Šumavské povídání – Pokladu se dočkal až na smrtelné posteli

Kubova Huť / Říkali mu Hledač pokladů. Tedy někteří. Ti druzí jej nazývali Bláznivým Hubertem. Alespoň v tom lepším případě. Pravdu asi měli všichni. Hubert opravdu zasvětil veškeré své síly, veškerý svůj čas hledání pokladů, nejvíc těch bájných, jež zde zanechali dávní obyvatelé Šumavy, a které se propadly do země spolu s jejich honosnými sídly. Nedaly mu spát zvěsti o tajemném a neskutečně bohatém městě, co se prý rozkládalo na hřebeni boubínském, dráždily jej zkazky o zlatých srpech keltských druidů a jejich obětišti na protilehlém Obrovci.

Slídil po sklepeních, lesních zákoutích a jeskyňkách, snad tisíckráte prošmejdil okolí Zlaté stezky a skrz na skrz obrátil sejpy na Arnoštském potoce. Někde na něj to bohatství přeci jen čekat musí! Jednou se jeho naděje naplní.

Hubert žil nuzně. Možná víc než nuzně. Přespával ve staré a již nepoužívané dřevorubecké chatě nad bázumskou cestou, jedl, co les dal, ať již to rostlo, běhalo či létalo, a že byl duše dobrá, pomoc nikomu neodepřel a stále se usmíval, sem tam mu někdo přilepšil nějakým tím soustem, nebo mu daroval obnošené šatstvo.

Jenže náš Hledač pokladů alias Bláznivý Hubert to tak nevnímal. Neměl čas to tak vnímat. Myšlenkou na poklad se probouzel, s představami o ukrytém hrnci zlaťáků uléhal, a není těžké uhodnout, jakým směrem se ubíraly jeho sny. Jídlo, spánek a obstarávání živobytí jej jen zdržovaly od pátrání.

Tak to šlo rok za rokem, desetiletí za desetiletím. A jestliže kdysi běhal po kopcích jak srnec a prolezl kdejakou díru, ke stáru, s vousem po pás, v odrbaných šatech a s holí, jež mu pomáhala zdolat svah, se spíš jen tak ploužil. Ale jiskru v očích, nadšení i víru, že jednou vyjde slunce a prvním ranním paprskem mu napoví, kde hledat, neztrácel.

Jedné podzimní neděle, když se zrovinka vypravil do Horní Vltavice na bohoslužbu, jej však čas dohonil. Zamotala se mu hlava, podlomila kolena a ještě před kostelem sebou práskl o zem. A že tu zrovna byl velký dav lidí, zvedli jej a odnesli na faru. Hubert i farář dobře věděli, že netřeba volat doktora, neboť zubatá si přišla pro toho, co jí už dávno po právu patří. A tak si kněz přes ramena hodil fialovou štólu a že připraví Huberta na cestu k Pánu Bohu. Zpověď byla dlouhá, a tak i mše toho dne začala s velkým zpožděním. Když pak pan farář promlouval k lidu z kazatelny, vyprávěl jim o člověku, který celý život prožil v naději, radosti a víře, že jednou musí být lépe, že ten den, kdy naše úsilí přinese plody, přijde. A že Hubert byl muž zbožný, nikomu neodepřel pomoc a ve své nuzotě se dokázal podělit s ještě nuznějšími, tak se právě dnes toho svého pokladu dočkal.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: