Šumavské povídání… Pořádný májový blesk vzal i lidské životy

Vlachovo Březí – Otec František zaklapl breviář a podíval se z okna fary. Od svatého Nepomuka vedra k zbláznění. Jestliže se Medard nepochlapí, sena budou mizerná. A tak ještě v okně poprosil nebesa o trochu té vláhy a sotva skončil modlitbu, nad kostelní věží se objevil první mrak. František Raffius tu farářoval teprve osmým rokem, ale za těch pár let dobře věděl, že mračna, jež přijdou po potoce přes Boubín, nikdy nic dobrého nepřinesou.

šumavské povídání 01

Nechal okno otevřené a sešel dolů k obědu. Ve středu prostírala hospodyně o chvilinku dříve. Ten den si František totiž vždy vyhradil k odpolední procházce, avšak ještě než dojedl, bylo zřejmé, že dnes zůstane doma. Zvedl se vítr, obloha se zatáhla. Nějak moc rychle vyslyšeli tam nahoře to moje modlení, pomyslel si František a spěchal zavřít okno. To, co viděl, jej nepotěšilo. Obloha těžká, jak šedivý náhrobní kámen přikryla městečko a radost z přicházejícího deště vystřídaly obavy.

Sotva zvoník zatáhl za provaz, aby ohlásil poledne, udeřila bouře poprvé. Spustil se liják a nebe rozčísl první blesk. Zvon jen stěží přehlušoval hřmění, a jestliže kostelník zvonil vždy dobrých pět minut, tentokráte to zkrátil na polovinu.

Bouřilo hodinu, pak druhou. Mraky se usadily nad kostelní věží a ne a ne se odtud hnout. Májová bouřka se proměnila v peklo.

Na divoké bouře tu na prahu hor bývali zvyklí, ale co se tenkráte semlelo, nepamatovali ani ti nejstarší z nejstarších. Vichr lámal stromy a rybníky se naplnily po hráz. Vždy, když už se zdálo, že ustává, přišel další, mnohem silnější úder. Tak tomu bylo po celou noc i ráno nadcházejícího dne.

Když hoří, můžete hasit. Jenže když se čerti žení, zbývá jen pokorná modlitba a víra, že zas vyjde slunce a to, co se pokazilo, napraví. Avšak když to trvá příliš dlouho, jen málokterý chlap dokáže nečinně přihlížet.

Už se neví, kdo s tím začal, ale najednou se rozezněl zvon a už nepřestal. Mladí i staří se střídali ve zvonici a zaháněli bouři. Nic nezmohlo farářovo napomínání, ani výhrůžky vrchního Edera. Měšťané i sedláci posílali podruhy nahoru do věže i se džbány piva, aby jim síly neubývaly.

Přešlo poledne a po něm večer. Po celý den zvony neutichly, avšak bouře jako by se jen vysmívala tomu lidskému snažení a hodinu po hodině přibývala na síle.

Krátce před půlnocí přišla řada na soukenického tovaryše Kašpara Píchu. Rozhoupal Karla, největší zvon ve věži. Josef, podruh, jehož sem na truc faře i vrchnosti poslali radní, se chopil provazu od druhého, nedávno sem zavěšeného zvonu a bitva pokračovala dál. Kašpar posměšně pohleděl směrem k faře a houkl cosi neuctivě do davu více než půl tuctu pivem rozjařených přítomných. Ozval se smích. Pro Kašpara a Josefa poslední. Jako ohnivý meč udeřil blesk do zvonice a smrtí ztrestal ty dva za jejich opovážlivost. Kašpar padl na zem, avšak Josefa museli tři, kteří nebyli popáleni či omráčeni, odtrhnout od provazu. Oním smrtícím úderem bouře náhle zcela ustala.

Josefa, jenž po sobě zanechal vdovu a dva sirotky, stejně jako teprve osmnáctiletého Kašpara pochovali na nedávno zřízeném hřbitově. Však jeho poněkud zvláštní kamenný náhrobek dodnes najdete v samém rohu při hřbitovní zdi. I s datem 29. května 1800.

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.

pulkrábek šumavské povídání

Shortlink: