Šumavské povídání – Jak dědek s chytrou historkou na živobytí vydělávat nemusel

Milešice – Vypráví se, že… / Za časů císaře pána, nebo dokonce možná o nějaký ten chlup dříve, na cestě z Cudrovic do Milešic pod lesem, jemuž se později říkalo Na spáleném, stála chalupa. Maličká, samotinká, jak by ji tam někdo ztratil. A v té chalupě žil dědek. Hluchý jak poleno, viděl jen na jedno oko, kulhal, ale vychytralý byl až běda…

Pole neměl žádný, louku taky ne a o nějaké koze či havěti, co by běhala kolem stavení a dávala alespoň nějakou tu obživu, nemůže už být vůbec řeč. A přeci si tam obstojně pobýval, hlady netrpěl a ani o dříví na zimu nouzi neměl.

Lid z okolních šlágů mu totiž do posledního puntíku obstarával vše, co potřeboval, a to v míře vrchovaté. Asi vás napadne, že to bylo od sousedů tuze pěkné, jak se o stařečka tak obětavě starali, i když sami měli nouzi, nebo že šlo o člověka v kraji tuze váženého, ale pravda byla zcela jinde.

Ten chytrolín totiž lidem nakukal, že zrovinka pod tou jeho chalupou je díra do pekel. Děd jeho děda ji tam prý schválně postavil, aby čerti nemohli ven, a tak Šumavu zachránil od neštěstí. On se odtud teď nemůže hnout a stejně jako jeho předci musí stále dokola odříkávat různé svaté texty, aby tu pekelnou chásku odradil od nějakých nepřístojností.

Zdá se vám to asi bláznivé, mně tedy rozhodně ano, ale kupodivu mu všichni tu pohádku zbaštili. Koneckonců bylo jistější vzdát se nějaké té slepice či pytle brambor, než riskovat, že se jim tu za humny, jak sršni z hnízda, vyrojí roj pekelníků.

Jedné srpnové noci se od Bobíku přihnala strašná bouře, jako by se všichni čerti ženili, a do chalupy uhodil blesk. A že byla celičká dřevěná, ve chvíli vzplála jako pochodeň. Tu ohnivou záři viděli všichni v okolí, ale s pomocí nikdo nespěchal. To jistě ten stařec prohrál svůj boj s peklem a teď se na ně přivalí zkáza. Prvních pár týdnů nikdo nevycházel z domova bez růžence či svěcené vody a s obavami vzhlíželi směrem ke spáleništi. Když přešel nějaký čas a nic zlého se nedělo, odvážili se blíž a nakonec prohledali i ohořelé zbytky chalupy. Nenašli ani dědka, ani bránu či alespoň vrátka do podzemí.

Nějaký čas se dohadovali, co s tím dál. Jeden radil navršit tu hromadu kamení a postavit kříž, druhý zas kapli s poustevnou, kde by nějaký zbožný muž držel čerty na řetězu. A že se nemohli dohodnout, neučinili ani to, ani nic jiného. Spáleništi se pak pro jistotu vyhýbali a dětem, aby je od výprav na ta místa odradili, vyprávěli hrůzné historky o čertech či o dědkovi, jenž tu uhořel a dodnes tu straší.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: