Šumavské povídání… Na chudáka si hrál, nakonec se jím i stal

Putkov – Pršelo na svatého Josefa. Pak vysvitlo slunko a do Nepomuka nekáplo. Zato pak se obloha nezavřela a lilo téměř dennodenně až do poloviny léta. Louky i políčka u potoků či u řeky to co chvíli spláchlo, a tak není divu, že úroda nejenže nestála za nic, ona vlastně skoro žádná nebyla. Obilí nedozrálo, brambory shnily. Za chleba se platilo zlatem, a to tu nikdo neměl. Ukrutná bída přikryla kraj a lidé jedli, co kde našli. Kořínky, kůru a tak.

V té mizérii se rozneslo, že dole u Spůlky v jednom mlýně peče mlynář chleba. Potřebným dává zdarma po bochníku, těm, co nedostatkem netrpí, jej neprodá ani za zlaté tele.

V Putkově žil jakýsi obchodník, co vozil zboží až někam k Alpám, kde se přeci jen trochu urodilo. Co přivezl, tuze draho prodával, a den po dni bohatl na bídě sousedů. Když se však dověděl o pekaři ze mlýna, hned se tam vypravil. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, říkal si. Marně se však vydával za nejchudšího z chudých, pekař hned prokoukl, s kým má tu čest. Třikrát ho vyhodil, ale filuta přišel po čtvrté. Nu což, řekl si pekař, chce chleba, má ho mít. Ať prý přijde večer, těsto zrovna kyne.

V Podlesí roste kvítí obyčejné i neobyčejné. A pekař věděl, co přimíchat do mouky, aby dosáhl svého a připravil chlebíček, jaký potřeboval. Večer, když si obchodník přišel pro svůj bochník, s prázdnou neodešel. Jen prý ho musí nechat uležet a načít až zítra.

Chleba voněl tak dráždivě, že jej snědl celičký ještě po cestě. Celou noc se kroutil a proběhal a ráno to nebylo lepší. Co šlo dovnitř, šlo hned ven. Lépe nebylo ani na druhý den, o těch dalších nemluvě. Obchodník povolal felčara až z Vimperka, ale ten mu příliš nepomohl. Když už to vypadalo, že dalšího rána se nedočká, poslal pro mlynáře – pekaře. Ten vzkázal, že by rád pomohl, dokonce i ví jak, ale musí péci chleba, neb hladových neubývá. Snad kdyby se o ně obchodník postaral, zaběhne do lesa pro nějakou bylinku. Však ho varoval, aby se do jídla nepouštěl hned.

Obchodník už měl namále, smrtka nedočkavě klepala na okno, a tak, chtě nechtě, svolil, že vypomůže.

Otevřel sklep i sklad, nakoupil mouku a rozdal všem, kdo přišli. A že jich nebylo málo. Své splnil i pekař a přinesl, co slíbil. Zubatá tentokrát vyšla na prázdno a obchodník se uzdravil. A že teď už neměl nic, chodil si s ostatními pro chleba do mlýna. Ne nadarmo se říká, že kdo chce kam, pomozme mu tam. A že si obchodník hrál na chudáka, chudákem se stal. Tak si na ten příběh vzpomeňte, až budete sahat po tom, co vám nenáleží.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: