Šumavské povídání… Nekňubu dodnes čerti krmí…

Polka – Šumava byla odjakživa bohatá nejenom na zvěř, ale i na různé potvory, které již dnes známe pouze z babiččina vyprávění. Lidí tu přebývalo poskrovnu, a že nebylo lovců ani zvědavců, žila si tu ta havěť vcelku poklidně.

šumavské povídání 02

V údolí mezi Jelení a Poleckou horou se například usadili čerti. Ne, že by si tam postavili nějakou chýši, jen si tam vyhloubili díru do pekla a tudy, jak vosy z hnízda, vylétali ven. Ani ji nemuseli nějak maskovat, zvěř se smradu, jenž odtud vycházel, vyhýbala a člověk sem nezavítal.

Až jednou se opodál usadil uhlíř. Týden kácel stromy, štípal, řezal a nakonec postavil milíř. Ten zapálil, a že měl pak trochu času, poflakoval se po okolí. No, a to se ví, že narazil na tu díru. Podle zápachu si nejdřív myslel, že tu vyvěrá nějaký sirný pramen, ale když pak viděl, že tu vylétá jeden čert za druhým, bylo mu vše nad slunce jasné. S čerty tu pospolu žít nemůže. A že byl z venkova, vzpomněl si, jak v dětství vytápěli vosy, co si v sadě pod drnem udělaly hnízdo. Jenže tentokrát to nespraví kyblík vody a bude se muset poohlédnout po jiném řešení. Kousek od té díry tekl potok, co ho napájely bažiny na horním konci údolí. Uhlíř se na něj dívá, chvíli přemýšlí a pak se lišácky usměje. Neuplynula ani hodina a už se údolím ozývala sekera. Než zapadlo slunce, stála na potoce hráz jak od bobra. Když se voda jen o metr zvedne, snadno dosáhne až k díře.

Čerti to dění pozorovali nejprve se značnou zvědavostí, pak znejistěli. Když začala hladina stoupat a okraj vznikajícího jezírka se blížil k jejich obydlí, zpanikařili, a že nevěděli co s tím, mazali se raději schovat domů a rovnou pod postel.

Byl tam mezi nimi i jeden takový nekňuba. Tedy spíš blbec než nekňuba. Lenoch a nenažranec. Poflakoval se po okolí a od rána do večera se cpal vším tím sajrajtem, co čertům chutná. Den ode dne byl tlustší a tlustší, a když se teď snažil nacpat do díry, zjistil, že to nějak nejde. Jestliže ráno vylezl jen tak tak, teď už se tam prostě přes ten tlustý břich nenacpal.

Čerti mu nejdříve pomáhali. Ti, co byli dole, jej tahali dovnitř, ti venku zas zpátky. Nešlo to ale ani tam, ani sem. A voda se blížila. Nejdříve čertovi namočila ocas, pak kopyto a nakonec jej zalila celého. Avšak jak byl celý špekatý, utěsnil ten otvor tak dokonale, že do pekla neprosákla ani kapička.

Čerti jásali, ale na tlusťocha dělali dlouhý nos, šimrali jej na faldech a tak. Uplynuly sotva dva dny a ten ubožák začal hubnout. Nejdřív se kolem něj protlačila jedna kapka, pak další a nakonec to již pěkně stříkalo. A zase panika a zase čertí rojení. Jestliže se mu před pár dny pošklebovali a měli legraci z toho, jak trpí hladem, nyní mu podstrojovali ty nejchutnější laskominy. Jen aby nehubl. A tak to je dodnes.

Sice vám na Polce budou tvrdit, že to není pravda, ale věřte, že to říkají proto, abyste v jezeře nepátrali a čerta z díry nevytáhli. Však to není jen tak, že je tam zakázáno koupat se či rybařit.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovázely ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby také vyšly již tři výběry těchto pověstí – ve třech e-knihách a jedné knize tištěné

driftbooksehop

Shortlink: