Čtení na měsíc – září 2018

Měsíc září – po čtenářské linii – jakoby kopíroval můj reálný život. Většina knih mě nebavila a některé mi dokonce přinesly nečekané zklamání. Snad by se dalo říct, že poněkud negativní energie mé aury k sobě zákonitě přitáhla jen další negativno… 🙂

Po velmi dlouhé přípravě jsem se konečně odhodlal emigrovat. Na východ. Na Slovensko. Za rodinou. Je začátek října a já jsem zpět na Šumavě. Dokonce zpět ve své firmě, kde jsem téměř po třiceti letech dal výpověď. Toliko drobná noticka o mém pokusu chytit ducha moderní doby. Bohužel slovenští „headhunteři“ naslibovali hory, doly, ale skutečnost se smrskla jen na ty „doly“… Pokusil jsem se uchytit jinde. Práce je dost, ale mizerně placené. Takže jsem si navíc vyzkoušel, jaké je to být měsíc nezaměstnaný.

mno… jak by řekl klasik: když jsi v tísni, řekni to písní… že ano… ehmmm

Téma emigrace je v Evropě žhavé už několik let. Obecně ale o nic nového nejde, že…. Má zkušenost je oproti jiným naprosto marginální. Jsem si toho vědom. Ale i ta mi dokázala alespoň trochu pomoct vcítit se do těch, kteří prchají ze svých zemí. Shodou okolností – nebo je to možná díky pravidlu „vrána k vráně sedá“ – jsem se na Slovensku seznámil právě s cizinci. Jeden je Chorvat, který má za manželku Turkyni. Druhý je Jihokorejec, který má manželku Slovenku. Třeba jeho srovnávání života v Soulu a na malém slovenském městě bylo vcelku legrační.

Měsíc nezaměstnanosti by mohl vyvolat pocit, že jsem měl spoustu času na čtení. Relativně ano. Ale věřte, nevěřte, na čtení jsem moc chuť neměl. A když, tak jen na nějaké lehké, oddechové čtení. Původně jsem se těšil na domácí slovenské autory. Hodlal jsem se vnořit do vln místní literatury, zorientovat se, a také si tím zlepšovat jazyk. Inu, ponor tedy prozatím odkládám. Nakonec jsem lovil především v českých vodách. Vracím se prostě už poněkolikáté do téže řeky…

01 – King, Stephen – Revival

Anotace: Temný a uhrančivý román z pera slavného mistra napětí. Revival vypráví o knězi, který před lety přijel do novoanglického městečka, získal si zdejší obyvatele a stal se přítelem a mentorem malého chlapce. Při tragické nehodě však přišel o rodinu, v plamenném kázání proklel boha a z městečka odešel. Po dlouhé době se chlapec, nyní dospělý muž a narkoman, s knězem náhodou setkává. Ukáže se, že kněz byl vždy víc než jen sluha boží – jeho fascinace elektřinou a vědou hraničí s posedlostí… Životní příběh obou hlavních postav, jejich setkání a střety jsou šokující a nevyhnutelné a směřují k ohromujícímu vyvrcholení knihy, která je dokonale namíchanou nostalgií šedesátých let a starého dobrého amerického hororu.

Kniha rozhodně má většinu těch „kingovských“ atributů, které mám rád. Přesto musím konstatovat, že jsem byl zklamán. A to u Kinga píšu zřejmě poprvé za těch třicet let, co ho čtu. Tipoval bych, že King tahá ze šuplíku všelijakou veteš, co kdysi načal a následně odložil. Trochu to přibarví, přepíše, dopíše, zaretušuje, vybarví, seškrtá a voilà … nová kniha je na světě.

Číst se to dá. King je z toho samozřejmě cítit. Ale co nás čeká v závěru knihy je víceméně už od poloviny jasné. Chybí překvapení, napětí, a vlastně chybí i jakýkoliv pocit strachu, který umí jeho knihy navodit. Revival – variace na Dr. Frankenstaina. Proč ne, ale finále, které mívá King většinou velkolepé, je v této knize tím největším propadákem. Neříkám to rád, ale možná je někdy opravdu lepší odejít v tom nejlepším. Mám na mysli to, že než každý rok ještě mermomocí vydat cokoliv, bylo by lepší nevydat nic, a zůstat tak v myslích svých fanoušků „kingem“.

02 – Bussi, Michel – Vážka

Anotace: Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě letadla byly dvě děti v tomto věku. A protože se tak stalo v době, kdy testy DNA jsou ještě věcí neznámou, stojí policie před těžkým rozhodnutím: je miminko Lyse-Rose z bohaté a vlivné rodiny Carvilleových, nebo Emily z obyčejné rodiny Vitralových? Nakonec je dítě prohlášeno za Emily. Carvilleovi se s tím ale nechtějí smířit a najmou si soukromého detektiva, který má dokázat, že dítě patří jim. Osmnáct lét pátrá bývalý policista ve Francii i v Turecku, ale marně. Rozhodující důkaz se mu najít nepodaří. Když už chce se vším skončit, padne jeho zrak na staré noviny, kde se o případu psalo. Vše se mu náhle spojí a on pochopí, jak to bylo. Byla nalezeným dítětem Lyse-Rose, Emily, anebo bylo všechno úplně jinak a někdo celou tu dobu se všemi postavami dramatu obratně manipuloval?

Vzhledem k tomu, že jsem neměl příliš chuti číst, tak mi ani nevadilo číst tuhle knihu na poměrně dlouhé etapy. Jindy bych jí pravděpodobně nedočetl.

Námět není vůbec špatný. Řešení také vcelku přijatelné. A zas tak hrozně napsané to samozřejmě také není. Ale prostě mi to přišlo nezáživné, utahané a místy až moc překombinované. Ale všechny mé zářijové recenze berte raději s rezervou… 🙂

03 – Payne C. D. – Z hovna bič

Anotace: Co si asi tak může člověk slibovat od života, když ho osud obdaří ne zrovna přitažlivým zjevem, mizerným zrakem, předčasnou plešatostí a navrch jménem Daniel Richard Nixon (ne, po žádných příbuzenských vazbách nepátrejte, to jen Dannyho otec projevil svůj republikánský zápal)? Nejspíš nic moc. Takže žádný div, že je z Dannyho v osmatřiceti osaměle žijící muž se špatně placeným zaměstnáním, těžce závislý na alkoholu a nikotinu. A když pak v práci dojde k reorganizaci a jeho místo zruší pro nadbytečnost, je to už vyloženě na mašli. Na druhou stranu by mohlo být i hůř. Tak například Dannyho bývalý kolega Tim je momentálně z důvodu svedení nezletilé osoby (ačkoli sám tvrdí, že to bylo přesně naopak) na útěku před zákonem, a především před otcem dotyčné slečny, zástupcem šerifa Grizzoffskim, bývalým armádním sniperem s dlouhými prsty a touhou po krvi. Čeká na Dannyho nová úžasná kariéra v maloobchodním prodeji či v psychoterapeutické praxi? Najde konečně spřízněnou duši, s níž by kráčel životem? Je tou pravou oddaná katolička a milovnice koček Wenda, tajemná Abby, mladičká Olivia nebo bývalá spolužačka Lizzie? Na všechny tyto i další otázky vám odpoví nejnovější humoristický román C. D. Payna.

Mládí v hajzlu, do důchodu daleko… se říká u nás… V tomto životním období se také právě nacházím. A „Mládí v hajzlu“ od Payna mě bavilo. Kniha i film. Četl jsem tedy asi jen jeden, možná dva díly. Pak ještě cosi, už nevím co. Tak jsem si říkal, že mě to snad pobaví. Jenomže – u nás se taky říká: z hovna bič neupleteš. Toliko mé hodnocení této knihy. Nebavilo mě to, tím pádem jsem se nesmál. Tenhle styl humoru mi prostě už nic neříká. Howg.

04 – Láska, Václav – Advokát

Anotace: Kniha je příběhem bývalého policisty Tomáše Krásy, který po konfliktu se svými nadřízenými odchází od policie a stává se advokátem. Poznává nejen podvodné praktiky některých advokátů, ale rozkrývá i rozsáhlou korupci v řadách policie, kterou si jako policista nepřipouštěl. Zjišťuje, že byť je jeho živobytím práce advokáta, myšlením zůstává policistou. To mu přináší řadu konfliktů s jinými advokáty. A když přijme nabídku bývalého kolegy na odhalení a usvědčení renomovaného advokáta, který ve skutečnosti za využití svých klientů „bílých koňů“ páchá rozsáhlé podvody, Krásova advokátní kariéra dostává povážlivé trhliny. Zvláště, když se dotyčný advokát spojí s úplatným policejním důstojníkem, který se postaral o Krásův odchod od Policie. To začíná jít hlavnímu hrdinovi o život. Autor je právník, bývalý policista. Byť zdůrazňuje, že kniha v žádném případě není jeho autobiografií, popis úplatků, podvodů a vydírání, které se mezi policisty i advokáty děje, je tak reálný, až z toho mrazí.

Tohle je pravděpodobně jediná kniha, kterou jsem přečetl – dejme tomu – s chutí. A to přesto, že literárně to vlastně není zrovna žádná lahůdka. Kdysi jsem kdesi četl, že nejúspěšnější bývají takzvané „profesní“ romány. Knihy, které vám umožní nakouknout do zákulisí té které profese. Samozřejmě nejlépe když ji napíše člověk zasvěcený, který se tou profesí dlouho živil (nebo stále živí). Pro mě jsou to třeba detektivky Dominika Dána.

Já si Lásku matně pamatuji z kauzy kolem Harvardských fondů a kolem Viktora Koženého. Matně. Ale policista Láska – takové spojení se nezapomíná. A tak jsem si jeho knihu pořídil a přečetl. A bavila mě. Zejména proto, že mi umožnila (překvapivě)nakouknout do zákulisí. Policie i advokacie. Alespoň trochu. Ne, že by člověka něco z toho překvapilo. Ale je z toho prostě cítit ta zkušenost a znalost.

Bývalý policista a začínající advokát Krása je takový typický český hrdina. Trochu lže, trochu krade, trochu podvádí, ale jinak má vlastně hrozně dobré srdce a smysl pro spravedlnost. Není příliš sympatický, ani vyloženě nesympatický. Prostě jen zapadá do současného obrazu zkorumpované a prolhané společnosti, která si potrpí na korektnost. Všichni tak trochu lžeme, tu a tam podvádíme, nedej bože i něco ukradneme. A před Vánocemi koupíme nějaké africké rodině kozu. Nebo adoptujeme nějakého afrického školáka. Katolíci se možná jen vyzpovídají. A je to. Jede se dál s čistým štítem…

05 – Soukupová, Petra – K moři

Anotace: Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její — dnes již klasické — próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Autoka za knihu obdržela Cenu Jiřího Ortena 2008.

Dobře – tahle kniha nebyla dobrým výběrem právě během „mého září“. U první části jsem si říkal dobrý, zajímavý, tak přeci jenom – dostala za to tu cenu… toho Ortena. Bylo to sice před deseti lety, ale dobrá kniha nestárne. Naopak, leckdy zraje. Jako archivní víno, plesnivé sýry, dobrá whisky… Takže první půlka knihy – i přes jakýsi mlhavý pocit nehybnosti a prázdnoty – mě bavila.

Ale pak se jelo k moři. A já vydržel u moře jen několik desítek stánek. Protože pak už to prostě bylo absolutně nudný a vlastně otravný. Nechci být nikterak nekorektní, ale myslím, že něco takového může bavit číst jenom ženy. Možná že je to psáno zajímavou formou, která – jak píšou v anotaci – odkazuje k Virginii Woolfové. Možná. Já se k Woolfové zatím ještě nedostal, přestože jsem trávil nějaký čas v místech, kde údajně knihu K majáku napsala, a říkal si, že si jí musím hned po návratu přečíst. Noju, uběhlo pár let a já se zatím dostal „jen“ k Petře Soukupové, možná ve špatný čas a na špatném místě. Příště zkusím tu Woolfovou, snad budu jako čtenář dostatečně připravený…

06 – Hartl, Patrik – Okamžiky štěstí

Anotace: Nový dvojromán Patrika Hartla je možné začít číst z kterékoli strany. Vyberte si! Příběh sourozenců Veroniky a Jáchyma budete prožívat podle toho, který začátek zvolíte. Buďto do života skočíte jako Jáchym volným pádem z výšky čtyř tisíc metrů nebo se jako Veronika budete statečně prokousávat citovými nástrahami ode dne ke dni. Prožijete dva příběhy v jednom. Jako on a jako ona. Nebo v opačném pořadí, což bude překvapivě jiné, než byste očekávali… Můžete s nimi hledat štěstí, doufat, věřit, dělat chyby a napravovat je. Budete se o ně bát, fandit jim a zamilovávat se s nimi. A nejenom s nimi. Taky s Eliškou, Kubou, Dedém, Monikou, Viktorem, Amy, Kryštofem, Danou, Viki a Ondřejem. Protože štěstí a lásku hledá každý. I když to zní jako fráze.

Protože štěstí a lásku hledá každý… jasně. Já samozřejmě také. Hlavně po vcelku vypjatém září (viz úvod). Hartlovy předchozí knihy jsem přečetl i přes to, že nejsou úplně můj šálek kávy. Jenomže jak na mě ve čtečce vykoukl název Okamžiky štěstí, chytil jsem se. Protože štěstí a lásku přeci hledá každý…

Bohužel nemůžu říct, že by kniha splnila mé očekávání. Mám pocit, že ty předchozí byly nějako veselejší. Nedočetl jsem „Jáchyma“. „Veroniku“ jsem číst ani nezačal. Celé mě to nebavilo. Měl jsem pocit, že čtu scénář k nekonečnému televiznímu seriálu. Je potřeba neustále děj posouvat nějakými drobnými pointami. Ovšem u šestého dílu vůbec netušíte, co se dělo v tom prvním. Ono to je totiž vlastně naprosto jedno. Jde jen o to zabít čtyřicet minut nudy běžného televizního diváka. Já televizi doma nemám. Tak nevidím důvod proč se na ní dívat skrze knihu…

Vltava… to jsou okamžiky štěstí… 🙂

07 – Třeštíková, Radka – Veselí

Anotace: O návratu domů… Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi.

Když ne „Okamžiky štěstí“ tak snad konečně to „Veselí“ mě rozveselí. Těšil jsem se. Předchozí knihy (Osm a Bábovky) bych zařadil mezi mé top, co se české literatury týče. Jenomže nakonec se žádné veselo z knihy ne a ne linout. Nudila mě, a tak jsem ji (symbolicky) ve Veselí (nad Lužnicí) odložil. Zřejmě už navždy.

Všechny ty tři knihy – K moři, Okamžiky štěstí a Veselí – mi přišly totálně na jedno brdo. Takové nezáživné drmolení. Televizní seriál. Bez ducha, bez silné emoce. Jo – emoce – to je to, co mi v nich chybělo zásadně. Něco, co by mě přinutilo přemýšlet, vzpomínat, přemítat, smát se, plakat… prostě… NĚCO.

Veselí je takový pokus o sentimentální grotesku. Pokus o situační komedii. Flákneme tam zábavný moravský přízvuk. Tu a tam někdo zakopne, někdo se opije, někdo se pozvrací. No a jasně – řidič hovnocucu to nakopne. Postavičky jsou takové rázné, moravské. Chlastají, křičí, rvou se v hospodě… Ale pak se objímají, všichni se mají rádi, slunce svítí, obilí roste, švestky se modrají, nebo tak něco… Připomínalo mi to film Bobule. Pokusil jsem se na něj kdysi kouknout, ale vydržel jsem to asi deset minut. Možná by to bylo koukatelné (čitelné) po několika lahvích dobrého moravského vína, na dovolené kdesi ve sklípku, v pozadí nějaká ta cimbálovka s Jožkem Černým, z nedalekých vinohradů by se ozývaly výstřely, kterak by bodrý vinař plašil špačky… Romantika, folklór… Možná.

Jenomže já to četl ve vlaku, cestou ze Slovenska na Šumavu, venku i v hlavě střídavě oblačno, spíše zataženo.

a když už něco moravského… a veselého… a ze života… tož potém tato dievčica…

Shortlink: