Šumavské povídání… Na starého kozla byli i lidé krátcí

Vypráví se, že… / Putín – Matyášův kozel Teufel byl stvoření čertovské. To tvrdili ti, co jej viděli, leč neznali blíž. Ti druzí mu totiž připisovali vlastnosti téměř andělské. No prostě zjev hrůzný, duše dobrácká. Nějak se to jednou semlelo a Matyáš, který přebýval na samotě u Putína, na samém úpatí Bobíku, z čistajasna zemřel, a že krom něho v chalupě nikoho jiného nebylo, kozel osiřel.

Nějaký ten den se potuloval kolem stavení. Trávy všude kolem bylo víc než dost, potoky plné vody a chlívek otevřený. Víc k životu nepotřeboval. Jenže se mu začalo stýskat. A tak se vypravil do vsi. To vám byl poprask. Děti ječely, ženy po něm házely kamení a chlapi hledali zbraně. Tak hrozně totiž ten kozel vypadal. Teufel smutně zamečel, obrátil se a uháněl zpět. To se ví, byl z toho přešlý, a tak jen ležel před prázdnou chalupou, nežral, nepil a už to vypadalo, že se odebéře na onen svět za Matyášem.

Jednoho večera jej z letargie cosi vyrušilo. Pomalu zvedl tím hladověním znavenou hlavu, postavil se a vidí, že kolem chalupy, ze které již vyprchal pach člověka, se motá stádo laní. Jeden z kolouchů přistoupil až ke kozlovi, očichal jej a dál si ho nevšímal. A když se laně rozhodly, že potáhnou dál, šel Teufel s nimi.

Po okolí se brzy rozkřiklo, že se tu toulá stádo laní, které vodí sám rohatej. To se ví, každého to zmátlo. Všude po Šumavě se vyprávějí prapodivné příběhy, strašidelné až běda, plné nadpřirozených bytostí, ale nikdo nikdy neslyšel, že by se čert usadil mezi laněmi. Byl z toho poprask, až se to doneslo ke knížeti na Krumlov. Ten zprvu jen mávl rukou, ale když ty podivné zvěsti neustávaly, vyslal do Volar komisi, aby tu záhadu rozlouskla. Jenže Teufel znal lidské plémě až příliš dobře, a když zjistil, že se o to jeho stádo až příliš podezřele zajímají, vodil je po nejtajnějších stezkách, odhalil každou léčku, a tak komise po pár dnech odjela s tím, že si to ti pomatení Šumaváci, co nemluví pořádně ani česky ani německy, vymyslili.

Kozlovu stádu se dařilo, a když se k němu přichomýtl statný jelen, s Teufelem si nevadili. Jelen se staral o laně, kozel o živobytí a bezpečnost. Tak tomu bylo řádku let, až kozel sešel věkem, a když tušil, že se přiblížila jeho poslední hodinka, odešel do opuštěné a chátrající chalupy na samém úpatí Bobíku, ulehl ve chlívku a odebral se za Matyášem.

Dál se po kraji potuloval mnohočetný houfec laní, avšak již bez kozla Teufela. Statný jelen za ta léta nabral zkušenosti od svého rohatého druha a stádu se dobře dařilo. Jen v přilehlých osadách se dlouho vyprávělo o tom peklem vedeném stádu, ale že nikdo nepřišel na to, jaký že by to vlastně mělo mít smysl či příčinu, na všechno se zapomnělo. A tak nebýt jedné malé poznámky na okraji prastaré úřední listiny, o Matyášově kozlu Teufelovi bychom dnes nic nevěděli.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: