Šumavské povídání… Oči staré Evelíny zmizely nad její rakví

Volary – / Evelína byla stará a slepá. To, že je stará, jste poznali snadno, o slepotě se to už říci nedalo. Žila na dohled od Volar, na potoce ve starém, dávno zrušeném mlýně. Děti neměla, nebo o nich nikdy nemluvila, manžela před lety zabila kláda při stahování dřeva pod Jedlovou horou. Dodnes je tam na stromě pověšený křížek…


A ta Evelína měla kočku. Napohled obyčejnou micku, jakou najdete v každé chalupě, ale tahle byla přeci jen trochu jiná. Lidé jí říkali „Oči stařenky Evelíny“.

Nikdy jste nepotkali jednu bez druhé. Když šla Evelína do města, kočka šla s ní, a když hrozilo, že šlápne vedle, či byl důvod k zastavení, kočka zamňoukala. Pokaždé trochu jinak a Evelína hned věděla, co a jak. A když nevěděla, prostě se zastavila a počkala, až ji ta kočičí družka napoví.

V obchodě micka sledovala kupce, zda nešidí na zboží či při placení. Jakmile se jí něco nezdálo, zamňoukala a Evelína se svým vyhaslým pohledem přísně podívala na dotyčného. Ten se pak mohl přetrhnout, aby dal vše do pořádku. To se ví, že počítat neznala, ale tak nějak vycítila každou levotu.

Když šla Evelína v neděli na mši, kočka ji zavedla pod schody u kostelních vrat a počkala, až si ji převezmou sousedi. Pak se líně rozvalila na sluníčku a čekala až bohoslužba skončí. Říkáte si, že to tenkrát musela být pro volarské atrakce, ale v těch časech lidé brali věci tak, jak jsou a bylo-li to někomu k užitku a druhým neškodilo, dál se tím nezaobírali.

Roky běžely a Evelína byla starší a starší, až se jedné zimy její čas naplnil. Toho dne přišla kočka do města sama. Snad vůbec poprvé kam paměť lidí sahala. Postavila se před faru a mňoukala tak dlouho, až se konečně dveře otevřely. Hospodyně vystrčila hlavu, hned věděla, která uhodila a běžela zavolala velebníčka.

Ten si vzal kabát, klobouk a to své nádobíčko a vypravil se do mlýna. Přišel ještě včas a Evelínu stačil akorát tak připravit na smrt. Vyzpovídat, zaopatřit.

Pohřeb se konal hned na druhý den, a přestože Evelína neměla žádné příbuzné, kostel byl zaplněn do posledního místečka. Přišla i kočka. A tentokráte se nezastavila na schodech, ale vešla do kostelní lodi a rakev třikrát obešla.

O tom, co se stalo pak, se dodnes ve Volarech vedou diskuse. Jedni tvrdí, že viděli kočku vyjít ven, druzí neviděli nic a třetí, a těch bylo nejvíc, vyprávěli, že se micka proměnila v anděla, a ten se pak rozplynul ve světle svíce.

A tak jediné, co se k tomu dá dodat, je fakt, že kočku, které všichni říkali Oči stařenky Evelíny, už nikdy nikdo nespatřil.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovázely ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (nakladatelství Kopp).

Shortlink: