Šumavské povídání… Tulák vyhrál duši i obydlí

Vypráví se, že… / Volary – V časech, kdy ve Volarech mívali jen obyčejný dřevěný kostelík s jedním malinkatým zvonkem a kolem sotva tucet dřevěnic, kovárnu a čtvero usmolených krčem, co se staraly o hrdla a žaludky po Stezce putujících soumarů, se na pokraji močálu usadil čert. Postavil si tam na malém vršku hrádek. No hrádek. Skrze neprostupné lískové houští, pevnější než nějaká palisáda, vysekal cestičku a na mýtině uprostřed, pod velkou borovicí, co mu nahradila věž, si z klacků a větví postavil chýši.

Rozhled tu měl náramný. Přehlédl údolí i pěšinku přes močál, brody hned tří řek a pěkných pár mil obchodní cesty, co tudy vedla z Bavor do Čech a nazpátek.

Práce moc neměl. Soumarům chyběla po té cestě na hříchy síla i čas a místní usedlíci se měli safra co ohánět od svítání až do tmy. Jenže mít čerta za souseda jednomu klidu nepřidá, a tak se ve Volarech, v jedné z těch čtvero usmolených krčem, radili, jak ho z toho jeho vršku vystrnadit. Vymýšleli to, vymýšleli ono, ale všechno bylo tak nějak na levačku.

Seděl tam s nimi jeden pobuda. Coural se krajem sem a tam a přemlouval sedláky, aby si s ním pro ukrácení chvíle hodili partičku karet, a protože u toho malinko podváděl, vydělal si sem tam na trochu mizerného žvance a na nocleh v maštali na seně.

Poslouchá to jejich tlachání, staví si domečky z těch čertových obrázků, a když už ví dost, skočí jim do řeči. A že co by jako káplo, kdyby je toho čerta zbavil. V tu ránu hospoda ztichla a každý čeká, co bude dál. Rychtář nadhodil sumu, a že se nic nedělo, tak ji trochu navýšil, a když zvedl cenu podruhé, tulák tak natáhl ruku, že si tedy plácnou.

Ráno ten potulný hráč vyrazil k Lískovci, jak tu čertovskému hrádku uprostřed lískového houští říkali. Houkl ještě na rychtáře, ať jde chystat odměnu a byl ten tam. Volarští se pokřižovali, popřáli mu štěstí a šli si po svém.

Tulák se s tím nijak nepáral. Vlezl do houští a už stál před čertovským pelechem. To se ví, rohatej měl trochu nahnáno. Jen tak pro nic by sem někdo nepřišel a opatrně, jako pes větřící divočáka, vočichával kolem, jestli ona to není nějaká kontrola zdola. Nebyla a tulák hned spustil. Že ho to pozemské toulání nebaví a zebou ho tu na Šumavě nohy. Jenže do pekla sám nemůže, a tak co si o duši zahrát. Prohraje-li propadne peklu, bude-li mít ve hře štěstí, Lískovec je jeho. A tak hráli. Tulák fixloval o sto šest, ale na čerta neměl. Už se zdálo, že pekelníka nikdy neporazí a přijde o duši. A tak stejně jako každý, komu je ouvej, ať věří či nevěří, začal se modlit k Pánu Bohu i ke všem svatým a sliboval kde co. Hra se nejdřív vyrovnala, pak to bylo šul nul a nakonec se rohatej se staženým ocasem z Lískovce pakoval. Tulák shrábnul odměnu a zmizel. Co při tom modlení nasliboval, nevíme, ale od těch dob, díky neznámému dobrodinci, visely ve věži volarského kostelíka zvony dva.

píše Jaroslav Ran Pulkrábek, kreslí Marika Petrmanová

Jaroslav Pulkrábek napsal během sedmi let téměř 500 příběhů, které vycházely v sobotní příloze prachatického Deníku pod značkou „Vypráví se, že….“ původně s fotografiemi staré Šumavy, poslední roky pak povídání doprovází ilustrace Marie Petrmanové. Během té doby vyšly výběry těchto pověstí ve třech elektronických knihách a dvou knihách tištěných (vydalo nakladatelství Kopp).

Shortlink: