Šumavské povídání… Ovečka jako ovečka

Strážný/ Tuhle historku dával před válkou k dobru jeden starý kněz z Vimperka, že prý mu ji vyprávěl nějaký spolubratr z Kušvardy či tam odněkud, a ten ji zas znal od svého předchůdce. Asi se ten příběh tím několikerým převyprávěním trochu nafoukl, nicméně prodáváme tak, jak jsme nakoupili.

šumavské povídání w

V té Kušvardě, dnes Strážném, měl kněz patálii se svými farníky. Ony mu ty jeho ovečky moc nechtěly chodit do kostela a třebaže jim stále dokola opakoval, že si tím zavírají bránu nebeskou, jako by dokola hrách na hřbitovní zeď házel. Měl jich na bohoslužbě pokaždé sotva polovinu a jako každý správný pastýř se tím trápil od rána do večera a dokonce i v noci ho to budilo.

Že už byl starý a z toho svého neúspěchu rozmrzelý, pomýšlel na odpočinek. Jenže biskup ho umluvil, ať ještě chvíli vydrží, že mu pošle mladého a šikovného pomocníka. A tak jednou takhle v půli adventu zaklepal na dveře fary mladíček, co si ještě ani nezvykl na kolárek, a že prý se hlásí do služby.

Starý pan farář byl rád, že na to vše nebude sám, provedl kaplánka po kušvardském kostele a rozdělili si, co kdo bude mít na starosti. Ranní mši o šesté si ponechá, stejně nemůže spát, kaplan se vypraví do Světlých Hor a na Remberk do školy vyučovat náboženství a vezme si večerní mše. Ještě chvíli probírali úřední záležitosti, a když měli hotovo, svěřil se starý kněz mladému, jaké tu má v té nehostinné krajině martyrium.

Kaplan nic neříkal, ale bylo vidět, že přemýšlí, a když šli na kutě, požádal faráře, zda by mohl za něj sloužit v neděli hlavní mši svatou – hrubou. Přišla neděle, třetí v adventu a farníci se čerstvě napadlým sněhem brodili do chrámu Páně. Zachumlaní do kožichů vešli dovnitř a tam strnuli hrůzou. V předních lavicích bylo namačkáno víc jak půl tuctu ovcí i s beranem.

Ale kaplánek nedbal jejich úžasu a srdečně je zval dál, s jehnětem v náručí. Moc se jich tu neděli zrovna nesešlo a ti, co přeci jen dbali své spásy, byli celí nesví z toho, jak ten nový velebníček znesvětil kostel, a čekali na nějaké vysvětlení.

A to přišlo při kázání. Podle nové směrnice má každá farnost přidělen v nebi přesně daný počet míst. No, a protože ti, co do kostela nechodí, se sami té cti vzdávají, a on nechtěl dopustit, aby místa propadla, rozhodl se, že je nahradí těmi božími hovádky.

Ovečka jako ovečka, vysvětloval. Ostatní mají smůlu, kvóty jsou kvóty, a on s tím nic neudělá. Po vsi i okolí nastal obrovský zmatek a těžko říci, zda mladému kaplanovi lidé tu prazvláštní historku věřili, nebo se jen chytli za nos, pravdou však je, že příští neděli byl kostel narvaný až do posledního místečka. I bez oveček.

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné. Momentálně se připravuje druhý díl pro tištěnou podobu. Knihu samozřejmě doplní ilustrace Mariky Petrmanové…

pulkrábek šumavské povídání

Shortlink: