Knižní čtvrtek Jaroslava Pulkrábka: Naplavené dříví…

kniha stehlík volary 04

Potkali jsme se před čtvrt stoletím v dřevorubeckém kurzu v Českých Budějovicích. Vcelku rychle jsme zjistili, že máme podobný pohled na svět a vzhledem k tomu, že jsme ani jeden neholdovali pivu a večery trávili na ubytovně, měli jsme dost času porozprávět. Právě tam jsem se v duchu vrátil, když jsem před pár dny usedal večer doma do křesla, s čerstvě pokřtěnou knížkou nazvanou velice příhodně. Naplavené dříví. Musíte ji číst pomalu. Asi tak, jako když s Ivošem mluvíte. On totiž, než něco řekne, jakoby se podívá do dálky, popřemýšlí, co vlastně chce říci, poskládá slova a zbytečné vyháže. Střídá slova s mlčením a svým způsobem je vlastně ani k vyjadřování nepotřebuje. To nejdůležitější a nejcennější si s ním totiž musíte vymlčet. A o tom je ta knížka. Nepokoušejte se jí číst naráz. Nechte prostor mlčení, doznívání a dozrávání pocitů v ní obsažených. To nejdůležitější totiž není skryto v písmenech, ale právě v tom pohledu do dálky.

Jaroslav Pulkrábek

kniha stehlík volary 10

NAPLAVENÉ DŘÍVÍ – Ivo Stehlík

_vyr_1119naplavene-driviISBN 978-80-86913-10-0

Nakladatelství Stehlík
edice: Quercus
ilustrace: černobílé fotografie Petr “Pavouk” Hajner
vazba: brožovaná
formát: 18,5 x 11,5 cm, 86 stran
rok vydání: 2013, vydání 1.

Anotace: Kniha obsahuje autorova krátká zamyšlení nad základními věcmi člověka. Cesta ke štěstí, nutnost respektu k jinakosti druhých, problém zabíjení zvířat, odbourávání vnitřních bloků, poslední věci člověka, víra v Boha. Tím vším prostupuje láska k přírodě a k venkovu. Většina textů vznikla na Šumavě a většina jich také má přímou vazbu na Šumavu. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi různých dřevěných artefaktů z dílny autora, které vytvořil volarský fotograf Petr „Pavouk“ Hajner.

Úryvek z knihy:

O jinakosti

Je ráno a jediný zvuk, který ruší oddechování spáčů, je monotónní hučení větráku počítače a nepravidelné klapání jednotlivých kláves, jak do nich buším svými dvěma prsty.

U nás doma došlo letos k veliké změně. Starší dcera Bára se vdala a za příčkou v malé ložnici teď vedle ní oddychuje ze spánku nový obyvatel našeho domu – náš zeť Petr. Co umřel tchán, a to už je pár let, jsme v chalupě opět dva mužští. A přece je to úplně jiné. Jirka, můj tchán, byl dobrý člověk, ale neobyčejně silný introvert. Když byl střízlivý, téměř nemluvil. A já byl mladý a nevěděl, jak se k němu přiblížit, a tak ne vždy jsem mu byl na jeho osamělé pouti životem dobrým společníkem. Dnes, když se dívám zpět, je mi líto zmarněných příležitostí, ve kterých se mi otevíral. Protože to ale bylo vždycky, když byl opilý, nerozuměl jsem tomu a nepřijímal to zvláštně nabízené přátelství. Vím, že ani pro něj to nebylo jednoduché, když do jeho života najednou vtrhnul úplně nový mužský živel a začal vnášet do nastoleného řádu nové pořádky. Vnímám to silně právě teď, protože jsem v podobné situaci. Také do mého života najednou vtrhl mladý, silný mužský, plný elánu a připravený rvát se o to své. Budu se s ním rvát? Ne, nemám to jednak v povaze a ani nechci, je mi to sympatické. Do našeho domu s Petrem vstoupila nová vitální energie a já jsem tomu rád. Nabíjí mne. Najednou mám velkou chuť do budování, do hledání nových možností. Je pro mne příjemné spojovat elán a divokost jeho mládí s mojí energií a s tím drobítkem zkušeností a znalostí, které jsem za svůj život nasbíral.

Dělali jsme spolu sochy skřítků Rašeliníčků pro nově vybudovanou naučnou stezku Soumarské rašeliniště. V dílně jsme oba řezali a sekali své sochy. Zvláštní nový pocit, v mém životě dosud nepoznaný. Občas jsem se podíval, jak to Petr dělá, a opatrně poradil, ale nebylo moc třeba, dostal se do té řezbařiny dobře. Přece jen od truhlařiny k řezbě je blízko, obojí je to práce se dřevem. Chválil jsem ho, protože bylo za co. Ten pocit, že ve stejné dílně se dva chlapi potí u díla, hekají, občas nadávají, když se práce úplně nedaří, byl moc příjemný. Vždycky nám vyhládlo a když Jitka zavolala k obědu, musel jsem konstatovat, že jsme si ten oběd zasloužili. Dny přicházejí a odcházejí, Bohu za to díky, že mohu ještě chvíli, jejíž délku neznám, užívat svůj čas. Přijdou dny jiné a vztah, který je teď stále hodně nový, zevšední. V mnohém jsme si velice blízcí, v mnohém jsme ale úplně jiní a myslím si, že zvláště pro něj jsou některé moje postoje těžko pochopitelné. Snažím se poctivě přijímat, že jeho jinakost je jenom jeho. Není na mně, abych ji měnil. Mohu jen tu a tam někdy poradit, pokud jsem o radu požádán a snažit se žít tak, abych se svým životem nerouhal. Nic víc. On žije svůj život, má své dary, svoje vnitřní bloky, svoji odpovědnost a otevřený obzor. Musí si nadělat své chyby a najít z nich poučení, tak jako já denně dělám kopice chyb, a poučení z nich nacházím zřídka. Nicméně nerezignoval jsem. Jen bych si přál, abychom ve chvíli, kdy ta jinakost ztratí punc novosti, jsme ji oba dokázali respektovat. Přál bych sobě i nám všem, abychom vždy dokázali najít v lidech, kteří nás obklopují, to dobré a na tom stavět. I když jsou jiní, než jsme my a někdy pro nás těžko pochopitelní. Díky Bohu za to, že nás každého udělal osobitého, abychom sobě navzájem nastavovali zrcadla a abychom si navzájem mohli a museli pomáhat.

Shortlink: