Čtení na měsíc – říjen 2017

Říjen – oslavy vzniku samostatného Československého státu. Devadesáté deváté. Téměř sto let stačilo k tomu, aby se naše společnost změnila tak diametrálně, že je to téměř nepochopitelné. Neuchopitelné. A netýká se to samozřejmě jen našeho údolíčka. Před sto lety měli v Americe dvě letadla. Deset let na to Lindbergh přelétl Atlantik. Pak se první člověk prošel po Měsíci. Za pár let za nás budou pracovat roboti… Poletíme na Mars…

Knihy se mi v říjnu poskládali skoro až legračně. Obrovské vzepnutí techniky a zároveň Velká krize ve třicátých letech minulého století. Poté dva pohledy na časy budoucí. A vzápětí takové malé klepnutí přes prsty nové digitální generaci – bacha na demenci z nových technologií a pozor na kybernemoci.

Vždycky jsem toužil žít v době, ve které se něco VELKÉHO stane. Nevěděl jsem (a stále nevím) co by to mělo být. V roce 1989 jsem měl pocit, že to prožívám. Velký historický milník. Nový život. Svoboda. Vypakovali jsme komouše. Skončil režim, který fízloval, vraždil a lhal. Bylo to VELKÉ. Ale já už zase v sobě cítím ten neklid… touhu. Chtěl bych to prožít znovu. Opět něco VELKÉHO. Jenomže se zároveň bojím, že to bude VELKÉ až příliš. V knize Milana Vodičky není budoucnost zrovna růžová. Naopak kniha Druhý věk strojů dává poměrně slušnou naději. Že ještě prožiji něco VELKÉHO, je víceméně jasné. Teď jde hlavně o to, kdo z autorů se trefí… Anebo – jak už to tak bývá – se bude smát ten třetí. Ze vší té digitalizace zblbneme tak, že svět ovládne umělá inteligence. Skynet… Hasta la vista, baby! :_)

01/ Bryson, Bill – Amerika 1927: Lindbergh: Letci a hrdinové transatlantiku

Anotace: Amerika v létě roku 1927 zažila mnoho neuvěřitelných věcí. Měla prezidenta, který pracoval jen čtyři hodiny denně, legendárního baseballistu, první televizi, ale hlavně Charlese Lindbergha. Tento stydlivý mladý muž jako první přeletěl Atlantik a stal se hrdinou. Bill Bryson i tentokrát dostál své pověsti a stvořil dílo, jež vás vtáhne do atmosféry tehdejší americké společnosti.

Billa Brysona mám rád jako autora. Jeho knihy – zejména ty netradičně cestopisné – čtu s chutí a vím, že se pobavím. Zároveň se dozvím spoustu informací. A to ze značně nevšedního úhlu pohledu. Proto jsem sáhnul i po této knize. Ne že bych byl fanoušek historie. Ale protože jsem fanoušek Brysona. A opět mě nezklamal. Smál jsem se už od první kapitoly. To, jak Bryson umí s informacemi pracovat, jak je umí poskládat, a jak je umí jemně okořenit ironií, je úžasné.

Ústředním tématem je sice Lindbergh, jeho slavný Spirit of St. Louis a především první přelet Atlantického oceánu. Ovšem zároveň v knize ožívá fascinující a barevný obraz Ameriky. Prohibice. Politika. Sex. Zločin. Bulvární tisk. Rasismus. Eugenika. Kino. Literatura. Sport… Právě se rodí rozhlas a televize. To vše propojené a propletené do leckdy značně absurdních podob.

Já se bavil. Není to asi kniha pro suché historiky. Pro puntičkáře a detailisty. Bryson umí ze strohých faktů uplést nádherný pestrobarevný gobelín. Umí najít a svázat nitky příběhů, které málokdo vidí. Umí si z vážných věcí udělat legraci, ale nezesměšňuje. Jen se tak lišácky chichotá pod vousy.

02/ Vodička, Milan – Den, kdy došly prachy

Anotace: Věděli jste, že Velká krize podnítila vznik a rozvoj antikoncepce, reklamy nebo marketingu? Toto strhující čtivé vyprávění přináší stovky pozoruhodných lidských příběhů, ale i širších úvah. Dočtete se, jak krize nastupovala nenápadně a po tzv. krachu na newyorské burze ještě zdaleka neudeřila. Dozvíte se, jaké měla důsledky pro lidské osudy. Jak se přelila do Evropy a jak zasáhla Československo. Co na ni tenkrát platilo a co ji naopak prohloubilo. Zjistíte, že jste o tehdejší krizi až dosud nevěděli nic, anebo velmi málo. Kniha inspirativní a vzrušující.

V předchozí knize – Amerika 1927 Billa Brysona – se v jedné kapitolce seznámíme se třemi světovými bankéři, kteří se scházejí v malém newyorském hotýlku, aby jednali (mimo jiné) o možném zrušení zlatého standardu. Bryson tuto schůzku nazývá „nenápadný začátek Velké krize“…

„A přejete si pokoj na přespání, nebo na vyskočení?“, ptal se věcně zkušený recepční hotelu podle dobového vtipu, který koloval krátce po americkém burzovním krachu v třicátých letech dvacátého století. Amerika se smála, protože věděla, o čem je řeč. Všichni si v těch dnech představovali, že ožebračení majitelé akcií se snášejí k zemi z oken newyorských mrakodrapů jako sněhové vločky, píše v knize „Den, kdy došly prachy“ Milan Vodička. Podle autora je ovšem představa, že po zhroucení burzy zaplavila New York a potom Ameriku vlna sebevražd, mýtus, který přetrvává až do dnešních časů. Situace byla poněkud jiná…

Milan Vodička se na Velkou krizi dívá ve své knize tak trochu „brysonovským“ pohledem. Jedna recenze dokonce o této knize v nadpisu píše: Krize může bavit… Vodička jako zkušený novinář kreslí pomocí mikropříběhů pochmurnou dobu hospodářské krize téměř veselými barvami.

Krize nemění jen stav na účtech a majetek lidí. Mění i jejich přístup k práci, k zábavě, jídlu či k sexu. Přináší zbrusu nové trendy v chování. Vodička se v knize nezaměřil jen na Ameriku, ale přináší vhled do životů v krizi i v několika evropských zemích včetně tehdejšího Československa.

O tom, že nemám rád suchá historická data, jsem se napříč svým čtenářským deníčkem zmiňoval nejedenkrát. Takže jsem za podobné knihy vcelku vděčný. Fungují jako katalyzátor. Většinou mám po jejich přečtení chuť dovědět se o dané problematice ještě víc.

03/ Vodička, Milan – Co s námi bude?: Stručná historie příštích 20 let

Anotace:
Máme se bát pizzlyho?
Bude voda nad zlato?
Jak se k sobě mají cibetky a politika?
Seknem se sexem?
Může vás váš pes zažalovat?
Co s nadbytečným testosteronem?
Čím se živí vertikální rolník?

To a ještě mnohem víc se dozvíte v knize „Co s námi bude…“

Aniž si to uvědomujeme, stojíme vždy jednou nohou v budoucnosti a na řadu vymožeností i problémů již „máme zaděláno“. Co nás tedy čeká? Jaká bude budoucnost v oblasti automobilismu, sportu, kulinářství, sexu, cestování a zábavy. Jaké katastrofy nám hrozí? Jaké velmoci se zrodí, které civilizace začnou upadat? A s jakými zvířaty budeme na této planetě spolužít? Novinář Milan Vodička nám může napovědět. Jeho poutavá a neobyčejně zajímavá kniha se zabývá blízkou budoucností příštích dvaceti let. Budoucnost je to blízká, ale proud změn je rychlý; obrovský.

Pohled Milana Vodičky na naši budoucnost je přes veselý tón přeci jenom skeptický a téměř depresivní. V podstatě se jedná o výčet všemožných katastrof, které se na lidstvo řítí. Ano. Vše je psáno s nadsázkou. S humorem. Bavil jsem se, ale smích mi tu a tam mrzl na tváři. Cítím z knihy apel a prosbu, abych k tomu všemu nezůstal lhostejný. Kniha doluje z mého podvědomí ten „pocit viny“, který se objevuje napříč západní civilizací. Že právě my jsme spouštěčem většiny těch budoucích katastrof. Jak je na tom moje uhlíková mapa? Třídím dostatečně? Nesvítím zbytečně?

Lidstvo se předpovídání budoucnosti věnuje od nepaměti. Je to nejen fascinující, ale občas také životně důležité. Postřehnout právě ten moment změny. Bod zlomu… Pravdou ale je, že budoucnost většinou už žijeme… Leckdy si prostě ve všedním rytmu svého života ani nevšimneme, že svět poskočil o další krok vpřed. V nekonečné záplavě informací se stáváme zajatci své vlastní bubliny. Není nic těžkého se zacyklit ve svých pochybných pravdách a představách. Zejména dnes, kdy nám internet umožňuje stát se členem informačních sekt – jak vtipně podotýká autor.

„Rodí se nová doba. Naivně si myslíme, že jsme nejinformovanější generací v dějinách. Omyl, máme jen nejvíc informací; to ale nevypovídá nic o jejich kvalitě. Žijeme v době informačního chaosu, protože je ani nedokážeme zpracovat a vyhodnotit. Informace jsou tak rychlé a je jich tolik, že je už jenom registrujeme… Vnímáme jen titulky, obsah už ne. Odvykli jsme si. Není na to čas, jak informace rychle obíhají. Ty přesné, ty lživé i ty jednostranné. Výsledek: Ztrácíme kritické myšlení. Nefiltrujeme. Jen přijímáme a přeposíláme dál.“ (kapitola Zpráva o předem ohlášené smrti čili média a politika)

Shrnul bych to (v duchu Vodičkovo nadsázky a ironii) heslem: Lidé, bděte…!

04/ Brynjolfsson, Erik / McAfee, Andrew – Druhý věk strojů: Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií

Anotace: Žijeme v době úžasného pokroku digitálních technologií. Naše generace zdědila více příležitostí ke změně světa než všechny generace před ní. S touto objevnou knihou, která vychází v 15 jazycích, objevíte blízkou budoucnost a vstoupíte do druhého věku strojů vybaveni informacemi, které vám a vašim dětem pomohou uspět.

Chcete uspět v závodě s umělou inteligencí? Chcete vědět, co mají studovat vaše děti, aby v budoucnu našly práci? Jak bude vypadat naše budoucnost za deset let? Co vlastně čekat od inteligentních strojů a jak se na ně připravit? Vstoupili jsme do zcela nové doby. Počítače a roboti začínají sami řídit auta, psát články, optimalizovat daně, obsluhovat výrobní linky nebo diagnostikovat nemoci přesněji než lékaři. V posledních deseti letech se skokově zvýšily jejich schopnosti a čím dál častěji zvládají činnosti dosud vyhrazené pouze lidem. Díky tomu se zvyšuje produktivita a firmám rostou zisky, ale také narůstá nezaměstnanost a klesají reálné mzdy mnoha profesí.

Světový bestseller Druhý věk strojů (v orig. Second Machine Age) Erika Brynjolfssona a Andrewa McAfeeho z MIT objasňuje masivní změny, které díky digitálním inovacím právě nyní podstupuje ekonomika a celý náš svět. Mnohé jsou pozitivní, neboť přinášejí větší blahobyt, jiné ale představují vážná rizika pro stabilitu společnosti: zánik bezpočtu profesí a prohlubování nerovnosti. Autoři přesvědčivě argumentují, co mohou udělat státy, aby zachovaly svým občanům zaměstnání, a jak by se na éru umělé inteligence měli adaptovat jednotlivci.

Tento čtivý, zasvěcený, spíše optimistický a v USA velice diskutovaný výhled do budoucnosti by měl patřit k povinné četbě všech lidí, kterým není lhostejný svět, v němž budeme brzy žít.

Tato kniha (na rozdíl od Vodičky) vykresluje budoucnost ve vcelku příznivém světle, pastelově růžovou, jemně digitálně vrnící. Exponenciální růst umělé inteligence přináší netušené možnosti. Už dnes. Ostatně – už jsem to zmínil – budoucnost už dávno žijeme, jen ji ještě nedokážeme dostatečně akceptovat.

Brynjolfsson a McAfee popisují „první věk strojů“, který znásobil sílu lidských svalů. Nic v dějinách tolik nezvýšilo životní standard projevující se nárůstem počtu obyvatel planety jako vynález parního stroje a následná průmyslová revoluce. „Druhý věk strojů“ znásobí sílu lidské mysli a inteligence – a bude to mít podobně obrovské a nepředvídatelné důsledky. Toliko ta dobrá zpráva. Schopnosti umělé inteligence připraví spousty lidí o práci. Toliko ta (zdánlivě) špatná zpráva. V této chvíli však přichází čas začít se zabývat věcmi, které jsou momentálně ještě utopií. Jako je třeba garantovaný základní příjem. Komentátor Financial Times Martin Wolf napsal v recenzi právě na knihu Druhý věk strojů, že „vzestup inteligentních strojů nabízí, aby více lidí žilo v odpočinku, aniž by někoho vykořisťovali. Dnes převládající puritánství takovou zahálku odmítá, avšak odpočinek může být i aktivní. Ale co jiného by mělo být cílem vzestupu prosperity, kterého lidstvo dosáhlo?“

Říkal to ostatně už expert na budoucnost A. C. Clarke: „Naším cílem by měla být stoprocentní nezaměstnanost, abychom si všichni mohli jen hrát.“

(zdroj a inspirace: https://www.respekt.cz/tydenik/2015/36/roboti-za-dvermi)

***

Kapela Styx (jedna z mých oblíbených) věděla o umělé inteligenci své už v roce 1983… 🙂

[…] The problem’s plain to see:
Too much technology
Machines to save our lives
Machines dehumanize

05/ Spitzer, Manfred – Kybernemoc!: Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví

Anotace: Digitalizace všedních dnů narůstá — a má fatální následky. Když digitálním médiím přenecháme kontrolu nad všemi oblastmi života, když dlouhé hodiny hrajeme online hry a ztrácíme se na sociálních sítích, stávají se z nás kybernemocní lidé. K následkům tohoto stavu patří stres, nadváha, deprese i poruchy spánku a soustředění. U dětí se špatně vyvíjí motorika, jazyk i schopnost empatie.

Manfred Spitzer na základě nejnovějších vědeckých výzkumů ukazuje, do jaké míry tento trend ohrožuje naše zdraví. Ve své knize informuje čtenáře o rychle se šířících civilizačních chorobách, varuje před zdravotními riziky digitální techniky a vysvětluje, jak se před nimi můžeme chránit.Když digitálním médiím dovolíme, aby převzala kontrolu nad našimi životy, dostaneme kybernemoc… Manfred Spitzer nám ukazuje, jak se před ní můžeme chránit.

Mno… ten pán se zdá drobátko umanutý a uzamčený ve své informační sektě – bublině. Nemyslím to ale tentokrát nikterak pejorativně… Spitzer to schytal od „digitální“ většiny už v případě své knihy Digitální demence. Přesto umanutě pokračuje v sázení argumentů, proč je škodlivé to a ono, zejména pak sledování televize, používaní internetu prostřednictvím digitálních technologií a také obyčejného přejídání a nedostatek pohybu dnešních dětí. Ve všem má v víceméně pravdu. Většina rodičů – včetně mě – ví, že bychom měli naše děti více brát ven, nenechat je bez dozoru brouzdat temnými vlnami internetu a čučet na bednu. Měli by sportovat, zdravě jíst, smát se, být neustále v dobrém, motivujícím prostředí.

Knihu jsem přečet a u většiny věcí souhlasně pokyvoval hlavou. Měl jsem tendenci si říkat: nojo, to za našich mladejch let bylo všechno jinak. Věčně venku, žádná televize (kdo by se také koukal na ten jeden nudný komunistický program), žádný mobily, internet, socky – prostě jsme seděli před barákem na lavičce a kecali, dokud nás nerozehnal nerudný domovník ze třetího patra.

Jsem přesvědčený, že by se využívání digitálních technologií a televize – zejména dětmi – mělo regulovat. A jsem přesvědčen, že je dobré podobně kontroverzním způsobem na to společnost upozornit. Jenomže jak to tak píšu, uvědomuji si, že zatímco ve svém deníčku kážu vodu, doma docela chlastáme víno… 🙂

Ostatně… zkuste svému synovi vysvětlit, že je dřevěnej vláček lepší než robot zabiják… 😀

06/ Lagercrantz, David – Muž, který hledal svůj stín

Anotace: Lisbeth Salanderová si odpykává trest v ženské věznici Flodberga a snaží se vyhnout konfliktu s ostatními vězeňkyněmi. Když se však zastane mladé ženy bangladéšského původu ze sousední cely, okamžitě ji napadne Benita, nepsaná vůdkyně věznice.

Za Lisbeth přijede na návštěvu její dávný poručník Holger Palmgren a oznámí jí, že získal dokumenty vrhající nové světlo na bezpráví, které na ní bylo pácháno v dětství. Lisbeth poté požádá novináře Mikaela Blomkvista, aby jí pomohl s pátráním. Stopy je dovedou k jistému Leu Mannheimerovi, zaměstnanému na vysokém postu v Investičních fondech Alfreda Ögrena. Jak je minulost bohatého mladého muže z finančnických kruhů propletena s minulostí Lisbeth Salanderové? A dokáže se Lisbeth postavit stupňujícím se hrozbám Benity a jejího gangu? David Lagercrantz splétá napínavý příběh o zneužívání moci, otázkách cti a stínech Lisbetina dětství, které ji stále pronásledují.

Prequel a sequel… ta slova zní skoro záhadně, až exoticky. Trochu jako „vúdú“ zaklínadlo. Pátý díl Milénia je prequel a sequel zároveň. Postava Lisbeth Salanderové dostává v tomto díle další rozměr. Není přehnané tvrdit, že se pomalu, ale jistě, probojovává (a to doslova a do písmene) do předních řad mezi nesmrtelné literární celebrity typu Sherlocka Holmese, Phila Marlowa, Supermana atd. Jenomže zda se Lisbeth na literárním výsluní udrží, bude velmi záležet na jejím novém tvůrci. Tím je momentálně Lagercrantz. A ten z ní – bohužel stejně jako v předchozím díle – dělá komiksovou superhrdinku. Kreslených superhrdinů máme přehršel. Není tak důvod přidávat k nim právě Salanderovou. Díky tomuto zjednodušování a nerespektování reality mě kniha tu a tam docela nudila.

Pátý díl tedy buduje svět kolem této punkové bojovnice z obou stran dějové linky. Vnáší světlo do jejího dětství a do rodinných vztahů. A vytváří kontury dalšího levelu. Připravuje nás na novou hru, nové dobrodružství, novou zápletku. Děj je docela košatý a zabývá se tématy, která jsou aktuální a zajímavá. Má v sobě dost pasáží, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Líbí se mi práce s motivem hudby a její role v samotném příběhu. Někdy jsem měl ale pocit, jako by se Lagercrantz zalekl svých myšlenek a dějových propletenců. Jakoby měl pocit, že to bude na čtenáře až příliš. Že je nutná přízemní akce, brutalita, jednoduchost. Jakoby se nedokázal rozhodnou, pro jakou kategorii čtenářů bude kniha vlastně určena. Bude to akční „béčko“? Nebo kvalitní kyber-thriller s přesahem do téměř filozoficky laděné literatury? Já bych se – prosím – pro příště přimlouval za variantu „bééé“…

07/ King, Stephen – Colorado Kid: Dozví se tajemství mrtvého muže?

Anotace: Některé záhady jsou neřešitelné… Studentka žurnalistiky přijíždí na odlehlý ostrov kvůli stáži v místních novinách. Jednoho dne se dozvídá, že ostrůvek skrývá záhadu, o níž jí dosud nikdo neřekl. Nakonec jí kolegové z redakce celý příběh vyprávějí: Co byl zač ten muž, který byl před čtvrt stoletím nalezen mrtvý na pláži, kdo ho zabil a proč? Jak se jeho tělo dostalo na ostrov Maine za 5 hodin z 3 000 km vzdáleného Colorada, kde byl naposledy viděn živý? Vyšetřování případu opakovaně vedlo do slepých uliček a dodnes se mnoho neví. Místní redaktoři jsou neobjasněným příběhem „Colorado Kida“ fascinováni, vyprávěním utužují dávné přátelství a zároveň zkoušejí profesní vytrvalost mladé stážistky. Příběh o temnotě v srdci a vyšetřování nevysvětlitelného.

Tak nevím… Jsem „kingovec“. Čtu a kupuji vše, co od Kinga vyjde. Tady mám pocit, že mě buď autor, nebo nakladatel malinko podvedl. Je to dobrá povídka, a v povídkové knize bych si ji s chutí přečetl. Tečka. Jako samostatná kniha mi to přijde malinko „účelové“. Mimochodem „účelové…“ Je zajímavé, jak některá slova získají určitý osobitý nádech. Účelovku v poslední době proslavil poslanec (a pravděpodobně budoucí premiér) Babiš. Takže používat ono slovo se mi drobně příčí. Ovšem ve spojitosti s touto knihou bych řekl, že to téměř „babišovsky“ sedí…

08/ Murakami, Haruki – Spisovatel jako povolání

Anotace: Haruki Murakami nedává rozhovory, vyhýbá se focení a taky připouští, že poměrně nerad rozebírá to, co napsal. Přesto nyní máme v rukou knihu, v níž se vyjadřuje k tématu spisovatelství. Nejsou to eseje v pravém slova smyslu, autor volí takovou formu, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek – „jako by přede mnou v malé přednáškové síni sedělo třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem…“ Několik kapitol vyšlo původně v japonském literárním časopise Monkey. Nejsou to však texty na objednávku, jak autor upozorňuje, ale takové, které spisovatel psal pro sebe samotného. Můžeme je tedy vnímat jako kompilaci názorů na to, jak se píše literatura.

Murakami rozhodně patří mezi mé „best of“. Takže možnost nakouknout do zákulisí jeho světa a myšlenek mě samozřejmě lákala. Stephen King – další můj oblíbenec – mi to umožnil v knize „O psaní“. A já se těšil na něco podobného. Jenomže… Jenomže Haruki Murakami si ani své nejvěrnější čtenáře nepouští k tělu. Zatímco King vás pozve až k sobě domů a vcelku familiárně s vámi klábosí, Murakami zůstává stát za oknem svého uzavřeného světa, napůl skrytý závěsem a pouze nenápadně svým fanouškům mává. Skoro bych řekl, že i v tomto případě to trochu zavání onou nakladatelskou „účelovkou“.

Kniha mě tedy moc neoslovila. Samozřejmě, ona to kniha jako taková ani není. Je to vlastně jen sbírka neuspořádaných textů. Raději si počkám na další skutečnou knihu. Na další neskutečný příběh…

A zatím… Get Lucky

Shortlink: