Někdo to rád vlakem… Bretaň (část první)

Psal se rok 2005. Téměř dvacet let po revoluci, ale já měl stále pocit, že jsme v Evropě – té západní – tak nějak noví. Jakoby návštěva těchto kdysi zapovězených krajů byla stále ještě čímsi magická a jedinečná. Dnes tyto cesty své kouzlo ztratily. Částečně kvůli jejich samozřejmosti. Částečně kvůli všetečnému a všudybylnému internetu. Pro porevoluční generaci je cestování po světě naprosto běžné. Když si své texty čtu dnes, zdají se mi archaické, antikvární. Jedno desetiletí – a jaký jiný svět. Přesto jsem přesvědčen, že všechna ta napsaná slova, všechny ty vzpomínky měly a mají smysl. K tomuto pocitu přispěl i citát z knihy českého biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka z knihy Země spatřené: minulost minula a je pryč – neuděláme-li však pokus ji chytit a konzervovat do slov, zbude z ní jenom přítomnost, do které se metamorfovala…

Petr Čmerda

francie2005-01

Vlakem po Evropě… drifteři (zleva) Petr Čmerda & Roman Kozák

Francie – Bretaň 2005

Rozeklané atlantské břehy, majáky a temné lesy…

Jedeme do Francie. V dubnu. Je sice teprve únor, a tak by se zdálo, že není vlastně ještě o čem psát. A přesto – všechny plány, přípravy – to je přeci nedílná součást cesty. Připadají mně chudé takové ty články typu „vyjeli jsme tehdy a tehdy, viděli jsme to a to a už jsme zase zpátky“. Tak to nikoliv. Cesta začíná přeci daleko před vlastním odjezdem. Začíná prvním nápadem, prvním vytýčením cíle. A tak tedy, ač teprve únor, jsme již na cestě.

První krok byl tedy učiněn. Věřím, že skutečná cesta bude stejně vzrušující, jako jsou přípravy na ni. Hledáme spojení, kombinujeme a určujeme denní cíle. Měníme vše s ohledem na přísun informací. První mapy. Kam že to vlastně jede vlak. První knihy, průvodce, bedekry. Je opravdu neobyčejně vzrušující listovat v průvodci. Vidět na obrázcích místa, která možná navštívíme. Číst o pamětihodnostech, jídlech, lidech. Region, který nás láká, je Bretaň. Ano, onen mýtický kout Francie, který vlastně není až tak francouzský. Armor a Argoat. Rozeklané atlantské břehy s majáky a temné, tajemné lesy.

Pokaždé, když se s kolegou sejdeme, padají nové a nové návrhy. Postupně „prověřujeme“ všechny možné informační kanály – internet – knihy – mapy – jízdní řády. Stávají se z nás „skoro znalci“ onoho kousku Francie. Víme, kde najdeme megality, kde bažiny, kde chrámy. A také kde stojí monumentální hrady. Seznamujeme se s plány měst. Sledujeme vrstevnice. Počítáme kilometry. Víme, jakou bretaňskou specialitu si objednat v té které restauraci. Jsme na cestě již dnes…

Skutečná cesta bude trvat čtyři dny, z toho dva dny „spolknou“ přejezdy obrovských vzdáleností. Na procházku Bretaní zbývají dva dny, dá se říci necelé. Pořád ve vlacích, jídlo z domova, káva na lihovém vařiči někde v odlehlém koutu nádraží. Krajina se bude míhat za okny kupé. Prohlídky budou limitované jízdním řádem. Náklady musíme srazit na „maximální minimum“ – nejlépe kdyby nebyly žádné…

Ano, tak nějak to možná bude vypadat. Ale je zatím únor. Vedle mě leží průvodce Francií a já studuji podrobný plánek kláštera Mont St. Michel. Procházím se po pláži, kterou odhalil obrovský odliv a těším se na úprk před přílivem. Nasávám vůni oceánu. Motto naší pouti je jasné – smočit alespoň prst v Atlantském oceánu. Nejedeme přeci k moři. Nejedeme ani k rybníku. Jedeme k oceánu s velkým O. Chceme vidět majáky a skalnaté pobřeží. Chceme být potřísněni příbojem. Chceme stát na kraji Evropy…

Cesta v plném proudu

Je únor a cesta je v plném proudu. Zdálo by se, že informací je spousta, opak je však pravdou. Stránky francouzských železnic SNCF jsou nepřehledné. Asi je to tím, že příliš nerozumíme francouzštině… 🙂 Nacházíme jízdní řády jednotlivých regionálních tratí, ale zdá se, že jsou ještě složitější nežli ty od ČD. Pod každou tabulkou je minimálně deset řádků vysvětlivek a poznámek, kdy že to vlastně ten vlak jede či nejede nebo možná pojede…Tápeme.

Podle mapy tratí alespoň zjišťujeme, kam všude se dá vlakem zhruba dostat. Zatím se to však podobá spíše jízdě do tmy. Hltáme všechno o krásných místech Bretaně, ale nevíme, co nám vlak umožní. Nemáme ponětí, kde budeme spát. Noční vlaky – to je velký problém. A tak klasický železničářský „trik“, jet přes noc někam dál a nad ránem to otočit tam, kam potřebujeme, není vůbec jistý.

Samozřejmě, že tu existují hostely či hotely. Bereme v potaz i tuto alternativu. Ale motto číslo dvě již zaznělo: minimální náklady. To není lakota. To je přeci součást dobrodružství. Těžko bychom dnes četli Kerouacka, kdyby cestoval první třídou a bydlel v hotelu. Ačkoliv denně plánujeme, žádný pevný plán nemáme. Chceme vidět Atlantický oceán. To je jediný a pevný bod naší expedice. Je únor a cesta ubíhá…

Opět blíže k odjezdu. Čtu si v knížce pana Kožíka „Bretaň, dcera oceánu“. Sálá z ní láska k této části světa. A navíc ten jazyk. Dá se říci archaický. Přesto si ho s chutí převaluji v ústech, čtu si nahlas, zavírám oči a stojím s autorem na útesu, bičován větrem a smáčen věčným bretaňským deštěm. Oceán bouří. Chvíli šeptá, chvíli řve. Vzdávám hold námořníkům, rybářům a jejich ženám. Vzdávám hold této zemi.

Je březen, jsme blíže k cíli. Plán cesty je víceméně určen: Paříž, Rennes, Saint Malô, Mont St. Michel, Brest a dále se uvidí. Přesto stále zadáváme nová a nová hesla do vyhledávače „Google“, ptáme se, posedáváme v knihovnách, listujeme v časopisech. Ano – tato část cesty je opravdu zábavná a vzrušující.

Duben – Den D

Volíme trochu neželezničářský odjezd. Šumavské lokálky jsou ve své řídkosti nevlídné k cestovatelům. Takže se italským autíčkem necháme odvézt do bytelného německého Passau a zde ranním vlakem zahajujeme expedici do křehké Francie. V 8.00 hodin ráno z Passau do Mnichova a odtud přímý vlak do Paříže. Ve 22.00 hodin vystupujeme na pařížském nádraží Est. Jak jednoduché, jak rychlé.

francie2005-04

V 8.00 hodin ráno z Passau do Mnichova a odtud přímý vlak do Paříže.

francie2005-02 francie2005-03

Další náš spoj odjíždí až v šest ráno z nádraží Paris Montparnasse. Pomalu procházíme živým, ozářeným velkoměstem. Počasí je vlídné a spěchat není kam. Kde přenocujeme, zatím nevíme. Zkusíme čekárnu. Noční nádraží je pusté a nevlídné. Jediný hezký pohled je na řadu strojů TGV vyrovnaných vedle sebe. Elegantní, odpočívající dravci. Čekárnu stráží francouzská železničářka, ale nás si nevšímá. Židličky jsou schválně tvarovány tak, aby se nedalo polehávat. Ale kam na vynalézavé železničáře, zvyklé spát v krkolomných pozicích v hytlácích, na stavědlech, na mašinách, na služebních stolech a na dalších všech možných a nemožných místech.

francie2005-06

Noční nádraží je pusté a nevlídné. Jediný hezký pohled je na řadu strojů TGV vyrovnaných vedle sebe. Elegantní, odpočívající dravci.

francie2005-05

Po půlnoci se koná ještě jedna neagresivní policejní kontrola, ale stačí se prokázat platným cestovním lístkem a můžeme dál pokračovat v akrobatickém víceboji o nejlepší polohu. Ráno nádraží téměř nepoznáváme. Plno pospíchajících lidí, obchůdky otevřené. Vůně čerstvého pečiva a kávy. Neodolám a dávám si kávu z automatu za 1 euro. Hledáme, kde si pořídit místenku na první spoj TGV do Rennes a v koutku duše se děsíme, kolik to bude stát. Nacházíme, vyřídíme a jsme spokojeni. Místenka stojí jen o padesát procent víc než káva. Tedy 1,5 eura.

Cesta je rychlá. Sledujeme rychle ubíhající krajinu a auta necháváme za sebou. Zkoušíme počítat průměrnou rychlost a vychází nám zhruba 180 km/h. Slušné. Stále ještě dolaďujeme plán dne. V Paříži, stejně jako na ostatních francouzských nádražích, jsou k dispozici malé jízdní řády pro jednotlivé trasy. Výborný nápad a výborný pomocník, ale… Jak jsem již předeslal, francouzský jízdní řád se svými poznámkami pod čarou je snad ještě složitější a nepřehlednější než náš. Je potřeba dávat velký pozor, co vlastně jede a nejede.

francie2005-07

Stanicí Le Mans projíždí naše TGV téměř stejnou rychlostí, jakou jezdí závodní auta na okruhu 24 Hours of Le Mans…

Chtěli bychom z Rennes autobusem SNCF k Mont St. Michel a potom po pobřeží nějakou místní autobusovou linkou do Saint Malô. Vlakem je tento krátký úsek příliš složitě spojen a časově je tato varianta velmi nevýhodná.V Rennes máme chvilku na přestup a tak zkoušíme informační centrum. Pán v centru pochopil, o co nám jde, ale neví – nemá informace o autobusech. Rozhodnutí je rychlé – Saint Malô. Jsme bohužel zajatci jízdních řádů a Mont St. Michel nám přijde příliš turisticky „profláknutý“…

(pokračování ZDE)

francie2005-09

Rozhodnutí je rychlé – Saint Malô. Jsme bohužel zajatci jízdních řádů…

francie2005-08

driftbooksehop

Shortlink: