Recenze: Město s kostelem, kde bydlí vítr

Ne každé město má kostel, ne každé město má kostel starší, než je ono samo, ne každé město má kostel, o němž psal Pavel Brycz. Útlá novela roudnického rodáka „Mé ztracené město“ je toho dokladem. To město nese jméno… Most. (Autor recenze: Vlastimil Čech/Literárky v síti)

brycz - mé ztracené město 2

Město s kostelem, kde bydlí vítr

Charisma ojedinělého místa přiznává Pavel Brycz, v návaznosti na márquezovské Macondo i Babelovu Oděsu, ve své nejnovější novele Má ztracená města pro mnohé možná překvapivě severočeskému Mostu.

Ne každé město má kostel, ne každé město má kostel starší, než je ono samo, ne každé město má kostel, o němž psal Pavel Brycz. Útlá novela roudnického rodáka, jenž stojí na prahu čtyřicítky, je toho dokladem. To město nese jméno… Most.

Přenášíme se do Mostu sedmdesátých a osmdesátých let. Kvůli rozšiřování povrchových dolů postupně mizí staré hornické město. Historický kostel se stěhuje po kolejnicích skoro o kilometr dále. Vypravěč je studentem. Spolu s kamarádem Csesznokem, původem maďarským Židem, si přivydělává statováním v komparsu válečných filmů, jež se tehdy v „odepsaném“ starém městě natáčely. Hrdina postupně sbírá životní zkušenosti, je milostně zasvěcen herečkou tamějšího divadla, pro něž v novém Mostě zatím nenašli adekvátní sídlo. Později odchází do Prahy studovat scenáristiku a dramaturgii, píše vlastní filmovou povídku, vytváří svůj vlastní film, jehož součástí jsou scény z historických filmů natočených v reálných kulisách starého Mostu.

Vypravěčův příběh spíná několikanásobná rámcová kompozice. Na začátku i na konci novely nacházíme scénu zrození vypravěče a okamžiky, jež prožívala matka před jeho porodem. Jiný rámec vytváří motiv rázovitého básníka, který všechny posílal do p..i. Postava z rodu podivínských poetů typu Hrabalova Tondy Jódla. Další svorník může představovat motiv vypravěčovy fenky Bessie. Kdysi mu ji zcizili Cikáni, upekli si ji a snědli. V jedné ze závěrečných scén novely potkává vypravěč v parku břevnovského kláštera nějakou jinou fenu, která mu Bessii silně připomíná.

Staré město Most se stává křižovatkou nejrůznějších okamžiků takzvaných velkých dějin a tak se jednou nesou historickou zástavbou hlášení se jmény popravených za heydrichiády, jindy tu defilují všechny armády světa. I velké dějiny však mohou získat civilnější a obrazoboreckou dimenzi. Vypravěčův otec s pomocí kamaráda jednou zavěsil soše Lenina na záda batoh se vzkazem Táhni domů, je tu draho! Problémy s Bezpečností a uvěznění na sebe nedaly dlouho čekat. Zmiňovaná skulptura už kupodivu nenašla v novém moderním městě místo: „ … skončil pod zámkem v nějakém tajném skladišti… ležel s rudoarmějci, Gottwaldy a Staliny na hromadě jak mrtvoly v přeplněné márnici…“ Ozvuky obrazu Vladimíra Iljiče nacházíme také ve filmové scéně trestankyň, které dostaly za úkol vysvléci se před německým velitelem ve zdech bývalé továrny. Dozvídáme se, že některé měly klíny rusé jak Leninova bradka. V Bryczově próze nacházíme i další využití Leninovy sochy jako symbolu komunistické éry. Beznohý a bezruký výčepní Škopek čepuje pivo pomocí úst, vypadá jako socha Vladimíra Iljiče a vypravěč vzápětí zpřesňuje, že spíše jako socha rozbitá coby Venuše Mílétská.

Velké dějiny však nejsou v novele přítomny jen v souvislosti s filmovými štáby, ale pronikají i do historie města a jeho obyvatel. Velmi často vypravěč pracuje s motivem migrace. Stěhování historické budovy kostela jsme již zmínili výše. Obyvatelstvo dosídlené po odsunu Němců také vykonalo nomádskou pouť z vnitrozemí. Obě zmíněné migrace provází odduchovnění, ateizace. Na ni naráží i jeden z vypravěčových komentářů. Když připomíná let prvního člověka do vesmíru, lapidárně konstatuje, že kosmonaut tam Boha nenašel. Motiv letu do vesmíru je ještě dále využit, prohlubuje se jeho komická dimenze, neboť vrátíme-li se na počátek vypravěčovy biologické existence, jeho otec si po narození potomka připadá jako Bůh, co se schoval před Gagarinem. V mosteckém kostele se zatím prohání vítr, kupí se tu výkaly, lubrikanty a použité prezervativy milenců na jednu noc. Z města odcházejí na studia vypravěč i Csesznok, duchovně přesto oba ve starém městě kotví.

Figurky menší i větší

Vedle svérázného básníka, výčepního Škopka a vypravěčova otce zabydlil Pavel Brycz svoji novelu i dalšími groteskními postavičkami. Je to především Csesznok, jenž se chystá udělat vypravěčovi a jedné „striptérce“ svatbu v osiřelém přesunutém kostele. Csesznok spí ve sklepě s figurínou panny, která v jednom z domů zůstala po filmařích. Tento motiv se objevuje ještě v závěru prózy, kdy vypravěč přichází navštívit svého druha coby studenta architektury a scénografie na manželské koleji, kde omylem považuje jeho přítelkyni za figurínu.

Bizarně působí i smyslná herečka Roxana, s kterou vypravěč ztratil panictví. V duchu hyperbolizovaných hrabalovských vyprávění strýce Pepina vypravěč exponuje obraz této ženy: polekají ho její obrovská prsa, onu noc ztrácí panictví hned šestnáctkrát – Roxana k němu postupně přistupuje v rolích žen, jež dosud ztvárnila na jevišti.

V obdobném duchu se máme možnost seznámit s malířem-performerem, který před definitivní demolicí mostecké staré zástavby, již ještě neponičily filmové štáby, posadil za okna filmařské figuríny ke stolům s vázami plnými květin jako šťastné rodiny. Podobné scény bychom našli i u Hrabala, vyznívaly by však melancholičtěji.

Bizarně působí i scéna spojená s výbuchem v mostecké chemičce. Tři jeho oběti se nejen roztavily, ale přímo se vypařily, do hrobů byly tudíž uloženy jen jejich šaty. Po rozsáhlém vyšetřování byli paradoxně právě tito tři lidé označeni za jediné viníky neštěstí. Koneckonců velmi svérázně působí i vypravěč, především v období svých vysokoškolských studií, kdy ustavičně narušuje semináře Otakara Vávry neustálým poukazováním na svoje účinkování v komparsu mnoha filmů. Během dočasného vyloučení ze semináře se samotářsky ponořil do četby. Ve své filmové povídce, jež je součástí Bryczovy novely, ho Csesznok potrestá za to, že obcoval s jeho matkou – vytvoří z něj jakýsi arcimboldovský objekt: „Když jsem se probudil, ležel jsem úplně nahý a mezi nohama v rozkroku jsem uviděl hlavu květáku a mezi půlkami jsem cítil svíravou bolest. To byla ředkev. Obě mé oči měly barvu lilku.“

Už několikrát jsme naznačili, že vyprávění Bohumila Hrabala (v případě postav rázovitých výtvarníků také Isaaka Babela) v próze funguje jako zřejmý latentní (a nepřiznaný) inspirační zdroj vypravěče Bryczova. K přiznaným inspirátorům by pak mohli náležet Gabriel García Márquez se svým fiktivním městečkem Macondem a Isaak Babel, melancholicky evokující starou Oděsu. Čtenářům, jimž je nostalgický styl vzývající genia loci blízký, jistě připadne na mysl i Istanbul Orhana Pamuka.

Staré časy vzaly definitivně za své. Starý Most srovnaly po demolici se zemí bagry, výčepní Škopek stižený paradentózou odešel na odpočinek. Město si vypravěč a Csesznok připomínají na sestřihu záběrů z filmů, v nichž jejich Most (a konec konců kdysi i oni) hrál tu větší, tu menší roli. Stejně, jako si Toto, hrdina Tornatoreho filmu Bio Ráj, připomíná coby filmový režisér sestřih z milostných scén, jež kdysi před veřejnou projekcí nařídil vystříhat pan farář, aby snad nebyla dotčena počestnost obyvatel městečka. I když v něm kdysi Toto vyrostl, navždy ho kvůli kariéře opustil.

Próza Pavla Brycze je určitě zajímavým pohledem na fenomén zániku skutečnosti, do níž jsme se kdysi narodili a z níž jsme již odrostli, nicméně celý život bláhově věříme, že se zrovna nám podaří vstoupit do téže řeky. S vědomím tohoto rozporu vypravěč bolestně vnímá nový Most jako město, které je mladší než on

Pavel Brycz: Mé ztracené město.

brycz - mé ztracené město

Shortlink: