Čtení na měsíc – říjen 2020

Celý svůj život cítím kdesi hluboko na pozadí svých myšlenek podivnou touhu. Touhu zažít NĚCO. Být NĚČEHO velkého součástí. Zažít významné historické zvraty. Být u TOHO… Určitě v tom nebudu sám. Možná pociťujete to samé. Je to touha rozkošnická. Ale zároveň vzbuzuje obavy a strach. Poprvé jsem měl pocit, že se mi to splnilo během sametové revoluce. Teď cítím, že se TO opět blíží…

Dosti často a už dosti dlouho (vlastně od dětství) se mi zdává jeden sen. Chodím zcela pustým městem. Sám. V ulicích jen smečky zdivočelých psů. Lidé absolutně žádní. A já procházím paneláky, otevírám byty, nakukuji do cizích životů. Prohlížím si knihovny, poslouchám hudbu, zkouším si cizí oblečení. Netuším, co se stalo a kam ti lidé zmizeli. Nepátrám po tom. Užívám si samotu a nečekaně vzrušující voyérství. Bojím se těch psů… A pak podle mého snu natočili film… Já, Legenda. A už natočili i druhý díl… Uvidíme ho příští rok. Tedy jestli ještě někdy něco uvidíme. V kině…

Ne, nechci se tu brodit konspiracemi. Určitě jste také nějaké četli, a určitě máte na současnou situaci svůj vlastní názor. Ale jsem přesvědčen, že se NĚCO opět blíží. Virus je jen nástrojem jakési změny. Jaké? Já samozřejmě určitou představu mám. Mluvit o ní nechci a nebudu. Protože se jedná o pouhé nejasné kontury…

Ale říjen nebyla jen pandemie. Poprvé ve svém životě jsem navštívil Moravu. Ale samozřejmě, že jsem na Moravě byl nesčetně krát. Ale ne na TÉ Moravě. Té, o které neustále slyším vyprávět. Na Moravě plné vinných sklípků. V době vrcholícího vinobraní. V době válečného tažení proti špačkům. Ne, žádnou spojitost s čtením to nemá. I když… Vinohrady, víno, vinařství… v kolika knihách jsem to již četl. Nevím proč, ale jako první se mi vybavila kniha „Jak voní tymián“ Marcela Pagnola.  Spíše proto, že ona Provance, provoněná levandulí a tymiánem, mi Moravu evokuje. Bylo to prostě klidný čas plný harmonie a milých lidí kolem. Odjížděli jsme přesně v tu středu, kdy začaly padat první podzimní zákazy a restrikce v rámci pandemie. Namísto tymiánu a levandule dezinfekce. Namísto veselých úsměvů roušky…

Sláva – konečně se dostávám k tomu, co jsem v říjnu přečetl. No – sláva… Začalo to paní Bovaryovou. Hmmm. Tady bych použil ono tak slavné: bez komentáře. Pak jsem se musel napumpovat serotoninem, abych přežil bitevní pole reality. Zalezl jsem si na Šumavu, sociálně distancován, procházel jsem se po svém okolí prostřednictvím knih mého kamaráda. Skončil v kingovském Ústavu a na závěr se ve foyeru hotýlku Bilderberg dozvěděl, co jsem prý nikdy neměl vědět…

01 – Flaubert, Gustave – Paní Bovaryová

Nakladatel: Odeon (2012) – Anotace: Nezkušená Ema, která vyrůstala v klášteře, se upíná k vysněným romantickým představám o lásce a sladce růžovým vidinám o své budoucnosti. Tím krutěji ji pak zasáhne realita. Vdá se za ovdovělého venkovského lékaře, původně manžela nehezké stárnoucí měštky, kterou mu vybrala panovačná matka. První omámení z posvatebních šťastných chvil však záhy vyprchá, Ema se začne nudit. Po přestěhování Bovaryových do městečka Yonville se narodí malá Berta, ale ani dítě neznamená změnu k lepšímu. Ema hledá rozptýlení v krátkodobých vztazích a nevěře, s manželem odjede do Paříže, aby byla blíž svému milenci, avšak tím jen uspíší svůj pád. Zoufalá Ema tvrdě doplácí na svou naivitu, ocitá se v dluzích a marně hledá schůdné řešení…

Nemůžete chtít, aby pan Bovary četl paní Bovaryovou. To prostě nejde. Anebo jde, ale je to flagelantství toho nejvyššího druhu. Devítiocasou kočkou… Minimálně…

O paní Emě jsem toho slyšel opravdu hodně. Tu a tam i četl. To i ono. Například: Jde o naivní ženu bojující s nenaplněnými city, touhou a sny, kterou ubíjí stereotyp manželství s dobromyslným a obyčejným mužem. Nebo: Flaubert v této knize představil text, který se celý věnuje fenoménu hluboké osamělosti a neštěstí, které se skrývají za sny vyčtenými z románů. A také: Je paní Bovaryová oběť nebo spratkovitá panička, které akorát patří přistřihnout křídla, aby si hleděla toho malého štěstí, které doma má a které leckdo nemá? A hlavně: Emma Bovaryová je obětí středostavovských konvencí poloviny 19. století. Jako mladou romantickou dívku ji provdali za venkovského lékaře, a ona tak příliš záhy poznává ubíjející monotónnost manželského života. Snaží se před nudou uniknout malým flirtem a marnotratnými nákupy, což značně otřese rodinným rozpočtem… Aha…?!

Ta kniha samozřejmě už léta letoucí budí zcela rozdílné pohledy na tu rozmarnou paní. Nebudu se pouštět do žádných rozborů a nehodlám s nikým polemizovat o tom, zda má pravdu on, nebo já. Já jsem s jednou verzí paní Bovaryové žil. Aniž bych to věděl. Legrační. Číst svůj současný příběh, jak ho Flaubert sepsal zhruba před sto šedesáti lety. Sepsal to pěkně. Čtivě. Ale já to celé přečíst nedokázal. Zhruba v půli jsem knihu značně expresivně zavřel. Tedy pomyslně. Protože jsem jí četl v elektronické verzi. Tady se ukázaly jisté limity digitálního čtení. Knihu nemůžete vztekle zavřít a třísknout s ní někam do rohu. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vztekle zmáčknout tlačítko DELETE….

Zlé časy mých depresí jsou zřejmě pryč… Zřejmě… Přesto občas křičím: […] I’m out of time, I’m slowly dying give me back my LIFE! Just give me back my life […]

02 – Houellebecq, Michel – Serotonin

Nakladatel: Odeon (2019) – Anotace: Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů, ale zároveň i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, nad pojmem láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking.

Vypravěč se propadá do deprese a hledá útěchu ve víře nebo antidepresivech. „Bůh je průměrný scenárista,“ poznamenává a je jasné, pro co se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě — není to u něj poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.

03 – Houellebecq, Michel – Rozšíření bitevního pole

Nakladatel: Odeon (2012) – Anotace: Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce. Hlavní hrdina, třicetiletý střední kádr, odborník na informatiku, se suchou ironií líčí v první osobě svůj banální život bez ambic, bez přátel a bez lásky. Zatímco kolem něho kolegové bojují o zvýšení platu a snaží se urvat co nejvíc rozkoší, protagonista upadá do depresí. Jeho „citová výchova“ směřuje k otupělosti a znechucení, kde jistě ví jen jediné: že existuje cesta, kterou je třeba urazit.

Není lepší léčby na Bovaryovou, než zahořklý, ženami zklamaný, přesto po ženách toužící Houellebecq. Chcete znát verzi pana Bovaryho? Tak tedy naperte do žil serotonin a vydejte se na vlnách antidepresiv bez jakýchkoliv tužeb do světa plné touhy a vášní. Vzhůru do bitevního pole. Vzhůru do předem prohraného boje.

Kdykoliv čtu tohohle nasranýho, protivnýho a sebelítostivého frantíka, bohužel vím, že jsme spřízněné duše. „Bohužel“ proto, že bych jím být nechtěl. Jenomže jakoby Houellebecq žil můj život, koukal na svět mýma očima a psal to, co v sobě dusím. A vidět to na papíře, číst to a vědět, že je to realita pak člověka nutí znovu ulehnout na kanape u psychologa a nechat si od něj napsat další várku ještě silnějších antidepresiv. Zvednout si hladinku. Serotoninu. A pak zcela šťastný a vyrovnaný vyrazit do ulic a míjet krásné ženy bez povšimnutí. Ne milé dámy, mě už do svých sítí nechytíte. Protože se koupu v úžasně pohodlném a uklidňujícím moři svého hněvu a zklamání. Plavu… Splývám… Rochňám se ve svých pocitech a utápím se ve svém žalu. Krása… Harmonie… Inhibuji neurotransmitery. Inhibuji hormon štěstí. Šťastný z vlastní nešťastnosti.

Na druhou stranu. Houllebecq – tenhle prototyp machovského pravičáka, ošklivý a zahořklý – se ve dvaašedesáti oženil s krásnou mladou dívenkou z Číny, která o něm psala diplomovou práci. Voilà… naděje umírá poslední…

Tak dobrá. Přiznávám. Přestože svého serotoninového souputníka řadím mezi top ten svých oblíbených autorů, musel jsem tentokráte z bojového pole prchnout. Všechna ta depka na mě – také díky Flaubertovi, že… – padala a lisovala mě do nepoužitelného ingotu ze starého plechového šrotu. Kostka rezavého odpadu co dřív byla výkonným autem. Muscle car… Mustang Shelby GT 500. Bych si tak představoval… Ročník 1968… Ehmmm… Ale třeba jednou klikne na tento článek mladá krásná dívka a řekne si: jo, tak vo tomhle chlapíkovi bych mohla něco napsat… Ehmmm…

[…] Run the red light, Sleep when I die, Don’t you ever tell me to stop, You gotta live it up, You gotta live it up!!

04 – Pulkrábek, Jaroslav – Tajemné stezky: Šumavská toulání – krajinou Zlaté stezky

Nakladatel: Regia (2018) – Anotace: Jak tři zlaté nitky v zeleni nekonečných lesů protíná Šumavu trojice prastarých obchodních cest. Mezi nimi se rozpíná krajina plná horských potoků a řek, modravých jezírek, bobřích hrází i zrádných močálů. Země kopců, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích, země neprostupných pralesů se stromy, které pamatují husitské války. V této pohádkové zemi se jednoho dne na sklonku osmdesátých let, ve stínu Boubína i železné opony, ocitl i Jaroslav Pulkrábek. Poslouchal příběhy dřevorubců, četl ve starých knihách, hledal místa, kde kdysi stávaly samoty i celé vesnice, a tušil, že mnohé bylo jinak, než se na první pohled mohlo zdát. Mezi jehličím nalézal skleněné korálky, v trávě zarostlé zrezivělé hrnce a v břehu potoka torzo mlýnského kola. Prolézal kostely od krypty až po zvonici, pátral po hřbitovech i archivech, hledal zaniklá sídla, ptal se lidí. Den po dni pronikal hlouběji do minulosti a zpod nánosu zapomnění odkrýval ztracený svět. Svět plný lidských osudů a příběhů často k neuvěření.

V první knize z cyklu Šumavská toulání nás autor zavede do podhůří Boubína. Budeme putovat krajem šumavských šlágů, po stopách dávných kupců na Zlaté stezce. Navštívíme Vimperk, Záblatí, Lenoru, Horní Vltavici, Stachy, Zdíkov, ale také místa někdejších vesnic a osad, po nichž nezbylo téměř nic. Odhalíme tajemství hradů Hus a Kunžvart, povíme si o osudech šumavského obra Rankla Seppa, proslulého hajného Waltera Palečka nebo legendárního Krále Šumavy a budeme se toulat po šumavských ladech. Tak neváhejte a vydejte se spolu s autorem na cestu, na níž čekají mnohá překvapení.

05 – Pulkrábek, Jaroslav – Šumavská toulání: Slzy stožecké Madony

Nakladatelství Regia (2020) – Anotace: Sotva najdeme jiný kousek země toliko naplněný příběhy. Co kopec či údolí, co zákrut cesty, brod nebo most přes říčku, co samota i ves, to příběh. O zradě a lásce, zbabělosti i odvaze, krutosti a milosrdenství. O zdánlivě všedních věcech i nadpřirozených úkazech. Na každém kroku se otevírá nová stránka knihy osudů. Až se člověk bojí došlápnout, aby nezneuctil místo, kde se zrodil či vyhasl život, kde došlo k nějaké památné události. Přestože od jednoho konce ke druhému je to sotva čtyřicet kilometrů a přejdeme ho za jediný den, poznat ho trvá měsíce i roky. A ten, kdo hledá pozorně, nestihne to za celý svůj život.

Jaroslav Pulkrábek nás v další knize z cyklu Šumavská toulání zavede na Volarsko. Budeme poznávat kraj kolem hory Stožec s poutní kaplí, navštívíme Volary, Soumarský Most, České Žleby, Stožec, Želnavu a mnohá další zajímavá místa. Vzpomeneme na oběti pochodů smrti, které přes Šumavu koncem války procházely, ale i na Charlese Havlata z Nebrasky, který jako poslední americký voják padl na našem území. Budeme potkávat němé svědky mnohdy neuvěřitelných příběhů, ale i současné zdejší obyvatele, kteří sice leccos pamatují, ale poté, co jim položíte otázku, raději přenesou řeč jinam či sklopí zrak. A uprostřed toho tajemného světa, ukrytý v hloubi pralesa pod mohutnou skálou, na níž hnízdí sokol, najdeme obraz Madony s bílou růží. Právě sem, kde pod nádhernou kaplí vyvěrá zázračný pramen, nechť vedou naše první kroky. Tady poprosme o ochranu a pomoc při pochopení veškerého toho dění. Neboť ne každý, kdo přijde, uvidí, ne každý, kdo uviděl, porozumí.

Jsem přesvědčen, že téměř každý kraj či okres má štěstí na lidi, které fascinuje regionální historie. Kteří mají trpělivosti shánět a číst staré knihy. Co nelení navštívit všechna zajímavá místa svého blízkého i vzdálenějšího okolí. Kteří se skutečně zajímají a jsou ochotni po nocích hledat pravdivá data ve farních kronikách a archivech. Sbírají staré fotografie a pohlednice a dávají si tu práci jednotlivá místa poznat a porovnávat se současností. Ale jsou vzácní ti, kteří se o tyto nabyté informace, data a příběhy umí podělit. Umí sami psát a vyprávět. Umí nacházet kontext a mají dostatek originální fantazie, aby uměli neúplné příběhy doplnit a dokončit. Kteří umí uchopit historii a tvořit z ní příběhy staronové. Kteří nám dokážou historii oživit, zalidnit a přiblížit. Kteří se nakonec do historie sami zapisují svou tvorbou, případně i vlastním životním příběhem. Naše část Šumavy má na několik takových lidí vskutku velké štěstí. A jedním z nich je i Jaroslav Pulkrábek.

Knihy, o kterých píšu, jsou (možná bohužel) malinko poznamenané zadáním nakladatele. Jsou tedy vhodné spíše jako první nahlédnutí do našeho kraje. Jsou vhodné k letmému seznámení. Jsou určené k tomu, aby vás navnadily a přinutily hledat dál, hlouběji, důkladněji. To platí nejen pro lidi z jiných krajů, ale také pro ty, kteří se tu narodili, kteří tu žijí. Může to být takový první krok, jak se seznámit se svým okolím a jeho historií. S tím, kde žijeme.

Osobně jsem přesvědčen, že takováto touha přichází s věkem. Alespoň já to tak měl. Jako mládence mě mé okolí nezajímalo. A už vůbec ne jeho historie. Přemýšlel jsem spíše univerzálně a globálně. Čím je ale člověk starší, tím více touží poznat svůj příběh, své předky. Má touhu pochopit nedalekou historii. Má touhu pochopit i tu vzdálenou, zdánlivě nedůležitou. Najednou si začne všímat věcí kolem sebe a přemýšlí proč, jak, odkud, k čemu. Člověk stárne, zapouští kořeny a touží poznat veškerou půdu okolo sebe. Půdu, ze které může čerpat živiny pro svůj růst. Půdu, do které se nakonec sám pohrouží, až se strom života unaví, uschne a ztrouchniví…

Ne – v knize nenajde pouze suchá data. Je vlastně koncipovaná jako taková vycházka s průvodcem. A průvodce vám krom historických faktů rád a často přidá svůj pohled, své emoce, svůj pocit. A právě díky tomu jste schopni vstřebávat i informace, které by byly – jednotlivě deklarovány – prostě nudné.

Minulý měsíc jsem přečetl Kunderu. Součástí knihy Žert je – řekněme esej – o lidové moravsko-slovácké písni a popis tradice Jízdy králů. O tom, že už dnes vlastně neznáme původ této hudby, neznáme její harmonii a její smysl. Neznáme smysl magického opakování tónů a slov během Jízdy králů a neznáme vlastně ani smysl celého rituálu. A jsou nám vlastně cizí i ty nejstarší lidové písně. Známe sice jejich fragmenty, ale jejich kouzlo nám uniká. Připomnělo mi to jednoho jihočeského sběratele pověstí – Ondřeje Fibicha.  Jeho snahu vydávat pověsti v jejich jedinečné a surové podobě. Některé pověsti jsou jen větou, některé odstavcem. Já to nechápal. Ale po přečtení Kundery mě napadlo – ano – tohle jsou (možná) ty neznámé ozvěny zbavené všeho novodobého balastu. Tohle je možná opravdu hlas z minulosti. Ale tenhle hlas je nesrozumitelný většině čtenářů a posluchačů. Vlastně i mě. Já přeci chci celý příběh. Ovšem takový, který si ponechá právě onu jiskru tajemna a magie. Já si přeci chci zazpívat celou písničku, a to neznámé v ní hledat… A proto o tom tak dlouze mluvím, protože Jaroslav Pulkrábek umí vzít suchá fakta, všechny ty nezáživné fragmenty historie a obalit je příběhem. Umí jim vrátit život. Jeho fantazie je jako živá voda. Ale navíc umí onomu poselství a ztracenému smyslu citlivě navrátit jeho původní podobu. A tam, kde to už opravdu nejde, dokáže vytvořit příběh, aniž by ho příliš dehonestoval nějakými výmysly.

Je obecně známo, že lidé se ze své historie většinou nepoučí. Že neustále opakují stejné chyby. Ukazuje to i momentální pandemie. Zapomínáme, že dějiny už pohřbily nejednu vyspělou civilizaci. Že evoluce vyhubila několikero druhů z rodu Homo. Naposledy třeba Neandrtálce. Homo sapiens sapiens je jen jednou z vývojových větví a není dáno, že tu zůstane na věky. A nezůstane, pokud se nadále k sobě a k planetě budeme chovat tak, jak se chováme. Ale to už se dostávám od Jardovy knihy někam úplně jinak. Chtěl jsem jen říct, že poznávat sám sebe, své okolí a svou historii by mělo být povinností každého z nás. Jen tak se můžeme posouvat v evolučním žebříčku o nějaký ten stupínek výš…

Když už tu mluvíme o toulání se…  Já se toulám rád a celý život… S předchozí kapelou Airbourne jsme doputovali až do Austrálie, tak tam můžeme zůstat. Sice nechápu, jak se jim tam hlavou dolů žije, ale na funkci rostlinářů to evidentně nemá vliv…

Už jako mladého trampa mě ortodoxní folkáči a countrysté okřikovali: hele, jak to hraješ? A jak to divně zpíváš? A tady je přece úplně jinej akord!!! Tady se přece hraje A-maj a ne E-maj… a ten rytmus je úplně jinak… ty…, hele, Bobře… vole… co to vlastně je za písničku??? Já prostě miluji covery. Někdy více, než originály. Onehdá mě potěšili kamarádi, kteří se mnou prožili mou trampskou éru a řekli mi, že vlastně neznají originální verze, že jim připadaly divný, že maj vlastně raději ty mé verze… To mě moc potěšilo…

Ferdoš tak trochu „kántry“…

No v každém případě. Tahle písnička vod ejsídísí je geniální. Vypalovačka jako prase. A v téhle cover verzi je naprosto úchvatná. A možná je malinko příjemnější koukat na tu bloncku, než na Briana Johnsona, že…

… ale no tak dobře… i na ty starý australský dědky je pořád dobrej pohled… Věčný školák Angus… inu, bať… Takže mrkněte na jejich nejnovější pecku… A počkejme si na „ukulele“ verzi 🙂

06 – King, Stephen – Ústav

Nakladatel: BETA Dobrovský (2020) – Anotace: Uprostřed noci, v domě na klidné ulici v příměstské Minneapolis, vetřelci tiše zavraždí rodiče Luka Ellise a naloží ho do černého SUV. Operace netrvá ani dvě minuty. Luke se probudí v Ústavu, v místnosti, která vypadá stejně jako jeho pokoj – kromě okna… Psychicky děsivý stejně jako Žhářka a s úžasnou dětskou imaginací kultovního To je Ústav dramatickým příběhem o dobru a zlu ve světě, kde hodní kluci vždy nevyhrají.

Občas jsem schopen pochopit, proč je tolik lidí fascinováno seriály. Občas jsem schopen pochopit tu obsesivní potřebu sledovat každý díl za každou cenu. Znovu a znovu se nořit do cizích světů, znovu a znovu potkávat své oblíbené hrdiny. Občas podobné touze také propadám. Občas se najde kniha, kterou nemám chuť odložit. A když musím, těším se na návrat do příběhu. A když už vím, že bude za pár stránek konec, propadám nervozitě. Knihy Stephena Kinga do této kategorie patří vždy. A díky této obsesi jsem vždy miloval ty jeho tlustý bichle.

Nevím, zda je za tím tlak nakladatele, nebo nějaká forma autocenzury, ale kingovky jsou čím dál stručnější. A stručnější, rychlejší – z mého pohledu ochuzenější – je tak i celý příběh. To je snad jediná výtka, kterou k Ústavu mám. Tedy dá-li se to výtkou nazvat.

Samotný příběh pak má standardní kingovskou strukturu. A standardní kingovskou kvalitu. Děsivé na něm je jedna zásadní věc – jsem přesvědčen, že podobné experimenty probíhaly a možná stále probíhají i ve skutečném světě. A že by si někdo dělal skrupule, že laboratorními krysami jsou právě děti, tak to si nemyslím. Ale to bychom se nořili do temných konspiračních vod a ne každý o to stojí…

07 – Morris, Michael – Co nesmíte vědět! 2: Teror, revoluce, války – kdo a co za tím stojí!

Nakladatel: ANCH BOOKS 2016 – Anotace: Teror, revoluce, války – kdo a co za tím stojí! Jaké jsou plány tajné světovlády? V bestselleru Co nesmíte vědět, vydaném v roce 2011, Michael Morris názorně a srozumitelně vysvětlil, jak malá skupinka bankéřů sahá prostřednictvím hospodářských a měnových válek po totálním ovládnutí světa.

Nepopírám. Rád rybařím v temných konspiračních vodách. A jsem si vědom toho, že ryby z těchto vod jsou většinou toxické. Jsem prostě milovník fugu. Játra čtverzubce plné tetrodotoxinu jsou lákavým adrenalinem. Takže si prohlédněme, co jsme ulovili tentokrát…. A co že to vlastně nesmíme vědět.

 Inu – řekněme si to na rovinu. Žádné tajné a neznámé informace v této knize nenajdete. Název samozřejmě tak trochu parazituje na touze každého z nás stát se členem tajné společnosti, která ví něco, co je většině lidem zapovězeno. Takže ne. Nic nového. Jen nově poskládáno a nazíráno z extrémního úhlu pohledu. Ostatně – ona jakákoliv konspirace je vždy o úhlu pohledu. A těch úhlů vám svět nabídne nepočítaně. Ty internety jsou plné bizarních webů.  Dadaistických, ba až surrealistických. Půlku z nich pisatelé myslí vážně a půlka z nich je chytrá manipulace. A tím vším se proplétá téměř neviditelná nit jakési „pravdy“. Ale to už se dostáváme opět do konspiračních vod. A můj úhel pohledu – mnou připravená fugu – vám nemusí chutnat. Takže si sami chyťte, či ulovte to, co vám chutná a jídlo si upravte dle svého…

08 – Engelmann, Bernt – Hotel Bilderberg

Nakladatel Svoboda (1982) – Anotace: Poněkud upovídaná dáma Cornelie Vandermeulenová, příslušnice bohatého průmyslového a finančního rodu du Pont de Nemours, je hlavní aktérkou knihy. Jejím prostřednictvím nás autor nejen zavede do světa miliardářských rodin Rothschildů, Rockefellerů aj., ale s ironickým pohledem nám dá nahlédnout do zákulisí proslulé korupční aféry Lockheed a za nablýskanou fasádu průmyslové a finanční šlechty.

Engelmann je novinář a věnoval se především literatuře faktu. Literárně ta kniha za moc nestojí. Ani takové ambice nemá. Beletrizace příběhu je dle mého názoru jen zástěrkou a případným alibi. V knize se popisuje vznik západních poválečných elit. Dozvíte se historii jednotlivých rodin, které se do této elity postupně propracovaly. Sledujete proplétaní těchto lidí. Ekonomické i společenské. Rozplétá se zde historické pozadí důležitých představitelů Bilderbergu. Příběhem se jako spojovací linka vine korupční aféra Lockheed. Kniha vyšla v roce 1982, a kdybych jí četl tehdy, považoval bych jí za čirou komančskou propagandu. Podívejte se na ty prohnilé kapitalisty. Dnes to beru naprosto věcně. Co jiného také zbývá, že…

Tak… A tento klip na závěr zařazuji ze dvou důvodů: První je hodnocení mého dlouholetého kamaráda, jehož hudební vkus je pro mě důležitý. A ten pravil: „Kill the Dandies je pražská psycho kapela s kdysi nádhernou éterickou smažkou Le Petit Sonja, kdysi zpěvačkou Moimir Papalescu a Nihilist. Teď už je z ní stará éterická smažka, zpívat se ještě nenaučila, ale jinak je super…“ A za druhé mě potěšilo, že tento klip má na trubce téměř po roce jen 116 zhlédnutí. Není přeci lepší dekadentní reklamou pro tuto dekadenci, než absolutní nezájem davu…

Shortlink: