Šumavské povídání – Svítící koule určila, kde postavit hřbitov

Nové Hutě – Vypráví se, že… / Kostel by tedy měli, sice malý, zatím ještě bez věže, ale měli. I lokalistu jim sem z konzistoře poslali. Stařičkého Jedličku a pak Johánka. Pravda, také žádný mladík, ale hodný a přívětivý. Přišel s tetou a ubytoval se dole pod kostelem, než mu dostaví faru.

Už se tedy lidé od Studeného potoka nemuseli pro svátosti trmácet až na Nový Svět ke svatému Martinovi. Ne že by to nebyla pěkná procházka, ba na dohled to bylo, jenže pro ty zatracené močály to museli vzít oklikou a dřív než za dvě hodinky tam nedošli.

Jen ten hřbitůvek jim tu chyběl. Což, s úřady by problém nebyl, když jej zřídí někde za vsí a ze svého. A i kousek louky by se jistě našel, však nemusí být nějak velký. Jenže, když přišlo na lámání chleba, ne a ne se shodnout, kde si ten svůj krchov vyznačí. Jeden ho chtěl pod cestou, druhý zas nad ní a třetí by nejraději na druhém konci vsi. Rokovali, hádali se, snad by se i poprali.

Páter, že tu byl nový a navíc dobrák od kosti, si nechtěl nikoho rozházet, a tak jen čekal, jak to hádání dopadne. Však se jednou rozhodnout musí.

Jedné noci nemohla teta spát. Pořád se převalovala, vrtěla a tak vůbec byla celá nesvá. Tu skrz okno vidí nahoře nad cestou nějaké divné světlo. Avšak ani tucet loučí by takovou záři nevykouzlilo a vatra přeci jen hoří trochu jinak. Nad loukou se tu totiž usadila velká bílá zářící koule. Až oči z toho dívání bolely.

Pomalinku se otáčela, chvíli vpravo, chvíli vlevo. Teta s křikem spěchala vzbudit Johánka, co měl okno na druhou stranu, ale když spolu přiběhli do světnice, bylo světlo pryč.

Johánek tetu uklidňoval. Že se jí asi něco zdálo, nebo tak nějak, snad sen, snad měsíc. A šel si znova lehnout. Nemlich stejně to však dopadlo druhé noci. Stejné světlo, stejné místo a i tentokrát přiběhl Johánek pozdě.

Třetího večera, již od soumraku, seděla teta i s Johánkem u okna a společně čekali, zda se ta zářící koule objeví zas. Dočkali se. Johánek, i když v něm byla jen malá dušička, si vzal kříž i svěcenou vodu a vypravil se na místo, kde se ještě před chvílí kutálelo to zářivé znamení. Co tam však spatřil a s čím nebo s kým se tam setkal, nikdy nikomu nepověděl. A jestli to věděla teta, tak to rozhodně neposlala dál. Ač se světlo napočtvrté již nevrátilo, kněz se tam nahoru nad cestu každé ráno, ba někdy i v noci, chodil modlit a nakonec tam nechal postavit kříž a rozhodl, že hřbitov bude právě zde.

A že to řekl tak rázně, nikdo si nedovolil proti slovu páně lokalisty protestovat. Když se pak za mnoho let naplnil Johánkův čas a odebral se, již coby čestný občan obce a děkan, na věčnost, pochovali jej, jak si přál, pod křížem právě na místě, kde se před lety objevila ta záhadná svítící koule.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: