Šumavské povídání… Čertův kámen v kostele

Vypráví se, že… Horní Vltavice / Alois Tauber provozoval své kovářské řemeslo v místě, kde ho bylo nanejvýše potřeba. Soumaři tam měli za sebou několika mílový sešup, ať již šli od Vimperka či z bavorské strany, čekal je brod a poté převelice dlouhé stoupání do Kubohuťského sedla nebo na druhou stranu k Remberku.

Horská Moldavička bývala říčka pěkně neposedná a velice často přivalila do brodu nějaký ten kámen, a to pak snadno přišel jeden k úhoně. A tak si Tauber rozhodně na nedostatek práce nemohl stěžovat. O to víc, že dokázal nejenom okovat mezka či kobylku, ale v případě potřeby opravit i polámané kolo.

Jednoho večera, když už Tauber nechal výheň vyhasnout, někdo buší na dveře, až se div nerozskočí. Kovář už myslel, že zas lapkové někoho připravili o zboží, nebo se na stezce přihodila jiná nepravost. Však by to nebylo ani poprvé a ani podesáté. Otevřel a leknutím si odplivl. Ve dveřích stál čert jak vystřižený. Rohy zakroucené, celý chlupatý, na jedné noze roztrhaný škrpál a na druhé kopyto. Avšak  nepřišel si pro kováře, ale pro kovářské služby. Prostě a jednoduše potřeboval okovat.

Nu, což měl Tauber dělat. Odmítnout se bál, ale na druhou stranu si nechtěl pekelníka pustit do stavení. Poslal ho tedy, ať počká u kamene, co stál mezi kovárnou a řekou, změřil si kopyto a že ho oková venku, neboť má v kovárně na zdi pověšený krucifix a čert by se mohl splašit.
Rozfoukal oheň a už se údolím neslo zvonění kovadliny. Jak tak Tauber ková tu čertovskou podkovičku, otrnulo mu a vymýšlel, jak by čerta polapil. A když přidělával podkovu na čertovské kopyto a čertisko k němu stálo zády, vytáhl zpod zástěry řetěz a přikoval čerta ke kameni. Rohatý se škubal, klel i prosil, ale Taubera neobměkčil. Ten se naopak vydal do vsi pro pomoc, aby lapeného čerta zdolali.

Jenže, co čertům chybí na rozumu, zůstává na síle a i tomu lapenému jí spíše přebývalo, než chybělo. Řetěz, poctivou kovářskou práci se mu přervat nepodařilo, a tak vyškubl celý kámen a vylétl s ním nad vesnici. Tam konečně i řetěz povolil a čert hleděl, jak by se Vltavickým, kteří se zatím seběhli ke kovárně, pomstil. Už se chystal hodit ten obrovský balvan mezi ně, když spatřil věž kostela. Vylétl nad něj a vší silou ho mrštil dolů. Kámen prorazil střechu a zaryl se hluboko do země. Avšak kus jej zůstal nad zemí koukat, a tak je tomu dodnes. Však také, když na faře poprosíte, tak vám ten kámen, jenž vykukuje za oltářem z podlahy, ukáží…

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Druhý díl Šumavského povídání (v elektronické podobě) byl výjimečný tím, že jsme v něm použili kolorované ilustrace…

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: