Čtení na měsíc – únor 2017

Tak jsem opět členem Chrámu. Literárního. Po téměř dvouleté digitální pauze jsem se zaregistroval do knihovny. Budějcké. Vyzkoušel jsem knihovnu českokrumlovskou, strakonickou, prachatickou a samozřejmě domácí – volarskou. Ale Jihočeská vědecká… ten název má v sobě příchuť obrovského tajemství.

Velkou část svého života jsem trávil v mostecké knihovně. Měl jsem – nebo vlastně stále mám – rád tu rozlehlou budovu, zejména hořejší galerii, kam si člověk mohl zalézt do jedné z několika čítáren a brát si jeden svazek po druhém. Beze spěchu se v šustivém tichu odpoutat od venkovní reality. Když potom v 80. létech v jejím přízemí otevřeli kavárnu Poezie, stala se okamžitě „základnou“ pro nás – prokleté básníky, zuřivé čtenáře, pro studenty sužované láskami a trvalou světovou politickou krizí… Zde jsme deklamovali své první verše, plné mladické bolesti, tady se tajně předávaly samizdatové kopie zakázaných autorů, tady jsme afektovaně zapíjely své žaly i radosti. V kavárně Poezie, nad kterou se klenuly dvě patra plné významných i méně významných slov. Z těchto prostor k nám linula vůně tiskařské černě, vůně svazků ohmataných stovkami čtenářů a přidávala se k vůni kávy, kterou jsem se naučil taktéž milovat…

V Jihočeské vědecké máte pocit, že jste na návštěvě u dobrého kamaráda. Procházíte jeho bytem, probíráte se sbírkou jeho knih. Nedýchá na vás velikost všeho toho vědění. Necítíte pokoru před vší tou moudrostí. Ale to mluvím o pobočce Na Sadech. Mluvím o prvním dojmu a první návštěvě. Věřím, že mi i tato útulná domácí knihovna přiroste k srdci. Jde přeci v první řadě o potkávání se s knihou…

únor 2017w

01 – Welzl, Jan – Eskymo Welzl. Paměti českého polárníka a zlatokopa

Anotace: Živé a jedinečné spojení primitivnosti a praktického smyslu pro realitu. Neobyčejná fantazie a exotičnost. Jadrný humor. Zachycení tíživých situací, touha po svobodě a přičinlivost. To vše lze nalézt v původních vzpomínkách cestovatele a světoznámého polárníka, které jako jediné považoval za opravdu „svou“ knihu. Zatímco Golombkovy s Valentovy úpravy hojně vycházely a český čtenář je zná, zpracování Rudolfa Těsnohlídka na základě Welzlových dopisů vyšlo poprvé a naposledy v roce 1928. Titul vychází nově i s původními, dnes již poeticky „archaickými“ fotografiemi, a chce tak znovu oživit co nejautentičtější obraz autora o svébytných vyprávěních jeho dobrodružství na dalekém severu.

Při čtení jsem si vzpomněl na knihu Soumrak bílého muže (B. Kuras). Na onu litanii, kterak právě a jen bílý muž je nositelem všeho vědění na tomto světě. Welzl je důkazem toho, že veškeré vědění je leckdy na nic. A že s sebou nenese jen dobro a pozitivno.

Příběh dobrodruha, námořníka, polárníka, cestovatele, prostého chlapce ze Zábřehu, eskymáckého náčelníka je fascinující. Právě v oné prostotě. V onom jednoduchém pohledu na svět, na lidi, na přírodu. Na dobro a zlo. Na chudobu. Na chamtivost. Na magické propojení země a přírodních živlů se světem člověčím.

Ani sám Eskymo Welzl nebyl žádný beránek. Přiznává, že i on svým způsobem drancoval tuto část světa. Byl prospektorem. Lovcem. Kruté životní podmínky ho občas nutily být taktéž krutým. Ale převážila v něm láska k polárním končinám, k domorodcům. A ve své ryzí podstatě to byl spravedlivý a milý chlap.

Častokrát jsem se jeho vyprávění smál a myslel při tom na Švejka. Častokrát jsem ale také byl dojat, a zarmoucen. Tu a tam jsem byl navztekán na neúprosnou a nemilosrdnou civilizaci v osobě bílého muže. Civilizaci, která je krutější a děsivější než polární bouře…

02 – King, Stephen – Konec hlídky

Anotace: Napínavý román Konec hlídky je velkolepým závěrem detektivní trilogie, která se stala bestsellerem deníku New York Times a jejíž první dvě části – Pan Mercedes a Právo nálezce – v nakladatelství Beta nedávno vyšly. Pachatel hrůzných činů leží v nemocnici a jeho uzdravení je nepravděpodobné, přesto má neuvěřitelnou moc páchat to nejhorší myslitelné zlo. Pokud ho vyšetřovatel Bill Hodges s Holly Gibneyovou brzy nezastaví, stanou se jeho oběťmi i oni…

V posledním příběhu trilogie o „mercedesovém“ vrahovi se z Kinga stává opět starý známý King. Nevím, zda je to ve vztahu k předešlým dílům dobře, nebo špatně. Ale čtenář se ocitá na známém hřišti a hraje s Kingem známou hru. A protože mě přesně takovýto King baví, byl jsem spokojen.

03 – Hartl, Patrik – Malý pražský erotikon

Anotace: Malý pražský erotikon je druhým románem režiséra a autora úspěšných divadelních komedií Patrika Hartla, jehož literární prvotina PRVOK, ŠAMPÓN, TEČKA a KAREL se těší velkému zájmu čtenářů. Tento nový román je díky autorovu nekonformnímu nadhledu a smyslu pro humor určený i těm, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví.
Na Babě stojí nad strání s výhledem na Prahu dvě sousedící řadovky, ve kterých bydlí rodiny, jejichž členové prožívají pod povrchem zdánlivě všedních dní nečekaně osudové milostné příběhy. Honza cítí pokušení, ale protože si nechce komplikovat život, snaží se mu odolat. Marta, přestože je vdaná, občas neodolá, a Zbyněk se ani odolávat nepokouší. Táňa miluje tajně, Petra má zábrany, Tomáš je až příliš velký romantik, Cyril trochu zvrhlík a Adéla se miluje častěji, než všichni předchozí dohromady, aby se necítila sama.

Malý pražský erotikon je zábavným obrazem jejich intimního života, který líčí jejich touhy, okamžiky radosti i katastrofy od předškolního věku až po věk důchodový.

Takhle nějak asi píše Viewegh. Napadlo mě po pár stránkách. Nevím proč. Viewegha jsem nikdy nečetl. Taktéž nevím proč. Snad že bylo módní ho nečíst. Filmy dle Viewegha jsem ale viděl všechny. Nebyly špatné. Ale ani to mě k jeho knihám nepřivedlo. Tenhle „vieweghovský“ syndrom mě hned na začátku zašprajcoval a tak jsem uvažoval, že to asi číst nebudu. Ale četl jsem dál. Protože mě to nakonec docela bavilo.

Kniha je to letní, oddechová. Příběh jede jako namydlený blesk. Střídají se byty, lidi, postele, ložnice. Kdesi na pozadí tušíte svět. Jako nerušivou tapetu. Hartl se nešťourá ve svědomí, nerozebírá traumata, nefilozofuje. Vypráví. To je na knize asi to pozitivní. Navíc vypráví zábavně.

04 – Stroukal, Dominik & Skalický, Jan – Bitcoin: Peníze budoucnosti

Anotace: Historie a ekonomie kryptoměn, stručná příručka pro úplné začátečníky Co je bitcoin? K čemu je dobrá virtuální měna? Navíc ničím nekrytá? Dokonce i papírové peníze se dají použít do kamen, když je nejhůřˇ, virtuální peníze se nutně vypaří a nezbude nic. Je bitcoin jen hra, podvod, pyramidové schéma? Nic z toho není pravda. Nic z toho není pravdě více vzdálené. Čím dál více lidí bitcoin používá, čím dál více ho zná, čím dál více ho obdivuje. Stále však přežívají mýty a pořád je složité se zorientovat, pokud chcete vědět více. Proto vznikla tato kniha. Pokud víte, že bitcoin existuje, ale máte otázky, potom jste na správném místě.

S tím, že existují věci, kterým nikdy neporozumím, jsem se smířil. Nikdy si neopravím pračku. Nezapojím zásuvku. Nebude ze mě kosmonaut. Nezaložím žádný start-up. A nebudu bohatý. Při čtení podobných knih si to uvědomuji daleko silněji. Jak mi ujíždí vlak. No, on mi vlastně už ujel. To ale neznamená, že by mě věci, kterým nerozumím, nefascinovali.

Fascinuje mě právě ta nekonečná šíře lidské fantazie a lidské tvořivosti. Kryptoměna… prosím, její smysl a funkci v ekonomice řekněme chápu. Ale představa, že se virtuální bitcoin virtuálně těží kdesi v nekonečné síti virtuálního světa? Že můžu coby novodobý prospektor pouze s laptopem a připojením k internetu těžit prachy? Sedět v kavárně, popíjet macchiato a rejžovat kryptozlato? Jasně. První bitcoiny žádnou cenu neměly. A dnes můžete těžit virtuální nuggety pouze s počítači o výkonech milionů koní… nebo něčeho podobného… Ale to není podstatné. Podstatné – tedy fascinující – je na to vše přijít. Vymyslet. Zrealizovat. Uvést z virtuálna do reálna. A dnes se vlastně dá říct i z reálna do virtuálna. Ať je to parní stroj, elektřina, internet, nebo digitální zlato…

***

Mluvíme-li o zlatě – tahle novodobá „Joplinka“ má zlato v hrdle…

05 – Mornštajnová, Alena – Slepá mapa

Anotace: Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství… Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.

Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“

Milé. Smutné. Lidské. Začetl jsem se do toho, i když jsem se tu a tam ztrácel. Kdo, kde, jak, s kým… jako ve slepé mapě… Po dlouhé době jsem byl opravdu vděčný za happy end. To, že jsem ten dobrý konec jedné z hlavních hrdinek přál, svědčí o tom, že mě kniha chytla na háček. A asi mohu říct, že i za srdce.

06 – Lodge, David – Den zkázy v Britském muzeu

Anotace: Hlavním hrdinou stylisticky brilantního Lodgova románu je postgraduální student Adam Jablick, který ve studovně Britského muzea pracuje na disertaci, bez níž nenajde uplatnění. Přitom se však neustále trápí obavami, zda se jeho již tak početná rodina nerozroste o dalšího člena: Jablickovi jsou totiž katolíci a jejich víra jim zakazuje plánovat děti s použitím moderních antikoncepčních prostředků. Mučivá fixní idea pronásleduje hrdinu nejen v hodinách studia, ale i v rozhovorech s přáteli, určuje jeho chování a jednání a přivádí ho do řady komických situací. Toto základní, v literatuře dosud nevídané téma obohacuje David Lodge o řadu literárních narážek a odkazů. Jablickův sklon k dennímu snění a k fantaziím má totiž za následek, že se i jeho vnímání reality proměňuje podle textů, kterými se v daném okamžiku zabývá. Na přítelovu výtku, že takto už není schopen rozlišovat mezi životem a literaturou, Adam odpovídá: „Ale jsem. V literatuře je většinou plno sexu a málo dětí. V životě je to naopak.“

Mám rád chytrý humor. Mám rád grotesku. Mám rád knihovny. Mám čtyři děti. Ty mám samozřejmě také rád… Přestože jsme s manželkou nepoužívali metodu „vatikánské rulety“ (viz kniha) a přestože doba pokročila v tomto směru rázným krokem dopředu, utrpení nejistoty a netrpělivé očekávání periody znám. Vlastně znám i další Jablickovi strachy. Ty existenční. Kniha mě rozesmála. Bavila mě. Ani jsem neměl pocit, že by příběh až tak zestárnul.

Jinak je zapůjčení této knihy – příznačně – ukázkou toho, jakou práci může odvádět dobrá knihovna. V tomto případě Jihočeská vědecká. Den zkázy jsem našel na výstavce věnované nedávno zesnulému překladateli Antonínovi Přidalovi (13. 10. 1935 Prostějov – 7. 2. 2017 Brno). Vzpomněl jsem si při tom na další Lodgeho knihu „Hostující profesoři“, kterou jsem si kdysi dávno koupil v antikvariátu – také kvůli ilustraci Adolfa Borna na obálce. A z hluboké džungle podvědomí se vynořil matný pocit, že se mi kniha velmi líbila. Takže jsem si půjčil i tuto. Inu tak…

07 – Kirkpatrick, Sidney D. – Hitlerovy svaté relikvie

Anotace: Kniha líčí dramatický příběh pátrání po korunovačních klenotech Svaté římské říše, starodávných symbolech, kterých chtěli Hitler, Himmler a další nacisté využít, aby dodali legitimitu svému režimu. Na konci 2. světové války tyto vzácné starožitnosti záhadně zmizely a dokumenty o jejich hledání a nalezení byly dlouho tajné. Autor jejich osudy rekonstruuje za pomoci dosud nepublikovaných výslechů a hlášení zpravodajských služeb, stejně jako zápisníků, dopisů, deníkových záznamů rozhovorů uskutečněných ve Spojených státech i v Německu.

Nedávno jsem zhlédl film „Památkáři“. Líbil se mi, protože jsem nad válkou podobným způsobem nepřemýšlel. Kniha Hitlerovy svaté relikvie mi obzor v této oblasti ještě rozšířila. Samotný příběh klenotů i ostatních artefaktů je zajímavý. Nacismus jim dodal další rozměr. Kniha je překvapivě svižná, téměř beletristická. Bavilo mě to a bavilo mě nahlédnout i na tuto stránku nedávné historie. Se spoustou věcí jsem se potkal v různých spiscích zabývajících se konspirační historií a okultismem. Kirkpatrik nabízí příběh víceméně čirý a oproštěný od podobných nánosů. Jako nadhodnotu navíc představuje panoramatický obrázek rozvrácené Evropy a rozvrácených mezilidských vztahů na konci války.

08 – Bryndza, Robert – Dívka v ledu

Anotace: Poté co je v parku v jižním Londýně pod vrstvou ledu nalezeno tělo mladé ženy, na místo přijíždí detektiv šéfinspektor Erika Fosterová. Oběť, krásná dívka z mocné a bohaté rodiny, měla podle všeho dokonalý život. Když Erika začne pátrat hlouběji, vynoří se souvislosti mezi její vraždou a smrtí tří prostitutek, které někdo uškrtil, svázal jim ruce a hodil do vodních ploch po Londýně. Jaká je spojitost mezi dcerou vlivného lobbisty, který si myslí, že může ovlivňovat i vyšetřování, a mrtvými imigrantkami? Jaké temné tajemství dívka v ledu skrývala?

Čím více se Erika přibližuje k odhalení pravdy, tím více se vrah blíží k Erice. Poslední případ detektiva šéfinspektora Fosterové skončil katastrofou a smrtí pěti policistů včetně jejího manžela. Eričina kariéra visí na vlásku, musí bojovat s vlastními démony i s vrahem, který je hrůznější než kdokoliv, komu čelila v minulosti. Dopadne ho dříve, než udeří znovu?

09 – Bryndza, Robert – Noční lovec

Anotace: Jedné horké červnové noci je detektiv šéfinspektor Erika Fosterová přivolána k brutální vraždě. Oběť, vážený praktický lékař, je nalezen ve své posteli udušený. Zápěstí má svázaná a oči pod průhledným sáčkem upevněným těsně pod hlavou vypoulené. O několik dní později umírá za podobných okolností další muž a Erika společně s kolegy Petersonem a Mossovou tuší, že čelí sériovému vrahovi. Ten své oběti sleduje a vyčkává na vhodný okamžik, kdy udeří. Co mají oba mrtví společného? Existuje v jejich minulosti nějaké tajemství, které by je mohlo spojovat? A co je spojuje s vrahem? Erika dělá vše pro to, aby Nočního lovce zastavila a dopadla, i když opět riskuje a dostává se do konfliktů s nadřízenými. A navíc možná vrah začíná sledovat i ji…

Okolo knih Roberta Bryndzy se rozpoutala docela velká reklamní masáž. Mě zaujalo zejména to, že Bryndza žije se svým manželem (Bryndzou) v Nitře, ačkoliv je původem z Londýna. Do Nitry jezdím poměrně často. Jsme vlastně skoro sousedé. Trochu jsem asi čekal, že v knize najdu pár střípků vztahujících se k životu cizince na Slovensku. Nebyly tam, ale nechyběly.

Obě knihy jsem přečetl v zátahu během dvou dní. Už to samotné svědčí o tom, že mě bavily. Po přečtení jsem si uvědomil jednu věc. Knihám, které jsou zábavné a dobře se čtou, dokážu odpustit věci, které mi jinde vadí. Prostě forma zvítězí nad detaily. Takže máte-li rádi dobrou detektivku, nejste-li úplně prudérní a nemáte-li v plánu mermomocí vyšťourat drobné nelogičnosti – jsou pro vás slovenské halušky s londýnským Bryndzou to pravé.

***

Nu a na samotný závěr trocha venkovské zábavy… 🙂

Shortlink: