Šumavské povídání… Strach z tuláků ještě přidal moru na síle

Chroboly – Vypráví se, že kdyby se ještě našel někdo, kdo by měl sílu tahat za provaz umíráčku, zvonilo by se od rána do večera. Nemoc kosila jednoho za druhým, leckterá samota či menší osada zcela osiřely a opuštěný dobytek se zoufalým bučením dovolával hospodáře. A tam, kam si nemoc ještě cestu nenašla, stavěli hlídky, na každého cizáka štvali psy a házeli kamení, jen aby tu svoji vesnici ochránili od moru…

Jednoho večera, po nešporách, se chystal zbytinský farář k večeři, když tu přiběhla zděšená hospodyně, že se kolem fary motá nějaká divná osoba. Farář vzal lucernu a hůl, a že se půjde podívat.

A opravdu, na tři kroky před vchodem stála v hadrech navlečená žena a tuze tiše a nesměle prosila o pomazání nemocných. Farář natáhl hůlku, co držel v ruce, před sebe, aby si od té pochybné osoby udržel odstup, a místo svátosti jí udělil výhrůžek, že by probraly i mrtvého. Ať se ihned otočí a maže z vesnice, nebo spustí humbuk a lidi ji zasypou kamením. Už víc jak týden zubatá po nikom nesáhla a on se od rána do večera modlí, aby to tak zůstalo.

Žena neodporovala, jen se ještě víc zamotala do hadrů, otočila se a zmizela ve tmě. Farář již jen zlostně pokýval hlavou, odplivl si a vrátil se ke stolu.

Druhého dne navečer se nemlich stejná scéna odehrála v Chrobolech. Tedy alespoň zpočátku. Sotva farář zaklapl breviář, někdo klepe. Jde tedy otevřít, a tam tulačka v hadrech. A že by chtěla poslední pomazání. Farář chvíli kouká na ni, pak někam do dálky, trochu se to v něm pere, ale nakonec, ať jde tedy dál.

Skočil pro hospodyni, aby ho tu nenačapali samotného s ženskou, a taky aby se o ni trochu postarala. To se ví, hospodyně spustila kázání, ale farář se na ni přísně podíval a pohrozil, že právě teď si to její lamentování zapisuje svatý Petr do knihy. A tak se neznámé dostalo nejenom pomazání nemocných, ale i večeře, kloudného oblečení a nakonec i noclehu.

A jak pravil farář hospodyni, milosrdenstvím se nechlubí, a tak o tom svém skutku pro jistotu nikomu nepoví, ať není zle.

Jenže ráno ta ženská nebyla ani mrtvá, ani živá. Prostě něco mezi tím. Takže zůstala jeden den, pak druhý a trvalo to skoro měsíc, než se dala dohromady a farář ji mohl s čistým svědomím propustit.

No řeknete si, obyčejný příběh, jakých v těch časech bylo víc než dost, jenže to mělo pokračování. Asi tak za rok se sešli farář ze Zbytin s tím chrobolským a řeč se samozřejmě vedla hlavně o té strašné morové ráně. I vyprávěl zbytinský, že už z toho byli skoro venku, když se jednoho večera objevila nějaká ženština, co asi tu nemoc znova přitáhla, neboť sotva odešla, rozbujela se v nebývalé síle a skoro celá ves vymřela a ještě teď je víc než polovina statků úplně pustých.

No, chrobolský měl zase svůj příběh. Jestliže do toho dne pochovával půl tuctu farníků den co den, od té chvíle, co přijal tu osobu, nezemřel ani jediný a nemoc se do obce už nikdy nevrátila.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: