Šumavské povídání… Krvavé dřeváky

Horní Světlé Hory – To bylo tak. Kubiček, co se živil výrobou dřeváků, ostatně jako skoro každý tady ve vsi, se vracel z Kušvardy domů, do Světlých Hor, tedy do těch Horních.

sp24

A že to tu znal, však tu vyrostl, vzal to zkratkou kolem pily a pak po málo používané cestě vpravo od Slunečních kamenů. Došel k dřevěnému kříži, co tu stál snad od nepaměti a také podle toho vypadal. Korpus Umučeného Pána chyběl zcela a samotný kříž byl taktéž dosti sešlý. „Spíš pro ostudu, než pro povzbuzení víry,“ houkl si jen tak pro sebe Kubiček a hned ho napadlo, že než by tu to torzo strašilo pocestné, bude lepší je zužitkovat a nadělat z něj pár dřevěných bot. Však nějaký ten zdravý špalek z něj ještě vyřízne. Stejně tudy už nikdo nechodí a kříž nikomu chybět nebude. Jak si pomyslel, tak udělal. Vyvrátil kříž, hodil si jej na rameno a jak Šimon Cyrenejský, ten co nesl pravý kříž Kristův, s ním kráčel dál.

Ještě téhož dne vydlabal z břevna první pár dřeváků a jen tak mrknutím oka si spočítal, že na tom polámaném dřevěném kříži bude materiálu ještě tak na dobrého půl tuctu párů. Jenže k tomu už tak nějak nedošlo. Když si totiž hotové boty obul, prošel se v nich po světnici a zas je z nohou stáhl, zjistil, že má fusekle nasáklé krví. Zul si tedy uvázané onuce a kouká, kde je na noze nějaká ta oděrka či škrábanec, ze kterého by ta krev vytékala. Jenže nikde nic.

Přišla žena, pochválila dřeváky, a že si je taktéž vyzkouší. Ale i ona po chvíli udiveně hleděla na své zkrvavené fusekle. Kubiček s Kubičkovou prohlíželi boty i nohy sobě i druhému, ale na nic nepřišli. Zavolali dceru i syna, avšak i oni pochodili naprosto stejně. A když pak začala krev téci i z dřeváků samotných, musel Kubiček s pravdou ven. Jenže co s tím dál? Kříž už dohromady nesloží a boty si také nechat nemohou.

Zahrabat, spálit nebo pustit po řece? Avšak kdo ví, co by vyváděly ty z posvěceného dřeva vydlabané dřeváky pak? Nakonec se Kubiček rozhodl, že je ukryje ve zvonici kušvardského chrámu Páně, kde jim snad bude dobře, a pro jistotu ono rozcestí pod Slunečními kameny osadí novým křížem.

Co se stalo s dřeváky, asi už nikdo nezjistí, alespoň ve farních knihách se zpráva o nějakém nálezu nezachovala. Snad tam byly schovány až do doby, kdy zlí a Boha se nebojící lidé kostel zbořili. Kříž tam na rozcestí pak stál dobrých sto let, než i on padl za oběť dějinám.

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.

pulkrábek šumavské povídání

Shortlink: