Šumavské povídání… Nevděk světem vládne

Horní Vltavice – Od božího rána lilo. A kdyby jen lilo. Zvedl se vítr, přihnala bouřka a blesk stíhal blesk. Mohutné smrky se ohýbaly k zemi a praskaly jak třísky. Kaplan Václav zaklapl breviář, sfoukl petrolejku a zachumlal se pod deku. Snad, až se zítra probudí, bude lépe. Přišel sem, na faru do Horní Vltavice, teprve před rokem. Až od Třeboně, kde byla zima mírná a léto opravdovým létem. Ne jako tady v horách…

Sotva zavřel oči, ozvalo se bouchání. Václav hupsnul do dřeváků, a jen tak v noční košili se šel podívat, co se děje. I když po pravdě tušil, že důvod této noční návštěvy, navíc v takovém nečase, může být jen jediný. Někde v horské chaloupce dohasíná život a je třeba jej uchopit za poslední cípek a připravit na cestu, než zcela vyhasne.

Otevřel dveře. Stál v nich na kost promoklý chlapec, ochraňující svítilnu před větrem. Bába Preslovic z Adlerovo huti mele z posledního, a tak pantáta prosí velebného pána, aby si pospíšil a na cestu ji, jak se patří, zaopatřil. No, což zbývalo. Zubatá si hodinu ani počasí nevybírá a Preslová v létě v zimě šlapala neděli co neděli dobré půl druhé hodiny do vltavického kostela. A teď je to zas na Václavovi.

Zašel do kostela, do bursy vložil hostii. Než vyrazil, zazvonil na sanktusníček, aby všichni ve vsi věděli, že Pána Ježíše proměněného ponese vesnicí, ale kdo by teď uprostřed noci vylézal, aby ho pozdravil.

Cesta to byla hrůzná. Hned za vsí vlezli do lesa a nevyšli z něj dříve než u Preslovo stavení. Stromy padaly s hrozným rámusem a Václav, který se jindy cestou k umírajícímu modlil růženec, teď jen nadával na zlý osud a protivenství, kterým ho tyhle zpropadené hory častují.

Sledoval hocha, kráčejícího před ním a poskočil pokaždé, když se k zemi svalil větrem zlomený či vyvrácený strom. A že jich padlo víc než dost. Avšak cestu Václavovi nezkřížil ani jeden.

K Preslům přišli pozdě. Chalupa plná modlících se lidí, ale bába už nevnímala. Václav k ní přisedl, chytl za chladnoucí ruku. Připravil ji na smrt. To snad kdyby ještě aspoň trochu žila.

Posvěcenou hostii ale holt ponese zase zpátky. Chlapce nechal doma. Však už dost zkusil a Václav cestu zná. Lucernu jim vrátí v neděli po mši. Jestliže tam byla cesta utrpením, zpátky se stala doslova očistcem. Dvakrát Václav zabloudil a několikrát snad jen o fous unikl padajícímu stromu. K Vltavici dorazil až za svítání. Když pak ve stráni spatřil věž vltavického kostela, spadl mu kámen ze srdce. Že unikl tomu čertovskému počasí, při kterém ho nebesa nechala na holičkách a navíc se tam do kopců trmácel zcela zbytečně.

Už sahal na kliku, když se za ním s rachotem zřítila špička smrku, co rostl před farou. A jen tak něžně, aby se neřeklo, pleskla Václava přes lýtka. Tu mladému kaplanovi došlo, že sice zmokl a promrzl až na kost a dost možná, že to celé odstůně. Ale že jediný strom mu přes cestu nepadl a že se asi nebesa pěkně nadřela, než se živ vrátil na faru.

A kdykoli pak vystrčil nos ze dveří a uviděl ten smrk bez špičky, vždy si připomněl, jak nevděční dokážou lidé být.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovázely ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách (nakladatelství DriftBooks) a dvou knihách tištěných (nakladatelství Kopp).

Shortlink: