Čtení na měsíc – září 2020

Zářijové čtení je malinko specifické. Za prvé – zřejmě se vracím k měsíční periodicitě. Zřejmě. Protože nevím, zda se nejedná jen o nějaký rychlý nádech bez pokračování. A s tím souvisí za druhé – přečetl jsem sice jedenáct knih, ale nepíšu o každé zvlášť.

V září jsem si také znovu, po dlouhé prodlevě, předplatil týdeník Respekt. Měl jsem pocit, že ztrácím kontakt s přítomností. Motal jsem se sebelítostivě ve své minulosti. O budoucnosti jsem nechtěl nic vědět. A přítomnost mě děsila svou novou prázdnotou. Ale už se vše pomalu plní novým obsahem, novými lidmi, novými pocity. A to „vše“ se pomalu v tenkých pramíncích stéká do široké řeky budoucnosti.

Září bych určitě mohl nazvat kunderovským. A Kundera se ve svých knihách hudby dotýká velmi často. V Žertu třeba folklóru. Bavilo mě to a tak jsem se trochu probíral folklórní hudbou. Nebo spíše jejími různými podobami. Já totiž hudbu, která spadá do škatulky „world music“ mám velmi rád. A při hledání klipů k tomuto dílu jsem narazil na tři úžasný holky, zpívající arabsky, pocházející pravděpodobně z Jemenu.  A při jejich poslechu jsem si říkal: tak vole, a teď budeš v hledáčku BISky, páč posloucháš arabskou hudbu, takže jsi potencionální terorista. Píšu o tom, protože mě malinko vyděsilo, že mě něco takového vůbec napadlo.  Že už tento strach máme v sobě automaticky zakódovaný. Bylo to tak trochu kunderovsky „žertovné“. Bylo to žertovné, protože jsem následně zjistil, že ty tři sestry jsou z Izraele. Ano, zpívají převážně arabsky a inspirují se jemenskou tradiční hudbou. A ano, jejich hudba má v muslimském Jemenu velký úspěch. Jejich kořeny jsou jemenské po otci, ukrajinské a marocké po matce. Bože, tak která tajná služba teď po mně vlastně půjde… Uff… V každém případě – holky jsou to fakt pěkný…

01 – Lednická, Karin  – Šikmý kostel: Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Nakladatel: Bílá vrána (2020) – Anotace: Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.

Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.

Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.

Věru milé překvapení. Jako Severočecha, jako někoho, kdo vyrostl mezi výsypkami a v prachu povrchových dolů, mě anonce na tuto knihu zaujala. Ano, přiznávám. Původně jsem si myslel, že to bude něco od nás. Z Mostecka. Kolem pomníku tragédie na dole Nelson v Oseku jsem chodíval s dědou a babičkou. Na výbuch v dole Pluto v Louce u Litvínova si také živě pamatuji, protože tam byl zaměstnán děda. Babička pracovala v chemičce – ve Staliňáku (dnes Chemopetrol), tam to bouchlo také.  V  roce 1974. Asi jsme nějaká výbušná rodina, nebo co… Ne, nikomu z naší rodiny se nic nestalo…

Ale zpátky ke knize. Omylem jsem si myslel, že to bude příběh ze severu. Byl, ale z toho moravského. Ale vůbec to nevadilo. Naopak. Kniha je to skvělá. Skvěle napsaná. Poutavě. Čtivě. Zaujmou jednotlivé osudy i osud celého městečka a kraje.

Firma nás co dva roky posílá do lázní. Asi abychom vydrželi pracovat co nejdéle. Kdo dnes ví, v kolika vlastně půjdeme do důchodu. Jestli vůbec. Lázně Darkov už jsem dvakrát odmítl. Kolega, který se na Šumavu přistěhoval z Karviné, mi říkal: „co bys tam, člověče, dělal? Samé výsypky, kaliště, prach a špína.“ Znal jsem to z mého rodiště. Ale teď jsem pevně rozhodnutý. Rozhodně tam pojedu. Takže kdyby se počítalo jen toto, tak kniha Karin Lednické rozhodně svému regionu pomohla. Určitě nebudu sám, kdo si o tomto kraji něco přečetl úplně poprvé. A pokud jste jí ještě nečetli – rozhodně to napravte…

02 – Barker, Clive – Utkaný svět

Nakladatel: Laser-book (2004) – Anotace: Utkaný svět je epickým dobrodružstvím představivosti. Začíná u koberce, v němž se skrývá svět divů a kouzel; světa, jenž se probírá k životu a nutí k ostražitosti temné síly, před nimiž se ukrýval. Začíná zoufalý boj o uchování pozůstatků kouzel, k nimž má lidstvo pořád ještě přístup. Ke koberci a do světa, jenž představuje, jsou záhadně přitahováni Cal Mooney a Suzanna Parrishová, dva mladí lidé, kteří netuší, co zanedlouho prožijí a s čím se střetnou. Neboť se schyluje k poslednímu souboji mezi silami dobra – Divotvůrci – a zla, ztělesňovanými strašlivou Imakolatou a jejími děsivými přízračnými sestrami. Utkaný svět je knihou vizí a hrůz, skutečný jako svět, v němž žijeme a dýcháme, který však přesto otevírá dveře zážitkům, místům a lidem, o nichž všichni sníme, ale neodvažujeme se doufat, že jsou skuteční. Je příběhem o hledání, bojích, o lásce a naději. Je triumfem imaginace a vypravěčství, dobrodružstvím, noční můrou, příslibem…

Cítil jsem vůči Barkerovi dluh v podobě nedočtené Imagiky. Tak jsem se pustil do Utkaného světa. A bavilo mě to. Hodně. Barker ve svých příbězích vskutku tká nitě fantazie do fascinujících obrazů. Závěr příběhu už se tedy malinko táhnul a třepil. Možná by ten Fuga kobereček mohl mít menší rozměry. Ale jinak – nádherný svět, děsivé postavy, překvapivé děje… Prostě a jednoduše: divotvůrné…

I tento klip je vskutku „divnotvůrný“ a „fugózní“ – bo když se spojí dvě mladý divný kapely, co jiného může vzniknout, že…

03 – Barnes, Julian – Flaubertův papoušek

Nakladatel: Odeon (2016) – Anotace: Geoffreymu Braithwaitovi, postaršímu vypravěči Barnesova slavného románu Flaubertův papoušek, se na sklonku života konečně otevře prostor k tomu, aby se oddal dávné zálibě: putování po duchovních i hmotných stopách Gustava Flauberta. Předmětu svého zájmu se tento zachovalý šedesátník, profesí lékař, věnuje s příkladnou oddaností a nelituje peněz ani námahy, aby vrhl světlo i na ten nejpodružnější detail, který se francouzského romanopisce týká. Při veškerém úsilí však zůstává amatérem z přesvědčení, pro něhož přemýšlet o literatuře mnohdy znamená též odhalovat stíny vlastního nitra.

Když životopis, tak takovýto. Neuctivý, neúprosný, ironický a plný vtipu. A přesto s obrovskou poklonou a pokorou vůči hlavní postavě této veselé férie.

Flauberta jsem nikdy nečetl. Miloval jsem seriál „Byli jednou dva písaři“. Knihu jsem ovšem nečetl. O paní Bovaryové jsem toho slyšel fůru, ale vlastně o ní nevím nic. Takže proč vůbec číst životopis autora, kterého absolutně neznám? Nevím. A je vlastně onen důvod důležitý? Není naopak důležité to, že na základě této knihy jsem rozhodnutý konečně si Flauberta přečíst?

Sám Flaubert prý považoval osobu spisovatele za zcela nepodstatnou. Důležité pro něj bylo dílo. A dílo by se mělo posuzovat samostatně, bez jakéhokoliv kontextu k životu samotného tvůrce. Ano, toto dilema mě provází celý život. Když se člověk dozví, že jeho oblíbený autor byl ve skutečnosti pěkný hajzlík, nebo cokoliv jiného negativního – má ho to ovlivnit natolik, že jeho dílo už nebude číst? Anebo je – jak říká Flaubert – dílo zcela samostatná entita? Osobně jsem spíše fanouškem flaubertovského pohledu. Ale také přiznávám, že mě občas opravdu dokáže od přečtení té které knihy odradit špatná reputace autora či autorky.

Flaubertův papoušek mě bavil a pobavil. Flauberta si (asi) přečtu. Ale i kdyby ne, jsem rád, že jsem se s ním seznámil právě takto.

04 – Barnes, Julian – Než potkala mě

Nakladatel Odeon (2018) – Anotace: Profesor historie prožívá se svou druhou manželkou sladké časy – ale jen do chvíle, než zjistí, čím se dřív živila… Do jejich společného štěstí se začnou vkrádat stíny v podobě Anniných dřívějších milenců a Grahama se zmocňují emoce, jaké dosud nepoznal.

05 – Barnes, Julian – Vědomí konce

Nakladatel Odeon (2012)- Anotace: Kniha Juliana Barnese je silným a stylisticky vytříbeným příběhem paměti, historie, stárnutí a zodpovědnosti. Stárnoucí vypravěč Tony Webster se na prahu smrti dočká odhalení tajemství, které od základu mění perspektivu, jež si o svém zcela obyčejném životě vytvořil. Román získal jedno z nejprestižnějších literárních ocenění – Bookerovu cenu za rok 2011.

Kdybych četl Kunderu před Burnesem řekl bych si o těchto dvou příbězích: jak kunderovské. Ale já si Kunderu začal číst teprve díky Burnesovi, protože ho zmiňuje ve Flaubertově papouškovi a protože jsem pochopil, že je mu Kundera vskutku inspirací. A snad právě tato inspirace je v obou dílech cítit.

Obě knihy jsou skvělé, vtipné, plné ironie, ale i smutku, sentimentality a jakési pokory před zdánlivě nepravděpodobnou realitou. Chorobná žárlivost je zdánlivě vtipná. A vzpomínání je zdánlivě osvobozující. V každé té knize jsem našel kousek sebe. Kousek svého světa. A kousek mé bývalé ženy. A něco z mých přátel. A několik mých velmi osobních vzpomínek. A něco takového umí jen opravdu dobré knihy. Takové, u kterých máte pocit, že je píšete sám a že většinu těch věcí znáte opravdu osobně. Protože i vaše vzpomínky jsou tak nezřetelné. A tak lehce tvarovatelné…

06 – Kundera, Milan – Žert

Nakladatel Atlantis (2016) – Anotace: Román Žert postihuje úděl intelektuála v totalitní společnosti. Ironický lístek adresovaný krásné, ale hloupé dívce a zachycený pozornými funkcionáři uvede do pohybu lavinu, která vrhá lidské osudy do nicoty. Svým existenciálním vyzněním však tento zoufalý románový výkřik přesahuje politické souvislosti.

Kunderu už jsem kdysi dávno četl. Zrovna Žert. A pamatuji si, že mě to vůbec nebavilo. Myslím, že Kunderovo knihy patří do kategorie těch, do kterých se musí zestárnout. V každém případě jsem se teď, o pár desetiletí starší, knihou velmi bavil. Bylo to žertovné až k pláči…

V doslovu mluví Kundera o tom, že tyto knihy už pravděpodobně nemají co říci současnému čtenáři. Možná. Možná dnešním mladým čtenářům, které komunismus zcela minul, opravdu bude toto téma vzdálené. Možná i nepochopitelné. Jenomže padesátá léta se Žertem vinou jen jako jedna linie příběhu. Zbytek je žertovně nadčasový… Až k pláči…

Jsou situace, které člověka formují, dá se říci na vždy. Silné okamžiky v životě, které umí vytvářet trvalé formy chování. Utvářejí žebříček hodnot a určují, jak se člověk bude v dalším životě stavět k té které situaci. Někdy to může být i blbý žert. Sám jsem to zažil jako student gymnázia. Kdoví z jakého popudu – možná za to mohl takový divný pseudolevicový film San Babilo 20 hodin, z kterého jsme měli na jednu stranu legraci, kvůli naivnímu obrazu italské „zlaté mládeže“ propadlé neofašismu versus mladí studující komunisté, ale který nás na druhé straně nějak podivně fascinoval. Prostě jsme se tu a tam – ze žertu – pozdravili „hajlováním“. Mladí a hloupí, bez znalosti kontextu. Když jsem pak seděl v ředitelně a pokoušel se vysvětlit starému panu profesorovi, který válku zažil na vlastní kůži, že to přeci jen byl takový neškodný žert, hrozně jsem se divil, že to nechápe. Stydím se dodnes za tuto hloupou příhodu. Na druhou stranu, bez ní bych si některé věci pravděpodobně neuvědomil, nebo by to trvalo mnohem déle a možná bolestněji.

Kunderova kniha je skvělá. Žertovná tak, až mrazí. Užíval jsem si každé slovo. Kniha mě pohltila. Konečně jsem si celý ten příběh, ve všech nuancích, mohl užít. Plně ve světle svých vlastních prožitých zkušeností. Veškerou tu absurditu ortodoxní víry a je jedno, zda se jedná o Boha či Marxe. Všechno to lidské pinožení a všechnu tu nesmyslnou touhu i po té nejmenší možné moci. Všechnu tu malichernost maličkostí, které dokážou svou nicotnou silou měnit běh života jednotlivce i dějin. A při tom… to je vlastně všechno jen žert…

Směšné mohou být lásky. Směšné může být ledacos. Směšná může být i hudba. Nesmějí se asi jen Japonci…

… na druhou stranu: na ty holky je asi lepší pohled než na tohodle Zombíka, že? 

07 – Kundera, Milan – Život je jinde

Nakladatel Atlantis (2017) – Anotace: Anotace: „Tématem mých románů není kritika společnosti. „Život je jinde“ je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“ Milan Kundera: Poznámka autora [prosinec 1992] v románu Nesmrtelnost

Milan Kundera napsal Život je jinde česky v roce 1969; poprvé vyšel francouzsky pod názvem La vie est ailleurs v Éditions Gallimard roku 1973; v témže roce román získal francouzskou literární cenu Prix Médicis. Česky vyšel poprvé v nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v Torontu roku 1979.

08 – Kundera, Milan – Valčík na rozloučenou

Nakladatel Atlantis (2017) – Anotace: Do této černé románové frašky svedl autor několik postav: těhotnou svobodnou zdravotní sestru, jejího ženatého milence muzikanta, jeho krásnou a žárlivou ženu, honbu na zatoulané psy, výjev před potratovou komisí, mladou Američanku toužící po dítěti a jejího manžela stiženého strachem ze smrti, dále českého gynekologa, který domněle neplodné pacientky v lázních léčí injektováním svého vlastního semene, zakládá tím sbratření lidstva a za službu prokázanou zmíněným Američanům požádá, aby ho adoptovali a umožnili mu tím výjezd za hranice, a konečně někdejšího politického vězně, z něhož se těsně před legální emigrací stane vrah.

09 – Kundera, Milan – Směšné lásky

Nakladatel: Atlantis (2015) – Anotace: Směšné lásky — sedm povídek, jejichž námětem je láska zasazená do komických souvislostí, anebo spíš to, co lidé v komických souvislostech pokládají za pokus o milostný vztah. Svazek obsahuje povídky Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech, Eduard a Bůh.

10 – Kundera, Milan – Nesnesitelná lehkost bytí

Nakladatel Atlantis (2015) – Anotace: Poprvé vyšel román Nesnesitelná lehkost bytí ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí… „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“

11 – Kundera, Milan – Kniha smíchu a zapomnění

Nakladatel Atlantis (2017) – Anotace: Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není to vůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, má andělské jméno Rafael…

Žert mě nakopl a já pocítil touhu přečíst si od Kundery vše, co se dá. A bavil jsem se u každé jedné z těch knih. Měl jsem pocit, že vlastně čtu knihu jednu jedinou. Příběhy i postavy se vzájemně a nerušeně prolínaly. Kundera je úžasný pozorovatel a komentátor. Vypravěč par excellence. Láska v jeho podání je opravdu smutně směšná, nekonečně bolestivá, lhostejná i fanatická. Báječně jsem se uvolnil i zasmál. Snad jen – číst a rozumět tomu všemu ve dvaceti, tak bych asi skončil v klášteře a oddával se maximálně tak lásce k čemusi mně přesahujícímu. Rozhodně bych se vyhnul ženám… 🙂 Žertuji samozřejmě… (?)

Směšné lásky… je směšné, že jsem se do těchto tří dívek vskutku zamiloval? Na kolik je směšná má touha po jedné z nich? Inu, nezbývá než se zasmát a zapomenout…

 

Shortlink: