Šumavské povídání… Stařena seděla na prameni

Zátoň – Ten příběh je z dob tak dávných, že i ten nejstarší šumavský smrk byl tenkrát jen pouhým semenáčkem, a možná je i mnohem starší. Místa, kde jsou dnes města a vesnice, byly ještě zarostlé stromovím a z cest přes ten zapomenutý kraj vedla jen málokterá.

driftbooks šumavské povídání 2

V údolí tehdy bezejmenného potoka pod stále bezejmennou horou žilo v dřevěných domech nemnoho lidí a ti prosívali písek, hrabali v březích, jen aby našli nějaké to zlaté zrnko. Kostelů ani potulných kněží tu v těch dnech nebylo a lid žil smilně a neřestně, hůře než zvěř v okolních lesích.

O kus dál, výše nad potokem, ze svahu té bezejmenné hory vyvěral pod skálou pramen. Říkalo se, že kdo se z něj napije, získá moudrost, slávu a život věčný. Jenže zrovna u té studánky se usadila nějaká bláznivá ženština a každého, kdo k tomu prameni přišel, aby si do dlaní nabral moudrosti, slávy a věčného života, zasypala výčitkami, že zapomněl na Krista a jeho zákon, metala po příchozích slova evangelia či úpěnlivě prosila, aby se navrátili na stezku Boží. Byla tak neodbytná, že se raději každý obrátil dříve, než k té studánce došel, avšak že ta zázračná voda nabízela dary nevídané, znova a znova se všichni vraceli. Té tisíckráte prokleté babici tu v okolí říkali Žába, neboť jak žába seděla na prameni a navíc byla tuze škaredá a hlasem skřehotavým otravovala kraj. Přestože si tu z ní činili žerty, rádi by se jí zbavili, aby jim nebránila napít se té životadárné vody.

Stokrát se každý z osadníků vydal ke studánce, stokrát se s nepořízenou vrátil. A tak se jednoho večera, kdy víno teklo proudem a mnohým zakalilo rozum, vypravilo několik mužů i žen s klacky, aby tu protivnou žábu od pramene vyhnali. Jak spatřila světlo pochodní, spustila svou, a že nejednoho její slova bodala do svědomí, oháněli se těmi sukovicemi více, než zamýšleli, ženy házely kamením, až tu ,,čarodějnici“ docela ubili.

Na druhý den v podvečer, když se vzpamatovali z té hrozné včerejší příhody, se celá vesnice vypravila pro vodu, ale studánka byla vyschlá a obloha nad tím kopcem se zbarvila krví. Až teď pochopili, že moudrost, slávu a život věčný jim neměla přinést voda, ale slova té stařeny. Někteří se poučili a snad našli moudrost, život věčný a třeba i tu slávu. Ti pak v údolí postavili kapli a přizvali poustevníky, aby jim otevřeli cestu. Jiní nepochopili a po celý život kopali pod skálou, aby ten ztracený pramen našli. Ale tak už to bývá. Po lži na zlatém talíři sáhne každý, pravdu v otlučené míse odmítáme.

pro Prachatický deník píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 400 příběhů, které vychází v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky doprovází povídání ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby již vyšly výběry těchto pověstí ve třech e-knihách a jedné knize tištěné.

pulkrábek šumavské povídání

Shortlink: