Šumavské povídání… Srdce pralesa

Vypráví se, že… Libínské Sedlo /Šumava bývala nekonečným a neprostupným pralesem se stromy tak vysokými, že zakrývaly nebe, a s kořeny, jež člověk nedokázal obejmout, a které čněly několik metrů nad zemí, vytvářejíce tak jakousi strach nahánějící dřevěnou pavučinu, zpevněnou navíc mohutnými tlejícími kmeny, ležícími jeden přes druhé. Každý kousek půdy doslova vyrvaný z této divočiny stačil zarůst během okamžiku lidské nečinnosti. Opustil-li člověk svůj dům na jaře, na podzim jej již pohltil prales.

A přesto se našlo dost těch, kteří se prali s divočinou a vydobyli si kus země na stavení a malé políčko. Mnozí však poznali marnost svého snažení a raději ten nerovný boj vzdali. Themové z Fefrů mezi ně však nepatřili. Sotva vyklučili pozemky pro osadu, již nazvali po divokém pepři, který tu rostl, vydali se dál do hor.

Pod příslibem práv k držení pozemků chtěli založit osadu na úpatí hraničního hřebene, který do té doby nikdo nenavštívil, a tak ani neměl jméno. Vykáceli a vypálili kus lesa a zdálo se, že vše půjde hladce. Jenže když se ráno probudili, rostly na ještě včera holém kousku země mohutné stromy. Znova se pustili do práce, avšak co za dne vyklučili, ráno bylo pryč. Od jara do podzimku se v místě pralesa dokola lopotili, a když se po zimě vrátili, byl ten kus lesa, kde se dříve snažili uchytit, zarostlejší a divočejší než kdekoli v okolí.

Ale Themové nebyli z těch, co se vzdávají, a znova se pustili do díla. A s ještě větší vervou. No, když se na podzim vraceli domů, nebyli na tom o nic lépe než na jaře.

Avšak té druhé zimy jim osud přihrál setkání, jež mělo vše obrátit v jejich prospěch. Jakýsi mnich z kláštera doručil do Fefrů psaní od vrchnosti, a když čekal, až počasí svolí ke zpáteční cestě, vyprávěl Themům starý příběh.

I prales má své srdce, místo, ze kterého vychází síla, jež napájí všechny stromy i rostliny. To srdce má podobu mohutného černého dubu. Když ten zdolají, prales se pak sám poddá sekerám.

Třetího jara se otec a syn vypravili hledat strom srdce pralesa. Měl být tam, kde je prales nejdivočejší. A vskutku, po několikaměsíčním hledání jej našli. Další měsíce zdolávali jeho tvrdé dřevo a už se zdálo, že zima jejich dílo zmaří. Avšak jednoho dne přeťali poslední vlákno dřeva a strom se skácel k zemi. Tisícihlavé hejno ptactva se zvedlo z padající koruny a spustilo křik, až se zdálo, že oběma mužům prasknou bubínky. Zvedl se vítr a křik ptactva zmohutněl hučením až k zemi se ohýbajících stromů. Pak krajinu pohltilo ticho snad strašnější než předchozí hluk. Prales byl mrtev.

Čtvrtého jara se Themové znova vydali na místo, kde se marně namáhali předchozí léta a tentokráte již za sebou zanechali několik akrů obdělané půdy. Napřesrok zde vyrostlo pár stavení, a když uplynulo několik dalších let, v kraji vyrostlé dvory bys na prstech jedné ruky rozhodně nespočítal.

Avšak říká se, že v půdě pralesa spí semeno, z něhož jednou vyroste nový černý dub a na celý kraj se zas navrátí království pralesa.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách (DriftBooks) a dvou knihách tištěných (Kopp).

PŘIPRAVUJEME – Aktualizované vydání elektronických knih Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete – Sychravý podzim roku 2009, venku se sbíralo k dešti a Šumava se chystala co nevidět schoulit pod bílou duchnu. A zas ty nekonečně dlouhé zimní večery, kdy světnici rozvoní šípkový čaj či smola z právě naštípaných borových polen. Anebo jen praská v radiátoru ústředního topení ve dvanáctém patře paneláku. A tak se zrodil nápad, snad aby se ta zima dala snáze přežít, vydávat v sobotním čísle Prachatického deníku nějaký ten pravý nefalšovaný šumavský příběh. Jen tak na pár měsíců, než se zas vrátí vlaštovky. Vlaštovky se vrátily, zas odletěly. A ne jednou. Týden co týden čtenáři Deníku prožívali příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale určitě se stát mohly. A jelikož po těch letech se ony novinové výstřižky s malebnými obrázky Marie Petrmanové mnohým nevešly do žádných desek, vychází jako e-kniha i kniha tištěná první soubor pověstí…

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2 – Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady zapomenutý příběh a co chybělo, dolepil vlastní fantazií. Možná to bylo trochu jinak. Možná se to ani nestalo. Ale to není zas tak důležité. Lidé odcházejí, touhy, sny, bolest i úsměvy v krajině zůstanou. A také prožitá lidská zkušenost. Stačí jen zavřít oči a znova uslyšíte klapot mlýnského kola, jenž vypráví příběhy skutečné i neskutečné. Plné ponaučení i varování. Vážné i veselé. Jen umět naslouchat… V pověstech Jaroslava Pulkrábka ožívá každodenní život šumavských obyvatel. Jejich radosti i smutky, lásky i nenávisti, příhody vážné i veselé. Příběhy, co v kronikách prostě nenajdete…

Shortlink: