Šumavské povídání… Když se smůla lepí na paty, tak umýt nejde

Želnava – Josífek byl od malička smolař a nešika. A to pořádný. Jestliže se dalo odněkud spadnout, tak spadl, šlo-li něco rozbít, rozbil to, a i kdyby byla šance jedna ku milionu, že se něco pokazí, Josífek by se trefil do černého. Ale co, říkali si všichni okolo, on z toho vyroste. Jenže rostl a smůla se mu na paty lepila dál.

Když už mu táhlo na patnáctý rok, začala mu pověst nekňuby a nešiky vadit čím dál víc. Však s takovou ho žádné děvče chtít nebude.

Zašel tedy za kmotříčkem, co dříve, když mu ještě nohy sloužily, dělával kostelníka u svatého Jakuba. Za svůj život viděl leccos, třeba poradí. A poradil. Sotva Josífka vyslechl, podrbal se na nose, pak za uchem a hned věděl, jak z té šlamastiky ven. Šel do kolny, z březového špalku odloupl kus kůry a na něj naškrábal několik klikyháků. Když si to Josef každé ráno přečte, smůly se zbaví.

Josífek číst neuměl, ostatně kostelník také ne, ale to nevadilo. V té čmáranici je prý uloženo „Hospodin je můj pastýř.“ Když to nedokáže přečíst, musí to znát zpaměti.

Roky běžely a kouzelná formulka úspěšně prováděla Josífka, tedy teď již Josefa, životem. Na co sáhl, to se povedlo, se vším si věděl rady, a i kdyby po celý rok den po dni pršelo, v ten čas, kdy se Josef vypravil s kosou na pole, sluníčko pálilo jak o život.

Děvče si namluvil nejhezčí ze vsi a měli spolu půl tuctu dětí, co snad nikdy nestonaly. Na jeho brambory se chodili dívat až z Volar i Plané, a kdyby zasadil kámen, vyrostla by mu z něj přinejmenším kaplička.

Však také Josef nikdy nezapomněl, čemu vděčí za ten úspěch, a vždy, když z truhličky vyndal ten kousek březové kůry a odříkal kouzelnou formulku, přidal k ní modlitbu za dušičku kmotříčka kostelníka i za všechny nešiky, co neměli takové štěstí jako on.

Toho jarního rána probudil Josefa hluk. „Stodola na konci vsi hoří, rychle než oheň uchvátí i sousední stavení!“ Josef, teď již úctyhodný kmet, vyskočil a už byl u požáru. Na březovou kůru se čmáranicí si ani nevzpomněl. Stodola byla na spadnutí již předtím a zdolat oheň se jim podařilo záhy. Škoda pramalá, ba co, ušetřila hospodáři práci s jejím zbořením.

Nebýt té nešťastné náhody, nikdo by si z oné události neodnesl ani od plamenů ožehlé vousy. Jen Josef to odskákal. Jeden jediný trám se nešťastně uvolnil a bacil stařečka Josefa do palice tak mocně, až z toho zcepeněl.

Pohřeb byl za týden a přišla celá Želnava. Však měli Josefa pro jeho dobrotu rádi, a tak zplna hrdla zpívali „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatek,“ aniž tušili, že právě tato věta provázela Josefa celým životem. A že byl Bohu milý, provází ho určitě navěky.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovázely ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.

Shortlink: