy to řeší po svém. Jako čtenář jsem jim samozřejmě fandil. Ale všichni víme, že tyto věci musíme vyřešit jinak. A v každém případě – je absolutně nutné, aby každý začal sám u sebe.

Ale dosti mudrování. Knihu si přečtěte a názor si udělejte svůj…

04 – Carcaterra, Lorenzo – Apači

Nakladatel Beta – Dobrovský, Ševčík (1997) – Anotace: Bugr Frontieri byl dva roky v penzi, než se mu podařilo setřást duchy, kteří mu pustošili vlastní duši. Většině penzionovaných policistů nikdy nezazvonil telefon, který by je probudil. Ale Bugr Frontieri nebyl prostě jen tak nějaký policista. Byl jedním z nejlepších detektivů, jaké kdy New York měl. Za osmnáct let služby si nadělal řadu nepřátel. Mnozí z nich seděli ve vězení. Mnozí byli po smrti. Mnozí chodili městem. Bugr o nich věděl, a co víc, věděl, kde právě jsou. Ale během oněch osmnácti let si Bugr Frontieri nadělal také řadu přátel. Bezmocné oběti těch, které odvlékl v želízkách, anonymní obličeje lidí z okolí. Staří i mladí, všichni si pamatovali na policajta jménem Bugr Frontieri. Bugrův život změnil telefonát jednoho z pamětníků. Telefonát od muže, se kterým už léta nemluvil. O děvčátku, které nikdy neviděl. Ačkoliv to ještě nevěděl, ve chvíli, kdy si vzal od Nunzia sluchátko, bylo o jeho živote rozhodnuto…

Nabuzen a natěšen předchozí knihou Spáči, jsem okamžitě sáhnul po další knize Lorenza Carcaterry. Ale hned od začátku jsem tušil, že už to nebude ono. A nebylo. Přelouskal jsem předlouhý úvod, kde se seznamujeme s hlavními postavami. Však ono se to rozjede, utěšoval jsem se…

Možná rozjelo, ale já to nevím. Přestal jsem číst zhruba v třetině knihy. Prostě mě to nebavilo. Dokázal bych si to představit jako film. Od Tarantina. Kdyby do scénáře vrazil špetku svého oblíbeného bizarního humoru. Další variace Pulp Fiction. Proč ne. Banda invalidů kosí zločince v nočních ulicích Sin City… Živě si to představuji a chlámu se předem… Škoda. Kdyby to Carcaterra pojal malinko s nadhledem a „tarantinovsky“, mohla to být skvělá kniha. Ale tak už to chodí. A je to v pořádku. Někomu se bude líbit zrovna tato verze a ta má – potažmo Tarantinova – by mu přišla jako pěkná blbost.

*****

Tahle holka se mi líbila už za časů Nanosféry… Písnička Souhvězdí samoty mě jeden čas provázela v mé vynucené samotě. Zkoušel jsem poslouchat další kousky od této kapely. Ale do mého světa pronikla jen jedna píseň. Ostatní jsem byl schopen pouze sledovat, nikoliv poslouchat. Sledovat jen kvůli zpěvačce. Inu i tak to funguje…  Takže její sólovou dráhu vítám. Nemusím koukat na ty divný chlapy z divný kapely… Hudebně je to zatím ještě rozpačité, ale to přeci platonicky zamilovaný fanoušek umí odpustit… Můj kamarád možná podotkne, že se Žaneta podobá holce, co jsem s ní čtyři roky chodil coby středoškolák… Inu, některé vzorce asi nerezaví… :_)

05 – Archer, Jeffrey – Ani o dolar víc, ani o dolar míň

Nakladatel Odeon (1989) – Anotace: Anglický humoristický román s detektivní zápletkou o tom, jak dostat zpět své investice od podvodného amerického milionáře. Každý podvedený investor si vypracuje svůj plán, jak na podvodníka vyzrát…

Dalo by se říct, že se jedná o další knihu z kategorie „true story“. Archer zde vtipně zbeletrizoval svou touhu po pomstě. Investoval špatně zhruba milion dolarů a přišel o ně. Výsledkem je vlastně docela milá a věru zábavná humoreska. Ostatně – tak trochu se zdá, že spisovatel a zkrachovaný politik Archer podobné zážitky v reálném životě vyhledává, aby je následně mohl prohnat svou fantazií a vrhnout na papír. Mám na mysli třeba jeho odsouzení v roce 2001 za křivé svědectví v předchozím sporu, ve kterém se jednalo o placení jakési prostitutky právě panem Archerem. Dostal tři roky natvrdo. Vyšlo to akorát na tři díly Vězeňských deníků.

Ostatně aféry se kolem tohoto pána jenom rojí. Ale to s touto knihou nemá nic společného. Jen je to další kamínek do mého nekonečného dilematu, zda dílo od autora oddělit, nebo naopak zda ho s ním spojovat a přistupovat k němu tak.

Musím na rovinu říct, že mě kniha pobavila, že jsem se zasmál a že mi ani moc nevadil ten trochu hollywoodský happy end. A že všechny výše uvedené informace o celoživotních eskapádách páně Lorda Archera jsem se dozvěděl až při psaní této drobné recenze. A že můj dojem z knihy nikterak neovlivnily. A že mám docela chuť si přečíst i další věci, protože si říkám, že právě všechny ty nabyté „zkušenosti“ dávají jeho knihám ten správně šťavnatý základ. Ostatně stejně jako tomu je u Spáčů pana Carcaterra… A co víc si o dovolené přát, než dobrou šťavnatou zábavu…

06 – Macdonald, Ross – Šípková Růženka

Nakladatel OIdeon (1980) – Anotace: Detektiv Archer se při katastrofě unikající nafty do moře seznamuje s dcerou magnáta naftařské společnosti, jež katastrofu způsobila, a přes její podivné chování je vtahován do jejího rodinného prostředí a nakonec řeší několik vražd kolem této rodiny.

07 – Macdonald, Ross – Smrt v bazénu

Nakladatel Odeon (1971) – Anotace: Násilnou smrtí v bazénu na zahradě končí v detektivním románě amerického autora, považovaného za nejlepšího pokračovatele chandlerovské „drsné školy“, americká milionářka, na jejíchž pozemcích jsou nevytěžená ložiska petroleje. Soukromý detektiv Lew Archer, který je původně najat její snachou, aby vypátral původce anonymního dopisu, vyšetřuje nakonec s nasazením vlastního života dvě vraždy, zabití, řadu zločinů a nakonec sebevraždu své klientky.

Přiznávám se. Jsem staromilec. Mám rád Hercula Poirota, především toho filmového s Davidem Suchetem. Mám rád poručíka Columba, nebo Vraždy v Midsomeru. Mám rád Chandlera, Rexe Stouta, Gardnera… A Ross Macdonald do této staré „drsné“ americké školy samozřejmě také patří. Drsné jsem dal do uvozovek zcela záměrně. Z podhledu dnešní drsné (především) severské tvorby je tato drsná asi jako Tom a Jerry. Drsná tak nějak… hledám to správné slovo a napadá mě jen – staromile.

Návrat do starých časů je to opravdu ve všech aspektech. Vracíme se do doby, kdy se kouřilo všude a neustále. Měl jsem pocit, že cigaretovým dýmem smrdí i má čtečka. Sex je tu popsán tak cudně, že ho lehce přehlédnete. Telefon tu má málokdo. Lidé se tu vraždí také po staru. Normálně. Žádné bestiální rituály. Kulka do hlavy, polít benzínem, zapálit… Stará a divná jsou tu a tam i použitá slova. Namísto vrtné plošiny, je tu plošina vrtací. Mladí nesurfují na prknech, ale sjíždí vlny na příbojových lyžích. A našlo by se pár dalších kuriozit, u kterých ale nevím, zda jsou to opravdu originály, nebo libůstky páně překladatele.

Dělám si z toho malinko legraci, ale jinak mě tyhle „staré“ detektivky bavily. Nejsou nudné, děj plyne a je napínavý do posledních stránek. Příjemně jsem si odpočinul od současného chaotického světa plného zběsilých a zběsile rychlých informací, co se na nás valí skrze všechny možné i nemožné technologické vychytávky.

08 – Lodge, David – Svět je malý

Nakladatel Odeon (1988) – Anotace: Román Svět je malý je volným pokračováním Hostujících profesorů. Po deseti letech se na scéně objevují naši staří známí – Philip Swallow a Morris Zapp, tentokrát i s manželkami. Doména jejich působení se rozšiřuje na svět mezinárodních literárněteoretických konferencí. Zároveň se tu vytváří paralela mezi dobrodružstvími univerzitních badatelů a středověkými osudy rytířů krále Artuše. Nový mladý hrdina Persse McGarrigle vyvolává svým rytířským harcováním za nedostupným ideálem krásy a lásky asociace s Parsifalem a jeho hledáním svatého grálu.

Hostující profesory jsem četl kdysi dávno. A přiznávám, že si z nich nepamatuji ani „ň“. Přesto jsem je přeskočil a pokračoval ve volné trilogii dílem druhým. Umberto Eco označil knihu Svět je malý (v předmluvě ke francouzskému překladu) za jeden z nejkomičtějších románů dvacátého století. A já se opravdu bavil… Báječně bavil.

Kniha je zábavná v několika vrstvách. Každá z nich se nimrá v něčem jiném, zároveň se všechny potkávají na akademické půdě světových univerzit. A na letištích… Dohromady dávají pestrou mozaiku plnou břitkého britského humoru a netradičního intelektuálství. To vše okořeněno láskou v desítkách jejích podob. Zejména v těch nejneočekávanějších.

V Čechách máme partu okolo Cimrmana, která produkuje podobně jemný, téměř akademický, humor. Je to humor, který má taktéž desítky vrstev, ze kterých si je schopna vybrat široká paleta fanoušků. David Lodge by se mezi ně náramně hodil. V těchto vodách se koupu velice rád. Jsou ale poměrně vzácné.

09 – Lodge, David – Pěkná práce

Nakladatel Svoboda – Libertas (1993) – Anotace: Pěkná práce velmi volně navazuje na Lodgeovy oblíbené prózy Hostující profesoři a Svět je malý. Znovu se v ní setkáváme s Philipem Swallowem a Morrisem Zappem, i když krásná rudovláska Robyn, mladá univerzitní lektorka a specialistka na anglický industriální román 19. století, je zcela zastíní. Patrně to bude vina Stínového schématu, velkolepého projektu sbližování univerzit s dělným světem průmyslu… Tahle akce patřičně vytočí nejen ji, ale i jejího „stínového“ partnera, manažera a technokrata Vika, člověka absolutně nedotčeného vnímáním a chápáním světa skrze literaturu. Jak si ti dva, kterým byla tato absurdita vnucena, mají porozumět?

Závěrečný díl triogie „Pěkná práce“ má (nepřekvapivě) všechny „lodgeovské“ atributy. Je vtipný, chytrý a sžíravě ironický. V základní vrstvě se tu potkává čistý a téměř éterický akademický svět s hutným, špinavým a hlučným industriálním světem. V dalších vrstvách pak najdete třeba feminismus, marxismus, tatcherismus, či lásku takovou i makovou. Lodge má skvělou schopnost zkratkovitě (a vtipně) postihnout jádro určitých společenských fenoménů… Navíc si velmi rád hraje s celkovou formou svých knih. Každý kontext, který člověk objeví a pochopí je důvodem k tomu se zatetelit radostí. Pěkná práce…

*****

Každé správné drama – divadelní i to životní – charakterizují tři pojmy: utrpení, strach a očištění (eleos, fobos, katharsis). Já pevně doufám, že základ mého nového vzorce je právě probíhající katarze. A Katarzia je pěkná slovenská baba. A mě by zajímalo tak ako, ako to je, a čo z toho sú len moje paranoje…

*****

10 – Krassa, Peter – Největší záhada století

Nakladatel Dialog (1997) – Anotace: Peter Krassa patří mezi brilantní autory literatury faktu a vydal už čtrnáct publikací, které byly přeloženy do všech světových jazyků. Také tentokrát si autor zvolil čtenářsky strhující téma – pád tunguzského meteoritu na území někdejšího carského Ruska. Krassa připomíná všechna stará a přináší nová fakta o této dosud neobjasněné záhadě…

Na nebi opět zazářila „Betlémská hvězda“. Vstupujeme do věku Vodnáře. Dvacátý první prosinec měl být pro lidstvo zlomový… Esoterici, astrologové, okultisté a další podobní věští, co všechna tato návěští vlastně znamenají. Prostě máte-li rádi tyto proudy v naší společnosti, můžete si užít do sytosti. Nořit se do tajuplných vod tajuplných věd i pavěd. Já se v těchto vodách cachtám rád. Ponejvíce v mělčinách podél pobřeží, ale tu tam najdu odvahu potopit se hlouběji. Knihy s touto tématikou vyhledávám.

O tunguzském meteoritu jsem toho přečetl nemálo. V této knížečce je vše pohromadě, seřazeno a vcelku pečlivě okomentováno. Argumenty i protiargumenty. Teorie i protiteorie. Koho podobné věci baví, bude ho to pravděpodobně bavit. Kdo má raději pevnou zem pod nohama, už má pravděpodobně o celé události jasno. Těmto lidem – zatímco stojím po kolena v neklidných studených vodách nejistoty – vlastně tiše závidím…

Přeji tedy v novém roce 2021 méně nejistoty, více pomalé zábavy a dobrou imunitu…

Petr Ferdoš Čmerda

 

Shortlink: