Čtení na měsíc – srpen 2017

Léto na Šumavě bylo opět nezvykle dlouhé a horké. A suché. Tu a tam jsem zaslechl, že někomu vyschla studna. Nejmarkantněji to bylo vidět na klesající hladině Lipna. Na sociálních sítích jsem zachytil informaci (zcela vážně myšlenou), že i za toto sucho jsou zodpovědní ekologové. Tady na Šumavě totiž můžou za všechno. Za nezaměstnanost, za kůrovce, za sucho… je to nově vytvořený třídní nepřítel. Výsledek chytrých PR manipulací různých zájmových skupin. Lidé na to rádi skočí. Vždy je dobré mít po ruce někoho, kdo za „TO“ může. Za cokoliv. Ať už jsou to imigranti, islám, nebo právě zelení.

Nechci se dále pouštět do debaty jak tomu skutečně je. Do čtenářského deníčku takováto disputace příliš nezapadá. Mám na to vše svůj názor. Ten je odhadnutelný ze skutečnosti, že se mi kniha „Země na misce vah: Ekologie a lidský duch“ líbila. Ťala mě do živého. Ne, neříká nic nového. Jen připomíná, co už dávno víme, co zametáme pod koberec a schováváme do temných sklepů našich myslí. Nemáme dost odvahy se celé situaci postavit čelem. Je to takové globální „maňána“. A ono nás „TO“ jednou dohoní. A bude „TO“ mít podobu cynicky se šklebícího klauna… Temná věž se chvěje v základech… Nebude to dlouho a zhroutí se. Cože? Že jsem už trochu mimo? Že melu páté přes deváté? Inu… možná…

01 – Hájíček, Jiří – Dešťová hůl

Anotace: Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.

Přiznávám se bez mučení. Tohle je první kniha Jiřího Hájíčka, kterou jsem dočetl do konce. Jeho příběhy jsou na můj vkus příliš pomalé a příliš svázané s půdou. Jsou prostě „echt“ jihočeské. Já pocházím ze severních Čech. Z Mostu. Z města, které chtivá nenasytná společnost srovnala se zemí. Kvůli uhlí. A zcela nové bylo postaveno pár metrů vedle. Celý život v paneláku. Namísto rybníků kalové nádrže. Namísto zalesněných kopečků haldy a výsypky. Za barákem chemička. Do starýho Mostu, do těch rozvalin, jsme chodili sledovat natáčení válečnejch filmů. Na západní frontě klid tu točili Amíci. Boj o Moskvu Rusáci. Mé dětství byla válka, do které jsme jezdili tramvají…

Pocházím z města horníků, co přišli ze všech koutů republiky. Nikdo tu nic nevlastnil. Beton, smog, prach z povrchových dolů. Roztěkané nové město. Hukot rafinérie. Nekonečné ševelení dopravníkových pásů na uhlí. Na horizontu komíny, dým, pařáty velkorypadel. Jsem celoživotní bezzemek a jihočeská idyla blat a rybníků a statků, ve kterých desítky generací bydlí jedna a tatáž rodina, je pro mě sci-fi… Bydlím tu sice už přes deset let, ale stále jsem ještě nezpomalil.

Musím ale říct, že jsem tentokrát té Hájíčkově pomalosti a téměř až něžnosti, která z textu sálá, propadl. Ne, zápletka kolem pozemků mi nic neříká. Ale ta forma, styl, nálada… to všechno mě přimělo číst dál a dál. Ta děsivá nespavost… a skvěle podaný příběh jedné lásky i nelásky… to mě bavilo.

Jiřího Hájíčka mi shodou okolností představil David Žák, který má v románu epizodní roličku. V jedné budějcké kavárně mi podal ruku už od pohledu tichý, plachý chlapík. Při čtení jsem si ho představoval, jak bloudí nočním bytem. Viděl jsem ho trpět. Štrachat v mapách. Projíždět se mezi rybníky. Ztrácet se v mlze. A věřil mu to. Myslím, že stálo za to s touto knihou malinko dupnout na brzdu, a zahnout z šedivé severočeské dálnice do mokrých, studených jihočeských luk…

***

„Ta písnička je pro mě o svobodě, o útěku z role, kterou nežiješ rád. Myslel jsme při jejím psaní na to, jak tu my všichni, všechny ty různý hlavy, různý tvary těl a nátury, různý byty a domy, ve kterých spíme a cesty do práce, který denně chodíme a vztahy mezi náma, celý to panoptikum… jak jsme tu všichni stejně, stojící s hlavou trčící přímo proti hvězdám a nikdo z nás netuší proč to celý je. Letíme, helmy nemáme, jsme nahatý děti my všichni ředitelové a bezdomovci a cestovatelé, rodiče a prodavačky a nebe je teď a tady. Je to pro mě písnička o odhodlání a rozhodnutí bejt tady šťastnej…“ popisuje vznik písně zpěvák Jan Unger. Tak nějak mi přišla, že se to k „dešťové holi“ hodí…

02 – McCabe, Patrick – Řeznickej kluk

Anotace: Temný román současného irského autora, který byl roku 1992 oceněn irskou literární cenou Irish Times/Aer Lingus a nominován na britskou literární cenu Booker Prize. Hrdina, paranoidní Francis Brady z rozvrácené rodiny, vypráví o své nenávisti ke spořádanému spolužákovi a jeho rodině, která se stupňuje, až neodvratně skončí vraždou…

Značně zadumaná kniha. Intenzivní. Nenápadně zalézá pod nehty. Což drobátko bolí… Toho malýho hajzlíka má člověk tendenci nenávidět a zároveň obdivovat. Snad trochu litovat. Tu a tam mu fandit. Taková drobná zvrácená solidarita. Jakési podprahové porozumění. Přestože víte, že je to všechno špatně a značně pokroucené. Ale kdo je oběť? Kdo je pachatel? Kde je původ všeho toho zla? Kde se bere? Ecce homo… je povzdech, který bych u těchto otázek vyloudil bez jakékoliv snahy o vysvětlení.

03 – Ducret, Diane – Ženy diktátorů

Anotace: Diane Ducretová vypráví o setkáních, o strategii svádění, milostných vztazích, politických zásazích a různých, často tragických, osudech žen, které prošly životem nebo jen postelí největších diktátorů 20. století.

Kniha je to více bulvární, než historická. Spíše jsem ji prolistoval, než přečetl. Řadit ji do kategorie „literatura faktu“ bych se neodvážil. Ale tu a tam má člověk jakousi temnou touhu poslechnout si drby, pomluvy, pikantnosti. Nic víc v knize nenajdete. Poslepované, neuspořádané a značně všeobecné… plky.

04 – Zahler, S. Craig – Špinavý kšefty na North Ganson Street

Anotace: Vítejte ve městě Victory! Místní atrakce: sviňská kosa, chcíplí fóglové, zamordovaní policajti a dva (ne)ohrožení drsňáci s odznakem… Po krátké, nepříliš zdvořilé konverzaci s detektivem Julesem Bettingerem spáchá jeden rozrušený obchodník sebevraždu. Kvůli tomuto incidentu je nelaskavý (i když mnohokrát vyznamenaný) policista přeložen a musí se i s rodinou přestěhovat z Arizony na mrazivý sever, do Missouri. Zchátralé město Victory připomíná bestii v posledním tažení, která postupně pohlcuje své obyvatele i sama sebe. Jeho zaneřáděné ulice pokrývají mrtví holubi a na každého policistu zde připadá sedm set zločinců.

Bettinger dostane za parťáka nerudného, degradovaného desátníka Dominika Williamse. Společně začnou vyšetřovat vraždu, při níž byli zmrzačeni a zabiti dva policisté. Bettinger hledá odpovědi na předměstích Victory, stejně jako v záhadné minulosti svých nových kolegů – mužů, kteří při zatýkání dostali místního drogového dealera na invalidní vozík. Bettinger a Williams brzy pojmou podezření, že dvojitá vražda policistů není osamocený incident, ale pouhá předehra k řadě dalších…

Mám rád překvapení. A tato kniha mě překvapila. Hned od první strany. Opravdu svižný a vtipný rozjezd. Akce, střih, dobrý hlášky… tetelil jsem se a těšil na další jízdu. Americká drsná škola jednadvacátého století. Nadupanej, béčkovej biják… Ano, béčkovej… a v tom byl nakonec ten drobný zádrhel.

Kniha postupně sklouzla do jakési futuristické, téměř dystopické a brutální urban fantasy. Příběh sice šlape stejně svižně a vtipně, ale z reality nenápadně sklouznete do komiksu. Bavíte se… tedy pokud vás oslovuje akční „marvelovský“ svět, případně drsné filmy z hongkongské provenience například pod taktovkou Johna Woo. Rychlá, dobře nastříhaná záležitost, kde sviští kulky a stříká krev. Kniha plná bolesti, únavy a vyhrocených emocí. Dobře napsaná a přes všechnu brutalitu paradoxně docela vtipná. Kdyby se autor dokázal udržet v realitě, mohla by to být zajímavá výpověď o úpadku západní civilizace. Takhle je to jenom – ten dobrej béčkovej biják.

05 – Gore, Al – Země na misce vah: Ekologie a lidský duch

Anotace: Kniha amerického viceprezidenta a kandidáta na úřad prezidenta s tematikou životního prostředí. Globální oteplování, bezhlavé chrlení odpadů, šíření pouští, destrukce ozonosféry, ztráta samočisticích schopností atmosféry, mizení lesa, ohrožení hydrosféry, to vše jsou nepříjemné věci, které se na lidstvo v současné době valí v souvislosti s globální ekologickou krizí. Gore se však nespokojuje pouze s tím, že by vyčísloval nejdůležitější hrozby, které pro nás ekologická krize představuje, ale naznačuje i cesty k dosažení východiska. Klade především důraz na každého z nás, jak se dokážeme se změnami vyrovnat nebo ztotožnit. Al Gore líčí své názory na politiku a ekonomiku, věnuje prostor vlastnostem člověka a lidské společnosti a z pozice věřícího člověka analyzuje vliv a možnosti náboženství.

Kniha je to přes dvacet let stará. Ovšem jediné, co se za tu dobu ve společnosti změnilo ve vztahu k ekologii, je posun ze zcela otevřeného nezájmu k pokryteckým lžím… Zatímco ultrakorektní politici (snad jen krom buranských typů jako je například Zeman či Trump) zadumaně hovoří o potřebě trvale udržitelného rozvoje s důsledným sledováním stavu životního prostředí, bezskrupulózní korporátní kapitalismus masakruje Zemi horem dolem s neviditelnou podporou – ultrakorektních politiků. Většina obyvatelstva tomu tleská, protože momentální blahobyt je mocné zaklínadlo. Nikdo nemá chuť si cokoliv odepřít.

Být ekologem znamená zapadnout do klubu pošuků, které společnost nenávidí. Přestože se paradoxně všichni ekologií ohání téměř na každém kroku. Které většinová společnost dokonce řadí na stejnou příčku jako teroristy. Tito „ekoteroristé“ berou lidem práci, nutí je se omezovat, vykřikují nepříjemné pravdy, jsou otravní. Ekoteroristé nám berou svobodu – dělat si co chceme, jezdit si kam chceme, ničit si co chceme. Samozřejmě ale při tom chceme všichni žít v čistém a zdravém světě. Jíst zdravé jídlo. Jezdit na dovolenou do zdravého lesa a k čistému moři. A to všechno chceme samozřejmě také pro naše děti.

Ale nechceme u toho poslouchat ty přiblblé kecy nějakých ekologů. Banda jedna – jenom tahají z firem peníze na všechny ty posudky. Vyhazují prachy za přechody pro žáby. Ničí stromy řetězama, kterýma se k nim přivazují. Holota jedna… Vědci přeci mají všechno vyřešené. Odpadky vystřelíme do vesmíru. Vodu přivezeme z Marsu. Škodlivé sluneční záření odkloníme. Vyčerpanou ropu nahradíme. Amazonský deštný prales přeci zase znovu vyrobíme. Teda, ne že nám budou stavět továrny za barákem. To přeci není ekologické, ne? To ať postavěj v Africe. Nebo v Rumunsku. My tady chceme mít čisto a pořádek. Žadnej smog. To ať si nechaj v tý Číně, nebo tam někde. A ať si tam vezmou i ty eko-tero-logy. Ať vidí co zpískali. Protože za ten sajrajt ve vzduchu si můžou sami. Kdyby nás nechali v klidu pracovat, tak už tady jezděj auta na vodu. Jenomže to se panáčkům nelíbí. Že by sme jako tu vodu čerpali z potoků a řek. Co by prý na to řekla nějaká podělaná perlorodka? Banda jedna teroristická, zelená…

A tak si vzájemně pokrytecky lžeme do kapsy, že je vše v pořádku, a že lidstvo pomocí vědy zvládne všechno. A příroda? To je přeci mocná čarodějka, tak ať si poradí… Nu a já mám tak trochu strach, že si skutečně poradí…

Shortlink: