Čtení na měsíc – říjen 2018

Ferdošůf čtenářský deníček / Všechno zlé je pro něco dobré… stará lidová moudrost, je prostě stará lidová moudrost. Celé to mé zářijové pinožení (viz Ferdošůf čtenářský deníček – září 2018) mělo nakonec jeden zásadní a kladný dopad. Paradoxně především na mé zdraví. Někdy se tomu říká bod zlomu, nebo bod obratu. Věc, o které mluvíte, na kterou neustále myslíte, kterou odkládáte, se z ničehož nic stane. A já jsem nesmírně rád, že mě to nakonec stálo „jen“ měsíc nezaměstnanosti a „jen“ pár dní těžkého stresu.

A pokud takový bod obratu prožijete, potřebujete jej neustále živit. A knihy mohou být dobrým palivem. Pokud najdete ty pravé. Já si ty své našel. Vy si najděte ty své. Já vám o těch svých napíšu. Protože šeptanda, doporučení, nápad, inspirace – to je to, oč tu běží. Baví mě být vaším knižním tiperem. Já zas na síti hledám tipery, kteří inspirují mě.

Pokud vás baví regionální literatura, zejména ta šumavská, navštivte náš festival Šumava Litera. Věříme, že budeme inspirativní, a že přineseme plno nových informací, zprostředkujeme plno nových setkání a pobavíme čtenáře, spisovatele i nakladatele. Těšíme se na vás v sobotu 17. 11. 2018 ve Vimperku – v hotelu Zlatá hvězda a v Městském kulturním středisku, kde v rámci slavnostního večera předáme ceny Johanna Steinbrennera nejlepším šumavským knihám minulého roku. A pokud jste netrpěliví, program jsme připravili i na celý týden před samotným festivalem.

01 – Novotný, Petr – Vezmu sekeru

Severočeské nakladatelství – 1984 (druhé vydání 1987) – Anotace / První verš cikánské písně Vezmu sekeru, všechny lidi zabiju, dal název románu, který strhujícím způsobem vypráví příběhy tří mladíků, kteří se ocitli za zdmi ústavu pro mladistvé delikventy. Pavel Richter, inteligentní syn dobře situovaných rodičů; hýčkaný hmotným blahobytem, který mu vynahrazuje nedostatek lásky a péče. Sebevědomý mladý muž je potrestán za autohavárii způsobenou v opilosti. Gejza Horvát, nadaný cikán, jehož vzdorná písnička Vezmu sekeru je ústředním motivem vyjadřujícím gesto vzpoury proti životní situaci, která mu předurčuje roli povaleče, zloděje a násilníka. S obdivem pozoruje, jak se s trestem vyrovnává Pavel, jehož navíc miluje krásná dívky Ivonka. Rvačka o dívku je příčinou Gejzova trestu. Do třetice Jirka Koblížek, nešťastník odložený v šesti letech do dětského domova. Jeho život definitivně rozvrátí tragédie, k níž dojde po jeho návratu domů. Román je lidsky i umělecky silným svědectvím o nelehkém údělu dětí z narušených rodin. Podle literární předlohy byl natočen celovečerní film Zámek nekonečno.

Tuhle knihu jsem našel v Českých Budějovicích na nádraží v takové té veřejné mini knihovničce. Přes třicet let stará kniha, která bude určitě stále aktuální. Drobně upravená by klidně mohla být napsána vloni, či letos. Ty životní modely jsou v podstatě stále stejné.

Knihu je možné zařadit do kategorie „profesní“. Petr Novotný se 15 let věnoval převýchově mladých delikventů. Na příběhu je to znát. Po veškerém tom zářijovém drmolení bez emoce, se jedná o příběh, který se mě dotkl, který na mě zapůsobil, a který mě zaujal. Čtenářství je prostě taková alchymie. Kdy a jak ten který příběh zasáhne to správné místo v čtenářově kotlíku mysli, je naprosto nevyzpytatelné. Těch faktorů, které působí je nepřeberně. U této knihy se mi sešly ty správné. Ne, na kámen mudrců to nebylo. Ale také to nebylo žádné „patlámo, patlámo, paprťála…“ :_)

Název knihy se inspiroval cikánskou písní „Vezmu sekeru…“ Tenhle klip je trochu drsnější verze zmiňovaného songu… :_)

02 – Ferriss, Timothy – Čtyřhodinové tělo

Nakladatelství Jan Melvil 2011 – Anotace / Čtyřhodinové tělo není další knihou o životosprávě a tělesné kondici. Obsahuje kolektivní moudrost stovek špičkových sportovců, desítek lékařů a tisícovky hodin osobních experimentů, nad nimiž zůstává rozum stát. Od olympijských tréninkových středisek po neoficiální laboratoře, od Silicon Valley po Jihoafrickou republiku hledal Tim Ferriss odpověď na klíčovou otázku: Jak s co nejmenším úsilím dosáhnout těch nejlepších výsledků při zdokonalování lidského těla?

K podobným knihám přistupuji s obrovským despektem. Hlavně když v nich mám najít návod, jak se stát superčlověkem. Jak se stát milionářem, jak být úspěšný, jak být čímkoliv jen chcete… Stejnou averzi mám k modernímu fenoménu koučingu. Na druhou stranu – nedávno jsem při kurzu Nording Walkingu získal od trenérky tolik (a důležitých) informací, které bych možná hledal na internetu dlouhou a možná marně. Informací, které zkrátily dobu mého učení, a které mě obohatily obecně o fungování mého těla. A co jiného to bylo, než koučing? Takže – má averze a despekt je spíše důsledek toho, že se v této oblasti pohybuje veliké procento šarlatánů.

Pokud jste se někdy zajímali o duchovní nauky (nebo jste často sledovali filmy o kung-fu… :-), jistě jste se setkali s konstatováním, že ten správný učitel přijde ve správný čas. Ve chvíli, kdy na to budete připraveni. A že na každou otázku je vám odpovězeno. Je jen na vás, jestli odpověď slyšíte, či pochopíte. Já jsem dostal tuto knihu ve správný čas. Otevřel jsem jí. Přečetl a… a bavila mě tak, že jsem jí přečetl celou, včetně všech kapitol, které pravděpodobně nikdy nebudu potřebovat. Je to psáno poutavě a zábavně. A ty odpovědi, které jsem potřeboval, jsem si v knize našel.

Tim Ferriss je tak trochu šílenec a magor. Jeho rady, postupy a nekonečné měření a testy budou asi jen pro stejné nadšence – tedy magory. Přesto je v knize poměrně velké procento informací, které jsou relevantní pro každého, kdo nerad chodí prošlapanými chodníčky. Navíc – během těch let, co je kniha na trhu se velká většina těch informací potvrdila.

03 – Perlmutter, David – Moučný mozek

Nakladatel Paseka 2014 – Anotace / Kniha renomovaného neurologa otevírá téma, kterým se už léta zabývají vědecké studie, ale veřejnost o něm překvapivě stále nic neví: sacharidy škodí našemu mozku. A zdaleka nejde jen o rafinovaný cukr nebo přemíru sladkostí, nýbrž i o „zdravé“ celozrnné pečivo. Perlmutter dokládá, že základním zdrojem energie pro naše tělo jsou tuky, a ne sacharidy. Změnou jídelníčku se dají odvrátit nemoci, jako je hyperaktivita, úzkost, bolesti hlavy, deprese, nebo dokonce Alzheimerova choroba, a v každém věku máme možnost popohnat růst svých mozkových buněk, ovlivnit genetické dědictví a chránit své mentální zdraví. V závěru kniha poskytuje čtenáři praktické návody, jak krok za krokem přejít na nový způsob života a stravování.

Další kniha plná odpovědí. Pokud se ptáte na ty samé věci jako já, tuto knihu rozhodně doporučuji. Jen je potřeba k nim samozřejmě přistupovat se zdravou skepsí.

04 – Kelman, Nic – Holky

Nakladatelství Odeon 2005 – Anotace / Protagonisty Kelmanovy kontroverzní prózy jsou bohatí byznysmeni se slabostí pro lolitky. Naštěstí netrpí nouzí: těch nevinně vyhlížejících striptérek, prostitutek, děvčátek v klubech, všelijakých nymfiček či dcerušek kamarádů je opravdu dostatek. A nezajímavý postarší chlápek se vždycky stane idolem dívek v baru, když vyjde najevo, že pojištění jeho bouráku přijde na víc než školné na nejlepší univerzitě. Román odhaluje nejvnitřnější mužské touhy, vyslovuje a plní přání lidí, kteří už v životě mají něco za sebou, ale zoufale se snaží vrátit na začátek, aby bez závazků a naplno mohli milovat. Jde o neúprosnou knihu z neúprosného mužského světa. Jako odlehčující, ale i znepokojující „zprávy“ prolínají textem střípky z Homérovy Íliady a Odyssey, v nichž autor nachází pozoruhodné paralely s dneškem. Drsný a cynický, pro mnohé šovinistický debut funguje znamenitě: tuhle knížku budou manželé před svými ženami schovávat…

Tak jo. Nachytal jsem se na anotaci. Jsem chlap, že jo… Ovšem klídek, milé ženy, manželky, milenky, přítelkyně. Tuto knihu před vámi rozhodně schovávat nebudu – (viz zmíněná anotace). Protože ji rovnou vyhodím. Do sběru. Nejsem barbar, že jo…

Když vyfotíte nahotu barevně, je to porno. Když to samé vyfotíte černobíle, a ženě přidáte klobouk, nebo deštník, je z toho umělecký akt. To dá rozum. Takhle kniha je snůška přitroublých barevných plků, které se autor snaží prohnat černobílým filtrem. A aby to bylo jako víc umělecké, přidává naprosto nesmyslné citáty z Homéra. Antika, vole… to bude vypadat, že jsem študovanej… Nikdo to nepochopí, takže se to vyšvihne do kategorie: pro náročného diváka…

No dobře, přiznávám… nachytal jsem se. Knížku jsem otevřel s očekáváním. Ženy mají ty svoje stíny, mi chlapi trochu tabuizované erotiky. Lolitky… Čekal jsem barevný ohňostroj smyslnosti. Ale ze stránek se vylilo jen trochu kalné vody v jednom odstínu šedé…

05 – Kang, Han – Vegetariánka

Nakladatelství Odeon 2017 – Anotace / Ten pocit syrového masa rozžvýkaného mezi mými zuby. Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. Jihokorejská autorka získala za román roku 2016 ocenění Man Booker International.

O životním bodu zlomu, či obratu chcete-li, jsem už mluvil v recenzi na knihu Timothy Ferrisse. Ten první (ze dvou), jsem zažil zhruba před dvaceti lety. Potkal jsem po letech dobrého kamaráda a on mi položil jednoduchou otázku: ty ještě jíš maso? Následovala debata a já se jako lusknutím prstů stal vegetariánem a naprostým abstinentem. Následně má žena a pak i mé dcery. Trvalo to zhruba třináct let, než jsme se pomalými krůčky dostali zpět do „masitého“ režimu. Bylo to opravdu náhlé a okamžité rozhodnutí. A dodnes si pamatuji na rozporuplné reakce okolí. Na údiv manželky. Na její prohlášení, že ať si tedy vařím sám, když jsem tak chytrej… :_) Zejména rodina ze Slovenska to dlouho nemohla pochopit. Švagr plné sklípky vína a domácího páleného. Tchyně plné spíže klobás a dalších zabijačkových pochoutek. Nedělní oběd tam je obřad o několika chodech, zejména masitých. Myslím, že to nepochopili nikdy, ale naučili se to relativně tolerovat. Na ukázku pár replik, které mě nejvíce pobavily:

„… a to si nedáš ani rybu? Vždyť to není maso! To se jí v době půstu, přece…“

„… klidně si dej, tady tě nikdo neuvidí, nikdo to tvým kamarádům neřekne… “

„… jak nepiješ? Co je to za kecy! Tohle není alkohol, to je domácí…!“

„…a když nejíš maso, co teda vlastně jako jíš? Vždyť přece žádný pořádný jídlo bez masa neexistuje…!“

Takže jistě pochopíte, že jsem k této knize přistupoval docela s očekáváním. Jenomže jsem ji nakonec nedočetl. Ano – partner i rodina ženy, která se rozhodla nejíst maso, se chovají dle očekávání. Ta zkušenost je prostě stejná bez ohledu na místo, národnost, či kulturu. Ale zbytek příběhu mi prostě nesedl. Snad je to mým dlouhodobým rozpoložením, že nemám chuť číst podobné věci. Věci, co jsou plné nočních můr, plné krve a násilí… Asi bych si raději přečetl něco „civilnějšího“. Určitě bych se rád dozvěděl víc o jihokorejské kultuře, o zvycích, o pravidlech. Mám tento typ literatury vcelku v oblibě. Ale ne tímto stylem. Škoda…

06 – May, Peter – Výjimeční lidé: Akta Enzo I

Nakladatelství Host 2015 – Anotace: Sázka odstartuje pátrání biologa v nevyřešených francouzských případech v prvním dílu série Akta Enzo. Deset let stará záhada, zmizení geniálního Jacquese Gaillarda, přednášejícího na elitní francouzské vysoké škole École nationale d´administration, vychovávající francouzské premiéry a prezidenty – se stane předmětem sázky.

Madonna Mia… Co jsem komu udělal. Po všech těch knižních debaklech jsem si řekl: a dost! Chce to nějakou tutovku… A tou „májovky“ jsou. Teda vlastně… byly. Takhle kniha je U-T-R-P-E-N-Í. Dokázal jsem přečíst pár kapitol a to spíše proto, že jsem nedokázal uvěřit. Že tohle napsal Peter May. Ten samý, co napsal Skálu atd.

V první řadě – vypadá to, jako by si autor vzal k ruce Průvodce Paříží, spolu s titulem Francouzem lehko a snadno. Aby jako textu dodal věrohodnosti, nebo aby to vypadalo, že si s těmi rešeršemi dal skutečně práci. Takže v knize neexistuje jít jednoduše nějakou uličkou odněkud někam a skončit třeba v hospodě. Ne. To vypadá takto:

Kostel Saint-Étienne-du-Mont, tedy kostel svatého Štěpána na kopci, stál poměrně logicky na vyvýšenině, k níž vedla rue de la Montagne-Sainte-Geneviève. Dominoval horizontu, ke kterému Enzo s Raffinem stoupali prudkým svahem od stanice metra Maubert — Mutualité…

Jakákoliv funkce – úřednická, policejní – prostě jakákoliv se nejdříve vysloví francouzsky a pak je nám dopřán překlad se sáhodlouhým popisem.

Na řece neplují lodě, ale podlouhlé bateaux-mouches.

Když se vejde do kostela, tak neznějí jen varhany, ale vždy jsou to: syté tóny Bachovy Tokáty a Fugy d moll, nebo dramatické úvodní tóny Bachovy Triosonáty číslo 2 c moll.

A tak to jde dál a dál a se vším, jako by se nás autor pokoušel na každé stránce ohromit svými těžce nabytými znalostmi. O-T-R-A-V-N-É!

A to vůbec nemluvím o samotném ději a zápletce. Naprosto nesmyslně se najde kdesi ve spletité síti pařížské kanalizace, kam by se v normálním případě nikdy nikdo nepodíval, truhla s hlavou a pěti předměty. A jak jinak – hlavní hrdina samozřejmě odhalí, co který předmět znamená, aby na dalším místě našli truhlici s uřezanou rukou a pěti předměty…

A tam jsem skončil. S Mayem i s celou sérií Akta Enzo, protože předpokládám, že stejně děsivé, nudné a otravné budou i další díly.

07 – Backman, Fredrick – My proti vám

Nakladatel:  Host 2018 – Anotace / Do Medvědína přišlo násilí a jeho obyvatelé musejí ukázat, zač vlastně stojí. Pokračování románu Medvědín líčí měsíce následující po událostech, které otřásly městečkem v lesích na sklonku zimy. Nejlepší kamarádky Maya a Ana tráví léto na odlehlém ostrově a snaží se nechat celý svět za sebou, jenže nic nedopadne tak, jak doufaly. Řevnivost mezi Medvědínem a sousedním Hedem tiše přerůstá v boj o peníze, moc a příležitosti. Konflikt vypukne naplno ve chvíli, kdy se střetnou oba hokejové kluby. Na povrch navíc vypluje jedno překvapivé tajemství a celé město musí ukázat, zač vlastně stojí. Bude se říkat, že násilí přišlo do Medvědína až v létě, ale není to pravda. Už tam totiž dávno bylo.

Román My proti vám empaticky popisuje ničivé lidské vztahy na malém městě. Je to vyprávění o oddanosti, přátelství a lásce, která se nebojí čelit ničemu. A taky o hokeji, jak jinak.

A opět je tu ždímačka. Ždímačka emocí. Backman is back…

Knihu jsem přečetl a dejme tomu, že s chutí. A to i přesto, že minimálně každá druhá kapitola je gradována tak, aby z nás vyloudila zejména pláč. Pláč smutný, dojatý, pláč plný pochopení, pláč očistný. Celý příběh je prostě jedna monstrózní kalkulace. Jedno klišé za druhým.

Backman tu splétá smutnou realitu s naprosto nereálnými veselými pohádkami. Protože právě pohádky tu jsou od toho, aby nás poučily, aby nám ukázali, že dobro vítězí nad zlem, že princeznu zachrání udatný princ, že… Prostě pohádky mají všichni rádi a všichni jejich poselství rádi věří.

První díl byl uvěřitelnější. Jeho pokračování je… no prostě pohádka, kterou si člověk rád přečte i v dospělém věku. Nic víc.

Tenhle klip jakoby se k příběhu hodil. Navíc mě zaujal i proto, že se točil v místech, která dobře znám. A rap je vlastně vždycky taky taková ždímačka plná klišé… A funguje to…

08 – Grylls, Bear – Vzhůru: Pozoruhodná cesta k vrcholu Mount Everestu

Nakladatel:  Jota 2011 – Anotace / Bear (Medvěd) Grylls ve svém dokumentárním románu velmi napínavě popisuje zážitky, které získal během výstupu na nejvyšší horu světa. Nadšený milovník dobrodružství, který si již jako malý vysloužil od sestry přezdívku, jež dokonale vystihuje jeho zarputilou povahu, zachycuje dlouhé období pobytu v základním táboře pod Mount Everestem a aklimatizační cesty do dalších výškových táborů. Střízlivě věcným stylem přibližuje atmosféru vysokohorského prostředí, rázovité postavy svých přátel a dalších horolezců stejně jako překážky, se kterými se musel potýkat – kromě pádu a nemoci se dokázal vyrovnat s dlouhým čekáním na dobré počasí ve velké nadmořské výšce druhého výškového tábora.

Ani v pasážích zachycujících zdolání nejvyššího bodu světa neopouští svůj střízlivý, skromně působící styl, který nepostrádá nenucenou eleganci. Se stejnou lehkostí vykresluje úchvatné přírodní scenerie i fyzické a psychické utrpení, které musel překonávat jako nejmladší Brit v dějinách dobývání Mount Everestu.

Z Medvědína k Medvědovi… Tuhle knihu jsem si nejvíce užíval ve vaně (inspirovalo mě to k napsání krátkého přehledu – viz článek Elektronické čtečky do vany). Protože mi z ní byla zima. Kosa. Mrzl jsem. Tuhle knihu jsem vlastně dokázal přečíst jen díky té horké vodě, konvici vařícího čaje a misky plné sladkých sušenek. V šumavské nadmořské výšce 760 metrů nad mořem, ve které bydlím, je kyslíku habaděj. Díky Bohu…

Není to samozřejmě první kniha o dobývání hor, kterou jsem přečetl. Mám obecně podobné knihy rád. Snad proto, že nikdy nenajdu odvahu a sílu se tam také vyškrábat. Můj strop jsou pravděpodobně čtyřtisícové Berninské Alpy. Hlavně proto, že až do výšky 2253 m. n. m. jede vlak (Rhétská dráha – viz můj driftopis). A dál pak lanovky. Takže tak…

Svým způsoben vlastně té touze rozumím. Hory, utrpení, výkony, parta podobných týpků, překonat zdánlivě nepřekonatelné. Jako dítě jsem byl členem horolezeckého družstva. Lezli jsme především v Českém středohoří. Lehké stěny. Šlo spíše právě o to vypadnout z města. S partou kamarádů. Po jednom krkolomném pádu mi kroužek rodiče zakázali. Těžko říct, zda bych vytrval. Revoluce a nové možnosti přišly, když mi bylo něco málo přes dvacet. Jenomže já už hákoval na dráze, sháněl byt a chystal svatbu.

Ale zpět ke knize. Bavila mě. Má v sobě jakýsi archetypální punc. Takto si představuji horolezectví v té nejčistší formě. Malé uskupení přátel na život a na smrt, v podstatě téměř samota. Boj o život, překonávaní limitů těla i ducha. Nádherná čistá příroda. Nemilosrdné živly. Prostě všechno to, co v současné době z hor mizí. Navíc je příběh okořeněn skutečně intimním pohledem na život v těchto extrémních podmínkách. Oblíbená otázka na průvodce po hradech a zámcích je „ Jak to vlastně dělali? Kde měli záchody? Koupelny? Prádelny?“ No neměli, milé děti… Takže pokud vás zajímá, „jak to dělají horolezci“, dozvíte se i to. V knize se vyváženě proplétá víra, nostalgie, patos, i humor. A ta směs prostě funguje. Navíc dobře.

Lidí, co vylezlo na střechu světa, pomalu přibývá.  Na vrcholu Everestu už díky průmyslovému zajištění cesty stanulo mnoho tisíc lidí. Čína dokonce oznámila, že během několika let vybuduje obří hotel na Mount Everestu. Stavba má přetáhnout zájemce o výstup na vrchol z Nepálu do Číny a otevřít nejvyšší horu světa masovému turismu. Severní cesta z Číňany okupovaného Tibetu je oproti nepálské trase delší, ale údajně bezpečnější – a má snazší přístup do základního tábora. Čínský turistický rezort má vyrůst na úpatí Everestu v městečku Old Tingri. Podle zveřejněných plánů v něm má být vše, co si spojujeme s rekreační turistikou francouzských Alp. Včetně heliportu, horolezecké školy a hotelu, jehož zastavěná plocha má podle pekingského deníku China Daily být 27 tisíc metrů čtverečných… Čínské vysokohorské centrum má být dokončeno v roce 2019, tři roky před začátkem zimní olympiády v Pekingu. (zdroj net). Himbajs. Jděte s tím k šípku. Zpropadené Bratrstvo Kočičí pracky… Romantické doby „medvědího“ zdolávání hory se chýlí ke konci…

09 – Süe-cchun Mu-žung – Než slehne rudý prach

Nakladatel: Argo 2018 – Anotace / Wej Ta, mladý advokát, se pyšní tím, jak dokonalým je darebákem. Neuhýbá před žádnou lstí či ranou pod pás, pokud mu přinese větší zisk či sladkou satisfakci z pomsty. Podplácení veřejných činitelů, defraudace, praní špinavých peněz, prostituce jsou jeho každodenním chlebem, to vše navíc pozoruje cynickým zrakem člověka, pro kterého jsou přátelství a láska pouze další příležitostí k obchodu. Mladý hrdina, narozený během Velké kulturní revoluce, zkušeně lavíruje v krutém, nemilosrdném justičním světě a postupuje dál a dál na cestě, která nekončí nikde jinde než v pekle.

Román Než slehne rudý prach, líčící drsným jazykem všudypřítomnou korupci v současné Číně, byl vydán v roce 2008. Mohl však vyjít až po rozsáhlých cenzurních zásazích v rozsahu desetitisíců znaků. Zakončení románu musel autor podle vlastních slov přepisovat ve třech různých verzích; ani nakonec publikovaná podoba však cenzuru plně neuspokojila a jeho vydavatel byl krátce nato donucen své nakladatelství zavřít.

„Süe-cchun Mu-žung je jedním z nejkontroverznějších současných čínských autorů. Je pro něj příznačný stylisticky vybroušený, cynický realismus‘, což je velmi účinná forma pro popis současné čínské společnosti s jejími chronickými neduhy v podobě korupce, úřední zvůle a celkové morální apatie.“ – sinolog Martin Hála, ředitel projektu Sinopsis.cz

Tak tohle byla jízda. Náramně jsem se bavil. Miluji takové ty filmy „Made in Hong Kong“. Třeba Jackieho Chana, Johna Wooa a Johnnieho Toa. Takový ten bizarní asijský humor. Patos. Bojové scény. Zpomalené, zrychlené, létací, plné krve… Romantické. I ty brutální. Šmik, bum bác. Wrum, bzum, bum…  A přesně taková je tahle kniha. Filmová hongkongská groteska. Absurdní drama. Nebetyčná komedie. Patetická mlátička. Řach, plesk, žuch…

Nedávno jsem četl Advokáta Václava Lásky. Tohle je něco podobného, ale v čínské verzi. A když čínské, tak větší, krutější, drsnější, pornografické, plné vlaštovčích hnízd, ušňů mořských, levných prostitutek, drahých sekretářek, prohnilých soudců, bezpáteřních gangsterů. A byť je to groteska, a byť je v tom drobná nadsázka, tak děsivé je to, že je pravděpodobně skutečně jen drobná. Ta nadsázka. Celý ten kolotoč socialistické korupce v nestoudné nahotě.

Čínská cenzura je samozřejmě nemilosrdná. Sám autor přiznal, že knihu přepisoval asi pětatřicetkrát. Nakonec ho donutili dopsat ještě poslední kapitolu… ale to už si najděte sami. Je tedy jasné, že čteme jen okleštěnou verzi. Škoda. Dal bych si to full…

No… a tohle je vlastně také taková hongkongská rapová groteska… A aby vám nic neušlo, zvolil jsem verzi s titulky…

 

Shortlink: