Čtení na měsíc – září 2017

Málokdy mívám takto jasně nalajnovaný seznam četby. Převážně čtu páté přes deváté, co mi osud či knihovna nabídne. Ovšem tím, že jsem (konečně) začal číst Murakamiho 1Q84 jsem věděl, že budu chtít přečíst všechny tři knihy najednou. Do toho jsem si pořídil pátý díl Milénia. K Lisbeth Salanderové jsem si vytvořil jistý (samozřejmě platonicky literární) vztah. Takže odsunout ji na zimní večery nepřichází v úvahu. A z knihovny jsem si navíc přinesl knihu od Billa Brysona. U jeho knih se vždy královsky bavím. Takže na září bylo vymalováno. Ještě že jsem si naplánoval podzimní dovolenou… Inu, nakonec toho času na čtení moc nezbylo. Ale s tím si mi, pohrobci režimu, kde se plány plnily na sto dvacet procent, poradíme. Nepřečtené knihy prostě a jednoduše přesuneme do další pětiletky…

01 – Vargas, Fred – V mrazivých časech

Anotace: Náš starý dobrý známý, svérázný, sympatický komisař Adamsberg je postaven před nový případ. Na jeho počátku je několik zdánlivých sebevražd, které zaujmou komisařovu pozornost, protože se u každé z nich najde nakreslené prapodivné znamení, naznačující, že věci se zřejmě nemají tak, jak na první pohled působí. Pátrání dovede tentokrát Adamsberga nejenom do vzdálených končin na mrazivý, mlhami zahalený Island, ale také k tajuplné společnosti lidí vyznávajících revoluční odkaz Maximiliena Robespierra, kteří se v dobových kostýmech a parukách scházejí na tajných zasedáních a do slova a do písmene reprodukují průběh někdejších schůzí revolučního Národního shromáždění. Jako i v předchozích knihách staví i zde autorka, profesí archeoložka, svůj příběh na pozadí historických skutečností, v nichž vyšetřovateli, komisaři Adamsbergovi účinně pomáhá orientovat se jeho velmi vzdělaný a bílému vínu holdující major Danglard.

Je tomu pár týdnů, co jsem při nočním přepínáním televize narazil na starý černobílý seriál Bouvard a Pécuchet aneb Byli jednou dva písaři v němž hlavní role ztvárnili nezapomenutelní Miroslav Horníček a Jiří Sovák. Kdysi dávno jsem viděl pár dílů a řekl si, že jednou… no znáte to. Jednou už bude minimálně třicet let a já si nepřečetl ani knižní předlohu, ani si neudělal čas na to, zkouknout všechny díly. Proč o tom ale mluvím…

Do knihy V mrazivých časech jsem se zprvu nedokázal začíst. Neměl jsem žádná očekávání. E-knihu jsem koupil v balíčku dalších zlevněných knih. Takže jsem se u čtení neklidně vrtěl a měl tendenci ji navěky odložit do hlubin mého hard disku. Ale ten styl, ten podivný humor a jakýsi slabý nádech zajímavé absurdity mě stále nutil se do děje vracet. A jsem tomu rád. Když jsem se konečně naladil na tu správnou vlnu, bylo to jako vstoupit do černobílého seriálu Bouvard a Pécuchet. Jen místo písařů tu máme komisaře Adamsberga a majora Danglarda. Jemný, ale zároveň uštěpačně ironický humor. Chytré až chytrolínské. Vskutku zábavné a přitom poučné. Kniha má totiž i svou druhou, neméně zajímavou podobu… Fred Vargas (vlastním jménem Frédérique Audouin-Rouzeauová) je pseudonym vystudované historičky. A ta své rozsáhlé historické znalosti dokáže výborně využít v zápletkách svých detektivních příběhů. Naši „písaři“ se tak během vyšetřování octnou „v mrazivých časech“ Francouzské revoluce, v měsíci Thermidoru, v době nejtvrdšího teroru a hrůzovlády neúplatného Maximiliena Robespierra. V době, kdy se schyluje i k jeho popravě… a v současnosti k vraždám jeho následovníků.

Revoluci – s tím profláknutým heslem „Liberté, égalité, fraternité“ (Volnost, rovnost, bratrství) – jsem měl spojenou s jakousi romantickou představou o vítězství dobra nad zlem, svobody nad útlakem. Slavné dobytí Bastilly, vznik republiky. Obdivuhodné vítězství prostého lidu nad zlým feudalismem… Ono to tak samozřejmě částečně i bylo, ale… Z onoho vzletného hesla se postupem doby ztratil dovětek „ou la mort“ – nebo smrt. A té přináší téměř každá revoluce většinou až přespříliš. A každá revoluce se nakonec zvrtne do podoby, o kterou nikdo nestojí. Z Výboru pro veřejné blaho až ke Kultu Nejvyšší Bytosti. Veškerá romantika a úžas z nových možností se nakonec utopí v… Teroru. Veškeré vznešené ideály se ztratí v osobních sporech, v touze po moci a po náhle uvolněném bohatství. A celý ten kolotoč začíná nanovo…

Kniha mě tak nakonec vcelku nadchla. Tím, že mě nenásilně provedla kouskem francouzské historie. Pobavila mě značně netradičními vyšetřovacími metodami, za kterými stojí značně netradiční tým kriminalistů pod vedením komisaře Adamsbera. Bavil mě trochu netradiční rytmus knihy. Často se mluví o „suchém anglickém humoru“. V tomto případě bych se nebál použít termín „typický francouzský humor v lanýžové omáčce, se špetkou dobrého Beaujolais, prokládaný lyonskými bramboráčky…“

02 – Murakami, Haruki – 1Q84: Kniha 1 /Kniha 2

Anotace: Aomame a Tengo jsou někdejší spolužáci. Ona je skvělá fyzioterapeutka, která svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je talentovaný, ale neprůbojný matematik se spisovatelským talentem. Jednoho dne zjistí, že svět, jak ho známe, jednou provždy skončil. A navíc si toho nikdo nevšiml.

03 – Murakami, Haruki – 1Q84: Kniha 3

Anotace: Knihou číslo 3, která při prvním vydání v Japonsku zaskočila čtenáře jako nečekané překvapení, se završuje devět měsíců, které spolu s protagonisty Murakamiho románu strávíme v jiném světě roku 1Q84. Opět dostáváme možnost potkat své staré známé hrdiny. Tenga Kawanu, mladého matematika a spisovatele, vidíme definitivně řešit jeho vztahy s otcem. Jeho dávnou lásku oproti tomu pozorujeme v období velkých změn a sledujeme, jak se pouští do krajně nejistého podniku. A ještě někoho tu sledujeme: jednu z postav minulého dílu, která tu tentokrát dostává svůj samostatný prostor k akci i promluvě. Jednání všech tří se vzájemně prolíná a mnohovrstevný děj románu tak pomalu ale neodvratně spěje ke svému rozuzlení a konci. Nebo spíš k novému začátku?

Na setkání Tenga a Aomame jsem si musel počkat pár týdnů. Než jsem se pročetl na konec. Oni na sebe čekali dvacet let… Když jsem dočetl, zavřel jsem knihu a vyšel na balkon našeho slovenského bytu. Okamžitě mnou zacloumal silný vítr – dozvuk orkánu Xavier, který v Německu zabil sedm lidí. Díval jsem se do divoké řeky mraků, které vítr hnal po tmavé obloze, a hledal… Měsíc byl v úplňku a tu a tam probleskl zkrze tu černou masu…

Jak už to u mě bývá, příběhy, které vypráví Haruki Murakami se jakýmsi záhadným způsobem proplétají s příběhy, které žiji. I já a moje žena momentálně žijeme v různých světech. Spojuje nás pouze tenká stříbrná nit silné lásky. Já žiji u Vltavy. V „Kočičím“ městě. A vím, že je nejvyšší čas zmizet, dokud to ještě jde. Dokud tady ještě staví vlaky. Ona žije u Dunaje. A na její obloze visí měsíce dva. Je to její svět 2Q17. Oba víme, že je třeba najít únikový východ. Že musíme utéct zpátky do reality, kde na obloze uvidíme totéž. A oba víme, že to nebude ten svět, kde jsme se potkali a poprvé drželi za ruku. Tak pevně…

Tengo, Fukaeri a Kukly ze vzduchu… Tohle spojení mi okamžitě evokovalo příběh mého kamaráda – českobudějovického spisovatele – Jana Cempírka (kterému mimochodem právě vychází nová kniha – viz). Příběh mladé vietnamské spisovatelky Lan Pham Thi, a příběh románu Bílej kůň, žlutej drak. Bylo to takové drobné humorné rozptýlení. Ovšem pak jsem se zcela ponořil do světa 1Q84. Murakami mě prostě opět uhranul…

Ještě plný toho podivuhodného příběhu jsem zašel do kina na Blade Runnera 2049. A jako bych vstoupil do další dimenze Murakamiho knihy… Do další reality. Seběhl jsem po úzkých únikových schodech z ucpané magistrály do brebentícího labyrintu „kočičího“ Tokia… Už původní Blade Runner mě fascinoval svou atmosférou a svou vizí budoucího světa. Tíživou atmosférou. Přirozenou nejednoznačností. Nekonvenční láskou. Nesmiřitelností. Ale hlavně jakousi jednoznačnou všedností. To vše podbarvené skvělým Vangelisovým soundtrackem. I nové pokračování si částečně zachovává většinu zmiňovaných atributů. Ve spojení s příběhem 1Q84 jsem měl zážitek ještě intenzivnější. Ostatně – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby pod úvodní titulky začala hrát Janáčkova Synfonietta…

Shortlink: