Čtení na měsíc – únor 2018

Kdy se z vás stane opravdový „elektronický“ čtenář? V momentě, kdy v zápalu čtení ťukáte na okraj stránky a očekáváte, že se text překlopí tak, jak jste přeci ve své čtečce zvyklí. Ťuknete jednou, podruhé… Safra, že by mi čtečka zamrzla, ptáte se sám sebe v duchu. To vše probíhá v milisekundách. Vzápětí vám samozřejmě dojde, že přeci čtete jenom „obyčejnou“ knihu a stránku si otočíte sám. Ano, to se mi stalo. Při čtení Dance Macabre od Stephena Kinga.  Tanec smrti… Ten má prý divákům (čtenářům?) připomenout jejich konečnost v duchu výzvy memento mori. Safra…

Trávníček v knize Česká čtenářská republika dělí čtenáře na čtyři generace, nazvané podle charakteristického „konkurenčního“ média knih. Setkáváme se tak s generací rozhlasovou (65+) neboli generací února 1948, televizní (45–64 let) čili generací srpna 1968, počítačovou (25–44 let) spojenou s listopadem 1989 a nakonec internetovou (15–24 let), která čtenářské zkušenosti nabývá v novém miléniu.

Statisticky spadám do generace televizní, ale osobně (dle uváděných charakteristik) se cítím být spíše příslušníkem generace počítačové. Řekněme tedy, že jsem čtenář z televizní generace se silným počítačovým ascendentem. Televize jako médium mě navíc nikdy příliš neoslovila. Jako dítě jsem samozřejmě na ní tu a tam koukal – zejména o víkendu. Pamatuji si některé pořady a seriály. Pár filmů. Jako student jsem ale televizi nesledoval vůbec. Hlavně proto, že jsem nechtěl trávit čas v obýváku s rodiči. Ze stejného důvodu jsem vlastně doma moc nepobýval. V pokojíku jsem měl svoji knihovnu, nebo jsem býval zavalen knihami z knihovny. Ostatně – v mostecké knihovně jsem trávil dlouhé hodiny. Byla k tomu skvěle přizpůsobena – měla dosti koutů a studoven, kde se dalo nerušeně číst, nebo jen zírat obrovskými okny do dáli. Pod knihovnou pak byla kavárna s příhodným názvem Poezie. To byl můj druhý domov. A taky kavárna Astra, a Murom a Jalta a Krym a Sputnik a Sever, a Severka, a Ponorka, Kosmos, nebo u Partyzána… no dobrá. Byl jsem už v té době kavárenský a hospodský povaleč… A ne, nebydlel jsem v Sovětském svazu. To se jenom naše zcela nově postavené hornické město Most tehdejším ruským bratrem nějako moc inspirovalo… 🙂 Možná bych se zařadil do čtenářské podgenerace kavárenské – hospodské, protože právě tato „média“ – místa a lidé v nich – formovali můj čtenářský vkus.


01 – Mitchell, David – Hybatelé

Anotace: Okinawa, Tokio, Hong Kong, Mongolsko, Petrohrad, Londýn a nakonec New York. Na této cestě můžeme s členem japonského kultu Óm Šinrikjó spoluprožívat jeho pocity po plynovém útoku v tokijském metru, potkáme se s podloudným mongolským obchodníkem a petrohradským zlodějem, brutálně zneužívanou mladou Číňankou či zklamaným irským vědcem… Jednotlivé příběhy na sebe často až s téměř nepostřehnutelnou jemností navazují a vzájemně se překrývají a nabízejí tak čtenářský zážitek, jaký David Mitchell předvedl ve svém vrcholném díle – Atlasu mraků.

Když mi knihovnice knihu předávala, přidala spřízněný pohled. Tuhle mám také ráda, řekla s úsměvem. Navázali jsme krátký kontakt. Naše osudy se letmo dotkly prostřednictvím knihy. Já si budu pamatovat její úsměv. Ona – až bude znova knihu půjčovat – si třeba vzpomene na mě. A v jejím úsměvu, který věnuje novému čtenáři našeho oblíbeného titulu, bude obsažen i úsměv můj. Tím, že o ní píšu ve svém čtenářském deníčku, se stává navěky nepatrnou součástí mého příběhu. Hybatelka a hybatel…

02 – King, Stephen – Danse Macabre: Svět hororu

Anotace: Knihu o hororu jako kulturním fenoménu napsal Stephen King s velkou láskou k tématu. Do podmanivého průvodce specifickým žánrem vložil pronikavé postřehy i upřímná vyznání, odhalil své zdroje inspirace a nabídl zasvěcené komentáře ke slavným i obskurnějším dílům. Kdo jsou lidé, kteří horor vyhledávají? Čeho se rádi bojíme? O Draculovi či Frankensteinovi hovořil Stephen King už v původním vydání z roku 1981 a nyní se v dodatku z roku 2010 vyjadřuje i k novějším příběhům, jako je Záhada Blair Witch.

Horory nemám moc rád. Především ty filmové. Od jisté doby na ně nekoukám vůbec. Nemám rád pocit strachu a nevidím důvod si ho navozovat uměle. Navíc většina filmových hororů je na jedno brdo. Proč jsem tedy – proboha – fanoušek Stephana Kinga? No já ty jeho knihy jako hororové nevnímám. Mám ho rád jako vypravěče. Jako skvělého pozorovatele života. Toho reálného i toho méně reálného. Zlo, strach a hrůza v jeho knihách působí jen jako katalyzátor pro úžasné nuance lidských charakterů. A mám prostě rád jeho styl, cítím se dobře v jeho světech a většině věcí v nich rozumím. Jeho knihy nejsou prvoplánově psané pro to, aby vzbuzovali ve čtenářovi hrůzu a strach. A to je možná jeden z hlavních důvodů, proč se Kingovo příběhy nedaří dobře zfilmovat. To „gró“ jeho vyprávění, to nejdůležitější v jeho příbězích je do filmu většinou nepřenositelné. Nestačí na plátno vrazit pár hrůzostrašných scén.

Ale co se týče knihy Dance macabre. Není to kniha, kterou přečtete „jedním dechem“. Já osobně ji mám na stolku a čtu jí po kouskách. Ano – ještě stále ji čtu, i když jí – snad trochu opovážlivě – řadím do kategorie přečtených. I v této faktografické studii se King představuje jako vynikající vypravěč. Chytrý glosátor. Dobrý „tiper“ – v knize najdete tipy na zajímavé filmy, či knihy. Jste-li vášnivý čtenář – je to také trochu kniha o čtení. Jste-li filmový fanda, najdete tu neotřelé postřehy. A máte-li třeba jen rádi Kingovo knihy, je to zajímavý pohled do zákulisí.

Kniha vyšla již v roce 1981. A zabývá se z velké části filmovým a televizním hororem z 50. až 80. let 20. stol. Tedy obdobím, kdy v naší zemi vládl rudý teror – a to byl dosti reálný horor sám o sobě. Jedná se tedy o kulturní období, které se naší části světa příliš nedotklo, ale fanoušci žánru se s většinou zmíněných filmů, seriálů či knih už určitě stihli seznámit. Takže se dá vlastně říct, že kniha u nás vychází časově tak nějak akorát… .-)

03 – Kosinski, Jerzy – Nabarvené ptáče

Anotace: Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.

Ambiciózní plán režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula převést na filmové plátno tento světově proslulý román spěje k finální realizaci… Minulé léto se na našich šumavských lokálkách natáčela jedna ze sekvencí filmu – parní vlak a osm vagonů vezou vězně do koncentráku. V hlavní roli  se  představí  devítiletý Petr Kotlár z Českého Krumlova… Ano, přiznávám. Impulsem pro přečtení knihy byl zmíněný filmový fragment. Knihu jsem totiž léta odkládal na později. Tak jako člověk odkládá nepříjemné povinnosti… A to přestože jsem přesvědčen, že tuto knihu (stejně jako knihu Jako zabít ptáčka) by měli číst především mladí.

Nabarvené ptáče je brutální jaksi mimoděk. Neuvěřitelnou a permanentní krutost, kterou chlapec prožívá, si sám pro sebe snaží poskládat do pochopitelného a přijatelného vzorce. Chvíli pohan, chvíli úporný katolík, chvíli neúprosný marxista. Na pozadí zuří druhá světová válka, ale ta tu hraje pouze roli (byť důležité) kulisy. Zásadní je intenzivní strach vesničanů z neznámého, z cizího, ze zdánlivě nepochopitelného. Jejich nevědomost, omezenost a bezbřehá krutá zloba. Strach hejna z nabarveného ptáčete.  A stejně jako to hejno se i oni k jinak zbarvenému lidskému ptáčeti chovají tvrdě a nekompromisně, s pocitem podivné spravedlnosti a v úctě k jakémusi zvrácenému řádu.  A jen tu a tam jejich světem zabliká zářivé světýlko dobra.

Četl jsem rozhovor s Václavem Marhoulem a novinář se vyptával hlavně na to, zda budou ve filmu ty nejkrutější až hororové scény. Prý budou. Trochu mám strach, že právě tyto scény přebijí to zásadní, co v knize rezonuje. Nekonečný příběh lidské hlouposti, omezenosti a krutosti. Je úplně jedno, zda jsou ti lidé pohané, věřící katolíci, či nevěřící bolševici. Je jedno, zda zuří temný středověk, druhá světová válka, nebo zdánlivě korektní jednadvacáté století. Tohle temno uprostřed lidské duše stále doutná a stačí malá jiskra, aby opět vzplálo a ujalo se vlády…

04 – Lee, Harper – Jako zabít ptáčka

Anotace: Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí. Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. Harper Lee knihu dokončila v roce 1959 a román měl okamžitě obrovský úspěch. Získal Pulitzerovu cenu a dočkal se filmové adaptace s Gregory Peckem v roli obhájce Atika Finche.

I tuto knihu jsem před sebou – záměrně – hrnul celá léta. Nebo to možná nebyla kniha, ale celé to téma. Je to vlastně podobný příběh jako Nabarvené ptáče, jen v jiných reáliích a diametrálně jinak pojaté. I tady máme venkov, i tady máme omezenost a strach z neznáma a z porušování zaběhnutých pravidel.

Nakonec  přes – a snad navzdory – ono „těžké“ téma, je to kniha vlastně vcelku milá, plná laskavého humoru. Ten dětský pohled na nepochopitelný svět dospělých vám občas vžene slzy do očí. A všechen ten temný zmar nepochopitelného světa, který chlapec z Nabarveného ptáčete prožívá přímo a natvrdo, má hlavní hrdinka – malá Čipera – filtrován skrze postavu zcela fantastického otce Atikuse.

V jedné recenzi kdesi v hlubokých vodách internetu se píše: když se každý čtenář zachová alespoň jedenkrát v životě jako Atikus, bude na světě hned o něco lépe… Tak asi tak…

05 – Mastai, Elan – Dnešek není naposled

Anotace: Víte, jak si lidé před padesáti lety představovali život v roce 2016? V tom, ve kterém žije Tom Barren, se jejich sny dokonale splnily. Lidstvo si užívá blahobytu, létajících aut, pohyblivých chodníků, základen na Měsíci… Jen Tom Barren si v tomhle ráji nějak nedokáže najít místo, a to ještě před tím, než jedno jeho unáhlené rozhodnutí zásadně změní strukturu vesmíru… a stroj času ho odsoudí k existenci v našem roce 2016, ve světě, který my pokládáme za jediný skutečný. A Tom zase za neskutečně zaostalý. Jenže to vypadá, že se mu zrovna tady nakonec možná zalíbí. Mohl by zkusit všechno vrátit zpět, ale opravdu to chce? Román Dnešek není naposled je o verzích nás samotných, kterých se zbavujeme, abychom je po čase znovu přijali za své. Je to příběh o přátelství a rodině, nečekaných putováních a alternativních cestách, o lásce ve spoustách jejích podob. Debut plný humoru, odvahy a naděje naznačuje příchod skutečně talentovaného autora.

Inu… Aha – zjistil jsem, že kdykoliv chci napsat o knize něco ne zrovna laskavého, napadá mě jako první slovo…inu. Inu tedy – inu… Začátek mě bavil, nápad výborný, děj šlape, humor vcelku na mé vlně. No a pak se to všechno začne točit v nějakém podivném časovém guláši a už mě to moc nebavilo. Občas se na povrch omáčky vydrápal lákavý libový kousek. Občas vyplavalo maso z bílého jelena (pro ty, co nezažili službu socialistické vlasti: tak se vojenským žargonem nazývalo u většiny vojáků značně neoblíbené maso tlusté, nebo tukem prorostlé, povětšinou bůček).

Knihu jsem tedy nakonec přečetl celou, protože jsem neustále čekal, že mě ještě nějak překvapí. Inu… nepřekvapila.

06 – Stone, Brad – Globální samoobsluha – Jeff Bezos a věk Amazonu

Anotace: Amazon.com začínal s doručováním knížek poštou a vezl se na první vlně internetové hysterie. Jeho zakladatel Jeff Bezos se však nespokojil s pouhým módním on-line knihkupectvím. Chtěl, aby Amazon nabízel neomezené množství zboží, svůdné pohodlí, a to za velmi nízké ceny – aby se stal „obchodem se vším“. Aby svou velkou vizi naplnil, vybudoval vnitrofiremní kulturu plnou neúnavné ctižádostivosti a tajností, do nichž nikdo nikdy nepronikl. Podařilo se to až nyní. Obchod se vším je zevrubnou biografií technologického kolosu, který jako jeden z prvních a ve velkém vsadil na internet a navždy změnil to, jak nakupujeme a čteme. Je to dlouho očekávaný a otevřený popis jedné z nejvýznamnějších firem naší doby a zároveň hluboce osobní pohled na ikonického podnikatele, který ji založil.

„Jeff Bezos je jedním z největších vizionářů a soustředěných, houževnatých inovátorů naší doby, a podobně jako Steve Jobs mění celá průmyslová odvětví. Brad Stone v této dobře zdroji podložené a čtivé knize výmluvně zachytil jeho zápal a genialitu.“ Walter Isaacson, autor knihy Steve Jobs

Má první elektronická čtečka knih byla od Amazonu. Kindle. Byl jsem jí nadšen a ze začátku jsem byl nadšen i možnostmi tohoto uzavřeného ekosystému. Příběh Jeffa Bezose, příběh největšího on-line knihkupectví, příběh nových technologií – to vše mě zajímá. Stejně jako mě zajímají příběhy jiných úspěšných osobností této nové doby – Jobs, Gates, Musk… Knihu Globální samoobsluha momentálně seženete v Levných knihách. I to je vcelku zajímavý příběh, jaký dokáže psát nevyzpytatelný knižní trh…

Já si knihu samozřejmě pořídil v elektronické verzi. Už ji ovšem nečtu na Kindlu, ale na Pocketooku. To je čtečka, kterou vyvíjí parta Ukrajinců, momentálně se sídlem ve Švýcarsku a myslím, že v našich končinách nad amazonským Kindlem vcelku vítězí. Především svou uživatelskou otevřeností.

Příchodu Amazonu na evropský trh se všichni e-knihkupci báli. Vládl pocit, že všechno bez milosti převálcují. Cenami, službami… Nevím, zatím nemám pocit, že by to byl takový masakr amazonskou pilou. Na druhou stranu jsem pouhý laik a vlastně pouhý zákazník. A příběh samozřejmě ještě nekončí… Když čtu, jakým způsobem na svou konkurenci dokáže Amazon „kleknout“, tak se jim vlastně ani moc nedivím…

Číst, jak se chovají tito titáni a vizionáři, jako je Bezos, nebo třeba Musk, je vcelku zážitek. Je to až na hranici sci-fi, alespoň pro mě. Pro mladé čtenáře to naopak může být inspirující. S jakou bezbřehou odvahou a sebejistotou ve své myšlenky a vize si razí cestu napříč světem. Těší mě to, protože z toho samozřejmě jako běžný uživatel a zákazník těžím. Fascinuje mě to, protože – ruku na srdce – kdo by nechtěl být podobně úspěšný. Nemyslím finančně. To je samozřejmě příjemný bonus. Ale stát se někým, kdo svět posouvá vpřed. Hybatelem…

***

Apple má svou Siri, a Amazon Alexu – umělou inteligenci, virtuální služebnici… Zatím se jedná o jen o hlas, o ducha ve stroji… ale nebude to dlouho trvat a bude se jednat o společnice a společníky naprosto reálné…

Shortlink: