Šumavské povídání – Na klekání zapomněli

Vimperk / Válečné štěstí je záležitost tuze vrtkavá, a jestliže včera Vimperk plenili Švédové, stačilo párkrát vystřelit z děla, a protože ve městě již stejně nebylo co ukrást, pakovali se Švédové kvapem pryč. Vítězové slavili, poničili a rozkradli i to málo, co snad zbylo, a utábořili se v narychlo opuštěném zámku. Přestože se zdálo, že „osvoboditelé“ v honbě za kořistí prošmejdili kdejaký kout, přeci jen zůstalo jejich zrakům něco skryto. Tucet nejbohatších vimperských občanů zavřeli Švédové do sklepení jedné ze strážních věží v naději, že za ně vymámí z ožebračeného města nějaké to výkupné navíc. Až dolů do sklepa doléhal zmatek a hluk zběsilého úprku Švédů a naději na vysvobození vystřídal strach z vidiny, že ustupující vojska si zlost pro ztracené pozice vylijí na bezbranných vězních.

Mlčky seděli přitisknuti k sobě a doufali, že ten, kdo otevře těžké kované dveře, nebude Švéd, ale našinec. Těžko říci, zda se žoldnéři nechtěli zdržovat popravou, z níž stejně žádný užitek neplynul, nebo vskutku na tucet uvězněných sedláků a obchodníků zapomněli. Pravdou je, že si na ně nevzpomněli ani oni, ani nikdo jiný, a protože nově příchozí vojáci se opíjeli v hostincích či opanovali ložnice vimperských paniček, plynul den za dnem a ve sklepení věže vysílením, hladem a hlavně žízní umíral jeden vězeň za druhým. Pěsti zkrvavené od neustálého, leč marného bušení a hlas zcela vykřičený. Raději si nechat hlavu setnout, než takto pomalu a těžce umírat. Netřeba líčit dopodrobna tu tragédii, avšak když po měsíci kdosi konečně otevřel dveře sklepa, zůstal z celého tuctu živ jen jediný muž. S nepřítomným pohledem hleděl do světla, jež náhle proniklo do sklepní kobky, a neměl již ani sílu vstát, natož se radovat. Uplynul víc než rok, než se z toho hrůzného zážitku zotavil, a když se pak časy vrátily do běžných, Božímu řádu odpovídajících kolejí, a on zas svojí pílí nabyl jmění, zašel za radními, farářem i kostelníkem. Půl kopy zlatých pak zaplatil za to, že vždy ve středu se bude klekání zvonit nadvakrát.

Jednou pro slávu Panny Marie a podruhé na věčnou paměť tak krutě zabitých sousedů.

Protože šlo o občany vážené, nikdo nic nenamítal, a tak se od těch dob zvonilo vždy uprostřed týdne dvakrát. Žádný už dnes nezjistí, kdy a proč se od tohoto závazku upustilo a vlastně ani není jisté, zda tomu tak opravdu bylo. Faktem však je, že ve Vimperku se dnes, na rozdíl od všech ostatních šumavských městeček a obcí, klekání pro jistotu nezvoní vůbec.

Druhý díl Šumavského povídání (v elektronické podobě) byl výjimečný tím, že jsme v něm použili kolorované ilustrace. Povídání je tedy barevné, pestré a snad i veselé… Právě vycházející druhý díl v tištěné podobě si podržel tradiční černobílou podobu.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovázely ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: