Šumavské povídání… Mrtvého probrala zlodějina

Strážný / Hubertka, vdova po panském kočím Hubertovi, na práci nikdy moc nebyla. Ale co s tím tady na horách. A tak chtíc nechtíc musela dřít od rána do večera a jen občas se jí podařilo ulehčit si námahu nějakou tou chytrostí. Každý den chodila s ženskými vyžínat stromky a domů pak, stejně jako ostatní, snášela na krosničce větve a klacíky na topení. Celý den ohýbat hřbet se srpem, stejně jako při sběru haluzí a nakonec si dobrých pětadvacet kilo naložit na záda a trmácet se s tím více než dvě míle do vsi.

Téměř každý den míjela umrlčí prkna, co tam stály u křížku na rozcestí. Pěkně vyschlé dřevo tu trčelo bez užitku. Mrtvým i živým. A tak jednoho dne, když cestou domů ženské nabíraly síly u „odpočinkového kamene“, zdržela se chvíli za ostatními. Že prý půjde pomalu kvůli bolavému palci. Sotva byly z dohledu, vydala se i ona k rozcestí. Ze země vyvrátila jedno z prken. Zrovna to, co na něm kdysi uložili Seppa Wagnera, a v rychlosti nalámané kousky přidala do krosničky.

Došla domů, dřevo uložila do kolny a šla spát. Nebylo to klidné spaní. Přestože se starého Wagnera jen tak mlhavě pamatovala z dětství, zdálo se jí o něm celou noc. Rozmrzelá z těch snů vstala a vyjukaně kouká. Na židli Wagner. Postava jak z kouře, hledí skrze ní do zdi a vyčítavě kývá hlavou. Sotva stačila Hubertka popadnout z toho leknutí dech, rozplynul se po místnosti.

Běžela do kolny, vybrala rozštípané prkno a šup s ním do kamen. Jen aby bylo z chalupy pryč. Prkno neprkno. Od toho dne vídala Wagnera den co den. Občas se mihl po dvoře, zevloval ve chlívě či jen tak posedával ve světnici. A když ho spatřili i sousedé a ve vsi se rozneslo, že u Hubertů straší, musela s pravdou ven. Nechali za Wagnera sloužit mši, svěcenou vodou vykropili stavení i dvorek a i nové prkno se jménem Seppa Wagnera nechala Hubertka vyřezat a usadit místo spáleného u křížku na rozcestí. Nepomohlo nic. Wagner dál strašil jí i sousedy svou nemluvnou a neškodnou přítomností a Hubertka chřadla.

Uplynul sotva rok a na rozcestí k Wagnerovu prknu přibylo druhé. Hubertčino. A ode dne, kdy farář svěřil tělo té nešťastné ženské posvěcené půdě kušwardského hřbitova a duši odevzdal boží spravedlnosti, se Wagner u chalupy ani jinde ve vsi neukázal. Dál chodily ženské s nákladem větví kolem umrlčích prken u křížku na rozcestí a nikdy neopomenuly zanechat tu spolu s modlitbou smrkovou haluzku. Až z toho byla prapodivná a jinde nevídaná dřevěná mohyla. Co klacek, to přímluva za Hubertčinu duši a že jich bylo tolik, lze se domnívat, že snad tam nahoře Hubertce to její nerozvážné činění odpustili.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: