Šumavské povídání… Porušený slib

Lažiště – Byl to takový divný panáček. Vypadal nóbl, to zas jo. Podle oblečení nějaký pán. Ne moc velký, ale ani žádný zchudlý zeman.

pulkrábek šumavské povídání

Jenže to chování se k tomu ohozu nějak nehodilo. Jednoho dne přišel do Lažiště na faru, že by chtěl darovat zvon. Tedy kostelu. A že to myslí vážně, dosvědčil hned tím, že vytáhl faráře na dvůr, odhrnul plachtu z vozu a tady že je. Malý nebyl, velký taky ne. Nějakých tři sta liber mohl vážit a pod korunou měl jakýsi nesrozumitelný nápis a reliéf svatého Mikuláše.

Páterovi se to moc nezdálo. Aby sem jen tak někdo přišel a že veze zvon. Jenže bylo to tak, ať chtěl či ne, a zvon tu stejně mají nakřáplý. A navíc ten Mikuláš. Vždyť právě jemu je zdejší chrám Páně zasvěcen, to nemůže být náhoda.

Jak asi tušíte, mělo to háček. Že prý je to zvon tuze vzácný a jen tak proniczanic se s ním zvonit nesmí, ba ani o obyčejné neděli. No prostě ten zvon mohou rozhoupat jen a právě v předvečer svátku svatého Mikuláše a pak po celý následující den. Jinak jim ho nedá. Tak povídal ten podivný šlechtic. Farář přemýšlel až příliš, ale když už se ten chlap chystal, že pojede zas dál i se zvonem, souhlasil.

A tak měli na kostele nový zvon. Nejdříve měli radost, však bylo zrovinka Mikuláše, a tak si jeho zvonění užili. A že měl hlas, jak by tisíc andělů vyzpěvovalo. Když ale kostelník přišel i na pozítří, že by na něj přeci jen zazvonil, však je to škoda, aby tak pěkný zvon mlčel, farář nedovolil. Nějakou dobu se tedy ještě zvonilo na ten nakřáplý. Doteď to nevadilo, tak co. Jenže kdekoho popuzovalo, že musí poslouchat ten nedokonalý tón a přitom tam ve věži zahálí takový krasavec. Chodili na disputace na faru. Prosili, ba dokonce dost důrazně, jenže faráře neobměkčili. Jednou něco slíbil, a tak to dodrží. Ať jsou rádi, že jim tak pěkně zní alespoň o pouti. Alespoň se na ni budou víc těšit.

Všade se najde nějaký rejpal, který si myslí, že pravda je na jeho straně a trvat na nesmyslných dohodách je proti zdravému rozumu. Tak i tady byl jeden, který, aby ukázal, že farář jen zbytečně dělá okolky, vylezl jednoho nedělního rána, dříve, než kostelník zvonil na ranní, na věž a zvon rozhoupal. Zněl vám krásně a po celé vsi se rozprostřela taková posvátná a slavnostní atmosféra. Ale jen na chvíli. Pak někdo přiběhl, že dole u potoka hoří. Ten rebel, co zvon rozhoupal, se znova chytl provazu a tentokrát se zvonilo na poplach. Jenže jako by tím plameny ještě více pobízel, a ty přeskakovaly z chalupy na chalupu, ze statku na statek. No, vyhořela tenkrát dobrá polovina Lažiště.

Ten, co to způsobil, raději se rychle někam vytratil a ve vsi se již nikdy neukázal. Zvon snesli a dál, i o svatém Mikuláši, se zvonilo na ten nakřáplý. Ale k něčemu to všechno neštěstí přeci jen dobré bylo. Od té doby v Lažišti věděli, že když se něco slíbí, přestože se nám to nezdá, plnit to musíme.

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.

pulkrábek šumavské povídání

Shortlink: