Pavel Brycz – Podoba lidská

pavel brycz - podoba lidská - most

Ukázka z knihy MÉ ZTRACENÉ MĚSTO & JSEM MĚSTO

PODOBA LIDSKÁ

Jsem město. Jsem plné lidí. Nic lidského mi není
cizí. Lidi miluju. A ne proto, že jsou velcí.
To proto že jsou malí, proto je miluju.
Je jich mnoho a jsou osamělí. Touží po svobodě
a jsou spoutaní. Modlí se k nesmrtelnosti,
a přece nevydrží dotek smrti, té medúzy.
Vymysleli si peníze a věčně jim scházejí.
Vysvětlili své sny a pak si vzali prášky
pro spaní.
Je těžké trvat. Já město Most to vím, jako to
věděly Pompeje, Kartágo, starověký Řím.
Ach, jak já to vím. Stačí se podívat do těžební
jámy za kostelem. Těžké je trvat…
Ale těžší je žít.
Včera jsem vidělo na obloze mrak.
Vyjížděl nad město ten mrak jak černé svědomí.
A měl kopí ten mrak. Měl přilbici a štít. Jezdec
na koni byl onen mrak. Kost a kůže byli pak oba
dva. Vědělo jsem, že je někdo z lidí dole také
uvidí. Vždyť lidé mají fantazii.
Poznají, že i z mlhy, mraků, šedivého kouře
může vyjíždět don Quijot na koni. Věci přeci
nejsou nikdy jednoznačné. Třeba na všechno
smutné a bláznivé je třeba hledět s fantazií.
Třeba se i nejčernější mrak změní v rytíře,
který nejčestnějším způsobem bojuje s větrnými
mlýny nicoty.
Člověk je nepatrný a bláznivý.
Volá pod klenbou mostu a raduje se z ozvěny.
Představuje si, že svůj odraz v zrcadle
zanechává navždy. Je počat a vejde se do břicha
matky. Zemře a vejde se do malé piksličky.
A přece mě napadlo srovnání mraku
s člověkem. Ani lidé nejsou, co se zdají.
A kdo má fantazii, vidí jejich dlouhá kopí,
smutné postavy a nejčestnější činy ve jménu
lásky.

Jsem město. Nejsem strom. Ale znám strom.
A znám i dřevo z toho stromu. A papírů z dřeva
toho stromu jsem vidělo nepočítané.

Ale jen člověk s fantazií, který stál v blátě,
zatímco s hlavou zakloněnou si prohlížel temné
mraky nad sebou, mohl na papír z dřeva toho
stromu toho světa toho života té planety toho
vesmíru toho nekonečna napsat druhému
člověku takovéto vyznání:

Vím, že tě miluju, i když si z tebe střílím,
a tvoje bláznovství vynáším do nebes,
jsme jediní muži, kteří se zasnoubili,
ty, Quijot, a já, tvůj Cervantes.

Vzpomeň si, Quijote, až zase ve své zbroji
vyjedeš na mlýny a budou se ti smát,
vzpomeň si, Quijote, tvůj autor se tě hojí,
že přestaneš ho milovat.

A že ho opustíš, že nestvořil tě božským,
ale chtěl celou pravdu o duši.
Tím stal se, Quijote, sám víc než směšným,
sám blázen do blázna zblázněn až po uši.

pavel brycz - podoba lidská - most1

Shortlink: